Gaius Iulius Caesar 100 - 44 př. n. l. - II.KAPITOLA
Gaius Iulius Caesar (12./13. července 100 př. n. l. – 15. března 44 př. n. l. Řím) byl římským vojevůdcem a politikem a jedním z nejmocnějších mužů antické historie. Sehrál klíčovou roli v procesu zániku římské republiky a její transformace v monarchii.
Jako stoupenec politické frakce populárů vytvořil spolu s Marcem Liciniem Crassem a Gnaeem Pompeiem Magnem tzv. první triumvirát, který po několik let dominoval římské politice. Caesarovy výboje v Galii rozšířily římskou moc hluboko na sever. Caesar dále jako první Říman pronikl do Británie a za řeku Rýn. Rozpad triumvirátu po smrti Crassa přivedl Caesara do konfliktu s Pompeiem podporovaným římským senátem. Překročením řeky Rubikonu v roce 49 př. n. l. zahájil Caesar občanskou válku, na jejímž konci se stal jediným a nesporným vládcem celého římského státu.
Po uchopení moci zahájil rozsáhlé reformy římské společnosti a vlády. Rovněž byl zvolen doživotním diktátorem. Tím však podnítil Marca Iunia Bruta a řadu dalších římských senátorů, aby ho o březnových idách roku 44 př. n. l. v senátu zavraždili. Strůjci tohoto činu doufali v obnovení republiky. Jejich akce ale vedla pouze k rozpoutání nového kola občanských válek, z něhož vyšel jako vítěz Caesarův adoptivní syn Octavianus, který poté nastolil římské císařství. V roce 42 př. n. l. byl Caesar římským senátem oficiálně prohlášen za jednoho z římských bohů.
Mnoho z Caesarova života je nám známo z jeho vlastních Zápisků (Commentarii) z vojenských tažení. Mezi další soudobé prameny náleží také dochované dopisy a projevy Caesarova politického soupeře Cicerona, historické dílo Sallustia či Cattulovy básně. Další podrobnosti o Caesarově životě byly zachyceny pozdějšími historiky – Appiánem, Suetoniem, Plútarchem, Cassiem Dionem a Strabónem.
Spiknutí a Caesarova smrt - Antičtí historikové popisují rostoucí napětí mezi Caesarem a senátem pramenící z Caesarových možných nároků na královský titul. Otázka, zda Caesar skutečně usiloval o tento titul, nebo se spokojil s funkcí diktátora, zaměstnává historiky prakticky dodnes. Jisté je, že Caesarovo postavení bylo vskutku královské, zároveň ale nenalezl způsob, jak přimět Římany, aby se smířili s nastolením monarchie. Zvláště mezi konzervativními optimáty a stoupenci republiky narůstal neklid a odpor proti Caesarovi, v čemž lze spatřovat pohnutky a motivy pro Caesarovo pozdější zavraždění.
Suetonius popisuje, jak Caesarově návratu někteří lidé z davu vložili na nedalekou Caesarovu sochu vavřínový věnec. Tribunové lidu Gaius Epidius Marcellus a Lucius Caesetius Flavius nařídili věnec odstranit jako symbol boha Jova a království, za což Caesar následně oba tribuny zbavil jejich úřadu. Od tohoto momentu se Caesar prý již nebyl schopen oprostit od podezření, že usiluje o královládu. To ještě přiživila příhoda, kdy ho dav tituloval jako krále, načež Caesar nepříliš přesvědčivě odpověděl: „Nejsem král, jsem Caesar.“ Při slavnosti luperkálií, zatímco Caesar pronášel projev, Marcus Antonius se mu opakovaně pokoušel vložit na hlavu diadém. Suetonius dále podotýká, že Lucius Cotta vyzval senát, aby učinil Caesara králem, protože podle proroctví Sibyliných knih mohl pouze král porazit Parthy. Senátoři udělili Caesarovi titul pater patriae („otec vlasti“) a dále ho jmenovali diktátorem na doživotí (dictator perpetuus). Podle Cassia Diona, když v roce 44 př. n. l. přišla k Caesarovi ze senátu delegace, aby ho informovala o udělení těchto poct, Caesar je prý přijal vsedě, aniž se obtěžoval vstát. To měla být prý poslední kapka, jež uražené senátory přiměla uvažovat o jeho zavraždění. Caesarovi příznivci měli jeho selhání omlouvat záchvatem průjmu, nicméně jeho odpůrci si to vykládali jako projev neúcty.
