Bitva u Chlumce 1126
Bitva u Chlumce mezi českým knížetem Soběslavem I. a německým králem Lotharem III. proběhla 18. února 1126 blízko Chlumce u Chabařovic.
Bitva byla vyvrcholením bojů o české knížectví mezi Soběslavem a Otou II. Olomouckým, v té době nejstarším Přemyslovcem. Předchozí kníže Vladislav I. nakonec uznal za svého nástupce Soběslava, to ale bylo v rozporu s principem seniorátu. Ota se tedy obrátil o pomoc k německému panovníkovi. Oba si zřejmě slibovali snadné vítězství. Zima na přelomu let 1125 a 1126 byla tvrdší než obvykle, Lothar III. ovšem tento fakt podcenil. Neshromáždil ani brannou moc z celé říše, v jeho armádě byli jen bojovníci z východní poloviny saského vévodství. Soběslav I. si toho musel být dobře vědom. Na zprávy o záměrech zbavit ho vlády údajně reagoval slovy: „Doufám v milosrdenství Boží a zásluhy svatých mučedníků Kristových, Václava a Vojtěcha, že nebude vydána naše země do rukou cizinců.“ Ke zvednutí sebevědomí svého vojska si opatřil i relikvie, údajný praporec svatého Vojtěcha a kopí svatého Václava.
16. února 1126 přišla velká obleva, což zřejmě popohnalo Lothara III. k činu. Vojsko německé dne 18. února 1126 vkročilo do Čech skrze úžiny horní za Chlumcem. Soběslav již napřed tam dal nadělati záseky a rozděliv své lidi ve tré, rozestavil je na příhodných místech jak po dolině, tak i po návrších. Sníh začal tát a pukaly ledy. Většina jezdců sesedla z koní a sundala si brnění, protože bylo obtížně prodírat se bořícím se sněhem. Ota II. Olomoucký jel v čele německého vojska, protože znal nejlépe cestu, a za ním pochodovalo několik skupin. Lothar s Otou se nejspíš domnívali, že mohou Soběslava překvapit náhlým přesunem v zasněženém podhůří. České vojsko ale čekalo už u hradiště Chlumec. Lothar nevyslal zvědy a netušil, že Soběslavovo vojsko je nablízku. A tak se nepřipravené německé vojsko dostalo skoro až k tomu českému. Soběslav dal povel k útoku a jenom někteří z nepřátelského vojska se pokusili bránit. Ostatní se dali na útěk.
Ota Olomoucký se ocitl v obklíčení a Lothar III. se uchýlil na nedalekou výšinu se štítonoši. Nakonec tedy proběhla krátká krvavá bitva, ve které Ota II. zemřel a Lothar III. i Albrecht I. Medvěd, budoucí braniborský markrabě, padli do zajetí. Soběslav je ovšem brzy propustil a nadále byli s Lotharem spojenci. Soběslav I. byl realista a věděl, že úplně porazit Lothara by znamenalo dlouhý konflikt s celou říší. Na svém spojenectví s Lotharem tedy vybudoval svou zahraniční politiku, vedenou smyslem pro dosažitelné cíle.
Soběslav I. (kolem 1075 – 14. února 1140, Debrné, část obce Mostek) byl českým knížetem od 12. dubna 1125 do 14. února 1140. Byl nejmladším ze synů Vratislava II. (I.) a Svatavy Polské.
