Bitva u Filipp 42 př.kr.
Bitva u Filipp (Fillippoi) se odehrála roku 42 př. n. l. v Makedonii.
Po vraždě Ceasara museli jeho vrazi opustit Řím. Pod vedením Gaia Cassia Longina a Marka Iunia Bruta, ovládli nakrátko východní část Římské říše. Po krátkých manévrech se armáda triumvirů střetla s armádou zastánců republiky poblíž Filipp, kde je triumvrové Marcus Antonius a Octavianus na hlavu porazili. Bitva se odehrála v roce 42 př. n. l. ve dvou střetnutích. Vojsko triumvirů disponovalo 100 000 muži pěšího vojska a 13 000 jezdci, strana republikánů disponovala 80 000 muži pěšího vojska a 20 000 jezdci, k tomuto počtu je nutno připočíst 20 000 mužů pomocných jednotek. Po prohrané bitvě Longinus a Brutus spáchali sebevraždu. V náledujících letech ztratil třetí triumvir Lepidus svůj politický vliv, Octavianus posiloval svůj vliv v městě Římě a Antonius na východě říše.
Opevněný tábor triumvirů ležel v nížině přímo na via Egnatia. Od něj vedla palisáda s příkopem až k bažinám na jihu.
Brutus rozbil svůj tábor na pahorku na severní straně via Egnatia. Cassiův tábor byl také na pahorku, ale na jižní straně via Egnatia.
Díky tomu, že se Octavianovi udělalo nevolno, se vedení vojska triumvirů ujal Marcus Antonius. Ten chtěl bitvu co nejdříve, neboť měl mnohem horší zásobování než republikáni, ale Brutus s Cassiem vždy odmítli. Oba chtěli triumviry vyhladovět. Marcus Antonius nutně potřeboval bitvu, čili nechal tajně vystavět cestu přes bažiny a obejít bok nepřítele. Po deseti dnech mohl Marcus vyslat několik mužů, kteří obsadili pevnůstky nepřítele. Cassius ale zpozoroval nepřítele a rychle postavil hradbu přes bažinu. Takto tedy zastavil Marcusův plán a odřízl jeho muže. Tato šarvátka vyústila v opravdovou bitvu. Marcus Antonius zaútočil svým pravým křídlem na vystavěnou hradbu a po prolomení obsadil republikánský tábor. Cassius ztratil orientaci v bitvě a raději spáchal sebevraždu. Jeho vojsko se poté rozprchlo do všech světových stran. Na druhé straně pole zatlačili Brutovy oddíly oddíly Octaviana a zmocnili se tábora triumvirů.
Takto se tedy otočilo bitevní pole o 90 stupňů. Po první bitvě nastal třítýdenní odpočinek. Brutus opět používal zdržující taktiku. To se ale nelíbilo jeho vojákům a důstojníkům, kteří chtěli bojovat. A tak se nechal strhnout jako Pompeius v bitvě u Frasálu. A stejně dopadl. Ačkoli museli triumvirové bojovat o každý metr půdy co dobyli, nepolevili a Brutova armáda byla vytlačena až do pevnosti. Tím se narušila linie a toho využili zkušení legionáři triumvirů. Po následné řeži radši Brutus spáchal sebevraždu.
Caesarova smrt tedy byla pomstěna, což byl hlavní cíl triumvirů. V následujících letech ztratil Lepidus svoji politickou moc. Octavianus posílil moc v Římě a Marcus Antonius na východě. Nová občanská válka byla na dohled.
Via Egnatia -
Via Egnatia (řecky: Εγνατία Οδός) byla starověká římská silnice vybudovaná ve 2. století př. n. l. Procházela římskými provinciemi Illyria, Macedonia a Thracia na území dnešní států Albánie, Makedonie, Řecka a evropské části Turecka. Byla pojmenována podle makedonského prokonzula Gnaea Egnatia.
