Kapetovci - 11. až 12.století - 3. část
Francouzské království - Dějiny Francie jako jednotného státu začínají roku 843 rozdělením Franské říše verdunskou smlouvou. Synové císaře Ludvíka I. Pobožného rozdělili Franskou říši na východní, střední a západní část. Prvním králem Západofranské říše, jejíž kořeny sahaly k někdejším územím Neustrie a Austrasie, byl Karel II. Holý. Tu je možné považovat za základ dnešní Francie. Část společnosti se však hlásila a hlásí už k prvnímu franskému králi Chlodvíku I. jakožto k zakladateli fr. státu. Zprvu jednotná říše se brzy rozpadá na jednotlivé domény: vévodství Frankie, Akvitánie (Guyenne), Gaskoňsko, Bretaň a Normandie, hrabství Champagne, hrabství Toulouse, Barcelona, Flandry, jakož i markrabství Gothie. Původně bylo království ve Francii rozděleno mezi všechny syny. K tomuto pravidlu se zpočátku přihlíželo i ve třech franských říšských částech. To se však již brzy změnilo a došlo k dělení podle státní identity na západě, východě a také v Itálii. Severní část střední říše, Lotharingie resp. tehdy již vévodství lotrinské, přitom byla definitivně připojena k východní říši (roku 925).
S těmito změnami bylo spojeno i s dynastickými změnami, zavedením nových názvů říší, jakož i změnou dědičné monarchie ve volební. Díky praxi, kdy byli korunováni jako panovníci synové ještě za života otců a podíleli se na výkonu moci, byl v Západo- a Východofranské říši rozhodující dynastický původ. Na rozdíl od Východních Frank/Německa, kde Karlovci roku 911 vymřeli a během celého středověku po sobě nikdy nenásledovalo více než pět nepřerušených generací panovníků jedné dynastie, hrály v Západních Frankách/Francii dynastická kontinuita a rodové právo až do 19. století významnou roli, a králové docílili na počátku 13. století dokonce zřízení dědičné monarchie. Zpočátku měly Západní Franky v rámci karolinské říše silnou pozici. Karel II. Holý získal Itálii a roku 875 byl korunován císařem. Vinou brzké smrti jeho syna a obou vnuků se však říše rozpadla: roku 877 vznikly Dolní Burgundy a roku 888 Horní Burgundy, samostatná království (později sloučená do Arelatska); rovněž vláda v Itálii byla neudržitelná. V roce 880 muselo být upuštěno od nároku na Lotharingii, ta posléze připadla východofranské říši. V letech 885–887 byl původně východofranský král a císař Karel III. Tlustý vládcem rovněž říše západofranské. Pro svou pasivitu vůči normanské hrozbě byl však říšským sněmem v Triburu donucen odstoupit a v roce 888 byl v osobě hraběte Odona Pařížského zvolen první vzdorokrál. Karlovci se sice v Západních Frankách udrželi ještě sto let, nicméně moc už v té době měli v rukou Robertovci, potomci hraběte Odona.
Berta Holandská (1058 – 30. července 1093 Montreuil-sur-Mer) byla francouzskou královnou. Po dvacetiletém manželství byla králem zapuzena.
Byla dcerou holandského hraběte Florise I. a jeho manželky Gertrudy, dcery saského vévody Bernarda II. Po smrti otce se matka znovu provdala za Roberta I. Flanderského. Berta byla za francouzského krále Filipa I. provdána pravděpodobně roku 1072 svým nevlastním otcem Robertem Fríským. Politickému sňatku předcházela bitva u Casselu v níž Filip prohrál a byl donucen uznat Robertovu vládu ve Flandrech. Oba muži poté zpečetili své spojenectví proti Vilémovi Dobyvatelovi sňatkem Filipa s Bertou. Berta Filipovi celých devět let nemohla dát dědice. Po mnoha modlitbách se roku 1081 narodil syn Ludvík, poté dcera Konstancie a snad několik synů, kteří zemřeli v útlém dětství.
Filip Bertu roku 1092 zapudil. Svou roli v králově skutku hrála krom hříšné náklonnosti k Bertradě z Montfortu také potřeba dalšího syna a podle soudobého kronikáře Viléma z Malmesbury prý také to, že byla Berta příliš tlustá. Královnina tloušťka by zřejmě nebyla tím pravým důvodem, zarážející je však fakt, že její syn Ludvík získal přezdívku tlustý a stejně tak jeho bratranec Floris II. Zapuzená královna byla manželem usazena na hradě v Montreuil-sur-Mer, který byl součástí jejího věna a o rok později zde zemřela. Král setrval ve svazku s Bertradou i přes církevní výhružky. Bertin syn Ludvík se po otcově smrti stal králem.