Se svým bratrem Vladislavem I. měl Soběslav vleklé spory, které usmiřoval Boleslav III. Křivoústý a usmířili se až díky jejich matce Svatavě krátce před Vladislavovou smrtí. Soběslav se vrátil z vyhnanství zpátky do Čech 2. února 1125. Usmíření iniciovali královna matka Svatava a biskup Ota Bamberský a podle Kosmy k němu došlo ve středu o velikonočním týdnu. Vladislav nakonec přece jen uznal za svého nástupce Soběslava. Ten byl nakonec zvolen na knížecí stolec také českými velmoži. Vládu si však nárokoval Ota II. Olomoucký (Ota Černý) jako nejstarší Přemyslovec a získal si podporu německého krále Lothara III. Ten nároky Oty II. uznal a vyzval Soběslava k projednání do Řezna. Soběslav se však nedostavil. Místo sebe vyslal za králem pouze nepříliš reprezentativní delegaci. Lothar na to reagoval vojenskou výpravou do Čech. V řadách německého vojska byl vedle Oty II. i Albrecht Medvěd, budoucí braniborský markrabě. Lothar si zřejmě sliboval jednoduché vítězství, podcenil ovšem Soběslavovy vojenské schopnosti. Říšská vojenská výprava skončila katastrofální porážkou v bitvě u Chlumce 18. února 1126. Ota II. Olomoucký padl, Lothar III. i Albrecht Medvěd padli do Soběslavova zajetí. Vzápětí se Soběslav s Lotharem smířili a bylo uzavřeno spojenectví. Soběslav přijal české knížectví v léno a obdržel titul nejvyššího číšníka s právem hlasu při volbě německého panovníka. Soběslav, poté co upevnil svou vládu, „panoval chvalitebně, veda všemožnou péči o zvelebení země a bezpečnost její“. Ve 30. letech nechal Soběslav nově opevnit Pražský hrad a zahájil jeho stavební úpravy.
Soběslav I. zbavil vlády potomky Oty II. Olomouckého – na Olomoucku vládl sám prostřednictvím biskupa Jindřicha Zdíka. Vrátil úděly Konrádu Znojemskému a Vratislavu Brněnskému (1126), ale již o dva roky později je jejich panství zbavil. Došlo k tomu v době, kdy se proti pražskému knížeti zformovala rozsáhlá opozice vedená biskupem Menhartem. V létě 1130 bylo dokonce odhaleno spiknutí s cílem zavraždit Soběslava. Ten se se zatčenými krutě vypořádal: původce dal vedle tradičního oslepení také „čtvrtit a lámat kolem“, což byla v Čechách novinka. Dal oslepit i syna Břetislava II., rovněž Břetislava, který se spiknutí účastnil. Soběslav se snažil upevnit svoji moc již dříve. V bitvě u Chlumce zemřel Ota Olomoucký, zajati byli i jeho další odpůrci – Konrád II. Znojemský a zřejmě i Vratislav Brněnský. Po smrti Václava Olomouckého v roce 1130 Soběslav získal i Olomoucko. V roce 1130 tedy kníže držel nejen Čechy, ale také Znojemsko, Brněnsko a Olomoucko. To byl zřejmě důvod spiknutí.
V zahraniční politice byl věrným spojencem Lothara III., na jehož straně se několikrát účastnil bojů proti Štaufům. Došlo také ke smíru s Uhrami. Naopak napjaté vztahy panovaly s Polskem. Po neúspěšné výpravě Boleslava III. Křivoústého do Uher v roce 1132 přišly vpády českého knížete do Slezska. Vztahy se upravily se až r. 1137, rok před smrtí Křivoústého. V květnu 1138 se Soběslav účastnil dvorského sjezdu v Bamberku, který svolal nový německý král Konrád III. Štaufský. Český kníže si vymohl udělení Čech v léno pro svého syna Vladislava. V červnu téhož roku svolal své stoupence do Sadské a donutil je potvrdit nástupnictví pro Vladislava. Soběslavův syn se však nakonec českým knížetem nestal, velmoži zvolili panovníkem Vladislava II., Soběslavova synovce, syna někdejšího knížete Vladislava I. Ten jim ovšem brzy dokázal, že rozhodně není snadno ovladatelnou loutkou.
Lothar III. ze Supplinburgu (po 9. červnu 1075 – 4. prosince 1137 Breitenwang, Tyrolsko), byl vévoda saský (1106), král (1125) a císař Svaté říše římské od 1133 do 1137. Byl synem hraběte Gebharda ze Supplinburgu a Hedviky z Formbachu.