Caesarovy plné moci vyvolávaly v mnoha senátorech nedůvěru, závist a především strach z toho, že Caesar nastolí skutečnou tyranii. Marcus Junius Brutus spolu se svým přítelem a švagrem Gaiem Cassiem a dalšími muži, nazývajícími sami sebe „osvoboditeli“ (liberatores), začali proto připravovat Caesarovo zavraždění. Mezi spiklence náleželi kromě optimátů také populárové, nepřátelé stejně jako přátelé Caesara. Celkový počet osob zapojených do komplotu čítal zřejmě kolem šedesáti. Dva dny před činem se Cassius setkal s některými z nich, přičemž jim doporučil, aby v případě odhalení obrátili své nože proti sobě. Na březnové idy (15. březen) 44 př. n. l. pozvala skupina senátorů Caesara na zasedání senátu v Pompeiově divadle, kde měl vyslechnout žádost dotazující se ho, kdy se vzdá moci, což však bylo jenom záminkou k jeho vylákání. 14. března prý při návštěvě velitele jízdy na otázku, jaká smrt je nejlepší, Caesar odpověděl: „neočekávaná“.
Ráno 15. března postihla Caesara nevolnost, kvůli čemuž zamýšlel odložit zasedání senátu. Navíc jeho manželce Calpurnii se v noci zdálo o jeho zavraždění. Rovněž haruspex vyčetl z věštby velmi neblahá znamení. Decimus Junius Brutus, taktéž zapletený do spiknutí, se proto vydal k váhajícímu diktátorovi a přesvědčil ho, aby jednání neodkládal. Poté se společně Caesar a Decimus Brutus odebrali do divadla. Během cesty obdržel Caesar dopis s varováním o atentátu, ten jej ale odložil s tím, že si ho přečte později. Marcus Antonius, který měl nejasné tušení o komplotu, jež nabyl předchozí noci po setkání s rozrušeným Serviliem Cascou, se obával nejhoršího a chystal se Caesara zadržet na schodech před Pompeiovým divadlem. Avšak jeden ze spiklenců zde s ním pod jakousi záminkou zapředl dlouhý rozhovor.
V senátu se Lucius Tillius Cimber obrátil na Caesara s prosbou o milost pro svého bratra, což ale diktátor odmítl. Poté Cimber začal strhávat z Caesara jeho tógu. Spiklenci se po tomto smluveném znamení shlukli kolem diktátora, načež ho Casca říznul svojí dýkou do krku. Caesar se obrátil proti Cascovi a obořil se na něho slovy: „Praničemný Casco, co to děláš?“ Vystrašený Casca zvolal řecky ke svým druhům o pomoc. V krátké chvíli se všichni spiklenci, včetně Bruta, vrhli s obnaženými noži na diktátora. Caesar se pokusil uniknout, ale sevřen nepřáteli a oslepen vlastní krví zakopl a upadl. Spiklenci mu zasadili údajně třiadvacet ran, jimž Caesar podlehl. Caesarova poslední slova nejsou známa zcela s jistotou a nadále zůstávají předmětem zkoumání badatelů a historiků. V Shakespearově dramatu Julius Caesar znějí jeho poslední slova Et tu, Brute? („I ty, Brute?“). Jedná se však o pouhou Shakespearovu uměleckou invenci. Podle Suetonia pravil řecky Kai sí, teknón? („I ty, můj synu?“). Plútarchos udává, že Caesar neřekl nic, pouze když spatřil mezi spiklenci Bruta, přehodil si tógu přes hlavu.
