« Domů | Výsledky NHL 2011/12 » | Libye » | Jan Rokycana » | Vysídlení Němců z Československa 1946 » | Horatio Nelson » | Postupimská konference 1945 » | Jaltská konference 1945 » | Norodom Sihamoni - Kambodža » | Royal Navy - součastnost » | Royal Navy - historie »

Husitská revoluce - různí velitelé V. DÍL

  • Radikální husité (táborité) prosazovali všechny čtyři pražské artikuly. Do této skupiny patřili hlavně chudí a nižší šlechta, ti kteří neměli majetek o který by v rámci plnění artikulů přišli.

Jedna větev radikálních Husitů sídlila v Táboře, kde to došlo až k majetkové rovnosti (všichni měli stejně, všichni si byli rovni). Další část radikálů byla v Praze pod vlivem Jana Želivského a od roku 1424 sem patří také Orebité a později Sirotci. Stoupenci učení Jana Husa (asi 1371-1415), českého náboženského reformátora, který byl pro kacířství exkomunikován z katolické církve a posléze upálen. Jeho smrt na hranici vyvolala v Čechách celonárodní protesty a volání po náboženské svobodě podle Husových představ. Husitské hnutí se poté rozdělilo do dvou táborů: na umírněné utrakvisty a tábority, kteří získali jméno podle sídelního města Tábora a zastávali mnohem radikálnější teologické i sociální názory. Roku 1434 byla v Jihlavě vyhlášena kompaktáta, která znamenala kompromisní smír husitů s církví i s králem Zikmundem Lucemburským. Z revolučních bojů tak vyšlo vítězně konzervativní husitské křídlo, jehož pozice se dále upevnila po nástupu Jiřího z Poděbrad na český trůn. V 16. století bylo hnutí prakticky přehlušeno reformací. Radikální husité pokračovali v bitvách i po Žižkově smrti.

  • Husitské vojsko patřilo ve své době k nejdokonalejším v Evropě. Husitští hejtmani dokázali vybrat právě ty zbraně a taktické postupy, které byli jejich vojáci schopni zvládnout, k nimž mělo vojsko i další předpoklady (možnost výroby, koupě, ...) a které byly také účinné v boji s feudálním rytířským vojskem. Zbraně jsou nezbytnou podmínkou vítězství. Stejně důležité bylo však i odhodlání k boji a víra v cíle, za které husité bojovali. Důležitá byla i vojenská taktika, umění a schopnosti husitských hejtmanů.

Období husitských válek je jedna z významných etap českých dějin, stala se námětem mnoha obrazů, divadelních her a filmů. Ne všechna umělecká díla však podávají o této době věrný obraz. K zjednodušeným představám, které si pak mnozí vytvářejí, patří i obrázek husity s cepem v ruce. Mezi husity samozřejmě byli i takto vyzbrojeni bojovníci, ale používaly se i další druhy zbraní.

Nechal si jej roku 1421 vystavět Jan Žižka z Trocnova poté, co byla jeho rodná tvrz v Trocnově rozbořena. Předtím zde stávala dřevěná tvrz německých rytířů, kterou Žižka roku 1421 dobyl. Hrad byl dostavěn roku 1423 a někdy v té době se po něm začal Jan Žižka titulovat a podepisovat : z Trocnova a Kalicha. Kamenný hrad měl být husitským útočištěm proti útokům z blízkého Saska, akcím Zikmunda z Vartemberka, vojenskou základnou husitů v tomto kraji. Žili zde Žižkovi sourozenci Jaroslav a Anežka, i ovdovělá dcera s dcerami. Po Žižkově smrti roku 1424 hrad připadl jeho bratrovi Jaroslavovi. V roce 1437 byl hrad obléhán vojsky Zikmunda Lucemburského a následně i dobyt. Nejdříve měl být zbořen, aby se nestal útočištěm loupežníků, nestalo se tomu ale tak a během 15. století se na něm vystřídalo mnoho majitelů (například Vilém z Ilburka). Poslední zmínka o hradu pochází z roku 1470, od té doby chátral. V 19. století byly podniknuty neúspěšné pokusy památku oživit. Zřícenina je v současnosti kulturní památka, dochoval se zbytek brány a strážní věže, zdi budov a sklep s valenou klenbou. Kalich byl jediným osobním majetkem Jana Žižky. Pojmenován byl podle nádoby, ze které se při mších pije mešní víno.

