Bitva u Kressenbrunnu 1260
Bitva u Kressenbrunnu (dnes Groissenbrunn v Dolním Rakousku, 15 km sz. od Bratislavy) se odehrála 12. července 1260 mezi vojsky Přemysla II. Otakara, krále českého, a Bélou IV., králem uherským. Důvodem pro toto střetnutí byl dlouhodobý spor obou panovníků o nadvládu nad Štýrskem.
O bitvě samé víme jen málo, krom toho, že porážka, kterou uherský král utrpěl, byla opravdu zdrcující. Zachovaly se nám dvě verze bitvy, obě však pocházejí od extrémně zaujatých zdrojů, navíc jsou podstatně odlišné. Obě strany se shodují na tom, že hlavní úlohu v bitvě hrála zrada. Problém je, že se nemohou shodnout, kdo se jí dopustil. Jisté je, že obě armády proti sobě stanuly na protějších stranách řeky Moravy. Zde nastala patová situace, protože nikdo pochopitelně nehodlal brodit řeku před tváří nepřítele a jakmile se dala do pohybu jedna, druhá ji okamžitě následovala. Po dlouhém váhání se nakonec začala brodit armáda Bély IV. a byla poražena. A zde je právě problém.
Podle první verze (autorem je Přemysl Otakar II.) se obě strany dohodly na příměří a on se rozhodl ustoupit od řeky a nechat přebrodit armádu uherského krále a počkat na to, až se uspořádá k boji. Mezitím část svých rytířů rozeslal do okolí shánět proviant. Toho využili Uhři a začali překračovat řeku, ale vzhledem k pramalému smyslu Uhrů pro uspořádaný boj došlo k napadení nepřipraveného Přemyslova ležení lehkou kumánskou jízdou, ihned jakmile se přebrodila. Především v tuto chvíli se osvědčili „železní páni“, tedy čeští těžkooděnci, pod vedením Jaroše z Poděhus, kterým se podařilo lehké jezdectvo odrazit. Mezitím se chvatně zmobilizovaly i zbylé oddíly, se kterými se Přemyslovi podařilo zahnat nepřátelská vojska zpět za řeku. Druhá verze praví, že obě strany, vědomy si neřešitelnosti situace, se dohodly na příměří a na tom, že Přemysl s armádou ustoupí od řeky a dovolí Uhrům ji přebrodit a zaujmout bojové postavení, aby se bitva vůbec mohla odehrát. Na místo toho ovšem Přemysl porušil příměří a zaútočil na brodící se armádu, kterou tím pádem snadno porazil. Kroniky se ohledně bitvy zmiňují o nadsazených počtech 100 000 mužů na Přemyslově a 140 000 na Bélově straně, pravděpodobně se ale opravdu jednalo o jednu z největších středověkých bitev. Uherská strana prý ztratila přímo na poli 18 000 mužů a dalších 14 000 se utopilo v řece.
Přemysl tedy bitvou získal Štýrsko, tedy jen to, o co byl před lety po sňatku s Markétou Babenberskou ochuzen. Zdá se to příliš šlechetné i na „rytířského krále“. Mír mezi oběma panovníky byl ovšem upevněn po nabídce českého krále, že se ožení s jednou z Bélových příbuzných. Vzhledem k odmítnutí českého nápadníka Bélovou dcerou Markétou, nemohla být ve finále řeč o nikom jiném než jeho krásné vnučce Kunhutě. Naneštěstí pro Přemysla i království, pole poblíž řeky Moravy, na které měl v příštích letech tak hezké vzpomínky, mu ve výsledku příliš radosti nepřinesla. Nedaleko Kressenbrunnu se o sedmnáct let později odehrála bitva další, která ve známost vešla jako na Moravském poli a ve které Přemysl zahynul. V návaznosti na bitvu u Kressenbrunnu bylo také na přelomu 12. a 13. století definitivně připojeno k českým zemím moravsko-uherské pohraniční území tzv. Lucké provincie.
