Bitva u Milvijského mostu 312 n.l.
Bitva u Milvijského mostu přes Tiberu na severu Říma mezi římskými císaři Constantinem I. a Maxentiem se odehrála 28. října 312. Vítězný Constantinus díky ní ukončil spoluvládcovský systém tetrarchie a stal se jediným císařem Římské říše.
Podle křesťanské legendy měl Constantinus v předvečer bitvy vidění, v němž spatřil kříž a nápis „In hoc signo vinces“ (V tomto znamení zvítězíš; Eusebios z Kaisareie uvádí řecky Eν τούτω νίκα – En toúto níka, V tomto zvítěz). Vítězství tak bylo připsáno Kristu, a Constantinus proto radikálně změnil náboženskou politiku říše ve prospěch dosud pronásledovaného křesťanství.
Začátkem 4. století se v Římské říši začal rozpadat systém tetrarchie, který zavedl císař Dioklecián. Spočíval v tom, že říši vládli dva augustové a dva caesarové. Augustové byli hlavní vládci a oba měli vládnout jedné polovině říše. Caesarové měli být nástupci. S odchodem Diokleciána se ale systém rozpadl a všichni vyšší představitelé říše začali bojovat o moc. Smrtí císaře Galeria v roce 311 vznikla tato situace: Konstantin vládl Galii, Maxentius vládl Itálii, Licinius Illyrii a celému východu Maximinus Daia. Maxentius byl velmi neoblíbený a poněkud paranoidní. Podezříval Konstantina, že ho chce připravit o trůn. Proto se chtěl s armádou přeplavit do Galie, aby Konstantina odstranil. Konstantin byl ale dobrý stratég a věděl, že by měl zaútočit jako první. Rychle zorganizoval armádu a zaútočil na Itálii. Jeho nevýhoda byla, že polovina jeho armády byla zaneprázdněna v Británii. Kvůli tomu by mohl mít kolem 30 – 40 tisíc mužů. Protože ale nikde zbytečně nedrancoval, mohly se jeho řady rozrůst do 50 000 mužů. Když se to dozvěděl Maxentius, vzal svých 190 000 vojáků a vytáhl proti Konstantinovi. Polovinu jich však musel nechat poblíž dnešních Benátek, protože se obával vpádu Licinia z Illyrie. Početně tedy vyhrával Maxentius, morálkou a výcvikem zase Konstantin. Maxentius si nechal udělat věštbu, která zněla: „překročíš-li Tiberu, zahyne nepřítel Říma“.
Maxentius se velice zaradoval, neboť si myslel, že nepřítel Říma je Konstantin. Ze strategických důvodů se rozhodl svést bitvu u Milvijského mostu. Aby urychlil přechod přes řeku, nechal vedle kamenného mostu postavit ještě jeden malý, pontonový. K bitvě se sešikoval u vesnice Saxa Rubra 14 km od mostu. Těsně před bitvou se ale stala velmi záhadná věc. Konstantin stále vyznával staré antické náboženství. Večer před bitvou měl ale vidění. Když se díval na západ slunce, spatřil planoucí kříž s písmeny XP překříženými přes sebe a pod nimi nápis „en tutoi nika“, což v překladu znamená „V tomto znamení zvítězíš“. Proto tento vyryl na všechny štíty svých bojovníků. Tento znak vešel do dějin jako labarum a stal se standartou všech římských císařů.
O samotné bitvě toho moc známo není, ale nejspíše se Konstantinově galské jízdě a legionářům vycvičeným bojem s Germány podařilo rozvrátit řady Maxentia. Když Maxentius viděl, že prohrává, rozhodl se ustoupit za vysoké hradby Říma. Na cestě ale musel znovu překročit Milvijský most. Ten, ačkoli byl posílen mostem pontonovým, nedokázal kapačitně unést celou armádu, a tak v zadních řadách propukl zamtek. V překonávání mostu se ještě zřítil most pontonový. Maxentiovi muži se pokoušeli zachránit přebrozením řeky, ta ale byla moc hluboká a vojáci v tolika kilové zbroji nemohli plavat a byli nemilosrdně strháváni pod hladinu jako Američané během vylodění v Normandii. Při pokusu přejít řeku pak zemřel i sám Maxentius. Stále se většina jeho armády nacházela na Konstantinově straně. Konstantin zbylé vojáky dílem pobil a dílem zajal.