Po dokončení činu se Brutus pokusil promluvit, avšak vyděšení senátoři se ihned rozutekli na všechny strany, zatímco Caesarovo zakrvácené tělo leželo u podstavce Pompeiovy sochy. Spiklenci volající, že osvobodili Řím, vyběhli na fórum a ukazovali svoje zkrvavené ruce ohromenému lidu. Antonius, Lepidus a ostatní senátoři se v panice rozprchli do bezpečí svých domovů. Avšak triumfující „osvoboditelé“ neměli žádný plán jak postupovat po Caesarově smrti. Znejistělí nedostatkem veřejné podpory pro svůj čin se stáhli ve zmatku do chrámu Jova Nejlepšího a Největšího, kde vyčkávali dalšího vývoje. Místo očekávané svobody se Římanům dostalo dalších třinácti let občanských válek.
Následný vývoj - Brutovo rozhodnutí neodstranit spolu s Caesarem také Marca Antonia bylo později hodnoceno jako osudový omyl, jenž podrobil kritice i Cicero. Marcus Antonius byl nyní jako jediný konzul formálně v čele státu. Nejprve získal podporu Lepida, kterému jako veliteli jízdy podléhala Caesarova vojska mimo Řím. Nedlouho po západu slunce si od Calpurnie vymohl Caesarovy písemnosti a pokladnici. Když si takto zabezpečil legie a finance, ohlásil na další den zasedání senátu. Během jeho jednání se domluvil s Caesarovými vrahy na kompromisu, podle něhož se výměnou za amnestii zavázali respektovat Caesarovy zákony. V tentýž den otevřel Piso závěť svého zetě, v níž Caesar odkázal své zahrady římským občanům a každému obyvateli města zanechal část svých peněz. 20. března se na Foru Romanu konal Caesarův pohřeb, během něhož pronesl Antonius krátkou smuteční řeč, jíž vzbouřil přítomný lid roznícený pohledem na zkrvavenou Caesarovu tógu. Leckteří vrazi padli té noci za oběť rozvášněnému davu, zatímco ostatní unikli z města, které chtěli osvobodit. Na místě, kde bylo Caesarovo tělo spáleno, byl poté vystavěn chrám, v němž byl uctíván jako bůh.
V dubnu dorazil do Říma Caesarův prasynovec Gaius Octavius, jehož Caesar ustavil svým hlavním dědicem. Nicméně mnohem závažnější byla skutečnost, že Caesar Octavia také adoptoval za svého syna, pročež Octavius přijal jeho jméno a vystupoval jako Caesarův oprávněný nástupce. Antonius zřejmě sám usiloval o uchopení moci v Římě a tohoto osmnáctiletého chlapce si vzápětí znepřátelil, když mu odmítl vydat jeho dědictví. V měsících po Caesarově smrti přiřkli senátoři Brutovi a Cassiovi správcovství velkých východních provincií Makedonie a Sýrie, jež oplývaly četnými legiemi umístěnými zde kvůli chystanému tažení proti Parthům. Antonius se je pokusil intrikami zbavit těchto provincií. Pozice vrahů v Římě se tudíž stala natolik neudržitelnou, že raději opustili město a uchýlili se na východ.
V roce 43 př. n. l. prohlásil senát Antonia z podnětu Cicerona za nepřítele státu. Antonius již předtím vyrazil na sever do Předalpské Galie proti tamějšímu místodržiteli Decimu Brutovi. Octavianus, jemuž se podařilo shromáždit několik legií, se spojil se senátory vedenými Ciceronem, načež se s Antoniem srazil ve dvou bitvách u Mutiny (dnešní Modena). Po svém vítězství se však obrátil proti senátu, vpadl do Itálie a vojensky se zmocnil Říma. Antoniův kompromis prohlásil za nelegální a Caesarovy vrahy postavil mimo zákon. Pak se zcela neočekávaně rozhodl uzavřít mír s Antoniem, který si zabezpečil kontrolu nad Hispánií a Galií. V říjnu 43 př. n. l. se Octavianus, Marcus Antonius a Lepidus setkali u Bononie (Bologna) a vytvořili zde druhý triumvirát. Shodným cílem triumvirů byla pomsta Caesara a potrestání jeho vrahů. Aby získali prostředky a současně se zbavili svých nepřátel v Římě, vydali proskripční listiny, čímž po vzoru Sully rozpoutali teror, při němž ztratily své životy stovky možná tisíce předních republikánsky smýšlejících občanů včetně Cicerona. Krutost triumvirů ostře kontrastovala s Caesarovou vlastní politikou. Caesar byl nedlouho nato senátem oficiálně prohlášen za boha jako Divus Iulius („božský Julius“).
