« Domů | Výsledky NHL 2011/12 » | Libye » | Jan Rokycana » | Vysídlení Němců z Československa 1946 » | Horatio Nelson » | Postupimská konference 1945 » | Jaltská konference 1945 » | Norodom Sihamoni - Kambodža » | Royal Navy - součastnost » | Royal Navy - historie »

Husitská revoluce - různí velitelé IV. DÍL

Jeho otcem byl Korybut Dimitrij, vládce města Novgorodu Severského (dnes na Ukrajině), strýcem pak velkokníže Vladislav II. Jagello. Litevský kníže Vytautas dostal od husitů roku 1422 nabídku české koruny z rukou Viléma Kostky z Postupic. Vyslal proto do Čech Zikmunda Korybutoviče s vojskem, které dobylo Uničov a postoupilo dále k západu. Sněm v Čáslavi, který dal Zikmund Korybutovič svolat, jej téhož roku zvolil za českého zemského správce; Korybutovič písemně stvrdil svůj souhlas se čtyřmi pražskými artikuly. Téhož roku se neúspěšně podílel na obléhání hradu Karlštejna.

V následujícím roce jej Vladislav II. Jagello povolal zpět do Polska v době kdy se zde připravovala křížová výprava proti husitům. Korybutovič vyzýval do zbraně, avšak na pomoc husitům; vojska která shromáždil, přitáhla roku 1424 k Praze. Poté co Korybutovič vyjednáváním přispěl ke smíru mezi Pražany a Janem Žižkou, uvalil na něj a jeho vojsko papež Martin V. klatbu. V roce 1426, již po Žižkově smrti, vedl Korybutovič husitská vojska k vítězství v bitvě u Ústí nad Labem. Pod tlakem svého strýce později Korybutovič požádal papeže o přijetí svých spolubojovníků do katolické církve, tím si však definitivně znepřátelil husity. 17. dubna 1427 byl uvězněn na hradě Valdštejně a téhož roku vypovězen z Čech. Korybutovič se přesto nevzdával husitských ideálů; stal se husitským hejtmanem v Gliwici a 14. srpna 1431 se účastnil bitvy u Domažlic. Teprve po bitvě u Lipan a porážce husitů se vrátil zpět na Litvu. Zikmund Korybutovič byl jedním z velitelů v bitvě u Pabaiska (1. září 1435) na straně Švitrigailově v polsko-litevské válce. Jeho armáda byla na hlavu poražena armádou Zikmunda Kęstutaitise. Zikmund Korybutovič byl těžce zraněn, bojoval však až do konce. Podle Jana Długosze zemřel později na následy těžké infekce utržených ran (roku 1435).

V roce 1409 se stal bakalářem svobodných umění. Dělal (ve službách Jana z Chlumu) průvodce Husovi v Kostnici. Od roku 1416 byl mistrem na univerzitě, od roku 1421 působil na Starém Městě v Praze jako kazatel v kostele svatého Michala. Od roku 1426 byl děkanem na univerzitě. V průběhu husitského hnutí se účastnil mnoha debat (velké hádání o ornátech, polemika proti Václavu Korandovi, protesty proti Zikmundu Korybutoviči atd.), vždy vystupoval proti táborským. Jelikož nesouhlasil ani s Janem Rokycanou, byl vypovězen z Prahy, vrátit se mohl až po dvou letech. Roku 1439 se stal v kostele sv. Michala farářem. Roku 1448 se ještě účastnil jednání o potvrzení kompaktát.

  • Boleslav V. Heretik též Wołoszek (1400 - 1460) byl opolský a falkenberský kníže z rozrodu slezských Piastovců, vůdce husitských vojsk ve Slezsku.

