LUCky.luKA

Bitva u Plataje v létě 479 př. n. l. byla jednou z klíčových bitev řecko-perských válek. Spojená řecká vojska v ní rozhodným způsobem porazila perskou armádu vedenou příbuzným krále Xerxa I., Mardoniem, a odsoudila tak k nezdaru snahu Peršanů podmanit si evropské Řecko.

Místo: Plataje, Boiótie, Řecko

Výsledek: vítězství Řeků

PERSKÁ ŘÍŠE  X  ŘECKÉ MĚSTSKÉ STÁTY ( Sparta, Athény, Korint, Tegejci - Snad poprvé se spojily všechny hašteřící městské státečky. )

Velitelé: Mardonios  X  Pausaniás

Po porážce v námořní bitvě u Salamíny v září 480 př. n. l. se perský král Xerxés stáhl s velkou částí armády z řeckého území a v oblasti ponechal jen silné vojsko vedené Mardoniem, s příkazem, aby se počátkem příštího roku pokusilo znovu podniknout útok na jih. Mardonios se nejprve pokoušel využít sporů mezi Athénami a Spartou, ale s nevalným úspěchem – výsledkem nicméně bylo již druhé vyplenění Athén během necelého roku. Řekové se nyní opět sjednotili a rozhodli se čelit perskému nepříteli s využitím všech dostupných sil.

Mardoniova armáda o počtu cca 50 – 60 tisíc mužů (Hérodotos uvádí až 300 tisíc, ale jeho údaje jsou obvykle velmi nadnesené) si vybudovala opevněný tábor při řece Asopos. Řekové vedení Sparťanem Pausaniem se usadili na úpatí pohoří Kithairon. Základ jejich armády tvořilo pravděpodobně 5 000 spartských hoplítů, 8 000 Athéňanů, menší kontingent Korinťanů a malá skupinka Tegejců. K tomu pak ještě menší falangy z různých polis a pomocné sbory včetně spartských perioiků a heilótů – odhadem přibližně 30 tisíc mužů. Snad poprvé se spojily všechny hašteřící městské státečky.

Již předem bylo jasné, že Sparťané zaujmou tzv. „pozici cti“ na pravém křídle, a to nejen jakožto ocenění za hrdinnou obranu Thermopyl. Pozice cti byla považována za nejdůležitější místo ve falanze: hoplít měl štít na levé ruce a kryl tak bojovníka nalevo. Ovšem řady úplně na pravém kraji neměly krytí od nikoho a být zde vyžadovalo velikou odvahu a znamenalo zároveň i velkou čest. Udatnost zde postavených válečníků rozhodovala často o osudu celé falangy. Vedle Sparťanů stáli Athéňané, dále Tegejci, nicméně všechna řazení a přesuny nejsou z historických materiálů úplně jasné. Tak jako tak, postavení Řeků bylo co se týče defenzívy vynikající. Zaujaté obranné pozice skýtaly těžko dosažitelný cíl pro soupeřovu pěchotu a prakticky nemožný pro jízdu, hlavní zbraň perské armády. Nastala patová situace. Jestliže Mardonios nemohl zaútočit na držené pozice Řeků, Pausaniás se oprávněně obával střetu na planině, kde by mobilní kavalerie mohla pomalou falangu vymanévrovat. Navíc Řekům přicházely další posily z polis a neměli tudíž důvod ke spěchu.

K úvodnímu střetu došlo chybou v řazení řeckých sil, když se oddíl Megařanů dostal do zranitelné pozice. Mardonios to zaregistroval a vyslal kavalerii vedenou Mesistiem, která zasypala Megařany mrakem šípů a značně zredukovala jejich počet. Úplnému masakru zabránili athénští lučištníci reagující na zoufalé volání o pomoc tím, že začali ostřelovat odkryté Peršany. Poté boj ustal. Jeho výsledkem bylo mnoho mrtvých Megařanů, zabitý Mesistios a také zjištění, že Pausaniás se svými jednotkami jen těžko může z kopce sestoupit.

