Bitva u Varny 1444
Bitva u Varny, zvaná též "bitva národů u Varny", nebo také "první bitva národů", se konala 10. listopadu 1444 poblíž Varny ve východním Bulharsku. V této bitvě turecká vojska pod vedením sultána Murada II. porazila polská a maďarská vojska pod vedením Vladislava III. a Jana Hunyadiho.
Po neúspěšné výpravě proti Bělehradu turecký sultán Murad II. podepsal desetileté příměří s Uherskem. Tento čas využil pro uklidnění stavu v Karmanském emirátu v Anatólii a v září 1444 odstoupil z funkce ve prospěch svého dvanáctiletého syna Mehmeda II. Navzdory mírové smlouvě Uhersko s Benátkami a papežem Evženem IV. zorganizovali novou křížovou armádu. Jak později na tuto událost Murad II. vzpomínal, poté co se odmítal vydat na výpravu s odůvodněním, že on není sultán, jeho syn mu napsal: „Když jste sultán Vy veďte vaše vojska, když jsem sultán já, přikazuji Vám, abyste vedl moje vojska.“
Smíšená křesťanská armáda skládající se především z polské a uherské armády ale i z českých oddílů, papežských rytířů, Bosňanů, Srbů, Chorvatů, Bulharů, Rumunů a Rusínů se střetla s početně větší osmanskou armádou. Uherská armáda byla převážně slabě vyzbrojena a slíbené posily z Valašska a Albánie nepřišly. Benátky slíbily, že budou Turkům blokovat cestu přes Bospor, což nedodržely.
Bitvy se zůčastnil také český oddíl čítající 400 mužů, vedení hejtmanem Janem Jiskrou z Brandýsa. Byli to bývalí husité, kteří zde bojovali jako žoldáci.
30 000 křižáků bylo rozdrceno 120 000 Turky. Více než polovina spojenecké armády zahynula nebo byla zraněna. Smrt Vladislava III. v bitvě způsobila, že Čechy a Uhersko zůstaly v rukách teprve čtyřletého Ladislava Pohrobka. Porážka spojeneckých vojsk znamenala pro východní Evropu konec nadějí na vymanění se z nadvlády Osmanské říše.
Murad II. (* 1404 – † 3. února 1451 Adrianopol) byl syn sultána Mehmeda I., po otcově smrti se stal sultánem Osmanské říše a vládl v letech 1421 – 1451 (mimo let 1444 až 1446). Období jeho vlády bylo ve znamení vleklých konfliktů s křesťany na Balkáně a tureckým emirátům v Anatolii, konflikt trval 25 let. Byl vychován v Amasyi.
Byzantinci povzbuzeni Mustafou Çelebim (známým jako Düzmece Mustafa) se pokouseli rozpoutat občanskou válku a sesadit z trůnu mladého sultána. Mustafa porazil Muradovu armádu a prohlásil se za Sultána Adrianopole (dnes město Edirne). Osmanská armáda ho dostihla v Ulubatě, nedaleko Bursy, a popravili ho. Potom Murad v roce 1421 zformoval novou armádu nazývanou Azeb a postupoval skrz Byzanc. Obléhal hlavní město Konstantinopol. Při obléhání Byzantinci, ve spojenectví se samostatnými tureckými anatolskymi státy, poslali sultánova mladšího bratra Mustafu (který měl jen 13 let) proti sultánovi obléhat Bursu. Murad se musel vzdát Konstantinopole a pustil se za svým odbojným bratrem. Prince Mustafu zajal a popravil. Anatolské státy, které proti němu stále brojili - Aydin, Germian, Mentese a Teke - anektoval a stali se součastí Osmanské říše. Potom Murad vstoupil do války proti Benátkam, Karamanidským emirátem, Srbsku a Uhersku. V dalších letech se Murad zmocnil obrovského území na Balkáně a v roce 1439 anektoval Srbsko. V roce 1441 se Svatá říše římská, Polsko a Albánie připojili k srbsko-uherské koalici. Murad v roce 1444 vyhrál bitvu u Varny proti spojeneckým vojskům pod vedením polského krále Vladislava III. a Jána Huňadyho, ale prohrál bitvu u Jalovazi a byl nucen abdikovat. V 1446 se znova ujal moci a janičáři pod jeho vedením porazili kresťanskou koalici v druhé bitvě na Kosovu (první se konala v roce 1389). Když stabilizoval Balkán, obrátil se na východ, porazil Timurova syna šacha Rokhu, Karamanidské emiráty a Çorum-Amasya. Zemřel v roce 1451 v Adrianopoli. Pochovaný je v Burse.
Vladislav III. Jagellonský (31. října 1424–10. listopadu 1444), nejstarší syn Vladislava II. Jagella a Sofie Holszanské, byl od roku 1434 polským a od roku 1440 také uherským králem.[1] Zahynul nebo se ztratil v bitvě u Varny, proto je nazýván Varnenčik.