O jeho mládí se dochovalo málo informací. Byl pohrobkem, narodil se krátce po smrti otce Gebharda , který zahynul v bitvě proti císaři Jindřichu IV. Území získával koupí, dědictvím a sňatkovou politikou. Roku 1080 se stal fojtem arcibiskupství brémského. Sňatkem získal území Billungů. Roku 1100 se oženil s Richenzou z Northeimu a věnem získal polovinu northeimského území a Brunšvicko, čímž se stal významným vlastníkem půdy v severním Německu. Roku 1106 se Lothar stal vévodou saským. Byla to odměna nového císaře Jindřicha V. za pomoc proti jeho otci Jindřichu IV. Lothar se zúčastnil šlechtického odboje vůči starému císaři.
Povzbuzen povýšením a současně popuzen uložením nových daní na vévodství, začal Lothar postupně projevoval odpor proti vládě Jindřicha V. Během boje o investituru popřel Jindřichovu svrchovanost nad Saskem. Soupeření s císařem o saskou nadvládu vyvrcholilo roku 1115, kdy Lothar porazil císařské vojsko v bitvě u Welfesholzu. Když Jindřich V. roku 1125 zemřel, byl Lothar mohučským arcibiskupem považován za výborného kandidáta na říšský trůn. Rozlehlé panství mu zajišťovalo moc a v té době mu již bylo přes padesát a ještě neměl syna, což ho činilo zajímavým i z hlediska jeho možného následovníka. 30. srpna 1125 byl za podpory mohučského arcibiskupa a papežských legátů zvolen římským králem. Protikandidátem mu byl Fridrich II., vévoda švábský z rodu Hohenštaufů a synovec císaře Jindřicha V. Volba Lothara králem byla významná z důvodu porušení principu dědičného následovnictví. Roku 1131 Lothar udělil Durynsko v léno lantkraběti Ludvíku I. A o dva roky později byl Lothar korunován na císaře Svaté říše římské.
Se svou ženou, Richenzou z Northeimu, měl Lothar jen jedno dítě, které jej přežilo, dceru Gertrudu, narozenou roku 1118. Z důvodu spojenectví s Welfy, kteří jej podporovali ve volbách, Lothar provdal roku 1127 Gertrudu za Jindřicha Pyšného, vévodu bavorského. Jejich synem byl Jindřich Lev.
Ota II. (1085 – 18. února 1126), syn Oty I. Olomouckého a Eufemie Uherské, byl v letech 1107–1110 a 1113–1126 kníže olomouckého údělu a v letech 1123–1126 i kníže brněnského údělu. S manželkou Žofií z Bergu měl jistě syna Otu III. Dětleba a snad ještě dvě další, mezi nimi dceru Eufemii.
Po otcově smrti (1086 nebo 1087) musel Ota odejít s matkou i starším bratrem Svatoplukem Olomouckým do Brna ke strýci Konrádovi I., protože jim Vratislav II. odebral jejich úděl. Po uklidnění situace dostali oba bratři Olomoucko nazpět a roku 1101 podpořili Bořivoje II. při povstání, které proti němu vedl Oldřich Brněnský. Postupně se ale s pražským knížetem znepřátelili a Svatopluk Olomoucký začal usilovat o získání knížecího stolce v Praze, což se mu roku 1107 i podařilo – Bořivoj II. byl vypuzen. Ačkoli se Bořivoj ihned odvolal k císaři, lenímu pánovi českých knížat, ten rozhodl ve prospěch Svatopluka Olomouckého, protože mu byla slíbena vysoká peněžní částka; Ota II. měl ručit svým pobytem u dvora za její splacení. Zatímco bratr vyjednával u dvora, Ota II. odrazil pokus Bořivojových přívrženců o znovuzískání moci. Svatoplukovi Olomouckému se po návratu do Čech nepodařilo celou sumu získat, Ota II. však nakonec z císařského dvora šťastně uprchl, a císař měl jiné starosti, takže na dluh velkoryse zapomněl.