V další fázi střetnutí došlo k taktickému formování armád na obou stranách. Sparťané stáli proti elitním perským jednotkám, athénské falangy proti přeběhlickým hoplítům z Théb a Boiótie, Korinťané a vojáci z ostatních polis o trochu více vzad proti vojevůdci Artabazovi a jeho Baktrijcům. V napjatém klidu před bouří Mardonios nechal alespoň ostřelovat řecké pozice z větší dálky, ale tato činnost byla spíše symbolická, každopádně vojensky v podstatě neúčinná. Početnější Peršané by sice byli schopni na obou křídlech obkličovat Řeky, ale ne ve stávající situaci. Slabinou jinak dobré pozice Helénů byla ovšem závislost na dodávkách vody ze vzdáleného pramene. Mardonios to odhalil a vytrvalým napadáním zásobovacích vozů začal Pausania zahánět do úzkých.

Dvanáctého dne se stala situace pro Řeky neúnosnou. Bez zásobování by se nebyli schopni udržet. To byl důvod rozkazu, aby se v noci stáhla vojska postupně po oddílech k městu Plataje, kde byla možnost získat potřebný zdroj vody. Jako poslední měli odejít Sparťané s Tegejci. Celý manévr však nebyl dostatečně rychlý, a tak za úsvitu třináctého dne spatřil Mardonios poslední Řeky opouštějící své pozice. Pravděpodobně se domníval, že protivníkovu armádu rozbila řevnivost mezi jednotlivými polis. Okamžitě zareagoval, bleskurychle překročil most a vrhl se do nekompromisního útoku.

Sparťané reagující na nebezpečí v rychlosti srazili štíty s Tegejci a utvořili jednolitou falangu. Nebezpečí si všimli vzápětí i Athéňané a začali se vracet, stejně jako vzadu stojící Korinťané. Na Sparťany se nejdříve snesl mrak šípů, nicméně jejich zbroj a štíty je v první fázi ochránily. To už se ale na ně vrhala perská jízda i s osobní gardou Mardonia. Postupující athénská falanga se zaklínila v rovném boji s thébskou a nový střed, nyní korintský, byl pronikajícími Peršany zastaven za linií Sparty a Athén. Po dvou týdnech čekání se rozpoutal zuřivý a nemilosrdný boj, v němž měli Peršané zpočátku trumfy ve svých rukou.

Hlavní síla Peršanů se napřela do slabého středu protivníka, a ten začal logicky ustupovat. Silný spartský kontingent byl po bitvě, která zuřila celé ráno, oddělen od hlavního dění, a tak ustoupil zpět a vyčkával, neboť díky terénu se nemohl účinně zapojit. Bezmocní Korinťané se propadali do hloubi pole, Athéňané byli rádi, že bojovali vyrovnanou bitvu proti silné thébské falanze. A pak nastal zlom. Není zcela jasné, jak k němu došlo, teorií nabízejí historikové povícero.

Ve chvíli, kdy se hlavní elitní perský střed posunul ještě dále, prořídlý oddíl Tegejců, který byl vedle Sparťanů, se vyřítil do útoku na osobní gardu Mardonia. Do pohybu se dali i Sparťané. Když záložní oddíly perské těžké jízdy spatřily nebezpečí hrozící jejich veliteli, rozjely se na nepočetnou skupinku Tegejců. Jenomže narazily na pomalu pochodující falangy Sparťanů, kteří je s válečnou písní na rtech zastavili. Osobní garda Mardonia se sice obrátila proti postupujícím Tegejcům, ti se však se zarputilou zuřivostí probíjeli dál až k vrchnímu veliteli.

