Hokejové osobnosti díl X. - Jiří Crha
Jiří Crha: narozen 13. dubna 1950 v Pardubicích
Jiří Crha odstartoval svoji kariéru na ledě pardubického zimáku. Tam v roce 1973 oslavil také titul mistra ligy. Pro vynikající výkony v dresu "Tesly" byl nominován také do reprezentačního týmu - zůčastnil se čtyř světových šampionátů, z nichž si přivezl tři stříbrné medaile. Většinou ale dělal náhradníka Jiřímu Holečkovi. Pořádně hájit reprezentační svatyni se mu podařilo na olympiádě v hroce 1976 v Innsbrucku, kde náš tým sužovalo virové onemocnění.
Chytal ve většině střetnutí a především jeho zásluhou celek Československa podlehl až ve finále se Sovětským svazem 3:4.V roce 1978 odjel na dovolenou do Jugoslávie, odkud se ale už nevrátil a s manželkou a dvěma dcerami zamířil do Kanady. V Torontu sice jméno Crha znali, ale s otevřenou náručí na něj v žádném případě nečekali. Nejprve ho poslali do kempu a teprve po něm nabídli smlouvu. Na soupisku Toronta se přesto nedostal a byl poslán do farmářského týmu v Moncton, kde odchytal asi deset zápasů. Právě v oněch deseti zápasech ale podával skvělé výkony a měl nejlepší průměr brankářů v celé AHL. Přestože si tehdejší jednička Toronta Palmateer zranil koleno, do prvního týmu byl povolán jiný brankář a Crha na svou šanci stále musel čekat. Dočkal se zhruba za čtyři měsíce po své emigraci do Kanady. Svoji příležitost chytil doslova za pačesy - v prvních pětizápasech, kdy nastoupil, Toronto pouze jednou prohrálo a jednou remizovalo. Do konce sezóny 1979-80 první český brankář v NHL už do brány Toronta nikoho nepustil. Následující rok se stal jasnou jedničkou týmu a odchytal přes padesát zápasů. Pak ale Crhovi nastaly krušné časy. Vedení klubu angažovalo nadějného Kena Wreggeta a kariéra třiatřicetiletého českého gólmana v Torontu skončila. V roce 1983 se Crha rozhodl vrátit do Evropy, konkrétně do Německa. Za EHC Freiburg chytal dlouhých devět let, nejprve druhou ligu, později mužstvo postoupilo do první. S aktivní kariérou se Crha rozloučil až ve svých třiačtyřiceti letech. Stále se udržuje ve skvělé kondici - každý den se alespoň hodinku věnuje běhání, jízdě na kole, posilování.
Zhruba od roku 1990 je zaměstnancem prestižní agentury International Management Group (IMG), která má smlouvy s osobnostmi světového sportu. V IMG pracuje se svým bratrem Rudolfem v hokejové divizi pro Českou republiku. Mezi jejich svěřence patří například Radek Bonk, někdejší velký talent, kterému se předpovídala v NHL velká budoucnost nebo Milan Hejduk, Roman Hamrlík a další. Jiří Crha je ženatý, má dvě dcery Renatu a Martinu, které se daří v tenise - v roce 1990 byla dokonce na proslulé tenisové akademii Nicka Bollettieriho.
Historie - Hala Maple Leaf Gardens, otevřená 12. 11. 1931 zápasem s Chicagem Blackhawks, byla při každém utkaní neustále a beznadějně vyprodaná. Odchod kouče Hapa Daye v roce 1950 neznamenal konec torontské série a jeho bývalý spoluhráč Joe Primeau, který jej na lavičce týmu vystřídal, dokázal přivést své svěřence k zisku poháru ještě v roce 1951. Po tomto úspěchu se začali Toronto Maple Leafs postupně propadat až k poslednímu místu v tabulce v sezóně 1957-58. Paradoxem či spíše ironií osudu je, že právě v této jediné sezóně byl manažerem týmu bývalý tolik úspěšný kouč Day, který na nejvyšším místě nahradil legendárního Conna Smythe. Tento ročník byl také první sezónou nového kapitána Leafs - indiána George Armstronga, který v šedesátých letech čtyřikrát zvedl nad hlavu Stanley Cup. V Torontu nastala druhá nejúspěšnější éra klubové historie. Prvním mužem té doby byl nepochybně George Punch Imlach, který se stal v letech 1958 - 1969 manažerem a trenérem klubu. Imlach zavedl v mužstvu železnou disciplínu. Mnozí hráči před ní utekli, ale i tak se vytvořilo perfektní mužstvo, které s výjimkou Montrealu Canadiens nemělo v šedesátých letech konkurenci. Během deseti sezón dovedl Imlach svůj tým k již zmíněným čtyřem triumfům ve Stanley Cupu a v roce 1963 i k vítězství v NHL. V témže roce získali torontští druhý Stanley Cup ze tří v řadě za sebou, aby pak v roce 1967 přidali čtvrtý triumf.