VELITELÉ -
Přemysl Otakar II., řečený král železný a zlatý (* kolem roku 1233 – 26. srpna 1278, Suché Kruty), byl pátým králem českým z rodu Přemyslovců (korunován 1261), druhorozeným synem krále Václava I. a Kunhuty Štaufské.
V roce 1258 Přemysl kapituloval před Jindřichem Bavorským, zetěm a spojencem Bély IV., a uzavřel s ním mír. Roku 1260 byla svedena i bitva u Kressenbrunnu, ve které byl český král o poznání úspěšnější než v boji s bavorským vévodou a ukončil tak letité spory o Štýrsko s Bélou IV. Otakar chtěl ovšem víc než jen získat území, o které byl po sňatku s Markétou ochuzen - chtěl si udělat z uherského krále spojence. Někdy v druhé polovině roku 1260 se Přemysl pokusil vymoci na papeži Alexandrovi IV. potvrzení o legitimním původu svých nemanželských potomků, zejména dětí s Anežkou z Kuenringu. Ve skutečnosti se dá stěží předpokládat, že by věřil v úspěch, a papež zareagoval přesně tak, jak se dalo čekat. Nepotvrdil následnické právo jeho syna Mikuláše na český trůn. Přemysl tak ze svého rozvodu s Markétou Babenberskou udělal věc politickou.
Český král se v té době pohyboval ve vysoké politice už několik let a mnohé jeho skutky ze zralého období se vyznačují téměř ďábelskou promyšleností. Dlužno ovšem dodat, že Markéta se rozvodu nijak nebránila - dožila ve velkorysém ústraní -, a Přemysl se o své nemanželské děti a snad i o Anežku postaral. Mikuláš později získal Opavsko a dcery král provdal za přední české šlechtice. Přemysl si tak uvolnil cestu k dalšímu sňatku, ze kterého se mohl narodit legitimní dědic. Nejdříve požádal „uchvácen její krásou“ o ruku Bélovu dceru Markétu. Tato dominikánská jeptiška ovšem o sňatek nejevila zájem a dokonce požádala o „zahalení svatým závojem“. Z plánovaného sňatku tudíž sešlo. Po dalších jednáních se Přemysl oženil s Bélovou vnučkou Kunhutou. Navíc tak byla zpečetěna mírová smlouva mezi Otakarem a Bélou IV.
Béla IV. (listopad 1206 – 3. květen 1270) byl uherským králem[1] [2] v letech 1235 – 1270 a jedním z nejvýznamnějších uherských panovníků z arpádovské dynastie. Usiloval o hospodářský rozkvět království i velmocenskou politiku.
Bélovy snahy byly přerušeny roku 1241 pustošivým vpádem Tatarů, vedených chánem Bátúem, jemuž král odmítl složit slib poslušnosti. Když byla uherská vojska poražena u řeky Sajó (Slané), uprchl Béla IV., pronásledovaný speciálním tatarským oddílem, nejprve přes Moravu do Rakous, pak do Záhřebu a nakonec na dalmatské ostrovy. Odsud marně žádal papeže, císaře i další evropské panovníky o pomoc. Tataři však v Uhrách nezůstali a vrátili se do Mongolska. Král se poté snažil zreorganizovat obranu uherského státu a obklopit jej vazalsky nebo jinak závislými zeměmi (Bosna, Srbsko, Moldavsko, Valašsko, některá polská či ruská knížectví). Musel se při tom potýkat s rakouským a štýrským vévodou Fridrichem II. Bojovným, který se k němu zachoval velmi podle, když prchal před Tatary. Fridrich, jenž byl posledním mužským členem rodu Babenberků, posléze v boji s Uhry padl a jeho smrt se stala impulzem k zahájení konfliktu o dědictví mezi Bélou IV. s českými Přemyslovci. Béla IV. se snažil získat babenberské země vojensky i sňatkovou politikou – sjednal sňatek svého příbuzného Romana Daniiloviče Haličského s Fridrichovou neteří Gertrudou Babenberskou. V jeho prospěch intervenoval i papež Inocenc IV., přesto získal Rakousy i Štýrsko syn českého krále Václava I. Přemysl a upevnil svoje nároky sňatkem s Fridrichovou sestrou Markétou.