Zoufalí soupeři Sparťanů se marně snažili rozlomit neprostupnou hradbu falangy, což ocenil i jinak nekriticky prořecký Hérodotos. Médská zbroj neměla ovšem proti řeckým xifům šanci a byli to naopak Sparťané, kdo začal zatlačovat protivníka. Mezitím se jeden z posledních hoplítů tegejského oddílu probil až k Mardoniovi a usmrtil jej. V tu chvíli se vývoj zlomil definitivně. Peršané bez svého vůdce ztratili řád a začali podléhat panice. Jejich armáda se dala na ústup, jenž se rychle měnil v útěk, zvláště ve chvíli, kdy ke stažení zavelel i Artabazos, který jinak do bitvy vůbec nezasáhl – přestože měl k dispozici množství vojáků. I Korinťané, kteří již byli v prakticky beznadějném postavení a nebyli daleko od úplného chaosu, přešli do protiútoku, tím spíše Sparťané a zbytek Tegejců, který stál u zrodu zlomu. Nastal velký masakr, kterému kupodivu unikli Thébané, svádějící po celou dobu bitvy vyrovnaný souboj s Athéňany. Ačkoli ztráty Peršanů nejsou známy, byly nepochybně značné. Pozemní armáda krále Xerxa v Řecku byla zničena.

Pausaniás († 470) byl spartský princ z dynastie Ágidovců, jenž během řecko-perských válek velel Helénům při jejich vítězství nad Peršany v bitvě u Platají.

Pausaniás byl synem Kleombrota a vnukem krále Anaxandrida II. Kleombrotův bratr, král Leónidás I., čelil v roce 480 př. n. l. vojsku perského krále Xerxa I. v bitvě u Thermopyl, v níž Leónidás nalezl společně s 300 Sparťany slavnou smrt. Kleombrotos byl poté ustaven regentem za nezletilého Leonidova syna Pleistarcha. Mezitím Peršané pronikli do Řecka a okupovali Athény, načež Kleombrotos vytáhl s vojskem na Isthmos, kde zahájil stavbu obranné hradby. Nedlouho po vítězství řeckého loďstva nad perskou flotilou v bitvě u Salamíny však Kleombrotos zemřel. Novým regentem za Pleistarcha se proto stal jeho bratranec Pausaniás. Perské vojsko ustoupilo po porážce u Salamíny do severního Řecka a jeho velitel Mardonios otevřeně vyjednával s Athéňany. Pokud by Mardonios uspěl ve snaze získat Athéňany na stranu Persie, mohl by využít athénských lodí k vylodění na Peloponésu a obejití spartského opevnění na Isthmu. Pausaniás a Leótychidás, druhý spartský král, zřejmě netoužili pomáhat Athéňanům, ani vést válku s Peršany. V zimě 480 až 479 př. n. l. tudíž probíhala složitá diplomatická jednání mezi členy helénského spolku, na základě nichž se Athéňané vyslovili pro setrvání v boji a Sparťané se uvolili poskytnout své vojsko k obraně Řecka před Peršany.

Na počátku léta 479 př. n. l. Peršané opětovně obsadili a vydrancovali Athény. Nato se Pausaniás vypravil s vojskem do středního Řecka a překročením pohoří Kithairón přinutil Mardonia k opuštění Athén. Obě armády se setkaly v červenci severně od města Plataje v Boiótii. Po několika dnech oboustranné nečinnosti se Peršanům podařilo odříznout své protivníky od zásobování vodou. Řekové se kvůli tomu stáhli směrem na jih, nicméně v průběhu nočního přesunu se jejich linie rozbila, čehož Mardonios využil za úsvitu dalšího dne k zahájení útoku. Helénové dokázali zadržet perský nápor, přičemž byl Mardonios zabit. Sparťané vzápětí zahnali jádro perských sil, zatímco Athéňané se zmocnili perského tábora. S Athéňany sympatizující Hérodotos se ve svých Dějinách o Pausaniových opatřeních příliš nezmiňuje. I současní historikové navíc potvrzují, že bitva u Platají byla spíše střetnutím vojáků, v němž vojevůdci nesehráli tak zásadní roli. Přesto nelze snižovat Pausaniovy zásluhy na tomto úspěchu značícím konec perských snah o podrobení Řecka.

