Chebsko
Chebsko Chebsko (latinsky: Regio Egrensis, německy: Egerland, v chebském sudetoněmeckém nářečí Eghaland) je geografické a historické území, které leží v západních Čechách. Centrem oblasti je město Cheb. Od 6. století se zde objevuje sporadické slovanské osídlení (Hbané?), potlačené následnou německou kolonizací. Oblast Chebska tvořila v časném středověku z větší části součást Nortgau (Nortgavsko), severního výběžku Bavorska, od druhé poloviny 11. století markrabství. Roku 1146 se Chebsko dostalo do držení vládnoucího německého rodu Štaufů. V této době západní hranice Chebska zasahovala až k pramenům řeky Ohře (německy Eger, od níž měla německé jméno). Poprvé bylo Chebsko připojeno k Čechám za Přemysla II. Otakara v letech 1266-1276 a poté za Václava II. v letech 1291-1304. Definitivně však získal Chebsko pro Čechy Jan Lucemburský v roce 1322 za vojenskou pomoc Ludvíku Bavorovi v bitvě u Mühldorfu. Původně šlo o říšskou zástavu. Přesto byla neoddělitelnost od Zemí České koruny potvrzena již Karlem IV. v letech 1348 a 1355. Za nástupu prvních Habsburků sílila královská moc i v Chebsku. Ke konci třicetileté války byla Habsburkům v Chebsku přiznána výsostná práva. Ke včlenění do rámce Českého království došlo až v roce 1714, potvrzeno 1721 (postavení tzv. vnějšího kraje). V 19. století byla část území Chebska v důsledku porážky Habsburků u Slavkova postoupena Bavorsku. Po 1. světové válce se Chebsko i přes protesty Německa stalo součástí Československa. Po Mnichovské konferenci bylo Chebsko s dalšími pohraničními oblastmi (Sudety) v říjnu 1938 obsazeno Německem a od 15. března 1939 do konce 2. světové války tvořilo přímou součást Třetí říše. Říšská župa Sudety Říšská župa Sudety (něm. Reichsgau Sudetenland), zkráceně Sudetská župa (Sudetengau), byl správní útvar vytvořený k 15. dubnu 1939[1] v pohraničních územích západních, severozápadních, severních a severovýchodních Čech, severní Moravy a částech Českého Slezska, obsazených na základě Mnichovské dohody v říjnu 1938 vojsky nacistického Německa. Zbytek Sudet byl k 15. dubnu 1939 začleněn k Pruskému Slezsku (Hlučínsko), k Bavorsku (severozápad Šumavy), a k říšským župám Hornodunajské (jihovýchod Šumavy, Českokrumlovsko a Kaplicko) a Dolnodunajské (jihovýchod Čech a jih Moravy). Metropolí župy byl Liberec. Všichni obyvatelé žijící v Sudetské župě měli občanství Německé říše. Češi žijící v sudetské župě byli diskriminováni v zaměstnání i ve školách. Většina sudetoněmeckého obyvatelstva podporovala nacistický režim. České obyvatelstvo vidělo v sudetských Němcích své úhlavní nepřátele. Sudety Sudety (též Sudetsko, německy Sudetenland, polsky Kraj Sudetów) je v češtině označení pro ty pohraniční oblasti dnešní České republiky, ve kterých převažovalo německé osídlení. Sudety je též označení Krkonošsko-jesenické subprovincie; v němčině (Sudeten) a polštině (Sudety) zůstalo dosud základním označením, v češtině se již používá méně, protože československý stát v roce 1945 používání tohoto slova vyhláškou zakázal, avšak od 90. let bylo jako historicko-geografický pojem částečně rehabilitováno. Dnešní okres Cheb tvoří jen část historického Chebska. Karlovarský kraj Karlovarský kraj leží na nejzazším západě