Hokejové osobnosti díl XIII. - Peter Štastný
Peter Šťastný: narozen 18. září 1956 v Bratislavě
Peter Šťastný je legendou československého hokeje a absolutně nejlepším slovenským hokejistou všech dob. Svoji kariéru začal v dresu bratislavského Slovanu, kde hrál spolu se svými bratry Antonem a Mariánem, kterého ve svých začátcích tak obdivoval. Zatímco Marián už ve Slovanu hráli, Peter měl ve svých 17 letech vstup na prvoligovou scénu věru impozantní. Nastoupil sice až k posledním dvěma zápasům základní části, ale v tom druhém v Košicích se postavil do jednoho útoku k nejoblíbenějšímu Čechovi na Slovensku - Václavu Nedomanskému.
V létě 1974 Nedomanský emigroval a tak tato fenomenální dvojice už nikdy neměla možnost spolu hrát. Následující roky Peter už patřil k oporám "belasých" a přiváděl se svými bratry soupeře k šílenství. Skvělými výkony upoutal pozornost také reprezentačních trenérů a byl spolu s bratrem Mariánem povolán do kádru pro mistrovství světa 1976. Oba sice prošli juniorskými výběry, ale obléci seniorský dres se lvíčkem na prsou, to bylo přece jen něco jiného. Navíc hokejistů ze Slovenska nebylo v československé reprezentaci nikdy mnoho, tentokrát tam s nimi byl pouze Vladimír Dzurilla. Peterovi se debut stejně jako celému týmu vydařil - stal se mistrem světa a navíc jako devatenáctiletý bažant vstřelil osm branek. Vícekrát skórovali pouze pardubická "dvojčata" Vladimír Martinec a Jiří Novák a uznávaný kanonýr Milan Nový, se kterým hrál Peter v jednom útoku. Trio slovenských hráčů zůstalo v kádru mistrů světa i pro první ročník Kanadského poháru. Tam už hráli bratři Šťastní spolu v jednom útoku společně s Jaroslavem Pouzarem. Také oni mohli vychutnávat mohutné ovace uznalého publika v Montrealu po senzační výhře 1:0 nad kanadskými profesionály. Tehdy Peter Šťastný jistě netušil, že takto projevenou úctu mu budou fanoušci v Kanadě v příštích letech projevovat ještě několikrát. Českoslovenští hokejisté skončili nakonec na Kanadském poháru druzí, ale dalšího výrazného úspěchu dosáhli následující rok, kdy se jim podařilo obhájit titul mistrů světa a znovu byli u toho i Marián a Peter Šťastní. Asi nejvíce ale Peterovo srdce plesalo v roce 1979, kdy Slovan Bratislava poprvé a naposledy v historii společné československé ligy získal mistrovský titul. Nemalou měrou se o to zasloužili všichni tři bratři Štastní a další hvězdy "belasých" jako Marcel Sakač, Jozef Bukovinský, Dušan Pašek nebo Dárius Rusnák. Příští sezóna 1979-80 byla pro Petera Šťastného v Československu poslední. Stačil se ještě vrátit zklamaný z dějiště olympiády v Lake Placid, kde ČSSR skončilo páté a radost mu nemohlo zkalit ani to, že hrál v jednom útoku s bratry Mariánem i Antonem. Radovat se mohl alespoň ze získání Zlaté hokejky pro nejlepšího hokejistu Československa - vůbec poprvé tato trofej putovala na Slovensko.
V srpnu 1980 odcestoval Slovan Bratislava do Innsbrucku, kde se zúčastnil finálového turnaje Poháru mistrů evropských zemí a Peter začal připravovat spolu s bratrem Antonem emigraci. Protože Antona o rok dříve draftoval Quebec, rozhodli se právě pro tuto frankofonní provincii Kanady aby mohli hrát spolu. Quebec navíc Peter navštívil už při Kanadském poháru 1976. Následovala situace jak vystřižená z nějakého filmu - Peter na základě telefonního čísla v nějaké hokejové brožurce vytočil číslo Gillese Légera z vedení klubu a kontaktoval jej o zájmu nastoupit v dresu jejich týmu. Po několika sekundách, kdy Légerovi informace o možnosti snadného získání jednoho z nejlepších útočníků v Evropě doslova vyrazila dech, se Léger ozval s tím, že společně s vedením klubu přijedou do Innsbrucku a okamžitě se dohodnou. Stalo se a o pouhé dva dny později uzavřeli Šťastní smlouvy s vedením Quebecu v čele s prezidentem Marcelem Aubutem smlouvy na pět plus jeden rok. V poslední den turnaje odjeli Anton, Peter a jeho těhotná manželka Darina s člověkem z "Nordiques" autem do Vídně a odtud letadlem přes Amsterdam do Montrealu. Ke svému prvnímu zápasu v NHL nastoupil už 9.října proti Calgary a o sedmnáct dnů později vstřelil svůj první gól do sítě Tonyho Esposita z Chicaga. Peter nasbíral ve své první sezóně přes sto bodů a stal se suverénním vítězem Calder Trophy pro nejlepšího nováčka NHL, jeho 109 bodů v nováčkovské sezóně dokázal překonat až "Finský blesk" Teemu Selänne v roce 1993. Během několika měsíců se bratři Šťastní stali miláčky celé frankofonní provincie Kanady. V roce 1981 Antona s Peterem navíc doplnil ještě Marián, který rovněž emigroval a bratři Šťastní mohli být opravdu znovu šťastní. Navíc vytvořili první evropskou bratrskou lajnu v NHL. Sám Peter se stal v Quebeku modlou - v šesti sezónách po sobě dokázal zaznamenat alespoň sto bodů v kanadském bodování, což se povedlo pouze takovým velikánům jako Mario Lemieux a Wayne Gretzky. Snad i proto mu v Kanadě stejně jako každé velké hvězdě vymysleli přezdívku - "Petr Veliký", hokejový car.
