Jacob Roggeveen ( 1659 - 1729 )
Jacob Roggeveen (pokřtěn 1. února 1659, Middelburg - 31. ledna 1729, Middelburg) byl holandský admirál a průzkumník z Nizozemské Východoindické společnosti, který byl vyslán, aby nalezl Terra Australis, předpokládaný a dosud neobjevený kontinent. Při své plavbě roku 1722 náhodně objevil Velikonoční ostrov.
Výprava za Jižní zemí - Jacob Roggeveen byl pověřen Nizozemskou Východoindickou společností vedením průzkumné výpravy do Tichého oceánu, jejíž cílem bylo objevení předpokládaného neznámého kontinentu Terra Australis. Výprava vyplula z Holandska 1. srpna 1721. Výpravy se zúčastnily tři lodě: Arend s kapitánem Janem Kosterem, Thienhoven s kapitánem Corneliem Boumanem a Afrikaansche Galey na níž velel kapitán Roeloef Rosendaal. Výprava nejprve doplula k Falklandským ostrovům, které přejmenoval na Belgia Australis. Poté proplul průlivem Le Maire a odtud pokračoval do Tichého oceánu. Doplul na Ostrovy Juana Fernándeze, kde setrval od 24. února do 17. března. Následovala další plavba na západ.
Objevení Velikonočního ostrova - 5. dubna 1722 dorazil k dosud neznámému ostrovu, který pojmenoval Velikonoční ostrov. Informace, které Roggeveen zaznamenal o ostrovu jsou poměr chudé. První domorodec, který vstoupil na palubu lodi byl obdarován několika drobnými dárky; to podnítilo zájem dalších domorodců. Během návštěvy domorodců na lodích došlo z jejich strany k několika krádežím, které vyústily až ve střelbu, při níž několik domorodců padlo. Roggeveen zaznamenal, že na ostrově žilo asi 2 000 až 3 000 obyvatel. Zaregistroval také přítomnost soch Moai. Domníval se však, že jsou hliněné a výprava jim nevěnovala výraznou pozornost.
Tichomořské ostrovy - Poté ve vydal na cestu do Batávie, během níž navštívil souostroví Tuamotu, Společenské ostrovy, kde objevil ostrov Bora-Bora a 13. června 1722 dorazil na Samou. Zde byl po nějakou dobu vězněn za porušení práv Nizozemské Východoindické společnosti, avšak po propuštění byl společností odškodněn. V roce 1723 se vrátil do Holandska.
- Terra Australis (také: Terra Australis Incognita, což z latiny volně přeloženo znamená „neznámá země na jihu“), byl předpokládaný, avšak dosud neobjevený kontinent, který se objevoval na mapách od 15. století do 18. století.
Tento kontinent byl poprvé předpovězen Aristotelem. Idea neznámého jižního kontinentu pak byla v 1. století n.l. rozpracována Ptolemaiem, jenž věřil, že Indický oceán je na jihu uzavřen dosud neznámou jižní zemí a že tato země udržuje v rovnováze země na severní polokouli. Během renesance byl Ptolemaios hlavním zdrojem informací pro evropské kartografy, kteří Terru Australis začali zakreslovat do svých map. Postupné námořní objevy nutily kartografy zmenšovat velikost zakreslené Jižní země, avšak i nadále se drželi Ptolemaiova názoru o její existenci. Běžně pak tuto zemi zakreslovali v oblasti jižního pólu, avšak v mnohem větším rozsahu, než má ve skutečnosti Antarktida. Nový Zéland, který byl poprvé spatřen evropanem Abelem Tasmanem roku 1642, byl považován za část Terra Australis, stejně tak jako některé části Afriky a Austrálie.
V 16. století bylo vypraveno několik námořních expedicí, s cílem nalézt Terru Australis. V letech 1722 až 1723 to byla výprava holandského admirála Jacoba Roggeveena, které se však podařilo objevit pouze několik ostrovů, mimo jiné Velikonoční ostrov. Na výrazném upřesnění představy o Terra Australis se podíleli objevitelé Matthew Flinders a James Cook. James Cook obeplul Nový Zéland a dokázal tak, že není částí rozsáhlého jižního kontinentu. Během druhé výpravy obeplul svět po velmi vysokých jižních šířkách. Na několika místech dokonce překročil jižní polární kruh a dokázal tak, že Terra Australis, pokud existuje, musí ležet v jižních polárních krajích.
Matthew Flinders vedl roku 1801 výpravu prozkoumávající pobřeží Austrálie. Obeplul ji v obou směrech a vyloučil tak, že by mohla být hledanou Terrou Australis. Objevil také mimo jiné Velký bariérový útes a prozkoumal záliv Carpentaria na severním pobřeží. Snaha o objevení Terra Australis byla završena objevem Antarktidy, která byla poprvé spatřena v roce 1820 nezávisle na sobě Fabianem Bellingshausenem, Edwardem Bransfieldem a Nathanielem Palmerem.
