Dějiny Tibetu
Dějiny Tibetu se vyznačují jednak úzkým sepětím s dějinami buddhismu v Tibetu, jednak častými kontakty se sousedním Mongolskem a Čínou. Starobylé tibetské dějiny nejsou přesně známy, za prvního významného historického krále bývá považován Songcän Gampo žijící v 7. století, za jehož vlády se v Tibetu rozšířil buddhismus. Ve druhé polovině sedmého a po celé 8. století přitom Tibet dosáhl největšího územního i politického rozmachu. Od poloviny devátého do poloviny 13. století byla ústřední moc v Tibetu decentralizována, ve 13. století bylo tibetské území do značné míry pod vlivem Mongolské říše. Od 16. století se představitelé buddhistické školy gelug – dalajlámové – stávají světskými vládci Tibetu.
V 18. století Tibet obsadili Mandžuové, kteří mu sice ponechali vnitřní nezávislost, ve Lhase však umístili své úředníky (ambany), kteří zde setrvali až do pádu Mandžuské dynastie na počátku druhého desetiletí 20. století. Pád Mandžuské dynastie pro Tibet de facto znamenal osamostatnění; to bylo však ukončeno v roce 1950 příchodem vojsk Čínské lidové osvobozenecké armády a začlenění tibetského území do Čínské lidové republiky. V ČLR v současné době existuje Tibetská autonomní oblast, která však zabírá jen zhruba polovinu původní rozlohy Tibetu. Proti čínské okupaci se Tibeťané několikrát vzbouřili, vrcholem jejich snahy o setřesení čínské nadvlády bylo Tibetské národní povstání, které započalo 10. března 1959 a jeho odezvy pokračovaly až do následujícího roku. Bylo však krvavě potlačeno, zabito bylo okolo 87 000 Tibeťanů. Krátce poté byla založena tibetská exilová vláda s názvem Ústřední tibetská správa, která sídlí v indické Dharamsale, a jejím hlavním představitelem je čtrnáctý dalajláma Tändzin Gjamccho.