Čech a je tak zároveň i nejzápadnějším krajem České republiky. Kraj sousedí na severovýchodě s Ústeckým krajem, na jihovýchodě s Plzeňským krajem, na jihozápadě s německou spolkovou zemí Bavorsko (Bayern) a na severozápadě s německou spolkovou zemí Sasko (Sachsen). Karlovarský kraj jako vyšší územní samosprávný celek byl vytvořen v roce 2000 na území severní části Západočeského kraje. Sídlem kraje jsou Karlovy Vary. Velikostí, počtem obcí i obyvatel patří mezi malé kraje Česka. Jeho rozloha (3 314 km2) zabírá 4,25 % území Česka. Karlovarský kraj je třetím nejmenším krajem po Praze a Libereckém kraji. Z plochy kraje je 43,1 % pokryto lesy. Geomorfologicky oblast náleží ke Krušnohorské soustavě provincie České vysočiny s oblastmi Krušné hory (Klínovecká hornatina), Smrčiny (Ašská vrchovina, Hazlovská pahorkatina a Chebská pahorkatina), Chebská pánev, Sokolovská pánev, Doupovské hory, Karlovarská vrchovina (Slavkovský les, Tepelská vrchovina a Bezdružická vrchovina). Od západu k východu protéká krajem řeka Ohře, která odvádí vodu z většiny území kraje. Nejvyšším bodem území je vrchol Krušných hor Klínovce 1 244 m n.m. v okrese Karlovy Vary, nejnižším je hladina Ohře 320 m n.m. v okrese Karlovy Vary. Podnebí karlovarského kraje charakterizuje mírně teplá oblast a chladná oblast na hřebenech Krušných hor. K 31. prosinci 2007 měl Karlovarský kraj 307 449 obyvatele, což je nejméně ze všech krajů. Hustota obyvatel je 92 obyvatelé na km2. Nejlidnatějším okresem Karlovarského kraje je okres Karlovy Vary, ve kterém žije 121 168 obyvatel. Naopak populačně nejmenším je okres Cheb s 90 060 obyvateli. Hustota zalidnění je nejvyšší v okrese Sokolov, kde dosáhla hodnota 124 obyvatel na km2. Nejnižší hustota zalidnění je v okrese Karlovy Vary, kde hustota zalidnění dosahuje 75 obyvatel na km2. Charakter osídlení výrazným způsobem ovlivnila tzv. středisková sídelní soustava. Její uplatňování přispělo k značnému vylidnění venkovského prostoru a k destrukci ekonomického a sociálního prostředí venkovských sídel. Oblast Chebské a Sokolovské pánve je silně urbanizovaná a jsou zde koncentrovány výrobní funkce. Okrajové horské polohy jsou velmi řídce osídleny a mají předpoklady pro rozvoj rekreační funkce. Karlovarský kraj se skládá ze 3 okresů (Cheb, Karlovy Vary a Sokolov). Podle současného administrativního členění je na území kraje celkem 132 obcí nejrůznější velikosti, tvořených jednou až několika desítkami částí, což z něj v rámci ČR dělá kraj s nejnižším počtem obcí. Průměrná rozloha obce je 25,1 km2 a v průměru v ní k 31. 12. 2000 žilo 2306 obyvatel. Sídlem kraje a zároveň největší obcí kraje jsou Karlovy Vary, ve kterých žije téměř 18% obyvatel. Obcí s méně než 499 obyvateli je téměř 47 % a žije v nich cca 5,5 % obyvatel, ve 44 obcích od 500 do 1999 obyvatel žije téměř 14 % a ve 26 obcích od 2000 do 9999 téměř 25 % obyvatel. Celkově žije v obcích do 10 000 obyvatel cca 44 % obyvatel kraje a jejich podíl se proti roku 1998 snížil o téměř 13 procentních bodů. V roce 2000 pokračoval mírně klesající trend úbytku obyvatelstva. Ke 31. 12. 