Přitom je pozoruhodné, že v době častých změn se základní kádr týmu dlouhá léta neměnil a jen sporadicky někteří hráči odcházeli či přicházeli. Ke stálicím, které si připsaly účast při všech čtyřech úspěších, se řadili i mnozí slavní hráči historie NHL. Byl jím gólman Johnny Bower, útočníci Dave Keon, Bob Pulford, Frank Mahovlich a kapitán George Armstrong, obránci Bobby Baun,Tim Horton, Allan Stanley a Red Kelly. Z dalších slavných, kteří v Torontu v této éře působili, stojí za zmínku Carl Brewer, Al Arbour, Dick Duff, Bill Harris, Bert Olmstead, Ron Ellis, ale také Andy Bathgate, Terry Sawchuk a Marcel Pronovost. S odchodem George Imlacha v roce 1969 skončilo i úspěšné období torontského týmu. V roce 1968 Maple Leafs po dlouhých letech nepostoupili do play off a v roce 1970 si k témuž neúspěchu připsali i poslední místo v divizi. Je neuvěřitelné, že od rozšíření NHL v roce 1967 se Javorové listy již nikdy neprobojovaly do finále play off. O návrat zašlé slávy usiloval ve vedení klubu třicet let Harold Ballard, ale svoji netrpělivostí spíše tým destabilizoval. Bouřlivé změny zažil i hráčský kádr. I když prvním Evropanem, který absolvoval tréninkový kemp Toronta, byl švédský brankář Kjell Svensson začátkem šedesátých let, tak modrobílý dres Maple Leafs poprvé oblékli v zápasech NHL až jeho krajané Börje Salming a Inge Hammarström v sezóně 1973-74. Salming se poté stal na šestnáct sezón (1973 - 1989) neodmyslitelnou postavou mužstva.
Celkově pak sedmdesátá léta, ale i léta osmdesátá, představovala pro Maple Leafs pobyt ve spodní části tabulky. Příčinou byla především častá výměna koučů, o hráčích ani nemluvě. Na výkonech svého týmu nic nezměnili ani tři nejlepší torontští hráči sedmdesátých let: Paul Handerson, Darryl Sittler a Lanny McDonald. Sittler přesvědčil o svých kvalitách celý hokejový svět nejprve 7. února 1976. V zápase, v němž Leafs rozdrtili Boston 11:4, zaznamenal 10 bodů za 6 branek a 4 asistence, a to je dodnes platný rekord NHL. Proslavil se i v prvním ročníku Canada Cupu, v roce 1976, kdy brankou v prodloužení druhého finále rozhodl o porážce mužstva ČSSR. Postupně se majiteli týmu, panu Haraldu Ballardovi, podařilo "vyštvat" i tyto hráče, a tak zřejmě nejslavnějším "Toronťanem" sedmdesátých a osmdesátých let zůstal švédský obránce Börje Salming. V průběhu 80. let začali pronikat do Toronta i naši hokejisté. V letech 1979-1981 zde hájil branku Jiří Crha. Krátce po něm přišel plzeňský obránce Vítězslav Ďuriš, ten však hrál většinou na farmě. V sezóně 1981-82 přišel do mužstva Miroslav Fryčer, který se stal osobností a za čtyři roky dokonce nejproduktivnějším hráčem týmu. Rok předtím si zahrál i v All Star Game. V Torontu hráli i Peter a Miroslav Ihnačákovi. Především Peter se při svém debutu v sezóně 1982-83 uvedl fantasticky. Jeho bratr se však již tolik neprosadil. V roce 1986, kdy se v Torontu objevil, zde končil svoji kariéru Marián Šťastný. Svérázný názor majitele Toronta Ballarda, že žádný komunista nepřekročí práh jeho haly Maple Leaf Gardens, znamenal pro tým také pravidelnou absenci v exhibičních utkáních s kluby Sovětského svazu.
Do devadesátých let vstoupili Maple Leafs nejen bez Haralda Ballarda, ale i s vyhlídkami, že se po dlouhých letech neúspěchů vrátí do Toronta kvalitní hokej. Na soupisce měli Leafs velmi silnou sestavu. Byly v ní vynikající střelecké osobnosti Wendel Clark, Doug Gilmour, Dave Andreychuk a nekompromisní obránce Jamie Macoun. Branku pak střežil bravurní mladý brankář Felix Potvin. Obnovení zašlé slávy se Javorové listy dočkaly hlavně zásluhou trenéra Pata Burnse, který v letech 1993 a 1994 dovedl tým dvakrát za sebou do semifinále Stanley Cupu. Především v play off 1993 měly Javorové listy k vysněnému finále nejblíže. Sedmé rozhodující utkání série proti Los Angeles Kings se totiž hrálo v jejich slavné Maple Leaf Gardens. Teoretickou výhodu domácího prostředí však Toronto nevyužilo. Utkání, ve kterém prohrálo 4:5, rozhodl famózní výkon Waynea Gretzkyho, střelce tří branek. Po těchto úspěších přišly znovu roky velkého půstu. V dalších čtyřech sezónách průměrný tým žádnou díru do světa neudělal, když dvakrát skončil v prvním kole play off a dvakrát se do vyřazovacích bojů ani nekvalifikoval. Klubem začaly zmítat neustálé a někdy i nesmyslné změny a přestupy. Postupně tak odešly všechny největší opory týmu. Jediným světlým momentem zůstal příchod švédského reprezentačního útočníka Matse Sundina v roce 1994. Fyzicky skvěle disponovaný forvard byl vytrejdován z Quebecu Nordiques a nejen vynikajícími výkony, ale i svým charakterním přístupem si brzy řekl o kapitánské "Céčko".