Zato hokejovým příznivcům v Československu připravil Peter v roce 1984 naprostý šok. Na jaře tohoto roku obdržel kromě kanadského občanství také pozvánku do přípravného kempu Kanady na další ročník Kanadského poháru. V přípravě byl dokonce i Anton, ale ten se v konečné nominaci nakonec neobjevil. Zato Peter se najednou ocitl v jedné šatně s takovými hráči jako Paul Coffey, Ray Bourque, Mark Messier, Mike Bossy, Larry Robinson nebo samotný Wayne Gretzky. Předposlední zápas skupiny hrála Kanada proti ČSSR a nenašli byste mezi hokejisty v dresech s kanadským listem více nervóznějšího hráče než Petera Šťastného. Přestože se čs. komentátoři snažili během celého utkání hráče domácího celku s číslem 26 neustále ignorovat, Peter se divákům u televizních obrazovek připomněl po svém - vstřelil svému bývalému chlebodárci jeden gól a přispěl tak k vysoké výhře Kanady 7:2. "Javorové listy" turnaj nakonec podruhé vyhráli a Šťastný si mohl připsat zisk další prestižní trofeje. Od následující sezóny byl Peter jmenován kapitánem "Nordiques", což mu vydrželo až do odchodu z Quebeku. Ještě předtím ale pokořil hranici tisíce bodů v NHL - 19.října 1989 v zápase proti Chicagu.
V březnu 1990 byl Peter Šťastný vyměněn do New Jersey za průměrného Craiga Wolanina a začal tak novou kapitolu své zámořské kariéry. Přechodem do Spojených států si stále udržoval vysokou výkonnost a patřil k nejproduktivnjěším hráčům týmu. V roce 1993 mu v New Jersey skončil kontrakt a on chtěl ukončit kariéru znovu v Quebeku. Angažmá ale ztroskotalo na odmítavém postoji generálního manažera Pagého a Peter se rozhodl vrátit domů. V dresu Slovanu Bratislava ale nastoupil pouze ke čtyřem zápasům a více se věnoval působení v samostatné slovenské reprezentaci, která bojovala v kvalifikaci o účast na olympiádě v Lillehammeru. Tu si nakonec vybojovala a Peter Šťastný jako kapitán vedl Slovensko na cestu k hokejovému výsluní. Hokejisté s dvojitým křížem na dresech si počínali nadmíru zdatně - po remízách s favority Švédskem a USA uštědřili debakl Itálii (10:4) a v dalším zápase dokonce porazili olympijský výběr Kanady 3:1 ! Nejvíce se vyznamenal Šťastného útok s Pálffym a Daňem na křídlech, když právě Daňo rozhodl zápas dvěma góly, posledním do prázdné branky. Slovensko sice vyhrálo svoji skupinu, ale jeho spanilá jízda skončila ve čtvrtfinále. Skóre zápasu s Ruskem sice otevřel gólem Peter Šťastný, ale sborná nakonec zvítězila brankou v prodloužení. Stejně nešťastně vypadli ve čtvrtfinále s Kanadou také čeští hokejisté a tak se naskytl první souboj někdejších sousedů v boji o páté místo na turnaji. Slováci po slibném začátku nakonec prohráli 1:7a nebyl to od českých hokejistů debakl poslední.