2000 žilo na území kraje 304 400 obyvatel, to jsou necelá 3 % z ČR. Stárnutí obyvatelstva kraje se od roku 1996 projevilo přírůstkem 2261 seniorů (65letých a starších) a úbytkem 5121, tj. 9 % juniorů (mladších 15 let). Tím se zvýšil koeficient stáří (poměr počtu seniorů k počtu juniorů) proti roku 1996 o 10,3 procentního bodu na 70,6 %. Počet rozvodů na 100 sňatků řadí kraj na 1. místo v ČR před kraj Moravskoslezský a Ústecký stejně jako relativní počet potratů, který převyšuje republikový průměr o 2 potraty na 1000 obyvatel. Kojenecká úmrtnost hodnotou 5,2 je 3. nejvyšší v republice, republikový průměr činí 4,1. Vysoký je i relativní počet živě narozených, který je na 2. místě po Ústeckém kraji, naopak nejnižší v rámci republiky je mortalita (o 6,6 % nižší proti průměru za ČR). Podle předběžných výsledků Sčítání lidu, domů a bytů k 1. 3. 2001 žilo na území kraje 306 799 obyvatel, z toho na ženy připadá 50,9 %. Z hlediska národnostní struktury se k české národnosti hlásilo 87,2 %, k moravské 0,2 %, k slovenské 4,4 %, k německé 2,8 %, k polské 0,1 % a k romské 0,2 %. Ve srovnání s výsledky sčítání z roku 1991 doznal počet obyvatel nárůst o 1,6 %, v národnostní struktuře pak výrazně ubyl podíl osob, hlásících se k národnosti slovenské (o 4,3 procentního bodu), německé (- 1), moravské (- 0,6) a romské (- 0,4). Podíl obyvatel české národnosti zaznamenal nárůst o 3 procentní body. K náboženskému vyznání se přihlásilo 20,1 % obyvatelstva, z toho největší podíl 75,9 % připadá na církev římskokatolickou. Proti roku 1991 se podíl věřících snížil o 11,9 procentního bodu, zároveň došlo k podstatnému odlivu hlásících se k církvi římskokatolické (o 8,7 procentního bodu). Okres Karlovy Vary je okresem v Karlovarském kraji. Jeho sídlem je město Karlovy Vary. Rozloha okresu je 1 514,95 km², počet obyvatel je 117 783 osob (hustota zalidnění je 77 obyvatel na 1 km²). V okrese Karlovy Vary jsou 53 obce, z toho 14 měst. V okrese se nachází 1 vojenský újezd – Vojenský újezd Hradiště. Sousedí s karlovarskými okresy Cheb a Sokolov, se plzeňskými okresy Plzeň-sever a Tachov, ústeckými okresy Chomutov a Louny a jeho severozápadní hranice je i státní hranicí s Německem. Loket (hrad) Loket je český hrad, který se tyčí nad řekou Ohří v chráněné krajinné oblasti Slavkovský les. Goticko-románský hrad Loket byl založen v první polovině 13. století. Na jeho místě se nacházelo staré slovanské hradiště zvané starý Loket. Hrad byl po svém postavení oporou králi Václavovi I. proti jeho synu Přemyslovi. Když se však Přemysl stal sám králem, zřídil kolem Lokte léna, o která se staral jeho zástupce loketský purkrabí. Tato léna propůjčoval německým pánům a rytířům za vojenskou pomoc v kraji. Na základě privilegia vydaného Janem Lucemburským v roce 1341 měli leníci tyto statky v dědičném držení, ale bez práva odkazovat je nečlenům rodu. V době husitských válek byl purkrabím Půta z Illburku, který řídil obranu celého kraje proti husitům. V letech 1421,1427 a 1429 se husité pokoušeli hrad dobýt, ovšem bez úspěchu. 