Pohled na hradní vrch Kalich od Řepčic 

  • Kuneš z Bělovic byl spolubojovník Jana Žižky, po jeho smrti vrchní hejtman sirotčího vojska. První zmínka o něm pochází z Prahy roku 1422.

 

  • Podobojí (též pod obojí), latinsky sub utraque species, je pojem, který se vztahuje k husitství a husitům. Husité neboli kališníci, později utrakvisté uznávali přijímání svátosti „pod obojí způsobou“, tedy chléb i víno. Chléb byl v podobě hostie a byl symbolem Kristova těla. Mešní víno z kalicha je symbolem Kristovy krve. Naproti tomu v katolické církvi bylo v té době zvykem, že lid přijímal jen hostii.

 

  • Oldřich ze Znojma byl husitský teolog a reformátor.

Oldřich byl kazatelem v husitské Čáslavi. Byl zástupcem východočeských sirotků v husitské delagaci na Basilejský koncil. Na koncilu byl jedním ze čtyř hlavních řečníků (společně s Janem Rokycanou, Mikulášem Biskupcem z Pelhřimova a Petrem Paynem. Byl vybrán pro obhajobu artikulu o svobodném kázání slova božího. Prokop Holý chtěl na koncilu svěřit obhajobu tohoto artikulu chrudimskému faráři Martinu Lupáčovi, ale protože by měl málo času na přípravu, byl potvrzen již dříve vybraný Oldřich. Svého úkolu se zhostil se ctí a byl rovnoceným partnerem svých zkušenějších přátel. Jeho oponentem byl německý dominikán a inkvizitor Heinrich Kalteisen. Oldřich zdůraznil, že zvěst a poselství Písma svatého mají přednost před povinností kněze, kterou mu předkládají jeho nadřízení. Ve své řeči obratně použil část kázání, kterou měl pro svou obhajobu připravenou Jan Hus, ale který ji už na Kostnickém koncilu nestihl pronést.

  • Adamité byli radikální částí husitů. Adamité prosazovali v mezilidských vztazích duchovní i sexuální čistotu a chodili zásadně nazí. Adamité údajně souložili každý s každým. Stačilo k tomu, aby zašli za svým vůdcem Adamem a požádali ho o svolení. Tento Adam se nazýval synem božím. Ve skutečnosti to byl belgický francouzský pikart, kněz Adam Rohan z Pikardie, který si získal důvěru skupiny žen, mužů i dětí a usadil se s nimi na jakémsi ostrově obtékaném Nežárkou.