Na jaře 478 př. n. l. vedl Pausaniás řeckou expedici na Kypr a potom vytáhl s padesáti loďmi proti perské posádce v Byzantiu. Řekové již dříve opanovali město Sestos při Helléspontu, takže podmaněním Byzantia by ovládli průlivy mezi Evropou a Asií a tím by barbarům zabránili v novém vpádu do Řecka. Při dobývání Byzantia bylo zajato několik předních perských šlechticů, včetně některých Xerxových příbuzných. Pausaniás je pak údajně propustil, třebaže tvrdil, že unikli. Podle Cornelia Nepota Pausaniás následně odeslal Xerxovi dopis, v němž žádal o jeho dceru, za což mu sliboval pomoc při ovládnutí Sparty a zbytku Řecka. Xerxés měl vyslovit souhlas s tímto návrhem. Z důvodu Pausaniovy arogance, povýšenosti a vzhledem k šířícím se zvěstem o spolčení s Peršany se mnoho dosavadních spartských spojenců raději podrobilo autoritě Athéňanů. Velení nad řeckým vojskem převzal Aristeidés, jenž se zřejmě podílel na rozšiřování pomluv o Pausaniovi a přispěl tak k jeho neoblíbenosti mezi spojenci. Pausaniás byl povolán do Sparty, aby se zodpovídal z podezření z properských sympatií (medismos). Ihned po návratu do vlasti byl obžalován, ale místo trestu smrti byl odsouzen k peněžité pokutě. Sparťané se po tomto incidentu rozhodli nepokračovat ve válce s Persií. Athéňané, disponující mocnou flotilou triér, vytrvali ve střetnutí a založili délský spolek, který se v budoucnu vyvinul ve skutečnou athénskou říši.

Po svém propuštění se Pausaniás vzdal regentství a opustil Spartu. V roce 477 př. n. l. se odebral do Byzantia, kde patrně hodlal založit vlastní doménu. Pausaniás se začal oblékat v orientální úbor a navíc zavrhl spartské obyčeje, místo nichž si osvojil perské zvyky a způsob života. Jeho počínání bylo ovšem na překážku athénským zájmům a proto ho Kimón z města vypudil. Pausaniás se nato usadil v maloasijském městě Kolónai, nacházejícím se na pobřeží Tróady. O několik let později k němu dorazili poslové ze Sparty, kteří mu sdělili, že se buď vrátí do Sparty, nebo bude odsouzen k smrti. Znepokojený touto hrozbou svolil Pausaniás v roce 471 př. n. l. k návratu, nicméně už po svém příchodu do Sparty byl dle rozhodnutí eforů uvržen do vězení. Ačkoli se mu brzy podařilo dostat se zpět na svobodu, podezření z kontaktů s perským králem ze sebe nesejmul. Nebyl nalezen ani žádný přesvědčivý důkaz dokládající Pausaniův záměr naklonit si příslibem svobody heilóty, spartské státní otroky, přestože se soudilo, že chystá s jejich pomocí převrat.

Jeden mladík, který měl jako posel doručit Pausaniův dopis perskému satrapovi Artabazovi, předložil toto psaní eforům. Avšak dříve, než mohl být Pausaniás zadržen, byl varován, načež vyhledal úkryt v chrámu bohyně Athény Chalkioikos. Eforové pak přikázali zazdít všechny vstupy do chrámu, čímž chtěli Pausania vyhladovět. Když se Pausaniás ocitl na prahu smrti, byl vynesen ven a krátce poté zemřel. Takto neslavný konec stihl jednoho z nejproslulejších řeckých velitelů účastnících se řecko-perských válek. Pausaniův syn Pleistoanax zaujal v roce 459 př. n. l. hodnost spartského krále po Pleistarchovi.

