Dallas Stars
Vstup do NHL: 5. června 1967 jako Minnesota North Stars, 9. června 1993 se klub přestěhoval do Dallasu
První sezóna: 1967-68
Stadión: American Airlines Center, 18.532 diváků
Největší úspěchy: Stanley Cup 1999
Adresa: 2601 Ave. of the Stars, Frisco, TX 75034
Individuální rekordy jedné sezóny:Branky: 55 - Dino Ciccarelli (1981-82), Brian Bellows (1989-90)
Asistence: 76 - Neal Broten (1985-86)
Body: 114 - Bobby Smith (1981-82)
Trestné minuty: 382 - Basil McRae (1987-88)
Obrovský úspěch North Stars v bojích o Stanleyův pohár 1991 v Minnesotě na čas oživil opadající zájem fanoušků o lední hokej. Ale přesto v roce 1993 nový majitel klubu Norm Green přestěhoval tým do Dallasu. V názvu týmu byl vynechán přívlastek North. Na novém působišti byli Stars prvním týmem NHL na půdě Texasu.
Trenérem mužstva se stal Bob Gainey, jehož ruský trenér Anatolij Tarasov jednou charakterizoval jako nejlepšího technického hráče. Zastával dvojí funkci trenéra a generálního manažera. A to až do 8. ledna 1995, kdy post trenéra předal Kenu Hitchcockovi. Hitchcock měl dobré výsledky v týmu Kalamazoo, který byl farmou Stars v nižší lize. Pod vedením Hitchcocka se Stars začali poněkud zlepšovat, ale kvůli zranění ztratili v jednom okamžiku oba hlavní brankáře Andyho Mooga a Darcyho Wakaluka a do play off se neprobojovali. Oporami týmu byli tradičně Mike Modano, který počtvrté ve své sedmileté kariéře nastřílel soupeřům přes třicet branek, a finský pravý útočník Jere Lehtinen, vynikající jak ve hře dopředu, tak dozadu. V sezónách 1996-97 a 1997-98 klub potvrdil stoupající úroveň a pokaždé překonal stobodovou hranici. Tím se zařadil na absolutní špici NHL. Za sezónu 1997-98 se stal dokonce držitelem President`s Trophy. Jenže i přes skvělé výkony v základní části se Stars nemohli prosadit v play off. V roce 1997 je senzačně vyřadil Edmonton, v následujícím roce pak pozdější šampión Detroit. Rozhodnuti neopakovat tyto výpadky, posílili Stars před novou sezónou tým o dalšího hráče té nejvyšší extratřídy. Ze St. Louis přišel Brett Hull a mužstvo po další skvělé základní části získalo podruhé za sebou Prezidentovu trofej. V brance Dallasu se o to zasloužil také náš Roman Turek, který skvěle doplňoval Eda Belfoura. V play off si Stars poradili i se svými nočními můrami z předchozích dvou ročníků, když porazili jak Edmonton, tak i Detroit. Ve finále potom v šesti zápasech přehráli i tuhou obranu Buffala Sabres, když jejich zlatý, byť neregulérní gól dával ostrostřelec Hull. Kapitán Derian Hatcher tak mohl poprvé v životě zvednout nad hlavu vytoužený Stanley Cup.
Silný celek Hvězd zůstal na vrcholu i v sezóně následující. Na obhajobu President`s Trophy sice Dallas nedosáhl, přesto ale dokráčel znovu až do finále Stanley Cupu. Možná vyčerpávající sedmizápasová bitva s Coloradem Avalanche ve finále konference ovšem způsobila, že soupeř byl tentokrát lepší. New Jersey Devils, psychicky nadopovaní dokonale obrácenou partií s Philadelphií Flyers, přehráli Stars prakticky ve všech směrech a jejich vítězství 4:2 na zápasy bylo naprosto zasloužené. Ještě větší ústup ze slávy následoval v ročníku 2000-01. Dallas sice opět vyhrál svou divizi, když získal dohromady sto šest bodů, v play off se ale nedostal přes druhé kolo. Již poněkud postarší tým nestačil na ambiciózní St. Louis Blues a s boji o Stanley Cup se rozloučil snad i trochu nedůstojnou prohrou 0:4 na zápasy.
Příznivci Dallasu si před novou sezónou kladli několik závažných otázek. Většinou šlo o obavu z toho, že se nepodaří nahradit brankostroj jménem Brett Hull, jenž odešel do Detroitu. Všichni si ťukali na čelo, když vedení angažovalo stárnoucího Valerije Kamenského a ani posílení o Pierrea Turgeona je vůbec neuklidnilo. V průběhu základní části se Dallas pohyboval kolem magické čáry oddělující postupovou osmičku klubů Západní konference, což bylo trochu málo na tým, jenž vydává na platy hráčů 57 mil. dolarů. Tento neutěšený stav vedl k propuštění generálního manažera Boba Gaineyho i trenéra Kena Hitchcocka. Na uvolněné posty byli jmenováni Doug Armstrong a Rick Wilson. Před přestupovou uzávěrkou opustil klub populární Joe Nieuwendyk, který se musel stěhovat do New Jersey. Opačným směrem se vydal Jason Arnott. Žádná z těchto změn však Dallasu výrazně nepomohla a sezóna pro něho skončila katastrofou. Stars se do play off neprobojovali a zklamání fanoušků bylo nesmírné.
Bývalé kluby NHL: Minnesota North Stars (1967-1993)
Čtvrtý díl seriálu o bývalých klubech National Hockey League je věnován americkému celku Minnesota North Stars.