Bertrada z Montfortu (1060 - po 1115, klášter Fontevrault) byla hraběnkou z Anjou a poté francouzskou královnou. Filip I. ji jako vdanou ženu unesl Fulkovi z Anjou a stal se díky své hříšné náklonnosti k Bertradě bigamistou.
Bertrada se narodila jako dcera hraběte Simona z Montfortu a jeho druhé ženy Anežky. Po smrti rodičů roku 1087 se dostala do poručnictví strýce Viléma z Evreux. Ten mladou dívku na základě politických machinací záhy provdal. Snad roku 1089 se tak stala čtvrtou či pátou manželkou postaršího Fulka z Anjou a dala mu syna, budoucího jeruzalémského krále. Berta údajně utekla manželovi z Tours v noci 15. května 1092, podle kronikáře protože nechtěla být zapuzena jako běhna, ke králi a snad téhož dne se konala svatba. Král Filip kvůli této ženě zapudil svou choť Bertu Holandskou s níž měl jediného syna. Kromě hříšné náklonnosti ke krásné Bertradě hrála svou roli také potřeba dalšího syna a podle soudobého kronikáře Viléma z Malmesbury prý také to, že zapuzená královna byla příliš tlustá.
Nejostřejší byl konflikt mezi králem a odpůrci jeho sňatku s Bertradou v letech 1093-1096, kdy také reformátor Yves ze Chartres sepsal své dílo Panormia pojednávající o manželství. Dne 15. října 1094 v Autunu byl král společností dvaatřiceti biskupů a papežského legáta exkomunikován a totéž se opakovalo o rok později znovu v Clermontu, kde papež Urban II. mimo jiné také svolal první kruciátu. O dva roky později se Filip zdánlivě cizoložství zřekl a získal papežské odpuštění. Exkomunikován byl znovu roku 1099 a roku 1104 či 1105 složil Filip společně s Bertradou v Paříži další planou přísahu, že se od sebe odloučí. Po manželově smrti roku 1108 Bertrada odešla do Anjou, prodala svůj vdovský majetek a založila klášter v Haute-Bruyère. Poté pobývala v klášteře Fontevrault, kde o pár let později také zemřela. Předtím se však dle dobových svědectví pokusila zvrátit manželovo rozhodnutí o nástupnictví na francouzském trůně tím, že chtěla nechat Ludvíka otrávit.
-
Hugo z Vermandois (1053 - 18. října 1101) byl synem francouzského krále Jindřicha I. a Anny Kyjevské a mladším bratrem krále Filipa I. Kronikář Vilém z Tyru jej nazývá Hugo Magnus - Veliký, nicméně to jediné, čím Hugo vynikl, bylo nepříliš úspěšné ani výrazné velení části francouzských vojáků na první křížové výpravě.
Křížová výprava - Poté, co se roku 1096 donesly novinky o papežské výzvě z clermontského koncilu osvobodit východní křesťany od útlaku nevěřících muslimů do Paříže, začal král Filip s bratrem Hugem diskutovat nad možností účasti na výpravě. Ačkoliv se Filip neúčastnil, protože právě koncil v Clermontu jej pro cizoložství exkomunikoval, Hugo se z prestižních důvodů ke křížové výpravě přidal. Hugovi rytíři koncem srpna vyrazili z Francie, prošli Itálií, přičemž Hugo přibral do družiny nějaké přeživší z lidové křížové výpravy hraběte Emericha z Leisingenu. V Basi se nalodili s cílem přeplout Iónské moře do byzantské Drače.
Cestou je však zastihla zimní bouře a Hugova loď ztroskotala na balkánském pobřeží, kde jej bez zavazadel a promáčeného objevili vyslanci dračského místodržícího Jana Komnena. Jan Komnenos se k Hugovi choval se vší úctou a když byl Hugo dopraven do Konstantinopole k císaři Alexiovi, dostalo se mu stejného přivítání. Alexios Frankům nedůvěřoval. Měl trpké zkušenosti nejen s lidovými křižáckými houfy vedenými Petrem Poustevníkem a Gautierem Sans-Avoir, které drancovaly říši a obával se, čeho budou schopni ozbrojení rytíři. Navíc věděl, že křižáci nepřicházejí jako žoldnéři do byzantské armády, ale mají v plánu dobýt si na východě svá vlastní území, což Alexiovi ani tolik nevadilo, pokud by Frankové byli ochotni vrátit císaři jeho dřívější území, na kterých se teď rozkládala panství seldžuckých Turků, a křižácká panství byla k Byzantské říši loajální.