Mardonios (staropersky Mardunija; † 479 př. n. l.) byl významný perský vojevůdce a jeden z hlavních aktérů řecko-perských válek. Jeho otcem byl Góbryas, muž, který se zúčastnil spiknutí proti mágu Gaumátovi, manželkou dcera krále Dareia I. Artozostra.

Mardonios velel roku 492 př. n. l. výpravě, která moci perského krále znovu podrobila Thrákii a Makedonii, ztracené v souvislosti s iónským povstáním. Během Xerxovy výpravy proti Řekům, kterou osobně připravoval, stál v čele armády, jež v letech 480–479 př. n. l. přezimovala na řeckém území a v létě 479 př. n. l. se zúčastnila bitvy u Platají. Zde Mardonios, jehož jinak Řekové oceňovali pro jeho statečnost, padl a bitva sama skončila perskou porážkou.

Řecké státy

Nedlouho po vítězství u Marathónu přiměl Miltiadés Athéňany k podniknutí expedice na Kykladské ostrovy. Jeho tažení na ostrově Paros však ztroskotalo, přičemž zde byl vážně zraněn. Miltiadův neúspěch podnítil jeho politické soupeře k protestům, jež vedly k Miltiadově pádu. Po svém návratu do Athén byl obviněn z vlastizrady a odsouzen k smrti. Trest byl sice zmírněn na pokutu padesáti talentů, nicméně dříve než mohl tuto sumu zaplatit, podlehl ve vězení utrženým zraněním. V athénské politice se nyní svářily dvě strany, demokraté vedení Themistoklem a aristokraté v čele s Aristeidem. V roce 487 př. n. l. bylo poprvé užito střepinového soudu (ostrakismos), jímž byli postiženi převážně vůdčí představitelé zastánců míru s Persií. O pět let později zvítězil Themistoklés nad Aristeidem, který byl ostrakismem vypovězen z Athén. V téže době probíhala válka mezi Athénami a ostrovem Aigínou, jež byla nejsilnější námořní mocností Řecka a jejíž lodě pustošily attické pobřeží. Themistoklovi se následně podařilo pohnout své spoluobčany k využití zisků z nově objevené stříbrné žíly v Lauriu k rozsáhlému programu výstavby triér. Themistoklés nechal vystrojit flotilu zdánlivě proti Aigíňanům, ve skutečnosti však připravoval svoji obec k novému střetu s Peršany. Athéňané si tak během dalších dvou let opatřili loďstvo čítající dvě stě triér.

V celém Řecku byly dobře známy zprávy o obnovených perských přípravách. Na podzim roku 481 př. n. l. byl proto do Poseidónova chrámu na Isthmu svolán kongres všech řeckých obcí, které dosud nebyly porobeny Peršany. V téže době se Xerxés přemístil do Sard, kde hodlal přezimovat před blížící se invazí. Tváří v tvář hrozícímu nebezpečí se Řekové pokusili sjednotit všechny obce do jediné veliké aliance k obraně vlasti. Došlo i k veřejnému usmíření mezi Athénami a Aigínou. Avšak leckteré městské státy zůstaly stranou, k čemuž je vedla obava z perské moci, případně žárlivost k vedoucí pozici Sparty (z tohoto důvodu odmítly účast sicilské a italské obce, které požadovaly, aby v čele stál syrakúský vládce Gelón). Mnohé byly nakloněné Peršanům. Vzniknuvší vojenský spolek pod vedením Sparty tvořilo třicet jedna států z Peloponésu, z Euboie a Athény. Spolek tudíž sdružoval pouze menší část řeckých poleis. Ostatní zůstali buď neutrální nebo se jako Thesálie a posléze Boiótie poddali Peršanům. Strategický plán Helénů, vypracovaný Themistoklem, spočíval ve svedení námořní bitvy, v níž by bylo perské loďstvo poraženo, čímž by perské pozemní síly byly kvůli nedostatečnému zásobování přinuceny stáhnout se z Řecka. Návrh Sparty, aby byl přehrazen Isthmos, nebyl přijat, jelikož by tím celé severní Řecko bylo přenecháno bez boje Peršanům.