Polským králem byl Vladislav zvolen po smrti svého otce již jako desetiletý chlapec, proto za něj fakticky vládl krakovský biskup Zbigniew Oleśnicki. Roku 1440 byl zvolen sněmem v Uhrách za uherského krále, ale nedosáhl tu všeobecného uznání. Roku 1443 zahájil společně s Janem Hunyadym zpočátku úspěšné křížové tažení proti osmanským Turkům a dobyl Niš a Sofii. Uzavřel s Turky příměří, které však porušil na naléhání papežského legáta Giuliana Cesariniho. Další vojenské akce skončily katastrofální porážkou křižáků u Varny v roce 1444. Král pravděpodobně v bitvě padl. Existují dohady, že byl odvlečen do otroctví a po mnoha letech se objevil na Pyrenejském poloostrově, kde se sním při svém putování setkala i družina pana Lva z Rožmitálu, jak ve svém cestopise uvedl Šašek.
Vladislav III. nebyl ženatý, neměl proto legitimní potomky. Jeho nástupcem v Polsku a v Litvě se stal mladší bratr Kazimír.
Jan Hunyadi (narozen pravděpodobně v roce 1387 na hradě Hunyad/Hunedoara – zemřel 11. srpna 1456 v Zemunu ) byl sedmihradský šlechtic, vojevůdce a jedna z významných osobností 15. století.
Od roku 1441 byl sedmihradským vojvodou, temešským županem a bělehradským kapitánem. Na Slovensku bojoval proti Janovi Jiskrovi z Brandýsa. V letech 1446-1453 byl regentem Uherska. Rodina Hunyadi pocházela z Valašska (dnes Rumunsko). Jan byl synem pomaďarštěného Rumuna jménem Voicu (Vojk) a Alžbety Morzsinayové. Vojk získal od krále Zikmunda Lucemburského za svou dlouholetou vojenskou službu na dvoře hrad Hunyad (Vajda-Hunyad/Hunedoara) v Sedmihradsku. Odtud tedy přízvisko Hunyadi. Přívlastek Korvín poprvé použil životopisec Janova mladšího syna, uherského krále Matyáše, ale nikdy nebyl použit v souvislosti s jeho otcem. Jan je někdy zaměňován se svým starším bratrem (rumunsky Ioan de Hunedoara), který zemřel někdy okolo roku 1440. Po náhlé smrti krále Albrechta II. (I.) se v bojích o uherskou korunu Jan Hunyadi postavil na stranu protihabsburského křídla uherských velmožů. Za odměnu získal od krála Vladislava I. tituly sedmihradského vévody, temešského správce a hlavního kapitána Bělehradu (Nándorfehérvár). Stal se tak jedním z nejbohatších a najmocnějších uherských velmožů a současně terčem závisti ostatní šlechty.
Svou moc a bohatství využíval Hunyadi hlavně na organizování a výcvik bojeschopné armády, jejíž jádro tvořili žoldnéři. Dokázal jako jeden z mála velitelů své doby úspěšně čelit osmanským Turkům. Se svou armádou táhl do boje proti Turkům spolu s vojsky sousedních států. V roce 1441 vítězství u Semedereve a v r. 1442 nedaleko Sibiu (Hermannstadt) zničil velkou Tureckou armádu a znovu vrátil Uhersku vazalské státy Valašsko a Moldavsko. V červenci porazil třetí tureckou armádu. Povzbuzen těmito vítězstvími se vypravil spolu s králem Vladislavem na výpravu, známou jako „dlouhá výprava“. Hunyadi, v čele předvoje, vstoupil na Balkán, zmocnil sa města Niš, obsadil Sofii, po spojení s hlavní armádou porazil Murada II. Netrpělist krále a krutá zima ho přinutili vrátit se v únoru 1444 domů. V tomto roce byla ovšem organizována velká křížová výprava proti Turkům. Jedním z velitelů byl Jan Hunyadi. V bivě u Varny zemřel král Vladislav a vypukla feudální anarchie. Rozhádaní velmoži oslabovali uherskou vojenskou moc, čímž se vpád Turků stal reálným nebezpečím. Po mnoha sporech se v roce 1444 dostal na uherský trůn Ladislav Pohrobek (Ladislav V.) a uherský sněm v roce 1446 jmenoval Jana Hunyadiho regentem země v době královy neplnoletosti. Hunyadi poté za pomoci drobné šlechty a měst usiloval o posílení centrální moci a vybudování armády. R. 1448 vytáhl proti Turkům znovu, na Kosově poli byl jimi poražen. Poté se jeho pozice otřásla i doma a v roce 1452 se vzdal regentství. Král ho jmenoval hlavním zemským kapitánem s úlohou chránit Uhersko. Šlechta Janovi v této úloze ovšem příliž nápomocna nebyla. Sultán Mehmed II. se rozhodl dobýt co nejdřív Bělehrad, který považoval za klíč do Uherska. Roku 1456 Jan Bělehrad před Turky ubránil, vzápětí však zemřel na mor, který se rozšířil ve vojenském táboře.