- Velikonoční ostrov (v domorodém jazyce Rapa Nui) je ostrov ve východní části Polynésie na jihu Tichého oceánu spravovaný Chile (region Valparaíso). Nachází se 3 600 km západně od pobřeží Jižní Ameriky a 2 075 km východně od ostrova Pitcairn. Má rozlohu 163 km² a obývá jej 3 791 obyvatel (2002).
Osídlení polynéským obyvatelstvem - Ostrov byl osídlen polynéským obyvatelstvem snad již v polovině 1. tisíciletí. Podle ústních legend, zaznamenaných tahitským biskupem Tepano Jaussenem, místem přistání dvou kánoí prvních polynéských osadníků, vedených Hotu Matu'ou, byla pláž Anakena. Veliké kánoe přivezly údajně 300 - 400 lidí z ostrovů Maroe-Orega a Maroe-Tohio. Tito první mořeplavci dovezli na ostrov také prasata, kuřata a rozmanité rostliny a plodiny jako sladké brambory, jamy, taro, banány, cukrovou třtinu, toromiro, ibišek, maute a jiné.
Společenská struktura - První ostrované byli rozděleni do 10 klanů, které žily v 16 osadách. Tyto vesnice byly založeny Hotu Matu'ou po příjezdu na ostrov. Jména nejvýznamnějšíců klanů byla: Miru (Fregatčí klan), který obýval sever ostrova, Marama (Měsíční klan); Haumoana (Pobřežní klan); Tupahotu (klan Tupa), který pravděpodobně ovládal lomy v Rano Raraku, Ureohei, Hamea, Kotu’u, Roca, Ngauré a další. Podle legend, zaznamenaných misionáři roku 1860, měl ostrov původně přesně definovaný třídní systém v čele s Ariki, náčelníkem, který měl na ostrově absolutní moc. Každý klan měl svého kněze (inetao), bojovníky (matatoa) a zemědělce a služebníky (mata kio).
První kontakty s Evropany - Španělský mořeplavec Alvaro de Mendaña (1567) nebo anglický bukanýr Edward Davis (1687) byli pravděpodobně první Evropané, kteří zřejmě zahlédli Velikonoční ostrov.
Prvním Evropanem, který vstoupil na ostrov, byl nizozemský admirál Jacob Roggeveen, který ostrov náhodně objevil při své průzkumné cestě, jejímž cílem bylo objevení Jižní země. Roggeveen přistál u ostrova o Velikonoční neděli 5. dubna 1722. Zaznamenal, že na ostrově žilo asi 2 000 až 3 000 obyvatel. Zaregistroval také přítomnost soch moai. Domníval se však, že jsou hliněné a výprava jim nevěnovala výraznou pozornost.
Roku 1770 španělská expedice pod vedením kapitána Felipe González Ahedo připlula z Peru a vyhlásila na ostrovem svrchovanost ve jménu krále Karla III. Tato expedice také jako první zmapovala ostrov.
James Cook navštívil Velikonoční ostrov na své druhé průzkumné výpravě. 13. března 1774 zakotvil u ostrova a setrval zde několik dní. Účastníkem této výpravy byl také přírodovědec Georg Forster, který jako první Evropan přivezl první vědecké údaje o ostrově.
Roku 1786 se na ostrově zastavil francouzský mořeplavec Jean-François de La Pérouse. Tito mořeplavci již nalezli ostrovní obyvatelstvo zdecimované ekologickou katastrofou a kmenovými válkami.
Roku 1805 připlula k ostrovu Nancy, americká loď lovců tuleňů. Posádka z ostrova unesla 10 mužů a 12 žen, aby na lodi vykonávali pomocné práce. Po odplutí byli domorodci svázáni. Po třech dnech, kdy byli zbaveni pout, všichni skočili do moře a plavali směrem k ostrovu. Přežil pouze jeden z nich.
Otroctví a epidemie - V 60. letech 19. století proběhla na ostrově řada událostí, které přivedly zbytky původní civilizace téměř k vyhubení. V prosinci 1862 připluli na ostrov lovci otroků. Během několika měsíců odvezli z ostrova okolo 1500 mužů a žen, tedy polovinu stávající populace, aby jako otroci pracovali v peruánských guánových dolech. Byl odvlečen i poslední rapa-nuiský král Maurata i s rodinou. Teprve zásah tahitského biskupa způsobil, že peruánská vládá dopravila několik přeživších otroků zpět na ostrov. Ze všech odvlečených domorodců se vrátilo na ostrov jen 15. Ti navíc přivlekli na ostrov nákazu neštovic. V době největšího rozšíření epidemie se ani nestačili pohřbívat mrtví. Zkázu domorodé populace završily klanové války o území, uvolněná po zemřelých. První křesťanský misionář Eugène Eyraud zavlekl roku 1867 na ostrov tuberkulózu, na kterou zemřela čtvrtina zbytku obyvatelstva. V roce 1877 měl ostrov jen 111 původních obyvatel.