Začínala ve městě Dyrrachium (dnešní Durrës) na pobřeží Jardranu podél řeky Genusus (Shkumbin), přes pohoří Candaviae, a dále k jezeru Ohrid. Dále se stáčela k jihu a přes horské soutěsky vedla do města Soluň na pobřeží Egejského moře odkud přes Thrákii pokračovala do města Byzantium (dnešní Istanbul).[2] Její celková delka byla přibližně 1 120 km (746 římských mil). Jako většina hlavních římských silnic byla 6 metrů široká a dlážděná polygonálními kamennými deskami nebo tvrdou vrstvou písku. Poslední rozsáhlé opravy silnice byly podle údajů na zachovaných milnících provedeny za císaře Traiana. Během 5. století byla její západní část podle některých historiků, již téměř neprůchodná.
Gaius Cassius Longinus -
Gaius Cassius Longinus (85 př. n. l. – 42 př. n. l.) byl římský politik, jeden z Caesarových vrahů. Během občanské války byl Pompeiovým spojencem, po Pompeiově porážce a Caesarových amnestiích se ale s Caesarem usmířil. Pravděpodobně kvůli diktátorově touze po královské koruně se pak stal jedním z vůdců spiklenců, kteří Caesara zavraždili. Po prohrané bitvě u Filipp spáchal sebevraždu.
Marcus Iunius Brutus -
Marcus Iunius Brutus (85 př. n. l. - 23. listopadu 42 př. n. l.) byl římský politik, zastánce republikánského zřízení a jeden z iniciátorů spiknutí proti diktátoru Gaiu Iuliu Caesarovi.
Brutus byl dlouhá léta Caesarovým blízkým přítelem. Roku 44 př. n. l. mu Caesar svěřil úřad městské praetury. Brutus však byl zastáncem republikánského zřízení, jež bylo v té době ve vážné krizi, kterou ještě prohlubovaly snahy Caesara po monarchistické vládě. To bylo důvodem Brutovy účasti na spiknutí proti diktátorovi, jemuž se postavil do čela. Na Caesarově zavraždění v březnu 44 př. n. l. se podílel osobně. Poté odešel do Malé Asie, aby tu shromáždil vojsko k boji s Caesarovými přívrženci. Roku 42 př. n. l. byl poražen Marcem Antoniem a Octavianem u Filipp. Po prohrané bitvě spáchal sebevraždu. Autorem Brutova životopisu je Plútarchos.
Triumvirát -
Triumvirát (lat. triumviratus, od trium virorum, „(vláda) tří mužů“) znamenal ve starověkém Římě obecně trojčlennou komisi, v užším smyslu spojenectví tří mocných politických nebo vojenských vůdců. Zejména triumvirát Octavianus – Antonius – Lepidus (43–33 př. n. l.) na přechodu od republiky k císařství.
V současném (často ironickém) použití trojice představitelů, kteří vystupují a jednají společně.
První triumvirát (60-53 př. n. l.)
Současní historici nazývají Prvním triumvirátem neformální politické spojenectví dvou soupeřících vojevůdců, Julia Caesara a Pompeia Velikého, kteří reprezentovali populární senátorskou stranu s extrémně bohatým obchodníkem Markem Liciniem Crassem. V důsledku tohoto spojenectví byl roku 59 př. n. l. Caesar zvolen konsulem a Pompeius si vzal Caesarovu dceru Iulii. Po upevnění triumvirské dohody roku 56 v Lucce byli konsuly roku 55 Pompeius a Crassus. Crassus však roku 53 zahynul v boji a roku 49 byl Pompeius zvolen jediným konsulem, prakticky už samovládcem. V letech 49-44 vypukla mezi Pompeiovými a Caesarovými přívrženci válka, v níž byl Pompeius roku 48 Caesarem v Řecku poražen a v Egyptě, kam uprchl, zavražděn. Konečně roku 44 př. n. l. byl římskými republikány zavražděn Caesar.[1]
Druhý triumvirát (43-33 př. n. l.)