20. září 1434 zastavil král Zikmund hrad Loket s městem, Andělskou horu, město Ostrov a panství hroznětínské, falknovské a hartenberské svému kancléři Kašparu Šlikovi. Po smrti Kašparova syna Matěje roku 1487 došlo k dvojímu dělení šlikovských panství mezi syny Mikuláše, Kašpara a Jeronýma 1487 a 1489. Mocenský vzestup a spojení s evangelickými stavy přivedly Šliky do konfliktu s královskou mocí. Ve šmalkaldské válce (1546 – 1547) prohráli a jejich panství (předně Loket a Jáchymov) jim král zkonfiskoval. V roce 1551 propůjčil Ferdinand I. Habsburský Loket s purkrabstvím pánům z Plavna, ale pro jejich špatné hospodaření jim v r. 1562 Loket odebral a propůjčil ho loketským měšťanům. V době Rudolfa II. byl pro spiknutí proti císaři na Lokti vězněn Jiří Popel z Lobkovic který zde v roce 1613 zemřel (druhé nejčastěji uváděné datum je 1607). Pohromy postihly město i hrad za třicetileté války. Evangeličtí stavové s pomocí mansfeldské posádky pod vedením rytíře Globnara po dlouhém obléhání (1620 – 1621) podlehli valdštejnským vojskům. V letech 1631-1632 se evangeličtí emigranti s rytířem Globnarem načas vrátili, ale poté museli definitivně odejít do exilu. V roce 1648 dobyli Loket Švédové a vyplenili ho. Město i hrad Loket začaly po třicetileté válce upadat a roku 1714 byl Loketský kraj připojen k Žatecku a obnoven byl až roku 1751. První známá přestavba hradu byla již v době krále Václava IV. Další stavební úpravy a přístavba byly prováděny za Jana Lucemburského, který hrad často využíval jako dočasné sídlo královského rodu. Zároveň s hradem bylo opevněno i město Loket. K nejstarším částem hradu patří markrabský dům a hlavní hradní věž (konec 14. století). Při stavebních úpravách v 60. letech 20. století byly nalezeny pozůstatky románské rotundy z první poloviny 12. století, do jejíchž zdí bylo vestavěno později točité schodiště. Druhá velká přestavba a rozšíření hradu proběhlo v době šlikovské (1434 – 1547). Záměrem bylo přebudovat starý gotický hrad na pohodlnější rodové sídlo. Byly postaveny velké sálové prostory ve východním křídle hradu, hospodářské budovy a palác s gotickým arkýřem, kde se nacházejí cenné gotické fresky. Dále byla postavena kaple a hejtmanský dům. Na dvorské straně byla studna, odkud se voda rozváděla štolou po hradě. Začátkem 19. století začalo bourání částí hradu, které nebylo možné snadno opravit, např. paláce byly sníženy o jedno patro. V letech 1792 - 1948 byla část hradu přeměněna na státní vězení. Bečov nad Teplou (hrad) Bečov nad Teplou se nachází jižně od Karlových Varů. Hrad stojí nad hlubokým údolím obklopený vysokými lesnatými kopci které patří k Slavkovskému lesu a Tepelské vrchovině. Hrad obtéká ze dvou stran řeka Teplá a z třetí strany je oddělen Dolským dříve Hlubokým potokem. V údolí se nachází město Bečov nad Teplou. Bečovský hrad vznikl nad osadou Bečov na začátku 14. století. Chránil důležitou křižovatku zemských cest a snad sloužil původně jako celní místo. V této oblasti založili páni z Oseka řadu kolonizačních středisek už ve 12. století. Hrad Bečov byl střediskem panství, k němuž náležela největší část Slavkovského lesa, kde se těžilo stříbro, cín a jiné kovy. Již v roce 1314 je znám jako sídlo Boreše z Oseka a Rýzmburka. Právě z dolováním cínu souviselo založení Horního Slavkova (po r. 1335). V roce 1399 vydali Rýzmburkové (původně páni z Oseka) první privilegia pro město Bečov, které vzniklo pod hradem na místě bývalé slovanské osady. Roku 1407 prodali Rýzmburkové bečovské panství spolu s řadou dalších statků v této oblasti