Roku 1252 zahájil Béla IV. vpádem do Přemyslových nových držav pustošivou válku, jež tvrdě postihla také Moravu. Spojencem uherského krále se stali především bavorští Wittelsbachové, kteří rovněž s obavami sledovali mocenský vzestup Přemysla Otakara II., který se navíc roku 1253 stal českým králem. Tomu se vcelku dařilo útokům odolávat. Válka však byla vyčerpávající, proto oba panovníci přijali celkem s povděkem papežův návrh, aby si babenberské dědictví rozdělili. Béla se zřekl Rakous a ponechal si Štýrsko (1254). Byl však přesvědčen, že se nejedná o konečné řešení. Nový konflikt vyprovokoval Bélův syn Štěpán útokem proti Přemyslovu bratranci Oldřichu Sponheimskému v Korutanech (1259). Český král zbavený vůči Bélovi závazků odpověděl vysláním vojenské pomoci štýrské opoziční šlechtě, která vytlačila ze země uherské posádky. Oba tábory se začaly připravovat na novou válku, která vyvrcholila v létě 1260 osudovou bitvou na břehu řeky Moravy u Kressenbrunnu. Přestože se srážka na počátku nevyvíjela pro českou stranu příznivě, bylo uherské vojsko nakonec na hlavu poraženo. Béla IV., stržen panicky prchajícími bojovníky, opustil svůj tábor a dlouho ani nevěděl, zda jeho syn Štěpán, který zahájil s jízdou útok, zůstal naživu. Zdrcený porážkou i následným obsazením Bratislavy a dalších hradů nabídl svému protivníkovi mír. Přemysl rád přijal, zvláště když se Béla zřekl Štýrska a rezignoval tak politicky na alpské oblasti. Roku 1261 byl vídeňský mír potvrzen sňatkem českého krále s Bélovou milovanou vnučkou Kunhutou. Česko-uherská shoda vydržela až do Bélovy smrti. Poté ji porušil jeho nástupce král Štěpán V. Béla IV., který byl se svým bojovným a ctižádostivým synem ve sporu, svěřil dokonce před smrtí svoji rodinu i věrné šlechtice do ochrany Přemyslu Otakarovi II. Někteří z nich pak našli útočiště na pražském dvoře, mezi nimi i Bélova dcera Anna, matka královny Kunhuty.
Štěpán V. Uherský (1239/1240 - 6. srpen 1272) byl uherský král z dynastie Arpádovců.[1] Syn krále Bély IV., manžel dcery kumánského chána Kuthana.
Králem Uherska se Štěpán stal roku 1270, po otcově smrti. Předtím byl otcovým spoluvladařem a ze srdce nenáviděl českého krále Přemysla Otakara II. I po uherské porážce v bitvě u Kressenbrunnu odmítal mírová ujednání a ve finále mu byl otec přinucen postoupit k vládnutí části území, které přímo nesousedily s územím Přemysla Otakara II. Štěpán válčením s Přemyslem strávil většinu svého života.
ÚČASNÍCI BITVY -
Bavor I. ze Strakonic († 1260) byl příslušník jihočeského šlechtického rodu erbu střely. Poprvé písemně doložen v roce 1235, kdy se společně s Vyšemírem z Blatné objevil ve svědečně řadě na darovací listině pro chotěšovský klášter.