Druhý triumvirát začal jako dohoda tří soupeřů o moc - Octaviana Augusta, Marka Antonia a Marka Aemilia Lepida – uzákoněná roku 43 př. n. l. na dobu deseti let. Po porážce republikánů u Filipp roku 42 se Markus Antonius zdržoval hlavně v Alexandrii u Kleopatry, kdežto Octavianus vládl na západě. Roku 36 zbavil Octavianus Lepida moci a se souhlasem senátu válčil proti Antoniovi a Kleopatře, které roku 31 u Actia porazil.
Jiné triumviráty
Vládnoucí trojice se ve světových dějinách vyskytovaly a vyskytují poměrně často, například jako vláda „Tři excelencí“ za dynastie Han v Číně (202 př. n. l. – 9 n. l.). Za Francouzské revoluce vykonával moc „Výbor pro veřejné blaho“ - trojice Robespierre, Saint-Just a Couthon - a po revoluci byla vláda svěřena trojici konsulů, než se jí chopil „první konsul“ Napoleon I.
Marcus Antonius -
Marcus Antonius – (latinsky: M•ANTONIVS•M•F•M•N) – 83 př. n. l. – 30 př. n. l.) byl římský politik a vojevůdce. Byl význačný stoupenec Gaia Iulia Caesara, kterého podporoval jako vojenský velitel a úředník. Po Caesarově vraždě spolu s Octavianem a Markem Aemiliem Lepidem uzavřel politické spojenectví známé jako Druhý triumvirát. Triumvirát se rozpadl v roce 33 př. n. l. Konflikt mezi Octavianem a Antoniem vyústil roku 31 př. n. l. v poslední občanskou válku Římské republiky. Octavianus Antonia porazil v námořní bitvě u Actia a v krátké pozemní bitvě v Alexandrii. Antonius spáchal sebevraždu a jeho milovaná egyptská královna Kleopatra VII. spáchala krátce poté také sebevraždu.
Augustus
Augustus (latinsky: IMPERATOR•CAESAR•DIVI•FILIVS•AVGVSTVS; 23. září 63 př. n. l. v Římě jako Gaius Octavius – 19. srpna 14 n. l. v Nole poblíž Neapole), známý také jako Gaius Iulius Caesar Octavianus (česky Oktavián), byl prvním císařem římské říše a zakladatelem julsko-klaudijské dynastie, který vládl od roku 27 př. n. l. až do své smrti v roce 14.
Mladý Octavius byl adoptován svým prastrýcem Gaiem Juliem Caesarem a po jeho zavraždění o březnových idách roku 44 př. n. l. zahájil svoji politickou kariéru. V následujícím roce se spojil s Marcem Antoniem a Marcem Aemiliem Lepidem v tzv. druhém triumvirátu. Nicméně po zdolání Caesarových vrahů se triumvirové postavili proti sobě. Lepidus byl přinucen k odchodu do ústraní, zatímco Antonius spáchal sebevraždu poté, co Octavianus porazil jeho vojsko v bitvě u Actia v roce 31 př. n. l.
Po svém vítězství Octavianus formálně obnovil republiku (restitutio rei publicae) přenecháním vlády římskému senátu. Ve skutečnosti si však podržel veškerou moc ve státě. Ovšem na rozdíl od Caesara nebo Sully nezastával diktaturu, nýbrž se domohl celé řady různých doživotních pravomocí a titulů, čímž provedl transformaci římské formy vlády z republiky v monarchii v podobě principátu. Tato změna znamenala nejen začátek téměř čtyřicetiletého období Augustovy císařské vlády, nýbrž počátek zcela nové epochy římských dějin. Jeho vláda byla podepřena materiálními zisky v zahraničních výbojích, vytvořením patronátních vztahů s tisíci loajálních vojáků a veteránů, autoritou mnoha poct udělených senátem a respektem lidu, jemuž po mnoha desetiletích občanských válek zajistil bezpečí a blahobyt. Augustus kontroloval většinu legií, kteroužto hrozivou ozbrojenou mocí si vynucoval a uplatňoval svoji vůli v senátu.