Po bitvě se Konstantin přesunul do Říma, kde se promenádoval s Maxentiovou hlavou. Lid ho vítal jako osvoboditele a on se jim odvděčil tak, že hlavní sídlo nechal přenést do nově vybudované Konstantinopole. V bitvě také naposledy vystupovala praetoriánská garda, která bojovala na Maxentiově straně. Konstantin ji hned po obsazení Říma rozpustil.
Není známo kým byl postaven, ale ví se, že byl na začátku dřevěný. První bitva se u něj odehrála mezi římským vojevůdcem Titem Liviem a kartaginským generálm Hasdrubalem v roce 207 př. n. l. Roku 109 př. n. l. byl most přestavěn na kamenný a stal se součástí Via Flaminia. Další střet se odehrál v roce 78 př. n. l. mezi Quintusem Lutatiem Catalem a Marcem Aemiliem Lapidem. Vyhrál Catalus. Další střet byla námi zmíňovaná bitva. Další bitva se odehrála až v roce 538, když se Belisar pokoušel připojit Ostrogóty k Justiniánově Byzantské říši. Následujúci střet se tu konal v roce 1335 mezi rodem Orsiniů a Colloniů.
Most byl poté rekonstruován. Naposledy byl vážně poškozen Giuseppem Garibaldim roku 1849, když se pokoušel odvrátit Francouze. Ačkoli byl most mnohokrát opravován, stále je velká část vybudována antickými stavitely. Obnoven byl roku 1870. Až do roku 1956 přes něj proudila automobilová doprava, poté byl prohlášen za kulturní památku. Dnes se jmenuje Ponte Milvio, před nedávnou dobou Ponte Molle. V době antiky se honosil jménem Pons Mulvius. Zajímavostí je, že jedna ze dvou soch zdobících vstup na most je socha svatého Jana Nepomuckého.
Marcus Aurelius Valerius Maxentius (kolem 278 – 28. října 312) byl západořímský císař vládnoucí v letech 306 až 312. Byl synem císaře Maximiana a zetěm císaře Galeria.
V roce 305 oba augustové, Diocletianus i Maximianus, abdikovali a jejich nástupci se stali dosavadní caesarové Galerius a Constantinus. Caesary se namísto nich stali Galerius Valerius Maximinus (Daia) na východě a Flavius Valerius Severus na západě. Maximianus se nestal císařem kvůli špatným vztahům se svým tchánem. 28. října 306 se nechal provolat císařem. S pomocí svého otce přemohl Severa, kterého Galerius prohlásil za západního císaře. Později se Maximianus od něj distancoval, připojil se v Galii ke Constantinovi, avšak Constantina zradil a zřejmě byl donucen spáchat v roce 310 sebevraždu.
Na počátku roku 312, Constantinus přešel přes Alpy do Itálie a porazil Maxentiovu armádu v několika bitvách. V říjnu dorazil k Římu. Došlo k bitvě na sever od města, při níž Constantinova armáda donutila Maxentiovu k ústupu k Tiberu. Maxentius při pokusu dostat se přes řeku spadl do vody a utonul.
Flavius Valerius Constantinus (27. února někdy mezi léty 272 až 285 v Naissu, Horní Moesie – 22. května 337 poblíž Nikomédie, Bithýnie), známý také jako Konstantin Veliký, nebo Konstantin I., východními křesťany uctívaný jako Svatý Konstantin, byl od roku 306 římským císařem a od roku 324 až do své smrti nezpochybnitelným vládcem celé římské říše.
Konstantinovo panování se vyznačovalo několika závažnými historickými událostmi, jimiž si zajistil postavení nejvýznamnějšího císaře pozdní antiky. V roce 312 zvítězil v bitvě u Milvijského mostu, k čemuž mu měl podle filozofů Lactantia a Eusebia dopomoci křesťanský Bůh. Poté v roce 313 vydal Edikt milánský, jímž ukončil pronásledování křesťanů a zaručil náboženskou svobodu všem obyvatelům říše. V dalších letech své vlády Konstantin křesťanství všestranně podporoval a v roce 325 svolal do města Nikaia první ekumenický koncil. Křesťané ho za tyto jeho skutky obdařili přízviskem „Veliký“. V roce 324 se rozhodl přesunout sídlo císařské vlády na východ do řeckého města Byzantion, jež bylo v roce 330 slavnostně vysvěceno a přejmenováno na Nova Roma („Nový Řím“). Po Konstantinově smrti bylo toto město na jeho počest nazváno Konstantinopol („Konstantinovo město“).