Byl synem opolského knížete Boleslava IV. Přízvisko Heretik získal díky svému působení za husitských válek. V mládí studoval na Karlově univerzitě, zde se také seznámil s názory a učením mistra Jana Husa. Po návratu se oženil s dcerou polské královny Annou. Usadil se v Horním Hlohově a získal pod svou správu Prudník. Po velkém vpádu husitů do Slezska se účastnil jednání v Hlivicích s Zikmundem Korybutem. Následně na svých statcích sekularizoval veškerý církevní majetek a vyhnal katolické duchovní. Postavil se do čela husitských vojsk ve Slezsku, roku 1430 oblehl Klučbork a Namyslov a obsadil větší část Horního Slezska. V roce příštím však začal ztrácet své pozice. Vydal se na diplomatická jednání do Krakova, což umožnilo jeho slezským nepřátelům obsadit Hlivice. V roce 1433 byl v bitvě pod Třebnicí poražen Mikulášem IV. Opavským. Ve stejném roce padl také hrad Němčí, důležitá husitská základna. I přes porážku husitů zůstal Boleslav u moci. Po smrti českého krále Zikmunda Lucemburského byl koncem května 1438 prohlášen svými straníky v Mělníku českým králem Kazimír IV. Jagellonský jako protikrál k Zikmundovu zeti Albrechtu Habsburskému. Za této situace Kazimír vytáhl do Slezska, kde 6. října 1438 ve vojenském táboře u Střelců uzavřel se slezskými knížaty, mezi nimiž se Boleslav nacházel, smlouvu o respektování polských nároků na český trůn. Přesto po vpádu Uhrů do Polska a následném stažení se Kazimíra holdoval Albrechtovi Habsburskému. Po jeho náhlé smrti a po zvolení Ladislava Pohrobka českým králem se přesto opět přimkl k polské straně. V roce 1440 dostal do zástavy území kolem Cukmantlu i s hradem Edelštejn. Na Opavsku byl Boleslav zainteresován dále, v roce 1456 zaplatil Arnoštovi Opavskému za zástavu jeho části Opavska 28 000 zlatých.

V roce 1433 byl na výpravě v Horním Slezsku, na Spiši, pak velel polním vojskům při obléhání Plzně. Při ostudné spížovací výpravě do Bavorska, kterou popisuje např. Palacký ve svých Dějinách, byl v bitvě u Hiltersriedu 21. září 1433 poražen a přes tisíc husitů bylo pobito. Sám sice vyvázl životem, ale málem byl po návratu od svých lidí ubit. Zastal se ho Prokop Holý, který byl kvůli tomu odvolán z funkce a krátce i vězněn. Po bitvě u Lipan, které se nezúčastnil, uznal Zikmunda za českého krále. Roku 1436 mu zapsal císař Zikmund všechna zboží opatství podlažického v sumě 2500 kop grošů na šest let. Tím se stalo, že se Pardus usadil v kraji chrudimském. Roku 1449 nazývá se také "z Rychmburka", ale tento hrad dostal až roku 1454 od krále Ladislava, před tím ho měl pouze ve správě. Zemřel v roce 1465. Jeho syn Vilém Pardus († 1490) byl posledním z jeho rodové linie.

  •   Znak (arci)diecéze   Znak (arci)diecéze   Jan, zv. Železný, kardinál, se narodil patrně v Praze, ale přesné datum není známo. Zřejmě byl vyšehradským kanovníkem, a to až do doby, kdy se stal biskupem v Litomyšli. Biskupské svěcení přijal dne 28. 4. 1389 a uváděl se zde jako Jan IV. V roce 1395 se stal členem panské jednoty proti králi Václavovi IV. a o rok později se stal členem královské rady, která byla králi vnucena, čímž získal politický vliv. Za druhého zajetí krále Václava IV. (1402 - 1403) ho Zikmund Lucemburský jmenoval jedním ze zemských správců. Pokusil se získat uvolněný pražský arcibiskupský stolec, avšak Zikmundovy neshody s papežem Bonifácem IX. vedly k tomu, že kurie potvrdila volbu Zbyňka Zajíce z Hasenburgu. Po Zbyňkově smrti v roce 1411 usiloval Jan o volbu arcibiskupem ještě jednou, ale neuspěl pro nesouhlas Václava IV.