V létě roku 42 př. n. l. se Antonius a Octavianus doprovázeni mocným vojskem přeplavili do Řecka, aby se utkali s početně slabší armádou Cassia a Bruta. K rozhodujícímu střetu došlo 3. října a opět 23. října 42 př. n. l. v bitvě u Filipp. Třebaže v prvním boji měli mírně navrch republikáni, Cassius špatně vyhodnotil vývoj a spáchal sebevraždu v přesvědčení, že bitva je ztracena. Brutus poté podlehl spojeným silám triumvirů a následoval Cassiova příkladu. Tím vzaly zasvé poslední naděje republikánů, načež byli všichni přeživší vrazi brzy dopadeni a popraveni triumviry. Ti si rozdělili vládu nad římským státem, avšak bez společného cíle se mezi sebou rychle znesvářili. Octavianus nejprve eliminoval Lepida, jemuž odňal vojsko na Sicílii. Když v roce 31 př. n. l. porazil v námořní bitvě u Actia Marca Antonia, jenž se předtím v Egyptě oženil s Caesarovou milenkou Kleopatrou, dosáhl Octavianus samovlády.
Na rozdíl od Caesara se Octavianus obezřetně vyvaroval byť i jen zdání vytvoření monarchie. Dokonce hovořil o „obnovení republiky“ a skromně se nazýval „prvním občanem“ (princeps). Ve skutečnosti ale ve svých rukou pevně třímal veškerou rozhodující moc ve státě, přičemž se opíral o svoji nezměrnou vojenskou moc. Senát mu dovolil vykonávat pravomoci různých magistrátů, ačkoli tyto úřady nezastával. V lednu 27 př. n. l. přijal Octavianus čestné jméno Augustus („Vznešený“), které mu udělili senátoři, a stal se tak skutečným zakladatelem římského císařství, čímž s konečnou platností pohřbil římskou republiku. Za doby jeho vlády, označované jako zlatý nebo augustovský věk, zažila římská říše skutečný rozkvět.
Caesarova literární činnost - Caesar byl již za svého života pokládán za jednoho z nejlepších římských řečníků a spisovatelů – dokonce i Cicero se vyjadřoval pochvalně o Caesarových rétorských schopnostech. Mezi jeho nejslavnější díla náleží smuteční řeč na jeho tetu Julii a jeho Anticato, polemika sloužící k očernění Catonovy reputace, jímž reagoval na Ciceronův oslavný spis Cato. Rovněž napsal báseň o cestě z Říma do Hispánie. Tyto práce se do dnešních dnů nezachovaly, neboť při opisování antických rukopisů ve středověku byly považovány za nedůležité. Už na počátku 2. století byla ztracená jiná Caesarova díla: tragédie Oidipus, sbírka rčení a báseň, jejíž ústřední postavou byl Héraklés. Oba tito mýtičtí hrdinové trpěli za činy, které vykonali proti své vůli. Z toho lze usuzovat na Caesarův skeptický postoj k náboženství, přestože v mládí působil jako velekněz římského státního kultu.
Jediné Caesarovy spisy, které se nám dochovaly, jsou jeho fascinující Zápisky o válce galské (Commentarii de bello Gallico) a Zápisky o válce občanské (Commentarii de bello civilo). V prvním díle, jež tvořilo podklad pro zprávy o průběhu boje posílané do senátu, sepsal Caesar svá vojenská tažení v Galii. Obsahuje celkem osm knih pojednávajících o letech 58 až 50 př. n. l., přičemž autorem poslední z nich byl Caesarův poddůstojník Aulus Hirtius. Zápisky patří dodnes pro svoji jednoduchou a snadno srozumitelnou formu (v díle je použito jen asi 1300 slov) k literatuře užívané při výuce latiny. Caesar ve svém díle detailně popsal osm let bitev a válečných výprav, v nichž jeho vojsko zdecimovalo galské kmeny. Kromě toho zaznamenal řadu postřehů týkajících se životních poměrů a zvyků Galů, Germanů a Britanů. Zhotovení a zveřejnění Zápisků, které zřejmě nebyly vydávány každoročně, nýbrž teprve po skončení Caesarova prokonzulátu v Galii jako celistvé dílo, sloužilo především k ospravedlnění Caesarových výprav a tím i k obhajobě jeho bezohledných opatření, která byla vystavena silné kritice leckterých senátorů.