- Jakarta (Džakarta, dříve Batavia) je hlavní a největší město Indonésie, má více než 9 miliónů obyvatel bez aglomerací, s aglomeracemi až 18,2 miliónu obyvatel (2004). Město leží na severozápadě ostrova Jáva, který se nachází na jihozápadě Indonésie.
Prvním osídlením tohoto místa byl přístav Kalapa. Ve 12. století se stal hlavním přístavem království Sundy. Portugalci jako první Evropané vstoupili na začátku 16. století na území tohoto přístavu a získali od tehdejšího krále povolení na stavbu pevnosti. Přístav v Jakartě je dodnes nazýván Sunda Kalapa. V roce 1527 se přístav dostal pod kontrolu vládce sultánátu Bantam ze severu. 22. června 1527 Bantamané změnili jméno města z Kalapy na Jayakarta (odtud dnešní Jakarta), což v javánštině znamená „vítězný a prosperující“. Tento den je dnes oficiálně považován za den vzniku města Jakarty. Holanďané přišli do Jayakarty ke konci 16. století. V roce 1619 holandské jednotky holandské Východoindické společnosti, vedené Janem Pieterszoonem Coenem, obsadily město a přejmenovaly ho z Jayakarty na Batavia, což je latinské označení domorodých kmenů, které žily v Nizozemsku za Římské říše. 4. března 1621 se Batavie stala hlavním městem Holandské Východní Indie. Britové přepadli v roce 1811 Jávu a okupovali ji pět let, zatímco Nizozemci měli plno starostí s napoleonskými válkami v Evropě a nemohli tak účinně bránit ostrov. Roku 1942, během druhé světové války, převzali vládu nad městem Japonci a změnili jméno na dnešní Jakarta. Jakarta se stala po vzniku Indonésie v roce 1949 hlavním městem.
- Tuamotu je jeden z největších řetězů korálových atolů na světě, který pokrývá plochu zhruba odpovídající rozloze západní Evropy. Administrativně patří pod Francouzskou Polynésii.
Všechny ostrovy v souostroví Tuamotu jsou nízké korálové ostrovy. Makatea je jedna ze tří velkých fosfátových skal v Tichém oceánu (další jsou Nauru a Banaba v Kiribati). Na atolech Fangataufa a Mururoa prováděla Francie v 60. až 90. letech 20. století pokusné výbuchy atomových zbraní.
- Bora-Bora je ostrov v soustroví Francouzská Polynésie. Jeho jméno je odvozeno od polynéského výrazu „Pora Pora“, což znamená „prvorozený“. Leží v jižním Pacifiku ve skupině Společenských ostrovů, 280 km severozápadně od ostrova Tahiti, největšího ostrova této skupiny. Každý ze zdejších ostrovů je pozůstatkem jedné nebo více sopek a většinu z nich navíc obklopují prstence korálového útesu.
Polynésané, kterých žije dnes na ostrově asi 6000, kolonizovali ostrov před 1100 lety a dodnes se na něm zachovalo několik starobylých chrámů. V jednom z nich byly nalezeny dlaždice s vytesanými posvátnými mořskými želvami. Jako první Evropan navštívil ostrov Bora-Bora v roce 1722 holandský cestovatel Jacob Roggeveen. Kapitán James Cook spatřil ostrov poprvé v roce 1769 a v prosinci 1777 u něho přistál. Zaznamenal si, že se jmenuje „Bola Bola“ (Prvorozený). V roce 1895 se Bora-Bora stal součástí Francouzské Polynésie. Ostrov sloužil během 2. světové války jako americká letecká a námořní základna. Dnes je Bora-Bora stále častěji cílem turistů z celého světa. Kromě příjmů z turistiky je hlavním zdrojem obživy vývoz kopry, vanilky a perleťoviny.
- Samoa (Nezávislý stát Samoa, dříve Západní Samoa ), stát v západní části souostroví Samoa v Polynésii. Rozloha 2944 km², 176 908 obyvatel (2006). Administrativně se člení na 11 distriktů (A'ana, Aiga-i-le-Tai, Atua, Fa'asaleleaga, Gaga'emauga, Gagaifomauga, Palauli, Satupa'itea, Tuamasaga, Va'a-o-Fonoti, Vaisigano). Hlavní město Apia (38 800 obyv.).