Perská říše

Pohroma Peršanů v Řecku učinila Dáreia o to víc dychtícího po dobytí této země. Po bitvě u Marathónu strávil velkokrál další tři roky budováním nového vojska, ovšem dříve než byly přípravy završeny, vypuklo v Egyptě povstání, které ho přinutilo kampaň do Řecka odložit. Po Dáreiově smrti v roce 485 př. n. l. nastoupil na perský trůn jeho syn Xerxés I. Ten nejprve zdolal vzpouru v Egyptě a následně také v Babylonu. Pak mohl napřít svoji pozornost západním směrem, k evropským břehům Egejského moře. Xerxés nařídil všem městům své rozlehlé říše poskytnout vojáky, lodě, koně a nezbytné zásoby. Po čtyřech letech byla v Malé Asii shromážděna obrovská branná moc. Na poloostrově Chalkidiké, na sever od hory Athós, byl prokopán kanál, který měl zabránit opakování katastrofy z roku 492 př. n. l, a rovněž byl postaven most přes řeku Strýmón. Zároveň egyptští a féničtí technici zkonstruovali poblíž Abýdu z lodí pontonový most přes Helléspont, který je zde široký pouze asi jeden a půl kilometru. Peršané si dále získali přízeň četných řeckých poleis. Mezi nimi vynikal peloponéský Argos, jehož obyvatelé se zavázali přejít na stranu velkokrále, jakmile perské vojsko dosáhne hranic jejich území. Rod Aleuovců vládnoucí v thesalském městě Lárísa považoval perský vpád za příležitost rozšířit vlastní moc. Taktéž Théby byly ochotny přejít na stranu Peršanů a učinily tak ihned po bitvě u Thermopyl.

Mezitím řecké loďstvo, tvořené 330 triérami, z nichž zhruba dvě třetiny náležely Athéňanům, kotvilo u mysu Artemísion na severu ostrova Euboia. Velení příslušelo nikoli Themistoklovi nýbrž spartskému nauarchovi Eurybiadovi. Po skončení bouře na pobřeží Magnésie pokračovaly perské lodě kolem Pagaského zálivu a poté zakotvily u Afet nedaleko řeckých lodí. Po zjištění počtu perských plavidel chtěli mnozí z Řeků opustit svoji pozici. Themistoklés a Euboiané, kteří se obávali o své ženy a děti, je jen s obtížemi přesvědčili, aby vytrvali na místě a utkali se s Peršany. Současně se 200 perských lodí vypravilo podél východního pobřeží Euboie, aby Řekům zablokovalo únikovou cestu obsazením úžiny Euripos. Řekové se však o tomto úskoku dozvěděli a vyslali na jih část svých lodí. Když se jim v tom hlavní část perských sil pokusila zabránit, rozhořel se boj, v němž byli Peršané odraženi. Následující noci pak bouře zasáhla perské lodě plující k Euripu a většinu z nich vážně poničila. Tyto nezdary ale Peršany neodradily od dalšího útoku o dva dny později. Bitva trvala celý den a vyžádala si řadu lodí na obou stranách. Podle Hérodotova tvrzení byla zničena nebo poškozena polovina athénských triér a poté, co se rozšířila zpráva o pádu Thermopyl do rukou Peršanů, odpluly řecké lodě Euboiskou úžinou směrem k Athénám. Třebaže bitva u Artemísia skončila nerozhodně, Řekům dodala naději a odvahu, neboť si uvědomili, že za příznivějších podmínek by byli schopni Peršany na moři porazit.