Tři knihy o občanské válce zachycující události z let 49 a 48 př. n. l., avšak jsou nedokončené. Caesar se v této své práci vykresluje jako nedobrovolný bojovník v nevyhnutelném konfliktu. O tažení v Alexandrii v roce 47 př. n. l. vyhotovil Hirtius spis Bellum Alexandrinum. Existují ještě další dvě knihy, jež byly připisovány Caesarovi, ve skutečnosti je ale napsal někdo jiný: Bellum Africanum a Bellum Hispaniense, jež líčí závěrečná střetnutí občanské války z let 46 a 45 př. n. l.
Vojenské umění- vojenští historikové hodnotí Caesara jako jednoho z nejzdatnějších a nejschopnějších stratégů a taktiků v dějinách vojenství a řadí ho po bok vojevůdců, jako byli Alexandr Veliký, Hannibal, Čingischán nebo Napoleon Bonaparte. Třebaže utrpěl i některé porážky jako například v bitvě u Gergovie během galských válek a v bitvě u Dyrrhachia během občanské války, Caesar prokázal taktickou genialitu svými obdivuhodnými výkony při obléhání Alesie, obrácením na útěk Pompeiova početně silnějšího vojska u Farsálu nebo úplným zničením Farnakova vojska u Zely. Caesarova úspěšná tažení v jakémkoli terénu a za jakýchkoli klimatických podmínek lze přičíst jeho přísné a tvrdé kázni vyžadované jím po svých legionářích, jejichž obdiv, oddanost a úcta vůči němu byla pověstná. Toho dosáhl svým spravedlivým zacházením a tím, že neváhal dávat přednost vojákům zkušeným před urozenými. Vskutku prvotřídní Caesarovu pěchotu a jízdu doplňovala hrůzu budící těžká artilerie. Dalšími faktory, které činily jeho vojsko tak vysoce efektivním, byly takřka dokonalé kastrametační a ženistické schopnosti jeho vojáků a legendární rychlost, s níž se dokázali přesouvat a manévrovat. Caesarova armáda byla při pochodu schopná urazit i čtyřicet mil denně a touto rychlostí akcí ohromovala své nepřátele. Jeho vojsko čítalo jen málokdy více než 40 000 legionářů spolu s několika tisíci jezdci a specializovanými jednotkami, jako byli ženisté. V Zápiscích o válce galské Caesar popsal obléhání jednoho galského oppida umístěného na velmi vysoké a příkré náhorní plošině. Jeho ženisté prorazili tunel v ohromné skále, čímž odklonili pramen, který zásoboval galské město vodou. Město, odříznuté od svého zdroje vody, záhy kapitulovalo.
Caesarovo jméno - podle římského spisovatele Plinia staršího bylo jméno „Caesar“ odvozeno z latinského slova caedare („vyříznout“), případně caesus („řez“). Větev rodu Juliů, která nesla cognomen Caesar měla prý pocházet od muže, jenž se narodil císařským řezem. Historia Augusta podává další tři alternativní možnosti vzniku tohoto jména: první Caesar buď zabil v bitvě během punských válek slona (caesai), nebo oplýval bujnou kšticí (caesaris), případně měl jasně šedé oči (oculis caesiis). K první variantě se zřejmě klonil i sám Caesar, neboť během pobytu v Galii nechal razit mince se svým jménem a vyobrazením slona.
V klasické latině v době Caesarova života bylo písmeno „C“ vyslovováno obvykle jako „K“, spřežka „ae“ jako „ai“, tedy nikoli jako „é“. Z toho plyne následující latinská výslovnost slova Caesar: kaisar, případně také kaizar. V dobách pozdní římské republiky byla většina historických spisů vyhotovena v řečtině, což byl jazyk vzdělaných a urozených římských vrstev. Caesarovo jméno se v tomto jazyce psalo Καίσαρ ([kaísar]), což odpovídalo tehdejší výslovnosti. Z této klasické výslovnosti Caesarova jména je odvozen německý titul Kaiser ([kajzr]). Naproti tomu anglická výslovnost [sízr] a stejně tak česká [cézar] pocházejí ze středověké latiny, v níž Caesarovo jméno znělo [čésar].