Smil z Lichtenburka (1220 - 1269) byl zakladatel rodu Lichtenburků (rozrod Ronovců) a významný šlechtic poloviny 13. století. Smil měl jako první z českých šlechticů vlastní kancelář a vydával listiny s titulaturou „rytíř z Boží milosti“. V letech 1248-1249 při vzpouře českého panstva zůstal na straně Václava I. a aktivně se účastnil na potlačení povstání. Za věrnost byl dosazen do úřadu nejvyššího purkrabího pražského (1249-1251) a král ho pravděpodobně obdaroval územím Železných hor a přilehlých území na pomezí Čech a Moravy. Smil zde nechal zbudovat rodový hrad Lichtenburk (dnes nazývaný Lichnice) podle nějž se také začal psát. Své postavení si dokázal udržet i za panování Václavova syna Přemysla Otakara II.. Opustil sice úřad nejvyššího purkrabího, ale Přemysl ho často pověřoval diplomatickými misemi. V roce 1253 se společně s Bočkem z Obřan a Jarošem ze Slivna účastnil jednání s papežským nunciem Velaskem.
Boreš z Rýzmburka (Rieseburka) (1226 – 1277), český šlechtic, za vlády Václava I. nejvyšší maršálek Českého království a za vlády Přemysla Otakara II. nejvyšší komorník. Pocházel z rodu Hrabišiců. Psal se podle hradu Rieseburk, který založil a dnes je znám jako Osek. Jeho bratr Slávek byl opatem v oseckém klášteře a jejich otec Bohuslav z Hrabišic byl královský nejvyšší komorník. Boreš měl dva syny: Slávka z Rýzmburka a Bohuslava z Rýzmburka, který měl za manželku Agátu z Šumburka, dceru Fridricha ze Šumburka. Po smrti Boreše se stal Fridrich poručníkem obou jeho synů. Boreš měl velké majetky nejen v Čechách např. Osek, Krásno, ale i na Moravě např. Slavkov, Moravská Třebová, Horní Němčí. V roce 1267 (někde 1260) založil severně od Třebařova augustiniánský klášter Maria Kron. Na začátku roku 1248 se vzbouřila část české šlechty, která byla nespokojena s vládou Václava I. a 31. července 1248 na pražském hradě zvolila králem jeho syna Otakara II. Boreš z Rýzmburka, Havel z Lemberka, Ojíř z Friedberka a několik dalších zůstali věrni Václavovi. Nakonec je v srpnu 1249 uzavřen mír a Václav I. usedá znovu na trůn. V roce 1260 se udála bitva u Kressenbrunnu, kde Boreš velel zálohám a v níž Češi porazili uherské vojsko. Boreš v bitvě získal vzácnou relikvii, a to prst Jana Křtitele. Po neúpěšné vzpouře v r. 1275/6 spolu s Vítkovci a Závišem z Falkenštejna, proti svému králi Otakarovi II., byl zajat a roku 1277 popraven. Další Borešova známá jména jsou Boreš II. Hrabišic anebo Boreš z Oseka.
Lucká provincie (latinsky Provincia Lucensis) je historické území na pomezí Moravy a Uher, o které v době 11. až 13. století vedl spory Přemyslovský stát s Uherským královstvím. Rozkládala se v okolí pohoří Bílé Karpaty a její hranice tvořil dolní tok řeky Moravy a řeka Olšava na straně moravské a řeka Váh a pohoří Malé Karpaty na straně uherské. Toto území bylo definitivně připojeno k českým zemím teprve na přelomu 12. a 13. století. O přítomnosti uherské hranice v této oblasti svědčí vznik opevněné hraniční osady Uherský Brod – původně „Brod při hranicích uherských“ – na řece Olšavě (od kterého přídomek „uherský“ později převzalo také Uherské Hradiště a Uherský Ostroh). V Uherském Brodě a Kunovicích stály přemyslovské celnice a vedly odtud obchodní cesty dále do Uher. Uherský vliv lze pozorovat také ve Slavičíně (patrocinium kostela sv. Vojtěcha) či Bánově. Ještě v 16. století se oblast na pravém břehu Olšavy v obci Nezdenice nazývala Moravské Nezdenice. Mezi obcemi Dolní Němčí a Slavkov dodnes existuje trať Lucko. Střediskem provincie mohl být s ní možná i etymologicky spojený Hluk.