V Klokotech u Tábora se postupem času adamitské hnutí odklonilo od původní verze „čisté orgie“ (muži a ženy mezi sebou) a pod vedením Petra Kániše a Burjana Strause se v Klokotech prosadila homosexualita. Jan Žižka v roce 1421 asi 70 adamitů nechal v klokotské faře upálit. V trávníku návsi v dnešní městské části Tábor-Klokoty je památník husitské netolerance - velký kámen s nápisem Táborští pikarti 1421-1996. Stejně jako s ostatními názorově odlišnými skupinami husitů se i s Adamity Žižka vypořádal. K rozhodujícímu střetu došlo roku 1421 na Ostrově na Hamru. Ačkoliv se statečně bránili (všichni nazí!), husitskému vojsku podlehli a 40 jich bylo zajato a zahubeno. Ponechán byl údajně jen jeden, aby táborským kněžím vypověděl všechny skutky svých druhů. Samotné označení adamité je ale mnohem starší, takto pojmenovaná sekta je zmiňována některými autory už v prvním tisíciletí. Někdo považuje za nejstarší doloženou komunitu adamitů komunitu karpokratovských gnostiků. Často bývá označení „adamité“ považováno vůbec za obecné označení gnostiků či z gnóze vycházejících herezí. Podobně jako označení katar (kacíř) později znamenalo jakéhokoli heretika, zdá se, že označení adamita znamenalo původně gnostika, později prostě „extrémní“ herezi, jejíž příslušníci se vymykali obecně přijímaným morálním standardům své doby. O věrouce adamitů víme velmi málo, jakékoli zmínky o nich pocházejí od jejich kritiků a k tomu z druhé ruky, proto je i velmi obtížné je věrohodně spojit s některou jinou středověkou herezí. Nicméně s určitou nejistotou se lze domnívat, že jejich vyznání patrně vzdáleně vycházelo z díla některého z gnostických autorů prvních staletí po Kristu a především bylo ovlivněno hnutím Valdenských a Albigenských (katarů), nešlo-li dokonce jen o jiné pojmenování stejných náboženských komunit. Původ českých adamitů je také nejasný. Zdá se, že tímto označením bývají kromě výše zmíněné skupiny označováni příslušníci různých skupin valdenských a albigenských heretiků, kteří se v jižních Čechách usadili za relativně tolerantní vlády posledních Přemyslovců v průběhu 13. století. Tito imigranti, svým způsobem běženci, pocházeli nejčastěji z blízkého Rakouska, ale podle některých autorů mezi nimi byly i skupiny (vesnice) z Burgundska a Languuedoku. Do konfliktu s vládní mocí ovšem přišli už před husitskými válkami, rozsáhlé „vymítací“ akce proti nim organizoval už Karel IV., ještě jako zemský správce v době nepřítomnosti svého otce Jana Lucemburského.

  • Petr Kániš (narození není přesné známo) žil v období husitství. O jeho mládí se toho moc neví. V pozdějším věku byl významným husitským radikálním knězem, který stál u zrození radikální sekty Adamitů (pikarti).

Podle zpráv se ví, že někdy na přelomu roku 1417 působil u Sezimova Ústí. O pár let později pak přesídlil do Tábora, kde začal kázat, zde ale pobývá jen jeden rok. Názorově si stál za tím, že je potřeba k návratu k absolutní čistotě, tak jak měl žít Adam ještě před vyhnáním z Ráje. Společně s táborským radikálním knězem Martinem Húskou, se stal mluvčím sekty adamitů. Do svých řad se jim podařilo získat několik stovek lidí. K Petru Kánišovi se začalo postupně vzhlížet, jako k velké biblické postavě. Za své názory byl společností kritizován, Kániš a celá sekta tvrdili, že Bůh a ďábel, jako dobro a zlo se nachází v srdci každého člověka. Hodně byl také obviňován za své názory k pohlavnímu životu – k učení o náboženské kultovní nahotě. Kolem roku 1421 odchází Petr Kániš a celá sekta do z Tábora do Příběnic. Zároveň toho roku se proti Kánišovi a všem adamitům bouří jejich kritici a nepřátelé, hlavně vojevůdce Jan Žižka, který se rozhodl zlikvidovat celou sektu a jejich významné představitelé. Petr Kániš tak umírá roku 1421 v plamenech jako kacíř.