Slovo Caesar bylo od dob Augusta součástí jména a titulatury římských císařů. Od doby vlády Hadriana náležel titul caesar císařovu designovanému nástupci a v období tetrarchie níže postaveným spolucísařům. V nepatrně obměněné formě se slovo Caesar vyskytuje i v mnoha různých jazycích jako označení pro vládce. Český titul „císař“, německý „Kaiser“ a ruský „car“ jsou odvozeny z Caesarova jména.
Prameny - o Caesarově životě pojednává nejobšírněji Gaius Suetonius Tranquillus ve svém díle Životopisy dvanácti císařů (De Vita Caesarum). Tento spisovatel dohlížel na císařské archivy za Hadriana na počátku 2. století. Suetonius měl tudíž přístup k výtečnému zdroji informací, s nimiž ovšem zacházel se značnou zdrženlivostí a vyjadřoval pochybnosti o mnohých tvrzeních. Suetonius se nesnažil sepsat prosté životopisy, ale usiloval i o vystižení určitých mravních zásad. Podle něho, pokud určitý člověk disponoval absolutní svobodou a mocí římského císaře, muselo se jednat o jedince vskutku pevného charakteru, jestliže si chtěl udržet svoji čestnost a bezúhonnost. Jeho biografie znázorňují ve velkém měřítku krutost a různé sexuální úchylky, což z něho činí přirozeně jednoho z nejpopulárnějších antických historiků. Jeho portréty císařů jsou proto považovány za příliš temné a negativní. Řecký autor Plútarchos z Chairóneie, který byl jen o několik let mladší než Suetonius, se taktéž zabýval Caesarem a v Paralelních biografiích (Bioi parallèloi) ho porovnal s Alexandrem Velikým. Ze srovnání nejen těchto dvou postav vyplývá jednoznačné zjištění, že Řekové a Římané měli více společného, než byli schopni připustit.
Suetoniova i Plútarchova biografie představují pouhý náčrt Caesarova života, jenž nám usnadňuje zařadit informace ostatních spisovatelů, z nichž důležité postavení náleží samotnému Caesarovi a jeho tvorbě. Dále nelze pominout Ciceronovu korespondenci. Jeho Listy Atticovi (Epistulae ad Atticum) nám velkou měrou napomáhají pochopit politický život v Římě v polovině 1. století př. n. l. Tyto dopisy byly znovu objeveny až za vlády císaře Nerona zhruba o sto let později, přičemž mnohé nepatřičně se vyjadřující o Caesarovi nebyly vůbec zveřejněny. Stejné selekci byly podrobeny také soubory Ciceronových Listů přátelům (Epistulae ad Familiares) a Listů Brutovi (Epistulae ad Brutum). Velké množství údajů je obsaženo rovněž v projevech Cicerona, obzvláště v řečech za Marcella (Pro Marcello) a za Ligaria (Pro Ligario) a ve Filipikách (Philippicae) proti Marcu Antoniovi.
Nejvýznamnějším pramenem o Caesarově vystupování v roce 63 př. n. l. je Catilinovo spiknutí (Bellum Catilinae) od Caesarova přívržence Gaia Sallustia Crispa. Ten je taktéž autorem Listů Caesarovi (Epistolae ad Caesarem). Kniha o Caesarovi od Augustova současníka, historika Tita Livia, se až na určité fragmenty nedochovala. Je pravděpodobné, že Plútarchos při psaní svého Caesarova životopisu čerpal právě z této práce. Řada podrobností o Caesarovi je zmíněna i v Plútarchových biografiích Catona mladšího, Cicerona, Crassa, Marca Antonia a Pompeia. V první polovině 2. století působil řecký dějepisec Appiános z Alexandrie popisující zánik římské republiky. Z Livia vycházel na počátku 3. století Cassius Dio, jehož dílo je nepochybně důležitým pramenem zápasu o Caesarovo dědictví.