Roku 1109 byl Svatopluk Olomoucký zavražděn. Ota II. se pokusil získat vládu po něm, avšak předáci ho odmítli a novým knížetem se stal Vladislav I. Ota se načas s novým knížetem sblížil, ale již roku 1110 byl zatčen, uvězněn a byl mu odebrán úděl. Kníže ho propustil až v roce 1113 a kupodivu se opět spřátelili. Dokonce se Ota oženil se švagrovou knížete, Žofií z Bergu (1114). Přátelství a spojenectví se ještě utužilo. Ota se podílel na několika válečných taženích, roku 1123 mu kníže přidal brněnský úděl a určil ho za svého nástupce. Když se Vladislav roku 1125 těžce roznemohl, chtěl Otu II. oficiálně určit za následníka. Ale proti tomu se postavila jeho stará matka Svatava Polská. Silně na syna naléhala, aby za dědice vyhlásil mladšího bratra Soběslava I., který byl s bratrem znepřátelen a různě mu škodil. Po velkém nátlaku, k němuž se připojil i Svatavin přítel biskup Ota Bamberský, se umírající kníže s bratrem smířil, i když velice nerad. Zklamaný Ota prchl z Prahy k římskému králi a požadoval nápravu, protože podle seniorátního řádu měl nastoupit na trůn on jako nejstarší v rodě. Lothar III. se domníval, že snadno dosáhne vítězství a získá nového spojence, takže Otovy nároky podpořil. Se Soběslavem se střetli 18. února 1126 v bitvě u Chlumce, která skončila porážkou německého vojska. Při střetnutí Ota bojující v řadách Lotharových rytířů zahynul.
Albrecht I. Medvěd, též zvaný Sličný, (1100 – 18. listopad 1170) z rodu Askánců, syn hraběte Oty Bohatého. Byl markrabě Severní marky, od roku 1157 první markrabě braniborský jako Albrecht I., vévoda saský 1138-1142, hrabě z Ballenstedtu.
Albrecht byl jediný syn Oty Bohatého, hraběte z Bellenstedtu a Eiliky, dcery Magnuse Billunga, vévody saského. Roku 1123 zdědil po otci zdědil významná území v severním Sasku a po smrti matky, roku 1142, pak polovinu území rodu Billungů. Albrecht byl loajální vazal svého příbuzného, Lothara I., vévody saského, od kterého kolem roku 1123 obdržel markrabství lužické. Po smrti Albrechtova švagra, Jindřicha II. (†1128), markraběte Severní Marky, usiloval Albrecht o získání jeho území. Zaútočil na Uda, Jindřichova dědice a Lothar III. mu za trest odňal vládu v Lužici. Navzdory tomu Albrecht dále Lotharovi III. loajálně sloužil a roku 1132 se zúčastnil jeho římské jízdy do Itálie, završené císařskou korunovací. Roku 1134 byl Albrecht Medvěd za své služby císařem odměněn Severní markou, která v té době byla opět bez vládce.
Po smrti císaře Lothara III. (†1137), došlo k výrazným mocenským změnám v říši. Císařskou korunu získal na dlouhá léta rod Hohenštaufů a jejich rivalové, Welfové, byli zbaveni moci a valné části nabytých území. Římský král Konrád III. roku 1137 odňal Jindřichu Pyšnému vévodství saské a udělil je Albrechtovi Medvědovi, jehož nárok na toto území byl založen na dědictví po Billunzích. Albrecht Medvěd byl však vévodou saským pouhých pět let (do roku 1142). Jindřich Lev, syn Jindřicha Pyšného, vytrvale uplatňoval na římském králi nároky na Sasko po svém otci a Konrád III. Jindřichovy nároky posléze akceptoval a roku 1142 mu Sasko vrátil. Albrecht Medvěd byl nucen Sasko opustit a uchýlil se na čas na jih Německa. Po uzavření smíru s Jindřichem Lvem a uznáním jeho vlády v Sasku byl Albrecht Medvěd odškodněn hrabstvím vímarským a orlamündským. V této době byl Albrechtu Medvědu udělen titul říšského arcikomorníka, který byl později základem pro přiznání kurfiřstského hlasu markraběte braniborského. Roku 1158 vykonal Albrecht Medvěd pouť do Svaté země. Roku 1162 se zúčastnil vojenského tažení císaře Fridricha Barbarossy a dobývání Milána. Zemřel 13.11.1170 pravděpodobně ve Stendalu a je pohřben v Ballenstedtu.