1967/68: Jako hlavní město amerického hokeje byla Minnesota jasnou volbou číslo jedna při rozšíření NHL ze 6 na dvanácti týmů. Motto státu Minnesota „Star of the North“ bylo použito k pojmenování nového klubu, který ve svém prvním zápase 15. října 1967 prohrál s rovněž novým týmem California Seals. O šest dní později sehráli North Stars své první domácí utkání v hale Met Center v Bloomingtonu se stejným soupeřem a remizovali 3:3. V polovině sezóny bojovali North Stars o první příčku v Západní divizi nově přistoupivších týmů. Bohužel, 13. ledna došlo k tragédii, když se Bill Masterton během domácího zápasu udeřil hlavou o led a o dva dny později zemřel. Po tomto hráči pak byla pojmenována cena, kterou každoročně dostává jeden hráč NHL za vytrvalost, sportovní chování a oddanost hokeji. Po ztrátě spoluhráče prohrál tým šest zápasů v řadě, přesto proklouznul do play off ze čtvrtého místa s bilancí 27-15-32. V nadstavbové části se tým ocitl na okraji propasti, když prohrál úvodní dva zápasy v Los Angeles. Hvězdy dokázaly v domácím prostředí srovnat krok, po porážce v pátém utkání na ledě soupeře však musely doma odvracet hrozbu vyřazení. To se jim podařilo a gólem v prodloužení si vynutily rozhodující sedmý zápas. V něm předvedly smršť devíti gólů a postoupily do západního finále. V něm Minnesota válčila proti St. Louis opět až do sedmého zápasu. Tuto vyčerpávající sérii, ve které čtyři zápasy dospěly do prodloužení, rozhodli Bluesmani ve druhém nastavéní a postoupili do finále.
1992/93: Když Norm Green koupil North Stars, byl považován za záchrance hokeje v Minnesotě. Nicméně tým hrál v zastaralé hale Met Center a byly potřeba určité změny, aby se udržel nad vodou. Green požádal město Bloomington o přidání dalších 200 sedadel do 15-ti tisícové haly. Město se ale zaleklo, že Green uvažuje o jiných místech, kde by North Stars mohli hrát. Ačkoli Target Center v Minneapolisu se zdálo jako schůdné řešení, Green pro tuhle cestu neměl příliš pochopení a chtěl tým přemístit na jiný trh. Po skončení sezóny se naplnily nejhorší obavy fanoušků a bylo oznámeno, že tým se stěhuje do Dallasu. Spekulace o stěhování provázely tým po celou sezónu, což vyústilo v konečné páté místo a neúčast v play off.
1993-2000: Hala Met Center byla zbourána a NHL okamžitě začala usilovat o to, aby Minnesota, domov Americké hokejové síně slávy, měla opět tým NHL. Nicméně před příchodem týmu do Minnesoty požadovala NHL bezpečnou arénu, na což však stát Minnesota nereagoval příliš rychle. Nakonec město St. Paul souhlasilo s financováním výstavby nové arény a v roce 2000 se tak liga rozrostla o nový tým, který byl pojmenován Wild.
Minnesota North Stars
Název týmu:
Byl vybrán fanoušky z důvodu polohy státu a motto státu Minnesota zní „Etoile du Nord“, což ve francouzštině znamená „hvězda severu“.
Klubové barvy:
zelená-bílá-žlutá-černá
Trenéři (20):
Wren Blair (1967/68-1968/69), John Muckler (1968/69), Wren Blair (1969/70), Charlie Burns (1969/70), Jackie Gordon (1970/71-1973/74), Parker MacDonald (1973/74), Jackie Gordon (1974/75), Charlie Burns (1974/75), Ted Harris (1975/76-1977/78), Andre Beaulieu (1977/78), Lou Nanne (1977/78), Harry Howell (1978/79), Glen Sonmor (1978/79-1982/83), Murray Oliver (1982/83), Bill Mahoney (1983/84-1984/85), Lorne Henning (1985/86-1986/87), Glen Sonmor (1986/87), Herb Brooks (1987/88), Pierre Page (1988/89-1989/90), Bob Gainey (1990/91-1992/93).
Hala:
Met Center (1967/68-1992/93)
Úspěchy:Finále Stanley Cupu (2): 1981, 1991
Finále konference (6): 1968, 1971, 1980, 1981, 1984, 1991
Vítězství v divizi (2): 1982, 1984
Účast v play off (17): 1968, 1970, 1971, 1972, 1973, 1977, 1980, 1981, 1982, 1983, 1984, 1985, 1986, 1989, 1990, 1991, 1992
Síň slávy (6):
Leo Boivin (1968-1970), Herb Brooks (trenér, 1987/88), Walter Bush (majitel, 1967-1986), Mike Gartner (1988-1990), Larry Murphy (1988-1991), Gump Worsley (1969-1974)
Kapitáni (16):
Bob Woytowich (1967/68), Moose Vasko (1968/69), Claude Larose (1969/70), Ted Harris (1970/71-1973/74), Bill Goldsworthy (1974/75-1975/76), Bill Hogaboam (1976/77), Nick Beverley (1977/78), J.P. Parise (1978/79), Paul Shmyr (1979/80-1980/81), Tim Young (1981/82), Craig Hartsburg (1982/83-1983/84), Brian Bellows (1983/84), Craig Hartsburg (1984/85-1987/88), Curt Fraser (1988/89), Bob Rouse (1988/89), Curt Giles (1988/89-1990/91), Mark Tinordi (1991/92-1992/93)
Ocenění:Calder Trophy (nejlepší nováček): Danny Grant (1969), Bobby Smith (1979)
Masterton Trophy (oddanost hokeji): Al MacAdam (1980)
Nejlepší sezóna:NHL: 1982/83 (40-16-24, 96 bodů)
Nejhorší sezóna:
NHL: 1977/78 (18-9-53, 45 bodů)