Augustovou vládou započala dlouhá etapa míru a prosperity známá jako Pax Romana („římský mír“), které se navzdory pokračujícím pohraničním konfliktům středomořský svět těšil po dobu více než dvou staletí. Augustus posunul hranice římského státu a dále je zabezpečil vytvořením mnoha klientských království a diplomatickým sjednáním míru s parthskou říší. Reformoval římský systém daní, dal rozšířit síť silnic, přestavět řadu měst, založil stálou armádu a pretoriánskou gardu. Po své smrti byl Augustus prohlášen senátem za boha, jenž byl uctíván Římany, a měsíc Sextilis byl na jeho počest oficiálně přejmenován na august.
Augustovo rodné jméno znělo Gaius Octavius. Podle Suetonia mu dal jeho otec krátce po narození cognomen Thurinus, zřejmě na paměť svého vítězství nad vzbouřenými otroky poblíž města Thurií. Dalším Octaviovým přízviskem mělo být podle Cassia Diona Kaipias. Po právně problematické, testamentární adopci Caesarem přijal Octavius v roce 44 př. n. l. jméno Gaius Iulius Caesar (v plném znění Gaius Iulius C. f. Caesar („syn Caesarův“)). Podle římské tradice mělo být k jeho novému jménu připojeno příjmení Octavianus k vyjádření jeho rodinného původu. Neexistuje však žádný důkaz, že by tohoto jména kdy užíval, chtěl tak zřejmě zastřít svůj skromný původ. Přesto je pro něj v moderní historické literatuře pro období před nastolením principátu používáno jméno Octavianus, z praktického důvodu odlišení od Julia Caesara. Nejpozději od Caesarova oficiálního prohlášení za boha v roce 42 př. n. l. se Octavianus nazýval Gaius Iulius Divi filius Caesar (Gaius Iulius, syn božského Caesara). Později (někdy mezi lety 38 a 31 př. n. l.) začlenil do jména také titul Imperator (Imperator Caesar Divi filius), přičemž rodové jméno Iulius bylo nahrazeno jménem Caesar. 16. ledna 27 př. n. l. mu senát udělil čestné jméno Augustus („Vznešený“). Od té doby se jeho celé jméno objevuje v podobě Imperator Caesar Divi filius Augustus (což lze do češtiny přeložit zhruba takto: „Vznešený imperátor Caesar, syn boha“). Jméno Augustus stejně jako jméno Caesar se po nástupu Tiberia na trůn stala součástí titulatury římských císařů. Kromě výčtu všech úřadu, včetně údaje kolikrát je zastával, byl později k jeho jménu přiřazen také titul Pater patriae („Otec vlasti“). Po Augustově smrti v roce 14 a následném zbožštění byl pak nadále zmiňován jako Divus Augustus Divi filius.
Caesarovým dědicem
Octavius odmítl rady vojáků, aby vyhledal ochranu u vojska v Makedonii. Místo toho se vypravil do Itálie. Po přistání nedaleko města Brundisium se dozvěděl o obsahu Caesarovy poslední vůle, v níž ho diktátor adoptoval a určil za dědice dvou třetin svého majetku. Dodatečná, testamentární adopce byla sice neobvyklá, přesto obsahovala všechny náležitosti. Caesarovo jmění mu však prozatím zůstávalo nedostupné. Proto po příchodu do Brundisia, kde byl vřele uvítán Caesarovými vojáky, zabavil válečnou pokladnici uloženou zde k připravované válce s Parthy. Nato Octavianus začal shromažďovat dřívější Caesarovy legionáře, k čemuž využíval svého postavení Caesarova dědice. Zástup Octavianových přívrženců se během jeho cesty do Říma, kam dorazil 6. května 44 př. n. l., rozrostl na vojsko 3000 mužů.
