« Domů | Výsledky NHL 2011/12 » | Libye » | Jan Rokycana » | Vysídlení Němců z Československa 1946 » | Horatio Nelson » | Postupimská konference 1945 » | Jaltská konference 1945 » | Norodom Sihamoni - Kambodža » | Royal Navy - součastnost » | Royal Navy - historie »

Chodské povstání do 1695

Chodské povstání

Chodské povstání probíhalo na Chodsku na konci 17. století. Předcházelo mu mnoho událostí, především porušování starých chodských privilegií. Bylo fakticky ukončeno popravou jeho vůdce Jana Sladkého Koziny v Plzni 28. listopadu 1695.

Chodové obývali 11 vesnic v okolí Domažlic (Chodov, Kleneč, Újezd, Postřekov, Draženov, Stráž, Tlumačov, Mrákov, Klíčov, Chodská Lhota, Pocinovice). Jejich povinností bylo hlídat hraniční lesy a v případě bojů chránit české země před vpádem nepřátel přes Šumavu. Zároveň střežili dvě důležité obchodní stezky z Bavor do Čech. Měli doprovázet cizí obchodníky na celní stanici v Domažlicích, což se nazývalo „klejtování“, a toto nabývalo slavnostního rázu, ubíral-li se tudy královský průvod.

Tyto hraniční povinnosti přinášely Chodům jistá práva. Užívání všeho, co jim hraniční les poskytoval, ať už dříví, zvěře a nebo píce pro dobytek z lesních pastvin, bylo samozřejmostí a navrch se Chodové těšili značným privilegiím. Mohli svobodně nakládat se svým majetkem, stěhovat se, ale nejcennější privilegium bylo osvobození od robot, které si ale nikdy nevymohli potvrdit písemně, což se jim později stalo osudným.

Na konci 15. století se dostali Chodové v zástavní držení vlivného rodu Švamberků. Švamberkové si roku 1495 získali od krále slib, že tato zástava smí být vykoupena pouze králem. Petr ze Švamberka ale proti Chodským privilegiím nutil Chody robotovat. Toto zvedlo prudký odpor Chodů proti Petru ze Švamberka a rozhodli se ve stavovském odboji r. 1547 postavit se proti králi. To je později stálo ztrátu privilegií a vysoký peněžitý trest. Privilegia jim sice nakonec byla vrácena, ale jejich žádost o odpuštění pokuty byla zamítnuta.

Petr ze Švamberka začal porušovat Chodská nepsaná práva, jako byl lov v hraničním lese, protože chtěl mít z Chodských vesnic co největší užitek. Chodové vznesli protest králi, ale jednání, které proběhlo r. 1558 je poučilo o nedostatečném právním zabezpečení jejich zvykových práv, která v jejich královských privilegiích nebyla zmíněna. Chodové se pokusili i o ozbrojený odboj, ale Petr ze Švamberka získal r. 1560 od císaře právo potrestat své poddané i na hrdle a sám císař Chodům důrazně nařídil poslouchat svou vrchnost. Chodským obcím se nakonec podařilo vykoupit se z vlivu Švamberků a 3. března 1572 se stávají svobodnými.

Chodové ale přecenili svou finanční situaci a tak už 22. prosince 1579 byli opět zbaveni svobody a dostali se pod správu Domažlických. Ti také chtěli vytěžit z Chodských vesnic co nejvíce, a tak opět nastalo období sporů jako za Švamberků. A ačkoli byla Chodům opět potvrzena jejich privilegia roku 1612 císařem Matyášem a r. 1619 králem Fridrichem, po Bíle Hoře se jejich situace stále více zhoršovala.

Roku 1621 se Chodové dostávají pod zástavu Wolfa Viléma Lammingena z Albernreuthu. Když pak projížděl císař Chodskem, žádali ho Chodové o potvrzení jejich privilegií. Císař je jen odkázal na českou komoru v Praze, čímž ale vzbudil v Chodech mylný dojem, že jejich privilegia jsou platná. Lammingenovy zákazy a opatření proti Chodům způsobily nové ozbrojené povstání Chodů, což byla zas jen voda na Lammingenův mlýn. Tohoto také Lammingen použil proti Chodům, a tak císař v listopadu 1629 zamítl potvrzení chodských privilegií a zároveň byla na Lammingenův popud zvýšena cena zástavy, aby se nemohli Chodové z poddanství vykoupit.