V průběhu olympiády podepsal Šťastný kontrakt se St. Louis Blues za dva miliony dolarů ročně, ale v sezóně 1993-94 nastupoval v dresu "Blues" pouze sporadicky. To se opakovalo i o rok později - během stávky NHL se Peter věnoval své rodině a následně nastoupil ještě k šesti zápasům za St.Louis. Poté se rozhodl ukončit kariéru a stal se agentem St.Louis pro Evropu. Když odcházel z NHL, byl nejlépe bodujícím Evropanem všech dob. Brusle však na hřebík ještě nepověsil - rozhodl se znovu pomoci slovenské reprezentaci, tentokrát k postupu do elitní skupiny MS. Na mistrovství světa skupiny "B" se o postupujícím mělo rozhodnout v klíčovém zápase mezi Slovenskem a Lotyšskem. Důležitý gól na 4:2 v tomto zápase vsítil symbolicky právě Šťastný a Slovensko se mohlo radovat z postupu na MS 1996 ve Vídni. Významného ocenění se hokejista, který jako jediný během své kariéry reprezentoval na velkých mezinárodních akcích tři státy, dočkal 16.listopadu letošního roku. V tento den byl spolu se svým někdejším spoluhráčem z Quebeku Michelem Gouletem zařazen do hokejové Síně slávy. "Moje srdce patří Quebeku" vyznal se při té příležitosti Šťastný. Že si ho v Quebecu stále považují, dokázala benefice na jeho počest, kde svého hrdinu přivítal dvacetiminutový nepřetržitý potlesk zaplněné haly Le Colisée.
Jeden z nejuznávanějších zahraničních hokejistů v NHL, který nastoupil šestkrát v All-star Game (naposledy 1988) nikdy nezvedl nad hlavu Stanley Cup. Mužstvo Quebecu stavělo až příliš mnoho pouze na umění bratrů Šťastných a New Jersey získalo pohár v roce 1995, pouze několik měsíců po odchodu Šťastného do hokejového důchodu.
Quebec Nordiques - historie -
1979/80: První sezóna byla pro Quebec, stejně jako pro ostatní tři nové týmy, velmi těžká, a Nordiques skončili poslední s bilancí 25-11-44. Šedesát let po odchodu Bulldogs do Hamiltonu se tak NHL vrátila do Quebeku. 1980/81: Peter Šťastný získal Calder Trophy pro nejlepšího nováčka za 109 bodů a Nords postoupili do play off s bilancí 30-18-32. V play off dokázali v domácím prostředí srovnat stav série s Philadephií z 0:2 na 2:2, v rozhodujícím pátém utkání na ledě Philly však slavil soupeř. 1981/82: Nordiques znovu proklouzli do play off, tentokrát ze čtvrtého místa. V prvním kole vyzvali svého slavného rivala z Montrealu a gólem v prodloužení pátého zápasu, který v posvátné montrealské hale Forum vstřelil Dale Hunter, postoupili do druhého kola. Ve finále Adamsovy divize přetlačili další tým z „Original six“ Boston v sedmi zápasech. Ve finále konference však Quebeku došly síly a byl vyřazen newyorskými Islanders, kteří kráčeli ke svému třetímu Stanley Cupu (0:4 na zápasy). 1982/83: I v další sezóně se protlačili Nordiques do play off ze čtvrtého místa, ve vyřazovací části však nedokázali navázat na svou spanilou jízdu z předchozího ročníku a byli vyřazení Bostonem. 1983/84: Dvaačtyřicet vítězství znamenalo posun na třetí místo. V prvním kole si Quebec poradil s Buffalem, ovšem ve finále Adamsovy divize mu v prestižním souboji oplatili porážku Montreal Canadiens. 1984/85: Celou sezónu se Nordiques přetahovali s Canadiens o první místo a nakonec jim premiérový divizní titul v NHL utekl o tři body. Navzdory 18 gólům obdrženým ve třech závěrečných utkáních série prošli Nordiques přes Buffalo do finále Adamsovy divize. Tam je čekala strhující bitva proti Montrealu, ve které Quebec ovládl tři prodloužení včetně rozhodujícího sedmého zápasu a gólem Petera Šťastného postoupil podruhé v NHL do finále konference. Tam však byla nad jeho síly Philadelphia.