Oblast dnešní Samoy byla osídlena Polynésany v 10.–7. století př. n. l. Roku 1722 ostrovy objevili nizozemští a francouzští mořeplavci. Podle velkého množství plavců na člunech byly ostrovy nazvány francouzským mořeplavcem Bougainvillem Plavecké ostrovy (Îles des Navigateurs). První kolonisté však byli Britové. V 19. století se o Samou začali zajímat USA a Německo. Na berlínské konferenci v roce 1899 si tyto mocnosti rozdělily sféry vlivu. Souostroví bylo rozděleno 171. poledníkem. Západní část byla spravována Německem, východní USA. Na počátku 1. světové války byla německá (západní) část Samoy obsazena Novým Zélandem, který ostrovy spravoval až do roku 1962 jako mandátní území Společnosti národů, později poručenské území OSN. 1. ledna 1962 byla vyhlášena nezávislost na základě referenda. Východní část zůstala nadále pod správou USA jako Americká Samoa. V roce 1997 země ze svého oficiálního názvu vypustila označení Západní. V roce 2007 zemřel poslední nevolený panovník Malietoa Tanumafili II. a Samoa přešla na formu republiky parlamentního typu. 29.9.2009 zasáhlo Samou zemětřesení o síle 8,3 stupně Richterovy stupnice. Při následné vlně tsunami zahynulo několik desítek lidí.
- Nizozemská východoindická společnost (nizozemsky Vereenigte Oost-Indische Compagnie) byla založena v roce 1602. Koncem 16. století ovládali Portugalci v oblasti Indického oceánu obchod s kořením, na kterém chtěli získat účast nizozemští mořeplavci. Za účelem rozdělení rizika a zisku spojeného s obchodováním s východní Indií založili bohatí obchodníci z Amsterdamu tzv. Sjednocenou východoindickou společnost.
Předchůdci - První výprava nizozemských lodí do Asie se začala vybarvovat v roce 1594, kdy se devět nizozemských kupců spojilo a založilo jednorázovou Společnost vzdálených zemí. Expedice sestávala ze čtyř lodí - Hollandia, Amsterdam, Mauritius a Duyfken pod velením Cornelise de Houtmann a Gerrita van Beuningen. Výprava vyplula 2. dubna 1595 z kotviště u ostrova Texel a zamířila si to do Indonésie. Po cestě většina posádky zahynula na kurdějě, přesto se expedice dostala do Bantamu na Jávě za 15 měsíců. Zde se dostala do střetu s místními domorodci a musela urychleně odplout. Pro nedostatek posádky byla dokonce opuštěna loď Amsterdam. Zpět do Nizozemska dorazila v roce 1597, cestu přežilo 87 námořníků z celkových 240. Finančně byla neúspěchem, ukázala však, že je možné využít cestu Portugalců kolem mysu Dobré nadějě a dostat se tak do Indie a dále do Indonésie. Expedici v dalších šesti letech následovalo 15 výprav o celkovém počtu 65 lodí, sponzorovaných celkem 8 různými společnostmi.
Jelikož se mezi léty 1595 - 1601 vypravilo na 16 obchodních expedic a většina z nich se vrátila s cenným nákladem, nastal úpadek cen koření v Nizozemsku a přitom nárůst výkupních cen v Asii, což mělo za následek nerentabilitu podnikání v tomto oboru. Z rozhodnutí generálních stavů Nizozemské republiky byla tedy založena jednotná společnost - Vereenigte Oost-Indische Compagnie. Této společnosti byl od vlády zaručen obchodní monopol mezi mysem Dobré naděje a Magellanovým průlivem s právem uzavírat smlouvy se sousedními státy, v nových oblastech jmenovat správní úředníky a udržovat ozbrojené síly. První ztráta území pro Portugalce přišla v roce 1603, kdy Nizozemci zabrali ostrov Ambon. V letech 1605 a 1606 získali Molucké ostrovy a v roce 1641 Malaku v Malajsii. Poražení Portugalců v roce 1756 přineslo Nizozemcům vládu nad Cejlonem, s jeho drahými kameny, perlami a skořicí, v letech 1661-1663 je vyhnali i z Kočínu a Kalikatu v Indii. Do roku 1755 získali Nizozemci kontrolu nad většinou ostrova Jávy. Východoindická společnost také založila vlastní osadu na mysu Dobré naděje - Kaapstad. V 18. století se z loďařské obchodní společnosti stala oblastní správa zabývající se zemědělskou výrobou. Ta začala dodávat do Evropy produkty z indonéských ostrovů. I přesto společnost pomalu upadala. Její monopol začali nejdříve narušovat pašeráci a po pařížské smlouvě v roce 1784 se přidali Britové z Britské východoindické společnosti, kteří také získali právo obchodovat s Východní Indií. V roce 1799, kdy bylo Nizozemí podřízeno napoleonské Francii, byla společnost definitivně zrušena nizozemskou vládou, která také převzala všechny její dluhy a majetek.