Jan Jiskra z Brandýsa (asi 1400, pravděpodobně Brandýs nad Orlicí - asi 1469) byl český válečník a diplomat, dlouhodobě působící na Slovensku.
Jan Jiskra z Brandýsa pocházel z moravské větve pánů z Brandýsa. Patrně byl synem Alšíka z Brandýsa. V mládí se učil bojové umění jednak v Itálii (dle některých pramenů se účastnil několika námořních bitev na straně Benátčanů), jednak v českých zemích, kde si osvojil husitskou taktiku. Po bitvě u Lipan spolu s dalšími žoldnéři z řad husitů vstoupil do služeb Zikmunda Lucemburského a válčil s Turky (ponejvíce v okolí Bělehradu). Po smrti Zikmunda Lucemburského (1437) nastoupil na trůn Albrecht Habsburský, který však již v říjnu roku 1439 zemřel. Jeho manželka Alžběta Lucemburská pak v únoru 1440 porodila jeho syna Ladislava, zvaného Pohrobek. V českých zemích se stal králem bez potíží (vládl za něj správce země Jiří z Poděbrad, zajímavější situace vznikla v Uhersku, kde po korunovaci Ladislava, kterou v květnu nechala uspořádat Alžběta, si uherská šlechta zvolila polského krále Vladislava III. (v Uhersku vládl jako Vladislav I.) Alžběta s malým Ladislavem musela uprchnout z Uherska, ochranou zájmů neplnoletého krále pověřila Jana Jiskru z Brandýsa.
Jan Jiskra s asi pětitisícovým žoldnéřským vojskem, většinou tvořeným bývalými husity, rychle obsadil středoslovenská hornická města, Spiš a část východního Slovenska, a tak přeťal spojení mezi Polskem a Uherskem. V Kremnici nechal razit jménem Ladislava Pohrobka kvalitní dukáty, čímž si zabezpečil finanční prostředky pro udržování situace. Vladislav neměl žádnou možnost, jak Jiskru z jeho „panství“ vyhnat, neboť většina jeho sil byla vázaná bojem s Turky, takže s ním uzavřel příměří, které se stále prodlužovalo. Po smrti (zmizení) krále Vladislava (1444, zmizel během bitvy u Varny, v níž jeho vojska utrpěla drtivou porážku) se stal jedním ze 7 kapitánů spravujících Uhersko. V podstatě vládl Slovensku, přičemž za jeho hlavní sídla lze považovat zvolenský hrad a Košice. Po zvolení Jánose Hunyadyho místodržitelem Uherska (1446) došlo mezi oběma muži k sérii vojenských střetnutí, přerušované jen občasnými krátkými příměřími. Roku 1449 dvě míle severně od Košic porazil maďarské vojsko. Proto byl v lednu 1450 svolán do Budína sněm, na kterém uzavřely obě strany mír (31. březen 1450). Mír však dlouho nevydržel a 7. září 1451 uštědřil Jan Jiskra Hunyadymu drtivou porážku v bitvě u Lučence, po níž byl uzavřen nový mír. V roce 1453 Ladislav Pohrobek na popud svých rádců zbavil Jana Jiskru jeho dosavadního postavení. Jan Jiskra opustil Uhersko a většina jeho vojsk se přidala k bratříkům, jejichž velitel Petr Aksamit byl Jiskrovým spojencem v bojích za obhajobu královských práv.
V roce 1454 byl povolán nazpět, aby potlačil hnutí bratříků, což se mu částečně podařilo. Po nástupu Matyáše Korvína na uherský trůn (1458) odešel do Polska, kde pomáhal uzavřít mír mezi polským králem a německými rytíři a nabízel Kazimírovi pomoc v boji o uherský trůn, kterou však panovník nepřijal. Začal tedy usilovat o smír s Korvínem (1460), aby před ním ochránil své slovenské državy. V dubnu 1462, po uzavření dohody mezi Korvínem s císařem Fridrichem III., přijal Korvín Jiskru do svých služeb, povýšil ho na barona a daroval mu hrad Solymos s majetky v Aradské a hrad Lippa v Temešvárské stolici. Jan Jiskra se poté účastnil bojů s Turky a jejich spojencem (valašským vojvodou Štefanem Velikým). V lednu 1467 vedl ve jménu Korvína jednání o míru se sultánem Mehmedem II.. Jan Jiskra strávil na Slovensku s přestávkami 22 roků. Jako úspěšný vojevůdce měl porozumění i pro potřeby svých vojáků. Kupodivu nebyl husita, jak se někdy mylně uvádí, byl naopak katolík a měl přátelské vztahy s protihusitsky orientovanými českými šlechtici vedenými Oldřichem z Rožmberka. Aeneas Silvius Piccolomini (pozdější papež Pius II.) ho zařadil do svých životopisů slavných mužů své doby (De viris illustribus). Datum, místo i příčina jeho smrti jsou zatím neznámé. Naposled byl jako živý vzpomínán v majetkové listině z 22. října 1468. Královská listina z 6. února 1471 již o něm mluví jako o mrtvém.