Jako císař, jemuž náležel významný podíl na pozvednutí křesťanství do pozice dominujícího náboženství římské říše, a který navíc přemístil římské hlavní město na Bospor, se Konstantin zařadil mezi význačné historické postavy, ačkoli byl i poměrně kontroverzní osobností. Rozporné hodnocení Konstantina odráží charakter antických pramenů, vztahujících se k počátku 4. století. Ty jsou totiž i přes svoji hojnost a zevrubnost silně ovlivněny soudobou oficiální propagandou, což má za následek jejich převládající jednostrannost. Dochovaných děl, zabývajících se výhradně Konstantinovým životem a vládnutím, je pouze malé množství. Eusebios z Kaisareie napsal Život Konstantinův (Vita Constantini), jenž obsahuje prvky eulogie a hagiografie. Toto dílo vytvořené zhruba mezi léty 335 až 339 vychvaluje Konstantinovy mravní a náboženské ctnosti. Navozuje tím tendenčně pozitivní obraz Konstantina a moderní historikové proto často zpochybňují jeho hodnověrnost. O Konstantinově světském životě a činech pojednává Origo Constantini od neznámého autora. Tento spis neurčitého data vzniku se zaměřuje především na vojenské a politické události a opomíjí tak kulturní a náboženské záležitosti.
Lactantiova polemická křesťanská kronika z období vlády Diocletiana a tetrarchie, De Mortibus Persecutorum, poskytuje cenné, třebaže zaujaté podrobnosti o Konstantinově předchůdcích a raném období panování. Křesťanští historikové Sokrates Scholastikos, Sozomenos a Theodoretos popisují církevní spory ze závěru Konstantinovy vlády. Jelikož působili až za Theodosia II., jenž byl císařem téměř jedno století po Konstantinovi, jsou jejich církevní dějiny o skutečnostech a teologických sporech Konstantinovy éry plné chybných a překroucených údajů. Spisy Konstantinových současníků, pravověrného křesťana Athanasia a církevní dějiny ariána Philostorgia, se rovněž dochovaly, vyznačují se však podobnou neobjektivností jako díla výše zmiňovaných autorů.
Epitomy připisované Aureliu Victorovi (De Caesaribus) a jiné od Eutropia a Rufia Festa podávají stručný souhrn o politickém a vojenském vývoji ve 4. století. Přestože tito spisovatelé byli pohané, jejich výtahy znázorňují Konstantina pozitivně, ovšem vynechávají jakékoli zmínky o jeho náboženské politice. Nepříliš lichotivě se o něm vyjadřoval Ammianus Marcellinus. Velice nepřátelský až nenávistný postoj zaujal ke Konstantinovi pohan Zósimos, který psal svoje dílo na počátku 6. století. Hodnotné údaje o politice a ideologii období tetrarchie a Konstantinova života obsahuje Panegyrici Latini, soubor panegyriků z přelomu 3. a 4. století. Literární zdroje jsou doplňovány epigrafickými poznatky z nápisů z dobové architektury, obzvláště z Konstantinova oblouku v Římě a paláců v Gamzigradu a Córdobě.
Při hodnocení Konstantinova panování nelze odhlédnout od jeho obrácení na víru. Jeho veřejná činnost v oblasti náboženství se vyznačovala jistou rozporuplností, neboť na jedné straně vycházela z respektování zavedených způsobů, současně ale vedla k odklonu od dosavadních kultů, čímž byla uvedena v chod pozvolná, nicméně zcela zásadní proměna římské společnosti. Pozvolné omezování pohanství, jež se projevovalo jak ve formě zákonů, tak v podobě ojedinělého ničení pohanských svatyň a drancování jejich bohatství, bylo vyvažováno příležitostným projevováním ohledů vůči pohanství. Bylo tedy možné, aby jisté město v Malé Asii muselo na podporu své žádosti odkazovat na veskrze křesťanskou příslušnost svého obyvatelstva, zatímco jinému městu v Itálii bylo povoleno slavit místní festival zahrnující uspořádání gladiátorských her a zasvěcení chrámu císařské dynastii. Na počátku své vlády Konstantin zakázal kněžím a věštcům ve městě Římě vstup do soukromých domů, v roce 320 nebo 321 však vyzval k provádění očistných obřadů podle starých způsobů, pokud by císařský palác nebo jakákoli jiná veřejná budova byly zasaženy bleskem. Tradiční provozování magie na venkově bylo Konstantinem nadále tolerováno. Klasická kultura a vzdělanost, které byly úzce spjaty s pohanstvím, si stále zachovávaly značný věhlas a autoritu. Taktéž pohanští kněží v provinciích, kteří sehrávali výraznou roli ve veřejném životě, si udrželi své postavení ještě dlouho po skončení Konstantinovy vlády. Konstantinopol byla sice slavnostně vysvěcena jako křesťanská metropole, ale ceremonii jejího založení přihlížel i známý pohanský věštec Sopatros.