1985/86: Třiačtyřicet vítězství přineslo Quebeku první divizní titul od připojení k NHL. Největší zásluhu na tom měla stobodová dvojice Peter Šťastný a Michel Goulet. V prvním kole proti Hartfordu však měla obrana Nordiques povážlivé trhliny a tým byl vyřazen poměrem 0:3 na zápasy. 1986/87: Hala Le Colisse de Quebec hostila dvouzápasovou sérii hvězd NHL proti týmu Sovětského svazu nazvanou Rendez-Vous 87, která se konala místo každoročního Utkání hvězd. Quebec se tak v únoru na krátký čas stal středem hokejového vesmíru. Základní část pro Nordiques už tak veselá nebyla, i přes 39 porážek však tým postoupil do play off. V něm se nejprve pomstil Hartfordu, ve finále divize ale v sedmizápasové válce neuspěl proti rivalům z Montrealu. 1987/88: Quebec se celou sezónu potýkal s nevyrovnanými výkony a sezónu zakončil na posledním místě s bilanci 32-5-43. Poprvé za osm let tak chyběl v play off. 1988/89: Nevýrazné výsledky pokračovaly i v této sezóně a s bilancí 27 výher a 46 porážek skončil tým opět poslední. 1989/90: Nordiques přivedli hokejovou legendu frankofonního původu Guye Lafleura, který už v té době byl členem Síně slávy. Největší opory Peter Šťastný a Michel Goulet byly vyměněny a tento rok přeměn přinesl organizaci Nordiques nejhorší výsledek v historii 12-7-61. 1990/91: V rámci omlazování se Nordiques rozhodli jmenovat kapitánem jednadvacetiletého Joea Sakica. Mladý kapitán se celou sezónu potýkal s novou zodpovědností a tým skončil opět poslední s bídnou bilancí 16-14-50. Legendární Guy Lafleur dal hokeji definitivní sbohem. 1991/92: Quebec získal právo první volby v draftu a využil ji na Erica Lindrose. Talentovaný mladík ovšem vytrvale odmítal hrát v tomto francouzsky mluvícím městě a Nordiques tak popáté v řadě zakončili sezónu na posledním místě, tentokráte s bilancí 20-12-48. Po sezóně byli Nordiques donuceni vyměnit Lindrose. Protože však souhlasili s dvěma různými nabídkami (od New York Rangers a Philadelphia Flyers), byl k rozhodnutí celého případu přizván arbitr. Jeho konečný výrok zněl, že dohoda s Flyers byla učiněna dříve a Nordiques tak získali na oplátku z Philadelphie sedm hráčů, volbu v prvním kole draftu 1994 a finanční náhradu. Mezi příchozími hráči byli například Peter Forsberg a Ron Hextall.
Název klubu: QUEBEC NORDIQUES (1972-1995)
Byl vybrán z geografických důvodů, protože poloha města patřila k nejsevernějším v profesionálním hokeji.
Barvy: modrá - bílá - červená
Hala: Le Colisee de Quebec (1972-1995)
Vyřazená čísla (4): 3 - J.C. Tremblay (1972-1979), 8 - Marc Tardiff (1974-1983), 16 - Michel Goulet (1979-1990), 26 - Peter Šťastný (1980-1990)
Ocenění:Nejužitečnější hráč play off ve WHA: Serge Bernier (1977)
Nejlepší obránce WHA: J.C. Tremblay (1973), J.C. Tremblay (1975)
Nejužitečnější hráč (MVP) WHA: Marc Tardif (1976, 1978)
Jack Adams Award (nejlepší trenér NHL): Mark Crawford (1995)
Calder Trophy (nejlepší nováček NHL): Peter Šťastný (1981), Peter Forsberg (1995)
Nejlepší sezóny:WHA: 1975/76 (50-4-27, 104 body)
NHL: 1992/93 (47-10-10, 104 body)
NORDIQUES SE MOŽNÁ V BUDOUCNU VRÁTÍ NA MAPU NHL - V Quebec City by se znovu mohla hrát hokejová National Hockey League, kterou kanadské město ztratilo před čtrnácti lety, kdy se klub Nordiques přestěhoval do Denveru. O možné reinkarnaci Nordiques v sobotu informovala kanadská televizní stanice TSN.
Starosta Quebec City Regis Labeaume potvrdil v rozhovoru se zámořskými novináři, že se v pátek sešel v New Yorku s šéfem NHL Garym Bettmanem a bývalým majitelem Nordiques Marcelem Aubutem. Labeaume označil diskusi s Bettmanem za konstruktivní a plodnou. „Bylo to velmi vřelé a užitečné setkání,“ uvedl Labeaume v rozhovoru pro média. „Vrátíme se k tomu za pár dní. Samozřejmě bude ještě potřeba udělat hodně práce,“ upozornil. Bettman se na začátku října nechal slyšet, že si dovede představit návrat NHL do Quebec City. Zároveň ale zdůraznil, že podmínkou pro takové plány je vybudování moderní arény odpovídající požadavkům NHL a klub určený k prodeji.
Nordiques působili v metropoli frankofonní provincie Kanady od roku 1972 jako jeden z týmů konkurenční profesionální soutěže World Hockey Association. Po posledním ročníku WHA 1978-79 přešly do finančně silnější NHL čtyři kluby a vítěz Aviation Corporation Cupu (Avco Cup) z roku 1977 byl jedním z nich (Winnipeg Jets, Hartford Whalers a Edmonton Oilers). V kolotoči nejprestižnější hokejové soutěži světa se mužstvo vedené Petrem Štastným, Michelem Gouletem nebo Joem Sakicem pohybovalo v letech 1979 až 1995, než se přestěhovalo do Denveru a přejmenovalo na Colorado Avalanche.