V konfliktu mezi Caesarovými stoupenci, kteří se shromáždili kolem Marca Antonia, a republikánsky smýšlejícími Caesarovými vrahy Gaiem Cassiem Longinem, Marcem Brutem a Decimem Iuniem Brutem nehrál Octavianus zpočátku žádnou roli. Marcus Antonius si jako nejbližší Caesarův spolubojovník a jeho kolega v konzulátu pro rok 44 př. n. l. činil nárok na vedení caesarovské frakce, pročež se zdráhal Octavianovi vydat diktátorův majetek. Ten i přesto Caesarovým vojákům a obyvatelům Říma vyplatil dary slíbené jim v diktátorové závěti, přičemž neváhal vydražit vlastní majetek. Díky tomu přešla část Caesarových příznivců od Antonia k Octavianovi. V září zahájil řečník a jeden z nejvlivnějších senátorů Marcus Tullius Cicero své projevy proti Antoniovi, v nichž ho označil za největší hrozbu senátu a Římanů. Vědom si skutečnosti, že se veřejné mínění v Římě začíná obracet proti němu, pokusil se Antonius získat správcovství Předalpské Galie, která však již byla přiřčena Decimu Juniu Brutovi. Octavianus mezitím zvětšil svoji soukromou armádu a v listopadu přesvědčil penězi dvě z Antoniových legií, aby se přidaly na jeho stranu. Antonius zneklidněný rostoucí Octavianovou mocí, poté k úlevě senátorů opustil Řím a v čele svých zbývajících sil ustoupil na sever.
Augustova zahraniční politika bývá hodnocena převážně jako defenzivní. Obzvláště historikové v 19. století ji pokládali jen za snahu o zabezpečení hranic říše. K tomuto pohledu přispělo také Augustovo odmítnutí realizace tažení proti parthské říši plánované Caesarem v odvetu za Crassovu porážku v roce 53 př. n. l. Pouhá demonstrace vojenské síly postačila k tomu, aby Parthové přijali v roce 20 př. n. l. smlouvu o úpravě hranic a vydání symbolů římských legií ukořistěných v bitvě u Karrh. Toto ve skutečnosti smírné řešení konfliktu bylo v Římě prezentováno jako velkolepé vojenské vítězství. Po vítězství u Actia bylo teritorium římské říše zvětšeno o území Egypta. Expanze na východ pokračovala v roce 25 př. n. l., kdy Římané ustavili svojí provincií Galatii v Malé Asii. Při ochraně východních provincií před parthskou hrozbou se Augustus spoléhal na soustavu klientských království, jako byla Arménie či Kappadokie, zároveň umístil silné vojenské oddíly do Sýrie. Svoji závislost na Římu uznala také severoafrická Mauretánie.
Teorii o Augustově obranné zahraniční politice nicméně nelze přijmout bez výhrad, neboť žádný vojevůdce republiky ani žádný jiný císař nepřipojil k římské říši tak rozsáhlá území (většinou prostřednictvím válečných výbojů) jako Augustus. Třebaže Parthové nadále ohrožovali římský Orient, hlavním bojištěm se ukázala být severní hranice. V roce 19 př. n. l. dokončil Agrippa podmanění kantabrijských kmenů v Hispánii. Vpád Germánů do Galie v roce 16 př. n. l. a porážka římského legáta Marca Lollia si vyžádaly Augustovu dočasnou přítomnost na Rýně. Výsledkem byla rozsáhlá vojenská operace na severovýchodních hranicích říše, která skončila začleněním několika nových provincií. Z východní Galie, Alp a dalmatského pobřeží byly hranice impéria posunuty k řekám Dunaji a Rýnu. Jižně od Dunaje vznikly provincie Raetie, Panonie, Ilýrie a Moesie. Do této doby spadá založení kolonie Augusta Vindelicorum (dnešní Augsburg) v roce 15 př. n. l. a četných dalších sídel. Augsburg je jedním z mnoha měst, jehož název byl odvozen z Augustova jména.
