Horní Slavkov
Město Horní Slavkov (německy Schlaggenwald) se nachází v okrese Sokolov, kraj Karlovarský. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 5910 obyvatel.
Historické jádro města bylo v 50. letech 20. století vyhlášeno městskou památkovou rezervací, to však nezabránilo jeho těžké devastaci, která vedla k jejímu zrušení v roce 1961. Nyní jsou přetrvavší památky chráněny aspoň formou městské památkové zóny.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1332. Roku 1792 byla v Horním Slavkově založena první výrobna porcelánu v českých zemích. V padesátých letech 20. století se nedaleko Horního Slavkova nacházely uranové doly, které sloužily také jako pracovní tábory pro vězně komunistického režimu. V noci ze 14. na 15. října 1951 došlo nedaleko Horního Slavkova k hromadnému útěku z komunistický táborů v Československu. (Mylně je tento útěk vydáván za největší útěk z „uranového pekla“, ten však podle dostupných informací byl proveden dne 29. 11. 1952 z šachty Kamenná na Příbramsku - útěku se účastnilo 20 odsouzených.) Jedenácti věznům se podařilo uprchnout z šachty č. 14 tábora číslo XII. Útěk se skupině nezdařil, druhý den byla většina uprchlých věznů chycena či zastřelena u vsi Stanovice. Z obklíčení se podařilo uniknout jen Františku Čermákovi, který byl později zastřelen při přechodu státních hranic u Malacek, a Miroslavu Hasilovi, který se dostal až do Dolních Bojanovic, kde byl později prozrazen Státní bezpečnosti. Není jasné, zda se zastřelil sám, nebo ho zastřelil příslušník StB. Z jedenácti útěkářů přežili do dnešních dnů jen Karel Kukal a Zdeněk Štich, ostatní byli buď zastřeleni na útěku či odsouzeni k trestu smrti. K trestu nejvyššímu byli odsouzeni Boris Volek a Ladislav Plšek.
Věznice Horní Slavkov leží na okraji katastru města. Byla založena v roce 1958. Vězni původně pracovali na stavbách v okolí, později ve dvou výrobních zónách v bezprostřední blízkosti objektu, dále ve strojírenských dílnách a na vnitřních pracovištích. Věznice je profilována pro výkon trestu odnětí svobody dospělých mužů, kteří spáchali závažnou trestnou činnost, a recidivistů zařazených do výkonu trestu s ostrahou s délkou do 15 let.
- Kostel svaté Anny
- Kostel svatého Jiří
- Kaple Božího Těla
- Kaple svatého Jana Nepomuckého
- Popraviště — Šibeniční vrch
- Gotická zádušní svítilna před děkanstvím
- Socha svatého Floriána na náměstí Republiky
- Socha svatého Jana Nepomuckého s mostkem
- Sousoší Nejsvětější Trojice na Kostelním náměstí
- Dvojice kašen na náměstí Republiky — obě zbořeny v 60. až 70.letech
- Latinská škola — zbořena v 60.letech
- Děkanství
- Dům Seidelhaus — původně rudný mlýn
- Měšťanský dům Pflughaus
- Keramická továrna
- Pluhova dědičná štola
- Porcelánka — první v Čechách
Muzeum Horní Slavkov – Pluhova ulice 211.
Věznice Horní Slavkov leží na okraji katastru města Horní Slavkov v Karlovarském kraji. Byla založena v roce 1958. Vězni původně pracovali na stavbách v okolí, později ve dvou výrobních zónách v bezprostřední blízkosti objektu, dále ve strojírenských dílnách a na vnitřních pracovištích. Věznice je profilována pro výkon trestu odnětí svobody dospělých mužů, kteří spáchali závažnou trestnou činnost, a recidivistů zařazených do výkonu trestu s ostrahou s délkou do 15 let. Ubytovací kapacita činí podle normy 728 míst. Ve věznici jsou zřízena oddělení pro výkon trestu s ostrahou s kapacitou 644 míst, specializované oddělení pro klienty s duševní poruchou a poruchou chování s kapacitou 48 míst a oddělení se zesíleným stavebně-technickým zabezpečením s kapacitou 36 lůžek. Průměrný počet lůžek na světnici je 10, nejvíce 14. Jednolůžkové světnice nejsou k dispozici, dvoulůžkových je 18. Ve věznici Horní Slavkov je plánovaný stav zaměstnanců 308. Z toho 118 zaměstnanců v pracovněprávním vztahu a 190 příslušníků. Zaměstnávání odsouzených se uskutečňuje ve čtyřech formách – u cizích podnikatelských subjektů; v provozovně střediska hospodářské činnosti, kde se kompletují držáky trubek, okapové háky, reklamní a propagační materiály nebo se provádějí podobné jednoduché práce nenáročné na odbornou kvalifikaci; ve vnitřním provozu věznice, kam se vězněné osoby zařazují na jednotlivá pracoviště přispívající k plynulému chodu věznice; ve vzdělávacím kurzu a v terapeutických programech. Hlavním principem programů zacházení s vězni je jejich vedení k osobní a společenské zodpovědnosti, posilování přesvědčení o nedotknutelnosti cizího majetku, podporování sebevědomí a sebeúcty, rozvoj pozitivních vlastností osobnosti a zabránění její degradaci. Zájmová činnost je zaměřena na seberealizaci a rozvoj zálib, manuálních schopností i fyzických dovedností. Vzdělávání odsouzených se uskutečňuje v pěti základních rovinách: dlouhodobé a krátkodobé vzdělávání, kurzy, speciální postupy a metody a extramurální programy.
