Jindřich Matyáš Thurn
Hrabě Jindřich Matyáš Thurn (německy Heinrich Matthias von Thurn, italsky Enrico Maffeo della Torre, finsky Henrikki Matias Thurn) (24. února 1567 na hradě v Lipnici – 26. ledna 1640 na zámku Pernava, Livonsko) byl jeden z vůdčích stavů českého protihabsburského odboje za třicetileté války. Inicioval druhou pražskou defenestraci z roku 1618. Pocházel z větve Thurn-Valsassina.
Narodil se Františku Thurnovi a jeho druhé ženě Barboře Šlikové 24. února 1567 na hradě v Lipnici v Čechách jako v pořadí pátý syn. Jeho rodiče byli protestanti, ale po otcově smrti v roce 1586 se Jindřich Matyáš dostal do výchovy svého strýce Jana Ambrože, horlivého katolíka, který ho vychovával v Kraňsku. Zde se mluvilo především německy, italsky a slovinsky, což způsobilo, že se Jindřich nikdy nenaučil dobře česky. Navzdory katolické výchově se z Jindřicha stal horlivý protestant.
Záhy se stal rakouským diplomatem a při této práci navštívil Istanbul, Sýrii, Egypt a Jeruzalém. Od roku 1592 se začal angažovat v císařské armádě bojující v Uhrách proti Turkům. V těchto bojích získal hodnost plukovníka u jízdy a od armády odešel ověnčen titulem válečný rada.
Za majetky získané dědictvím a sňatkem si koupil panství Veliš v roce 1605. I přesto, že českým jazykem nevládl byl přijat mezi české stavy a rychle si získal vůdčí postavení a v roce 1609 se výrazně zapojil do bojů o Majestát na náboženskou svobodu, vydaný později Rudolfem II. O několik let později, v roce 1611, se postavil do čela stavovské armády vedené proti pasovským vojskům biskupa Leopolda.
Po smrti krále Rudolfa získal ve službách krále Matyáše další statky a tituly, jako například karlštejnský purkrabí, o tento titul přišel v roce 1617 při odmítnutí Ferdinanda II. jako českého krále. Za svoje věrné služby protestantskému vyznání čeští stavové udělili Jindřichu Matyášovi titul evangelického defenzora. V roce 1618 byl svolán další stavovský sněm (protizákonný) a Jindřich Matyáš opět vedl ohnivou řeč proti Ferdinandu Štýrskému. Tento spor se vyhrotil 23. května, kdy rozhořčený dav pod vedením Thurna a Václava Budovce z Budova vtrhl na Pražský hrad a vyhodil dva přítomné místodržící.
Ač v této době nebyly ještě zřejmé dopady pražské defenestrace, dnes se o ní říká, že stála na počátku třicetileté války. Po nastolení stavovské vlády v Čechách byl jmenován generállajtnantem (což byla druhá nejvyšší hodnost podřízená polnímu maršálovi, přičemž maršálskou hodností byl pověřen Linhart Colona z Felsu) českého vojska spolu s Jiřím Fridrichem Hohenlohe, což způsobilo, že měla armáda dvě dosti autonomní velení. V čele armády bojoval především v jižních Čechách, kde dobyl Český Krumlov od císařského generála Karla Buquoya a několikrát se mu podařilo přitáhnou k Vídni. Až později po zvolení Fridricha za krále byl zvolen za vrchního velitele kníže Kristián Anhaltský. Později, 1. května 1620, byl ještě Jindřich Matyáš jmenován vrchním velitelem stavovské armády v Čechách. Po bitvě na Bílé hoře, aby se Thurn vyhnul trestu, odešel z Čech spolu s několika dalšími pány a Fridrichem Falckým.
V zahraničí se snažil, až do své smrti, získávat přízeň všemožných nepřátel Habsburků. Při tomto počínání bojoval v bitvách na straně Fridricha Falckého, Gabriela Betlena, Benátské republiky, Dánska a Švédska. Později se snažil přesvědčit Albrechta z Valdštejna aby změnil stranu a stal se českým králem, tento plán byl zmařen po Valdštejnově smrti v Chebu. Na sklonku života si Thurn uvědomil, že žádnému z jeho spojenců vlastně nikdy nešlo o dobro českých stavů ale o svoje vlastní dobro. Umřel v požehnaném věku sedmdesáti tří let 26. ledna 1640 v Livonsku (dnešní Estonsko).
