Historické české země
Termín historické české země označuje v Česku územní celky, které trvale a dlouhodobě představovaly od středověku do roku 1928 nejvyšší samosprávné celky, na které se území dnešního Česka členilo, aniž by docházelo k výraznějším změnám jejich hranic. Dodnes jsou to celky významné z historických a kulturních důvodů. Pro část veřejnosti tyto celky i nadále představují územní celky, s nimiž se dokáže plně ztotožnit. Od středověku až do roku 1918 požívaly tyto země také autonomii, která byla v různých obdobích různě široká. Jednotlivé země měly v čele stavovské zemské sněmy (od druhé poloviny 19. století již volené), které vytvářely zemské zákony a od doby pozdního středověku do bitvy na Bílé hoře volily panovníka. Nejvyšší stupeň autonomie měly od roku 1619 do bitvy na Bílé hoře, kdy se jednalo prakticky o samostatné státy v rámci soustátí zemí Koruny české, k níž náležely od roku 1348. Po bitvě na Bílé hoře Habsburkové zemskou autonomii vydáním obnoveného zřízení zemského omezili, omezovali ji i později během svojí vlády, nikdy ji však úplně nezrušili.
Počet, rozloha a hranice jednotlivých historických českých zemí se prakticky ustálily v 18. století po začlenění Chebska do Čech a odstoupení Kladska a většiny Slezska Prusku. Od té doby se jako historické České země označují:
Vedle výše uvedených tří historických zemí ovšem pojem České země v průběhu historie zahrnoval i další území mimo dnešní Česko – jako Lužice, Slezsko nebo Braniborsko.
Po vzniku Československa roku 1918 zůstaly i nadále tyto země správními celky, jejich autonomie i zemské sněmy však byly zcela odstraněny a zůstala jim ponechána jen velice omezená samospráva. Nejvyššími orgány zemí se nyní vedle zemských správ politických (zemské úřady jednotlivých zemí, vzniklé přeměnou bývalých zemských místodržitelství) staly zemský správní výbor (v Čechách), zemský výbor (na Moravě), a zemská správní komise (v Slezsku). Jednalo se však o orgány, jejichž členy jmenovala československá vláda a nebyli tudíž voleni obyvatelstvem jako tomu bylo v případě zrušených zemských sněmů. Včele zemských správ politických stáli československou vládou jmenovaní prezidenti. Roku 1920 byly k Československu připojeny malé části rakouské země Dolní Rakousko, z toho k Čechám Západní Vitorazsko (dnes nazývané Vitorazsko), a k Moravě Valticko a Dyjský trojúhelník. Po vzniku Československa zároveň začali především politici z Čech usilovat i o úplné zrušení těchto zemí jako správních celků, a jejich nahrazení podstatně menšími župami, čehož důsledkem bylo dne 29. února 1920 schválení zákona „o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé“, který však na území Čech, Moravy a Slezska pro značný odpor veřejnosti nakonec nebyl vůbec realizován. Přesto i hranice těchto žup měly i nadále plně respektovat historickou zemskou hranici Čech a Moravy. Hranice Moravy a Českého Slezska by naopak již respektována nebyla. Roku 1927 bylo nakonec od župního zřízení upuštěno a zákonem č. 125/1927 Sb. „o organisaci politické správy“ ze dne 14. července 1927, který začal platit dne 1. prosince 1928, došlo k modifikaci stávajícího zemského zřízení ve formě sloučení Moravy a Českého Slezska do jednotné Země moravskoslezské. V Čechách a Zemi moravskoslezské byly zároveň ustaveny nová zemská zastupitelstva, jež byla z části volena v přímých volbách a zčásti jmenována vládou, jejich výkonné orgány - zemské výbory, a zemské úřady.
V letech 1949-2000 byla území jednotlivých historických zemí celkem třikrát přerozdělována mezi různě velké kraje, jejichž hranice nerespektují původní historicky vzniklé hranice jednotlivých zemí.