Biskup Jan Železný se stal zastáncem světského panování církve a rozhodným odpůrcem mistra Jana Husa a husitství vůbec. Od ledna 1415 se účastnil koncilu v Kostnici, kde vyžadoval zákaz přijímání pod obojí způsobou. Před koncilem také vystupoval jako jedním z žalobců proti Janu Husovi. Proto byl v Čechách nenáviděn a kališnická šlechta mu plenila statky. Po návratu v říjnu 1415 se nemohl ani ukazovat na veřejnosti a snažil se z Litomyšle udělat oporu boje proti husitství. V roce 1416 byl zvolen částí olomoucké kapituly biskupem, ale na olomoucký biskupský stolec dosazen milec krále Václava IV. Aleš z Březí, který byl násilně 29. 11. 1416 uveden do katedrály. Od 15. 12. 1416 byl Jan Železný jmenován koncilem jako administrátor olomoucký, přičemž zároveň zůstal biskupem v Litomyšli. Nový papež Martin V. spor nakonec vyřešil směnou, když dne 14. 2. 1418 potvrdil Jana Železného biskupem olomouckým a Aleše z Březí biskupem litomyšlským. V roce 1421 byl olomoucký biskup Jan XI. (XII.) jmenován administrátotem pražské arcidiecéze. Po vypuknutí husitských válek se stal jedním z úhlavních nepřátel husitů. Vedl svá vojska na koni v brnění do boje, proto dostal přízvisko "Železný." V roce 1422 svedl boj u Litomyšle, o rok později u Černé Hory. Roku 1423 proti němu uspořádali kališníci výpravu na Moravy a obléhali Kroměříž. O rok později se ubránil náporu husitů na hradě Mírově. Jeho vojsko mělo 3000 mužů a roku 1427 se s utrakvisty střetlo u Brna. Jeho zásluhou nezapustilo na Moravě husitství takové kořeny jako v Čechách. Ke konci svého episkopátu mohl přestat s válčením a začal se věnovat obnově své diecéze. Došlo však k pronásledování katolického duchovenstva kališníky, před nimiž musel uprchnout do Uher za králem Zikmundem, jehož nároky na český trůn podporoval. Král mu nabídl uvolněné vácovské biskupství a Jan požádal papeže o dispens. Ta stačila ještě dojít, avšak kardinál Jan Železný zemřel 9. 10. 1430 v Ostřihomi. Pohřben byl ve Vác v nynějším františkánském kostele.

  • Jan z Jesenice (asi † 1420) byl český právník a kazatel.

Roku 1397 se stal bakalářem svobodných umění a roku 1408 se stal mistrem. Bakalářem práv se stal v roce 1407. Byl přítelem a advokátem Jana Husa. Roku 1409 se zasadil (spolu s Husem a Křišťanem z Prachatic) o osvobození Štěpána z Pálče a Stanislava ze Znojma. Obhajoval dekret kutnohorský. Roku 1410 studoval práva v Bologni a zastupoval Husa před papežským soudem, v průběhu soudu mu však bylo zakázáno Husa zastupovat, roku 1411 dostal zákaz opustit Řím a nakonec byl v roce 1412 uvězněn. Z vězení uprchl do Bologni. Zde byl zajat, ale díky přátelům z univerzity zase osvobozen, v této době zde získal doktorát. Po vydání klatby 29. července odchází zpět do Čech. Zde ihned začal dokazovat neplatnost papežské klatby vydané na Jan Husa. Roku 1413 zastupoval Husa na synodě a před komisí svolanou králem Václavem IV. Radil Husovi, aby na koncil jel, protože jedině tak může obhájit své názory, když byl Hus uvězněn chtěl ho jet zastupovat. V říjnu 1415 na něj byla vyhlášena zpřísněná klatba a na Prahu interdikt, protože se v ní zdržoval. V tuto dobu to ani pro Prahu ani pro Jana z Jesenice nemělo téměř žádný význam. Král Václav IV. se snažil o zrušení interdiktu dohodou s Janem z Jesenice. Ten sice z Prahy odjel, ale stále se tam vracel, ještě r. 1419 byl žádán jeho odchod z Prahy (26. února byl interdikt zrušen). Při rozdělování husitů stál proti táboritům na straně pražských. Jan z Jesenice zemřel ve vězení Oldřicha II. z Rožmberka.