Artemísion, vydrancování Athén

Po vítězství u Thermopyl vtrhl Xerxés do Dóridy a Fókidy a vypaloval tamní města. Třebaže Athéňané žádali ostatní Řeky, aby šli Fókům na pomoc, Sparťané a většina Peloponésanů soustředili svoje síly na Isthmos, kde se hodlali opevnit. Za této zoufalé situace navrhl Themistoklés svým spoluobčanům, aby opustili Athény a spolehli se na své lodě, jelikož podle věštby „dopustí Zeus, že Heladě zůstanou dřevěné hradby, které nápory vydrží“. Těmito dřevěnými hradbami byly podle Themistokla myšleny athénské triéry. Athéňané po dlouhém rozvažování Themistoklův návrh přijali, načež byly ženy a děti dopraveny do Troizény a na Salamínu. V okamžiku největšího nebezpečí svolil Themistoklés k návratu vypuzených politiků včetně Aristeida, čímž chtěl upevnit jednotu obce. Xerxés a jeho vojáci zatím vstoupili do opuštěných Athén a oblehli Akropolis, jejíž obránci se odmítali vzdát. Peršané je však brzy přemohli a zmasakrovali. Všechny chrámy a budovy na athénském hradě byly vydrancovány a spáleny. Spolu s ostatními Řeky pak Athéňané na lodích i na Salamíně viděli, jak zlověstné plameny stravují Akropoli.

Zdrženlivost, jíž Sparta projevovala po bitvě u Thermopyl, příliš neprospěla řecké věci. Nakonec to však byly právě spartské zbraně, které trvale ukončily perskou hrozbu v Řecku. Pod dojmem obnoveného perského útoku se v létě 479 př. n. l. vypravil Pausaniás v čele 5000 spartiatů a 5000 perioiků, doprovázených podle Hérodota 35 000 heilóty, ze Sparty na Isthmos. Toto byla největší vojenská síla, jakou do té doby Sparta vyslala do pole. K spartské armádě se připojily také vojenské sbory mnoha dalších řeckých států. Athéňané vyslali 8000 těžkooděnců, Korinťané 5000, Megařané 3000. Řecké vojsko čítalo celkově kolem 38 000 hoplítů, k nimž je třeba připočítat ještě lehkooděnce a heilóty. Slabinu Helénů ale představovala absence jízdy a nízký počet lučištníků. Perské síly byly asi trojnásobné oproti Řekům, přičemž součástí Mardoniova vojska byly i kontingenty Thébanů a jiných properských Řeků. Když se Mardonios doslechl o postupu Lakedaimónských, ustoupil z Attiky do Boiótie a zde se utábořil u řeky Ásópos poblíž města Plataje.

Řekové zamýšleli svést obrannou bitvu, v níž by využili své falangy a tudíž se snažili vyprovokovat Peršany k útoku. Avšak Mardonios si počínal nanejvýš obezřetně a neprojevoval nejmenší úmysl Řeky napadnout. Řecké vojsko se zformovalo na vyvýšeninách na jižním břehu Ásópu ve vzdálenosti asi osmi kilometrů od Peršanů, kteří se opevnili na protější straně řeky. V nadcházející bitvě u Platají tvořili Sparťané pravé křídlo řeckého vojska, nalevo stáli Athéňané a oddíly ostatních řeckých obcí byly rozmístěny ve středu. Po deseti dnech vzájemného vyčkávání, nařídil Mardonios svým lučištníkům, aby zabránili Řekům v přístupu k řece. Zároveň do týlu řeckého vojska vyslal své jezdce, kteří znečistili prameny vody a ohrožovali zásobovací linie Helénů. Pausaniás se tudíž rozhodl stáhnout vojsko výše do kopců a zaujmout tak výhodnější postavení blíže Platajím. Během nočního přesunu Řeků došlo však ke zmatkům, pročež Mardonios ráno následujícího dne nařídil rozhodný útok proti rozptýleným Řekům.

