Justus
Justus (zemřel 10. listopadu mezi léty 627 až 631) byl prvním biskupem v Rochesteru a čtvrtý arcibiskup z Canterbury. Do Anglie byl vyslán z Říma v rámci gregoriánské misie, která měla za cíl pohanské Anglo-sasy získat pro křesťanství. Po smrti prokřesťansky nakloněného kentského krále Æthelberhta v roce 616 byl donucen z Anglie uprchnout do Galie, ale již přístího roku se do Anglie vrátil. V roce 624 se stal canterburským arcibiskupem. Během vého úřadování dohlížel na vysílání misionářů do severní Northumbie.
Justus byl rodilý Ital a účastník gregoriánské misie vyslané do Anglie papežem Řehořem Velikým v roce 601, ačkoliv podle některých zdrojů byl účastníkem již první vlny, která do Anglie dorazila se Augustinem v roce 597. Augustin z Canterbury Justa v roce 604 vysvětil biskupem, kterým se stal v kentském městě Rochester, Justus pravděpodobně narozdíl od většiny misionářů nebyl mnich, proto se klérum v jeho okolí většinou skládalo z diecézních duchovních, než z mnichů. Výnos krále Æthelberht Kentského, jímž Justovi zaručil půdu v Rochesteru, je pochybné autentičnosti. Zatímco byl Justus v biskupském úřadu, on a další z předních gregoriánských misionářů a londýnský biskup Mellitus se podepsali pod dopis arcibiskupa Vavřince z Canterbury irským biskupům, v němž vyzíval keltské křesťany k přijetí římského způsobu vypočítávání data slavení Velikonoc. Roku 614 se Justus zůčastnil pařížského koncilu, svolaného franským králem Clotharem II. V roce 616 zemřel kentský král Æthelberht, který přijal a podporoval křesťanství, nicméně jeho nástupci křesťanství odvrhli a přijali zpět staré pohanské zvyky a křesťany pronásledovali; Justus tak byl donucen spolu s Mellitem prchnout z Anglie na pevninu do Galie. Nicméně již roku 617 se do Anglie vrátil a ujal se zpět biskupského úřadu. Mellitus se rovněž vrátil, avšak přetrvávající protikřesťanské nálady obyvatelstva mu zabránily vrátit se do Londýna; po smrti Vavřince z Canterbury Mellitus zaujla jeho místo na arcibiskupském stolci.
Justus se arcibiskupem stal po Mellitově smrto roku 624. Poté vysvětil svým nástupem v rochesterském biskupství Romana z Rochesteru. Od papeže Bonifáce V. přijal papežské palium a papež mu rovněž poslal dopis, v němž mu gratuloval ke konverzi krále „Aduluald“ (zřejmě tím myslel kentského krále Eadbalda); Bonifácův dopis je přiložen k Historii ecclesiastica gentis Anglorum, historického díla anglického kronikáře Bedy Ctihodného. Podle historika D. P. Kirbyho je pravděpodobné, že Eadbalda ke křesťanství přivedl Justus a nikoliv jeho předchůdce, Vavřinec z Canterbury. Jiní historikové, např. Barbara Yorke, či Henry Mayr-Harting, tvrdí, že Bedovy záznamy jsou správné a král Eadbald byl pokřtěn Vanřince z Canterbury. Barbara Yorke dále tvrdí, že během Eadbaldovy vlády v Kentu vládl ještě jeho spoluvládce Æthelwald – „Aduluald“, o kterém se zmiňuje v dopise papež Bonifác. Justus vysvětil Paulina prvním yorkským biskupem předtím, než Paulinus vydal jako doprovod kentské princezny Æthelburgy do Nurthumbie, kde se měla vdát za krále Edwina. Justus zemřel 10. listopadu někdy v letech 627–631, poté byl prohlášen za svatého; jeho svátek připadl na výročí jeho smrti, 10. listopad. V 90. letech 11. století byly Justovy ostatky obřadně přeneseny do relikviáře za oltářem Opatství svatého Augustina v Canterbury. Přibližně v té době byl Joscelinem de Saint-Bertin sepsán Justův Život, stejně jako oslavná bášeň Reginalda z Canterbury; o svatém Justovi také napsali Thomas z Elmhamu, Gervaise z Canterbury, či Vilém z Malmesbury, o Justově životě se také zmiňuje pozdější kronikář Beda Ctihodný.