V časech husitských válek vedl správu rodinného jmění nejspíše právě Petr, který si za své sídlo vybral Orlík. Se svým bratrem Janem se účastnil husitských vojenských akcí. Jan Žižka svěřil Zmrzlíkům pod ochranu město Příbram, které však bratři neuhájili proti opakovaným útokům katolického pána Hanuše z Kolovrat. Později se Petr Zmrzlík angažoval spíše v lokálních válkách, zatímco Jan se podílel i na zahraničních taženích husitských polních vojsk. Roku 1425 se oba bratři účastnili dobytí tvrze Obořiště a na přelomu let 14321433 obléhali s dalšími válečníky a oddíly několika královských měst hrad Lopatu, sídlo loupeživého katolického rytíře Habarta z Hrádku. Ještě roku 1427 hájily oddíly bratří Zmrzlíků Stříbro proti německým vojskům a oddílům plzeňského landfrýdu, na sklonku husitských válek však stanuli v řadách katolicko-kališnické koalice zamýšlející skoncovat se zvůlí polních vojsk. Příklon na stranu krále Zikmunda se Zmrzlíkům, které nyní doplnil i nejmladší z bratří Václav, velice vyplatil neboť jim byla za odměnu potvrzena držba statků získaných za husitských válek, například Kostelce nad Vltavou a Tochovic zcizených břevnovskému a ostrovskému klášteru. V době všeobecné anarchie vyvolané interregnem po smrti krále Albrechta Habsburského (1439) se Petr Zmrzlík podobně jako většina jeho urozených současníků aktivně zapojil do rozjitřeného dění a svedl několik soukromých válek s cílem vylepšit si životní standard na cizí úkor, popřípadě vyrovnat si staré účty. Roku 1444 udeřil spolu s dalšími na hrad Hus u Prachatic, kde se po ztrátě Lopaty usadil Zmrzlíkův dávný nepřítel Habart z Hrádku. V téže době započalo z neznámé příčiny záští mezi Petrem Zmrzlíkem a městem České Budějovice, které bylo urovnáno roku 1445 prostřednictvím Oldřicha II. z Rožmberka. Od roku 1445 vedl Zmrzlík válku na bavorské straně hraničního hvozdu, čímž se dostal také do sporu s pasovským biskupem. Řádění Zmrzlíkových rot vyjíždějících pravidelně z hradu Kašperka učinily přítrž až smírná jednání Jiříka z Poděbrad a Zdeňka ze Šternberka s bavorským vévodou Albrechtem roku 1453. O rok později se Petr Zmrzlík vzdal hradu Kašperka ve prospěch Zdeňka ze Šternberka. Poté se odstěhoval na Lnáře, kde je poprvé doložen roku 1449. Orlík spolu s Březnicí postoupil již dříve svému mladšímu bratru Václavovi. Ke Lnářům přikoupil roku 1433 od Jana Mládence z Miličína a jeho synů Oldřicha a Domaslava Kocelovice, v plnou držbu vsi se však až po vyřízení všech odúmrtí na zdejším zboží uvázal teprve roku 1461. Roku 1453 se pokusil protiprávně získat Tchořovice, které však musel záhy vrátit Elišce z Vartenberka, jejíž nároky ke zboží opomenul. Jako stoupenec poděbradské strany přistoupil Petr Zmrzlík roku 1450 společně se svým bratrem Václavem a matkou Annou z Frymburka k vildštejnským úmluvám o příměří s katolickou strakonickou jednotou. Ženat byl nejpozději od roku 1432 s Annou, sestrou Zdeňka ze Šternberka, s níž zplodil tři syny Jana, Václava a Jaroslava a dvě dcery Kateřinu a Elišku. Zemřel na Štědrý den roku 1462 a byl pochován v kostele sv. Jakuba Staršího v Kasejovicích.

  • Hanuš z Kolovrat (okolo 13901450) byl český šlechtic z libštejnské větve Kolovratů, náboženský činitel, hejtman měst pražských a jeden ze šesti dočasných správců českého království.

Syn Albrechta mladšího z Kolovrat zdědil spolu s bratrem Bedřichem otcův majetek. Na Hanuše připadl hrad Krašov, kde se usadil. Na počátku husitských válek stáli spolu s bratrem na straně krále Zikmunda, Hanuš byl dokonce v čele katolické jednoty na Plzeňsku. To bylo oceněno opatem plaského kláštera, který mu roku 1419 zastavil doživotně do užívání vsi Dřevec, Hodyni, Buček a Lednici. Od krále za 2061 kop získali řadu dalších vsí (převážně však z majetku plaského kláštera) jako např. Výrov, Kočín, Hubenov, Bílov, Olšany, Brodeslavy, Všehrdy, Kaceřov, Dobříč, Dolní Hradiště, Oboru, Kaznějov, Řemešín, Sedlec, Bukovinu, část Potvorova a městečko Kralovice.