Jako první byli perskou jízdou napadeni Sparťané, kteří kryli noční ústup. Nedlouho nato byli Athéňané vystaveni útoku properských Řeků. Peršané zasypávali spartskou falangu salvami šípů, čímž jí způsobili vážné ztráty. Ovšem když se Mardonios přiblížil se svojí pěchotou ke spartské linii, podnikl Pausaniás okamžitý a rozhodný protiútok. Peršané nebyli schopni snést nápor spartských těžkooděnců a začali pozvolna ustupovat. V témže momentě hrozilo Athéňanům na levém křídle obklíčení, avšak včasný návrat řeckého středu zamezil athénské pohromě. Mezitím Sparťané zabili v lítém boji Mardonia a spolu s řeckými spojenci se pustili do pronásledování Peršanů, jejichž ústup se postupně změnil v regulérní útěk. Taktéž Athéňané získali navrch nad proti nim stojícími Thébany. Část perského vojska hledala záchranu ve svém opevněném táboře, Řekům se však podařilo ho dobýt, takže všichni královi vojáci v něm byli zmasakrováni. Zbytky Peršanů se pak vydaly na strastiplnou cestu zpět za Helléspont. Krátce po bitvě oblehli Řekové Théby a po měsíci bojů město dobyli. Properští vůdcové města byli poté odvedeni na Isthmos, kde je dal Pausaniás popravit.

Údajně v tentýž den, kdy se konala bitva u Platají, svedlo 110 řeckých triér pod velením spartského krále Leótychida vítěznou bitvu u Mykalé, v níž bylo rozdrceno 300 perských lodí. Řekové pak pluli k Helléspontu s cílem zničit most do Evropy. Poté, co dorazili na místo, však nalezli most v troskách. Řekové v Malé Asii a na Kykladech, povzbuzení Xerxovým nezdarem, nyní opět povstali. Když požádali o pomoc, Sparťané jim navrhli, aby přesídlili do severního Řecka, což Iónové odmítli. V roce 478 př. n. l. se flotila složená z 20 peloponéských triér a 30 athénských vypravila pod velením Pausania na Kypr. Řekové sice osvobodili své zdejší krajany, avšak fénická města se jim ubránila. Kypr tak i nadále zůstal základnou perského loďstva. Řecká flotila se pak plavila k Bosporu, kde oblehla Byzantion. Protože se krátce předtím athénský vojevůdce Xanthippos zmocnil Séstu při Helléspontu, ovládnutím Byzantia si Řekové mohli zajistit spojení s poleis na pobřeží Černého moře.

Po dobytí Byzantia bylo zajato mnoho vysoce postavených perských šlechticů. Na Pausania, jenž pocházel z královského rodu Ágidovců, udělali Peršané silný dojem svými mravy a způsobem odívání, které záhy převzal za své. Svým orientálním vystupováním však pohoršoval jak Ióny tak Peloponésany. Jeho autorita navíc utrpěla šířícími se zvěstmi o tom, že tajně spolupracuje s perským satrapou Frýgie Artabazem. Pausaniás byl tudíž odvolán do Sparty a velení nad spojeneckým vojskem převzal Aristeidés. V následujícím roce 477 př. n. l. vyslali Sparťané do Byzantia jiného velitele, doprovázeného menším oddílem, nicméně Iónové dosud si pamatující Pausaniovo autokratické jednání, ho požádali, aby odešel. Již po vypuzení Peršanů z Řecka ztratili Sparta a ostatní Peloponésané zájem na pokračování ve válce, v čemž je tato událost ještě utvrdila. Vzniklé mocenské vakuum brzy vyplnily Athény, které založily svoji první námořní alianci, známou jako délský spolek.

Autor LUCky.luKA 15.Listopad 2009 v 21:52 | Permalink