Jediný ovšem zásadní zahraničněpolitický neúspěch musel Augustus strpět, když jeho pokus o dobytí pravobřežní Germánie skončil vojenskou katastrofou. Dobývání této země zahájil v roce 12 př. n. l. Augustův nevlastní syn Drusus, který v roce 9 př. n. l. pronikl až k Labi. Po jeho náhlé smrti pokračoval v podrobování Germánů mezi dolním Labem a Rýnem Drusův bratr Tiberius, jenž již v předchozích letech zajistil římskou nadvládu v Panonii na západě Balkánu. V roce 6 n. l. však vypukla nebezpečná vzpoura panonských a ilyrských kmenů, jež si ke svému zdolání vyžádala tři roky těžkých bojů. V téže době vytvořil náčelník Cherusků Arminius široké spojenectví germánských kmenů, které v bitvě v Teutoburském lese v roce 9 n. l. zničilo tři římské legie pod velením Publia Quinctilia Vara. Když se Augustus dozvěděl o pohromě Římanů, podle Suetonia prý zvolal: „Quintili Vare, legiones redde!“ („Qunctilie Vare, vrať mi mé legie!“) Důsledkem této těžké porážky byla nejprve velice náročná a zdlouhavá válka, po níž následoval ústup Římanů na linii Dunaj-Rýn.
Marcus Aemilius Lepidus
Marcus Aemilius Lepidus (* 90 př. n. l., † 13 př. n. l.) byl patricijský římský politik z rodiny Lepidus z rodu Aemilius. Společně s pozdějším císařem Augustem a Marcem Antoniem vládl v období druhého triumvirátu. Kromě funkce triumvira byl také dvakrát zvolen římským konzulem v letech 46 př. n. l. a 42 př. n. l. Byl syn Marca Aemilia Lepida, který proslul svým povstáním proti římskému senátu a proti republice, což nakonec vedlo k jeho smrti ve vyhnanství na Sardinii.
Triumvir Marcus Aemilius Lepidus byl jeden z největších přívrženců Julia Caesara. Svou kariéru započal v roce 49 př. n. l. jako praetor, kdy dohlížel na chod Říma místo Caesara, který pochodoval proti Pompeiovi do Hispánie. Hned po Pompeiově porážce na východě v roce 46 př. n. l. byl Lepidus za své zásluhy zvolen druhým římským konzulem (prvním se stal Caesar). V únoru roku 44 př. n. l. zvolil senát Caesara doživotním diktátorem, a ten jmenoval Lepida jako svého zástupce. Jejich přátelství trvalo až do Caesarova zavraždění senátory v čele s Brutem a Longinem, ke kterému došlo 15. března 44 př. n. l..
Po Caesarově vraždě se Lepidus spojil s Marcem Antoniem, aby pomstili smrt jejich diktátora. Společně s Caesarovým prasynovcem a jeho nástupcem Octavianem vytvořili v říjnu roku 43 př. n. l. v Bologni (dříve Bononia) druhý triumvirát, který byl oficiálně nazván Triumviri Rei Publicae Constituendae Consulari Potestate, což se dá volně přeložit jako Vláda tří mužů k nastolení pořádku v republice. Na rozdíl od prvního triumvirátu byl tento oficiálně vyhlášen a částečně paralyzoval moc senátu skrz moc konzulů, čímž došlo k definitivnímu zániku římské republiky. Právě hned prvním konzulem po utvoření triumvirátu se stal podruhé Marcus Aemilius Lepidus.
V roce 38 př. n. l. byla smlouva o vládě tří triumvirů prodloužena o dalších pět let až do roku 33 př. n. l. Během bitvy u Filippoi v Makedonii, v níž byl poražen spolek Bruta a Cassia, zůstal Lepidus v Římě a mezitím převzal vládu nad západními provinciemi Hispánie a Afriky. Tím byl neoficiálně odsunut ze správy římské říše k obyčejným administrativním záležitostem. Po bitvě u Filippoi se snažil distancovat se od stále se prohlubujících sporů mezi Octavianem a Marcem Antoniem. Avšak v roce 36 př. n. l. se Lepidus pokusil zmocnit se Octavianových vítězných legií, čímž mu dal záminku, kterou Octavianus nutně potřeboval. Lepidus byl obviněn ze snahy o státní převrat a byl vyloučen z triumvirátu. Zároveň byl zbaven všech funkcí až na Pontifex Maximus, který mu zajišťoval titul nejvyššího velekněze až do smrti. Po událostech v Římě odešel do exilu na jih Itálie do Circeii (dnešní Circello), kde zemřel v roce 13 př. n. l. již za vlády císaře Augusta.