Žádná z Chodských snah o navrácení privilegií, ani jejich cesty do Prahy a Řezna nebyly úspěšné. Chodové se pokusili přesvědčit císaře, že byly jejich statky a půda prodány pod cenou, což byla jistě pravda, ale práva neznalí Chodové nic nezmohli proti vlivnému Lammingenovi. Chodové na svůj neúspěch reagovali tím, že odmítli Lammingenovi robotovat, což vede v letech 1664 – 65 dalším jednáním, kde Lammingen poukazuje na Chodskou neposlušnost. Toto vyústilo v roce 1668 v uložení věčného mlčení „perpetuum silentium“. Chodové mají zůstat poslušni vrchnosti a navždy mlčet o svých starých privilegiích.

Vědomí o křivdě, spáchané na chodských právech ale žilo dále, proto stačil jen nepatrný popud Matyáše Justa, který tvrdil, že byl na audienci u císaře, který se ho ptal „co dělají Chodové, že se už nehlásí o svá práva, že musí mít dobrého pána“. Proto se roku 1692 vypravil Jan Sladký Kozina a David Frost do Vídně, císař je sice z počátku vyslyšel, ale po Lammingenově stížnosti a tom, co mezitím Chodové odpírali poslušnost a nerobotovali, jim císař r. 1693 uložil poslušnost pod přísným trestem. Přesto však odešlo r. 1693 do Vídně nové poselství, také neúspěšné. Po tom se strhla vlna nevole, na kterou reagovala vrchnost chystáním vojenského zásahu. Chodské poselství ve Vídni bylo mezitím zatčeno a většina členů se slíbila po návratu podrobit. Mezitím 6. července 1693 začala vojenská akce proti chodským vesnicím. Několik hlavních iniciátorů povstání bylo zatčeno a získali relativně mírné tresty, až na Kozinu, Syku a Justa. Tyto mírné tresty ale neuspokojily Lammingenovu pomstychtivost a tak byl trest zpřísněn. Původně měli být všichni tři (Syka, Kozina a Just) popraveni, ale tento přísný trest byl zmírněn a tak byl v Plzni, 28. listopadu 1695 popraven jen Kozina .

Po smrti Lammingena 2. listopadu 1696 se Chodové od roku 1697 dostávají pod vliv Stadionů. Po Kozinově popravě byl na Chodsku dlouho klid. V roce 1706 se objevil nová stížnost týkající se robotování, ale tato i většina dalších stížností, které následovaly byly vyřešeny příznivě pro vrchnost. Chodové byli poté stejně jako celé české země roku 1848 zbaveni robotní povinnosti.

Domažlice

Domažlice (německy Taus) jsou okresní město v Plzeňském kraji a tradiční centrum regionu Chodsko. Město se rozkládá na potoce Zubřina. Jeho zástavba má protáhlý tvar, ve východo-západním směru měří 4 km, od severu k jihu potom jen asi 1,5 km. Je vzdáleno 53 km jihozápadně od Plzně a 14 km severovýchodně od HP Folmava/Furth im Wald. PSČ pošty Domažlice 1 je 344 01. Historicky cenné městské centrum je městskou památkovou rezervací.

Újezd (dříve také Kozinův Újezd nebo Újezd u Domažlic)

Újezd (dříve také Kozinův Újezd nebo Újezd u Domažlic) je původní privilegovaná chodská ves ve střední části okresu Domažlice. Rozkládá se bezprostředně pod chodskou památnou horou Hrádek (585 m) se sochou zdejšího rodáka Jana Sladkého Koziny. Leží 5 km západně od Domažlic. Pod správu obecního úřadu patří také blízká ves Petrovice, nacházející se přibližně na poloviční cestě mezi Újezdem a Domažlicemi.

Jan Sladký Kozina

Jan Sladký Kozina (10. září 1652, Újezd u Domažlic - 28. listopad 1695 Plzeň) byl a je legendární vůdce chodského povstání na konci 17. století. Kozina symbolizuje odpor českého lidu proti německému útlaku v tzv. době temna. Popraven 28. listopadu 1695 v Plzni oběšením. Jméno dostal podle statku Kozinec, kde bydlel.

Psohlavci

Psohlavci je historický román Aloise Jiráska. Román vznikl v letech 1883 - 1884 a nejdříve vycházel v roce 1884 na pokračování v časopise Květy, knižně poprvé v roce 1886. Za Jiráskova života vyšel tento román osmadvacetkrát. Dialogy v románu jsou psány chodským nářečím. Hlavními postavami jsou tři Chodové - Jan Sladký Kozina, Kryštof Hrubý a Matěj Přibek. Název románu "Psohlavci" odkazuje na přezdívku Chodů.