Objektivní posouzení ostatních Konstantinových činů není snadné, což je zapříčiněno jednak jeho nezměrným významem v náboženských záležitostech, jimž zasvětil svoji vládu, jednak jeho reformním a novátorským úsilím, vnímaným částí císařových současníků podobně negativně jako jeho náboženská politika. Některé z Konstantinových změn byly však jen důsledkem trendů, které probíhaly už v předchozích desetiletích. Takto lze vysvětlit reformy administrativní hierarchie a vzrůstající spoléhání se na mobilní polní armády na úkor pohraničních vojsk, čímž Konstantin pouze navazoval na předchozí vývoj. Konstantinovy daňové reformy a zavedení nové zlaté mince, která přetrvala po staletí jako základní jednotka byzantského měnového systému, by stěží mohly být uskutečněny, pokud by jeho předchůdci neobnovili politickou a vojenskou stabilitu ukončením krize třetího století. S Konstantinovou politikou byla více spjata reorganizace úřadu pretoriánských prefektů, jimž byla odejmuta kontrola nad vojenskými záležitostmi. Ovšem jistou snahu o oddělení vojenské a civilní moci projevoval i Diocletianus.
Založení Konstantinopole, jež se ukázalo být obzvláště závažným skutkem, patřilo mezi vlastní Konstantinova rozhodnutí, třebaže již Diocletianus umístil své sídlo do nepříliš vzdálené Nikomédie. Město bylo zaplněno uměleckými díly z řeckých měst, navíc na některých z jeho veřejných budov a paláců, vztyčených Konstantinovými přívrženci, se záhy začaly projevovat známky ukvapené výstavby. Konstantin byl velice známý velkorysostí ke svým příznivcům, přičemž často povyšoval muže nižšího společenského původu. V této souvislosti mu bylo vytýkáno, že jeho štědrost byla umožněna pleněním pokladů pohanských chrámů a stejně tak konfiskacemi a zaváděním nových daní. Někteří z jeho nejpřednějších zastánců nepochybně vděčili za svůj vzestup císařově náklonnosti související s jejich včasným přijetím Konstantinovy víry.
Konstantinova vojenská kariéra sestávala z nepřetržitých úspěchů, neboť triumfoval nad Alamany, Franky, Sarmaty a Góty a vybojoval řadu vítězství v občanských válkách, čehož dosáhl svou neohrožeností a strategickými schopnostmi. Vůči svým politickým soupeřům se Konstantin choval velice nemilosrdně. S výjimkou ediktů týkajících se křesťanství se jeho ostatní zákonodárná činnost vyznačovala krutostí, která se stala příznačná pro vynucování práva v pozdně římské říši. Z politického hlediska spočíval Konstantinův hlavní přínos ve skutečnosti, že zanechal říši svým třem synům a obnovil tak někdejší dědičné nástupnictví. To však mohlo být zajištěno jen sledem vražd následujících krátce po jeho smrti.
Konstantinova vláda přesto představovala jeden z nejzásadnějších momentů evropských dějin. Existence do značné míry christianizovaného císařského správního aparátu společně s nástupem Konstantinových synů, kteří byli plně oddáni křesťanské víře, vedla k pevnému zakotvení privilegované pozice křesťanství. Právě tyto příznivé podmínky, k jejichž vzniku dal Konstantin podnět, umožnily, aby se křesťanství postupně etablovalo jako dominantní náboženství v římské říši. V průběhu 4. století se tím vytvořilo prostředí, které podstatným způsobem určilo charakter byzantské a západní civilizace v dalších staletích. Vedle klasické antické kultury vyšších vrstev římské společnosti se vyvíjela křesťanská biblická kultura a zároveň se šířila nová forma náboženského patronátu mezi vládnoucími vrstvami a biskupy, křesťanskými intelektuály a svatými muži. Dílo, jež Konstantin zanechal svým nástupcům, sice zůstalo nedokončené, nicméně bylo to jeho osobní rozhodnutí v roce 312, kterým předurčil postupný přerod římské říše v křesťanský stát. Eusebios proto chápal Konstantinovo panování jako naplnění božské prozřetelnosti. Nedlouho po jeho smrti obdařili pozdně antičtí historikové Konstantina přízviskem „Veliký“. Většina východních křesťanů uznává Konstantina za svatého a v ortodoxní církvi je označován jako isapostolos – „rovný apoštolům“.