Původně se hlásil ke katolické víře, poté konvertoval ke kališnictví. Dne 6. května 1434 se s panskou jednotnou účastnil dobývání Nového Města Pražského a 30. května téhož roku bitvy u Lipan, kde stál na straně vítězů. Na červencovém sněmu českých a moravských stavů jej zvolili do poselstva k císaři Zikmundovi. V roce 1437 se obnovily zemské úřady a Hynek se stal nejvyšším hofmistrem a zemským soudcem. V roce 1438 prosazoval na sjezdu v Chrudimi polského krále na český trůn. V roce 1440 byl zvolen vrchním hejtmanem východočeských krajů a vůdcem utrakvistů. Díky svému diplomatickému umění si v Čechách získal uznání a patřil mezi nejvlivnější kališnické politiky. V roce 1443 proběhl pražský sněm, kde se projevovaly velké neshody, proto následující rok sloval sněm do Dobříše. Během cesty na setkání jej postihla nevolnost, musel se vrátit zpět do Ratají, kde brzy zemřel. Na jeho místo v čele východočeského landfrýdu se postavil mladý Jiří z Poděbrad. Majitelem polenského panství se stal v roce 1427, v roce 1434 od Čeňka z Ronova koupil přibyslavské panství a hrad Ronov. Polné v roce 1442 daroval právo várečné a dal souhlas k výstavbě měšťanského pivovaru. Na 9. září 1443 svolal na polenský hrad sjezd představitelů podobojí. Po jeho smrti panství spravoval za jeho nezletilou dceru Žofii Ptáčkovnu Jan Čabelecký ze Soutic. Majitelka Žofie Ptáčkovna se v roce 1463 provdala za Viktorína z Kunštátu, syna krále Jiřího z Poděbrad.

Z jeho spisů vyplývá, že pracoval pro krále Václava IV. (pravděpodobně až do jeho smrti v roce 1419). Patřil k velkým odpůrcům Zikmunda Korybutoviče, a proto byl roku 1427 nucen opustit Prahu. Kolem tohoto roku přeložil novoměstská privilegia, jež byla roku 1434 zničena. Při žádosti o obnovu u císaře (1436) byla tato privilegia obnovena i díky svědectví Vavřince.

  • Mikuláš z Pelhřimova zvaný též Biskupec (asi 1385 Pelhřimov – asi 1459 Poděbrady) byl biskupem husitů, český spisovatel, nejvyšší duchovní a správce pokladnice Tábora.

Bakalářem se stal roku 1409. Poté se angažoval jako radikální husita a ihned při vzniků táboritů se k nim přidal. Roku 1420 byl zvolen nejvyšším duchovním Tábora, s tím byla spojena i funkce správce pokladnice. Pak sídlo přestěhoval do nedalekého Písku. Spolu s Janem Žižkou vystoupil proti táborským pikartům. Jako zástupce Tábora se účastnil snad všech sporů s pražskými univerzitními mistry. Výrazně se podílel na formulaci táborského učení (na synodě v Písku, únor 1422). Účastník jednání v Chebu (1432) a v Basileji (1433). Po bitvě u Lipan pochopil, že je nutné se nějak dohodnout s císařem a zúčastnil se brněnského sjezdu. Roku 1443 byl donucen k souhlasu se svoláním kněžského sboru do Kutné Hory, kde naposledy obhajoval své učení, které zde bylo odsouzeno jako kacířské (bludné). Po pádu Tábora (1452) byl vězněn na staroměstské radnici, dokud neslíbil poslušnost Janu Rokycanovi, avšak ani poté nebyl propuštěn, ale byl držen v žaláři hradu v Poděbradech. Jeho učení uznávalo pouze Bibli a pouze Biblická vzdělanost měla smysl, odmítl všechny církevní ceremonie, očistec, svátky vyjma neděle, modlitby za mrtvé atd.

O autorovi

  • Jméno LUCky.luKA
  • Region Karlovarský kraj
Můj profil