Chodové

Chodové byla skupina obyvatel především v okolí Domažlic, Tachova a Přimdy, kteří měli za úkol střežit zemskou hranici mezi Čechami a Bavorskem, resp. Horní Falcí. Tito lidé byli přímými poddanými krále a za své služby se těšili mnohým privilegiím a výsadám, které je sociálně vydělovaly z okolního obyvatelstva.

Chodové se v písemných pramenech objevili během 13. století a existují spory o to, zde se jejich původ dá odvodit z raně středověkých stráží, které zde sloužily již v období přemyslovských knížat či zda se jedná o obyvatelstvo zde nově usazené až v období osídlovacích procesů 13. století. Některé prameny se taky odvozují od vojenských výpadů českých knížat do Polska v 11. století, odkud mělo být přesunuto slovanské obyvatelstvo od řeky Noteč a Chodža poblíž knížecího Hnězdna. To by taky vysvětlovalo etnografické rozdíly od okolního obyvatelstva i někdy východněji působící dialekt ( např. bylo-bulo s tvrdým l atd.).

Hlavním úkolem Chodů bylo obcházet zemskou hranici a zjišťovat, zda nedošlo k nepřátelskému vpádu; pokud došlo k válečnému stavu, pak museli vytvářet lesní přeseky, signalizovat hrozící nebezpečí, resp. bránit průnikům menších oddílů nepřátel.

V době míru taktéž kontrolovali, zda kolonizační postup německého obyvatelsva nepřekonal zemskou hranici, resp. zda Němci netěží na českém území dřevo apod. Chodové byli usídleni v celkem 11 vesnicích v okolí Domažlic: Klenčí pod Čerchovem, Chodov, Postřekov, Draženov, Stráž, Újezd, Tlumačov, Starý Klíčov, Mrákov, Chodská Lhota, Pocinovice. Tyto obce do značné míry tvořily jeden celek, protože vlastnily společnou pečeť, prapor (s párem plstěných bot, psí hlava je až záležitostí národního obrození), ale i samosprávu.

V 16. století začalo postavení Chodů postupně upadat a to z několika příčin. Především došlo ke stabilizaci zemské hranice a k válečným konfliktům nedocházelo tak často, stejně jako byly relativně ustáleny hranice osídlení. Naopak se se společensko-ekonomickými změnami začaly prosazovat snahy o omezení osobní nezávislosti poddaných. Pro Chody se stalo velkým problémem, že velká část jejich výsad byla zvyková – často neměli tyto výsady písemně potvrzené. Navíc se chodské zboží (ale tato praxe byla běžná už ve středověku) často zastavovalo a šlechta měla větší tendence než panovník tato jejich práva omezit či ignorovat.

Brána do Kozinova statku v Újezdě.

Šumava

Šumava (německy Böhmerwald) je rozsáhlé pohoří na hranicích Česka, Rakouska a německého Bavorska. Pohořím prochází hlavní evropské rozvodí mezi Severním a Černým mořem. Jižní strana pohoří je podstatně příkřejší než severní, česká. Na území Šumavy se nachází mimo jiné Lipenská přehrada.

První historicky doložený název pro toto pohoří je keltský název Gabreta (Pohoří kozorohů), který uvedl ve své mapě Klaudios Ptolemaios. V češtině se pohoří označovalo Les (Kosmas) či Bavorský les (Dalimilova kronika). Jméno Šumava patrně jako první použil Antonio Bonfini v roce 1565 ve svém díle Rerum Hungaricum, v 17. století toto pojmenování užívali i další autoři: Pavel Stránský, Bohuslav Balbín. Název Šumava pochází od praslovanského slova šuma, což znamená hvozd, hustý les[1]

Německá (nikoli rakouská) strana bývá někdy také nazývána Bavorský les (Bayerischer Wald), popř. Zadní bavorský les (Hinterer Bayerischer Wald). Přední Bavorský les (Vorderer Bayerischer Wald), jehož součástí je křemenný val Pfahl, leží o něco jižněji v německém vnitrozemí, od Šumavy je oddělen údolím řeky Řezná. Jeho nejvyšším bodem je vrchol Einödriegel (1121 m). Až k hranici nicméně sahá Národní park Bavorský les (Nationalpark Bayerischer Wald) a Přírodní park Horní Bavorský les (Naturpark Oberer Bayerischer Wald).

O autorovi

  • Jméno LUCky.luKA
  • Region Karlovarský kraj
Můj profil