V roce 1421 přepadl Hanuš dvakrát město Příbram, odvedl z něj zajatce, jezdecké koně, obilí a další zásoby, naopak ve městě nechal ve městě posádku, která obyvatele i nadále odírala. Jako nepřítel husitů neměl však Hanuš klidu: po neúspěšném husitském obléhání dalších Hanušových hradů Točník a Žebrák, přitáhli v květnu 1425 husité s 900 jezdci a 7 000 pěšáky k hradům Krašov a Libštejn a poplenili vsi v okolí. Roku 1430 oblehli husité znovu Libštejn a bratři z Kolovrat byli donuceni vyjednávat. S Prokopem Holým uzavřeli Kolovratové smír a přislíbili podporu straně podobojí. Zachránili tak hrad Libštejn, ale dostali se do nepřízně krále Zikmunda, který zrušil všechna předešlá darování. Bratři Hanuš a Bedřich však zástavu bez zaplacení zpět nevydali. Oba bratři se zúčastnili 14. srpna 1431 bitvy u Domažlic, Hanuš jako hejtman husitské jízdy.

Roku 1432 zemřel Bedřich z Kolovrat a Hanušovi zůstal hrad Krašov, půlka Kralovic a vsi Brodeslavy, Hubenov, Všehrdy, Újezd, Bukovina, Bílov, Řemešín, Sedlec, díl Potvorova a dvůr Olšany. 30. prosince 1437 zvolil zemský sněm z přívrženců krále Albrechta šest pánů jako správce českého království po dobu, než se sám král ujme vlády. Zvolenými pány byli Hanuš z Kolovrat, Oldřich II. z Rožmberka, nejvyšší purkrabí Menhart z Hradce, Aleš Holický ze Šternberka, Mikuláš Zajíc z Hazmburka a Zikmund z Vartemberka. Hanuš se stal později hejtmanem měst pražských a bydlel v Praze, po dobytí Prahy Jiřím z Poděbrad utekl na hrad Žebrák, kde roku 1450 zemřel. Hanušův majetek zdědil jeho syn Hanuš II. z Kolovrat.

Mládí - Jan Jiskra z Brandýsa pocházel z moravské větve pánů z Brandýsa. Patrně byl synem Alšíka z Brandýsa. V mládí se učil bojové umění jednak v Itálii (dle některých pramenů se účastnil několika námořních bitev na straně Benátčanů), jednak v českých zemích, kde si osvojil husitskou taktiku. Po bitvě u Lipan spolu s dalšími žoldnéři z řad husitů vstoupil do služeb Zikmunda Lucemburského a válčil s Turky (ponejvíce v okolí Bělehradu).

Na Slovensku - Po smrti Zikmunda Lucemburského (1437) nastoupil na trůn Albrecht Habsburský, který však již v říjnu roku 1439 zemřel. Jeho manželka Alžběta Lucemburská pak v únoru 1440 porodila jeho syna Ladislava, zvaného Pohrobek. V českých zemích se stal králem bez potíží (vládl za něj správce země Jiří z Poděbrad, zajímavější situace vznikla v Uhersku, kde po korunovaci Ladislava, kterou v květnu nechala uspořádat Alžběta, si uherská šlechta zvolila polského krále Vladislava III. (v Uhersku vládl jako Vladislav I.) Alžběta s malým Ladislavem musela uprchnout z Uherska, ochranou zájmů neplnoletého krále pověřila Jana Jiskru z Brandýsa. Jan Jiskra s asi pětitisícovým žoldnéřským vojskem, většinou tvořeným bývalými husity, rychle obsadil středoslovenská hornická města, Spiš a část východního Slovenska, a tak přeťal spojení mezi Polskem a Uherskem. V Kremnici nechal razit jménem Ladislava Pohrobka kvalitní dukáty, čímž si zabezpečil finanční prostředky pro udržování situace. Vladislav neměl žádnou možnost, jak Jiskru z jeho „panství“ vyhnat, neboť většina jeho sil byla vázaná bojem s Turky, takže s ním uzavřel příměří, které se stále prodlužovalo. Po smrti (zmizení) krále Vladislava (1444, zmizel během bitvy u Varny, v níž jeho vojska utrpěla drtivou porážku) se stal jedním ze 7 kapitánů spravujících Uhersko. V podstatě vládl Slovensku, přičemž za jeho hlavní sídla lze považovat zvolenský hrad a Košice. Po zvolení Jánose Hunyadyho místodržitelem Uherska (1446) došlo mezi oběma muži k sérii vojenských střetnutí, přerušované jen občasnými krátkými příměřími.

Roku 1449 dvě míle severně od Košic porazil maďarské vojsko. Proto byl v lednu 1450 svolán do Budína sněm, na kterém uzavřely obě strany mír (31. březen 1450). Mír však dlouho nevydržel a 7. září 1451 uštědřil Jan Jiskra Hunyadymu drtivou porážku v bitvě u Lučence, po níž byl uzavřen nový mír. V roce 1453 Ladislav Pohrobek na popud svých rádců zbavil Jana Jiskru jeho dosavadního postavení. Jan Jiskra opustil Uhersko a většina jeho vojsk se přidala k bratříkům, jejichž velitel Petr Aksamit byl Jiskrovým spojencem v bojích za obhajobu královských práv. V roce 1454 byl povolán nazpět, aby potlačil hnutí bratříků, což se mu částečně podařilo. Po nástupu Matyáše Korvína na uherský trůn (1458) odešel do Polska, kde pomáhal uzavřít mír mezi polským králem a německými rytíři a nabízel Kazimírovi pomoc v boji o uherský trůn, kterou však panovník nepřijal. Začal tedy usilovat o smír s Korvínem (1460), aby před ním ochránil své slovenské državy. V dubnu 1462, po uzavření dohody mezi Korvínem s císařem Fridrichem III., přijal Korvín Jiskru do svých služeb, povýšil ho na barona a daroval mu hrad Solymos s majetky v Aradské a hrad Lippa v Temešvárské stolici. Jan Jiskra se poté účastnil bojů s Turky a jejich spojencem (valašským vojvodou Štefanem Velikým). V lednu 1467 vedl ve jménu Korvína jednání o míru se sultánem Mehmedem II.. Jan Jiskra strávil na Slovensku s přestávkami 22 roků. Jako úspěšný vojevůdce měl porozumění i pro potřeby svých vojáků. Kupodivu nebyl husita, jak se někdy mylně uvádí, byl naopak katolík a měl přátelské vztahy s protihusitsky orientovanými českými šlechtici vedenými Oldřichem z Rožmberka. Aeneas Silvius Piccolomini (pozdější papež Pius II.) ho zařadil do svých životopisů slavných mužů své doby (De viris illustribus).

Kolem roku 1419 začal kázat v Plzni. Účastnil se chiliastických poutí na hory a také mnohé vedl. Z Plzně odešel spolu s houfem husitů, jemuž velel Jan Žižka. Zúčastnil se také vítězné bitvy u Sudoměře. Spolu s Janem Žižkou dorazil do města Tábor, kde se stal jedním z nejradikálnějších táboritských kněží. Mimo jiné chtěl prosadit i příjímání pod obojí u nemluvňat, což je praxe poměrně běžná v pravoslavné církvi. Po bitvě na Vítkově v roce 1420, v níž Jan Žižka porazil vojska první křížové výpravy, se v srpnu zúčastnil neblaze proslulého ničení Zbraslavského kláštera. Táborská lůza klášter vyplenila a navíc vytáhla z rakve tělo mrtvého krále Václava IV., husité mu prý lili do úst víno se slovy: „Měl jsi ho rád za života, tak si dej i nyní...“ Kněz Koranda byl však zajat a uvězněn na Přiběnicích, hradě Oldřicha z Rožmberka. Spolu s několika dalšími vězni se mu podařilo z vězení uniknout a poté, co dorazil s vojskem hejtman Zbyněk z Buchova, se husité zmocnili celého hradu. Na přelomu let 1429/1430 se účastnil rejsy po říši, které velel Prokop Holý. Bitvu u Lipan absolvoval na straně radikálů. Stejně jako například Petr Payne byl po bitvě ušetřen hlavně díky přímluvě Viléma Kostky z Postupic. V roce 1435 se zúčastnil jednání se Zikmundem Lucemburským. Hájil zájmy Táborské obce a rezolutně odmítl přijetí kompaktát. V roce 1436 přispěl k dohodě se Zikmundem. Roku |

O autorovi

  • Jméno LUCky.luKA
  • Region Karlovarský kraj
Můj profil