Císař Huga nechával sledovat, dokud mu neodpřisáhl přísahu lenní věrnosti. Hugo se nakonec nechal přesvědčit a císaři hold složil. Za to byl Alexiem bohatě obdarován. Když do Konstantinopole dorazili i ostatní evropští velmoži se svými vojsky, kteří Alexiovi rovněž přísahali, vydali se křižáci a Byzantinci společně dobýt Nikaiu, což se jim po sedmi týdnech podařilo. Hugo táhl s křižáky dále na východ, byl přítomen i u dobytí Antiochie. Mezi křižáckými veliteli, zejména mezi Bohemundem z Tarentu a Raimondem z Toulouse, se poté rozhořel spor o to, komu bude dobyté město patřit. Nakonec se křižáci dohodli, že spor vyřeší císař Alexios, ke kterému se následně vydal Hugo z Vermandois, aby ho informoval o křižáckém triumfu u Antiochie a požádal o posily. Když se papež Paschalis II. dozvěděl, že Hugo nenaplnil pouť na osvobození Jeruzaléma, nechal ho exkomunikovat. Později se Hugo přidal ke křížové výpravě roku 1101, avšak při menší bitvě s Turky u Heraklea v září 1101 byl vážně zraněn a v říjnu zemřel v Tarsu.
Ludvík VI. Francouzský, řečený Tlustý (1081, Paříž - 1. srpen 1137, Paříž) byl francouzský král z dynastie Kapetovců, syn krále Filipa I. a jeho první manželky Berty Holandské.
V deseti letech Ludvík VI. přišel o matku, kterou otec po osmnácti letech manželství zapudil a znovu se oženil s Bertradou z Montfortu. Ludvíka, nejstaršího syna ze svazku s Bertou, však stanovil svým dědicem. Údajně krásná Bertrada porodila králi další syny, snažila se intrikovat proti následníkovi a dokonce ho chtěla nechat i otrávit.
Dlouhá léta se tak král snažil vyjít s Bertradou a ještě v letech 1109-1113 a 1116-1120 válčit se sousedním králem Anglie Jindřichem I. Roku 1124 své schopnosti prokázal i odražením útoku císaře Jindřicha V. O tři roky později reagoval na vraždu flanderského hraběte Karla tak, že přivedl své vojáky do Flander a dle opata Sugera zanechal vlámské země "očištěné a jakoby znovu pokřtěné díky trestu a hojnosti prolité krve." Ke konci života trpěl výraznou tloušťkou, bez pomoci se nebyl schopen dostat na koňský hřbet a často jej trápily zažívací potíže. Zemřel v létě 1137.
- Adéla Savojská (1092 - 18. listopadu 1154, Montmartre) byla francouzskou královnou z dynastie savojské.
Adéla byla dcerou Humberta Savojského a Gisely Burgundské a také neteř budoucího papeže Kalixta II. Svatba s králem Ludvíkem se konala koncem března 1115 a mladá královna se stala nejen matkou mnoha synů, ale také významným hybatelem událostí na pařížském dvoře o čemž svědčí datace královských listin, kde jsou uvedeny roky Adéliny vlády. Od roku 1119 byla zprostředkovatelem vztahů mezi královstvím a papežstvím.
Po manželově smrti roku 1137 musela královna vdova opustit dvůr a její místo po boku mladého následníka zaujal opat Suger. Adéla se poté znovu roku 1141 provdala za francouzského konetábla Matěje z Montmorency a porodila mu jednu dceru. Roku 1153 opustila svého muže a odešla do benediktinského kláštera na Montmartru, který založila společně se svým synem králem. Zemřela v listopadu 1154 a byla pohřbena v kostele sv. Petra tamtéž.
- Filip Francouzský (29. srpna 1116 – 13. října 1131 v Paříži) byl francouzský král z rodu Kapetovců v letech 1129-1131. Vládl spolu se svým otcem Ludvíkem VI.
Filip byl nejstarším synem krále Ludvíka VI. a jeho manželky Adély Savojské. Již ve svých 13 letech byl v Remeši 14. dubna 1129 korunován jako spoluvladař svého otce.
Jako král však panoval velmi krátce. Ve věku 15 let projížděl Paříží podél Seiny, když se splašil jeho kůň, kterému pod nohy vběhlo na ulici volně pobíhající prase. Filip přepadl přes hlavu koně a utrpěl těžká zranění, kterým podlehl hned druhý den aniž by opět nabyl vědomí. Byl pochován v bazilice Saint-Denis.
Jako spoluvládce nastoupil jeho bratr Ludvík, který převzal vládu po otci jako Ludvík VII.
Protože Filip panoval pouze jako spoluvladař svého otce, nemá žádné odlišení pomocí číslovky, ačkoliv byl již druhým francouzským králem tohoto jména. První byl Filip I. Francouzský (1052-1108). Jako Filip II. se tak označuje až jeho synovec, syn jeho bratra Ludvíka VII.
Anjou bylo jméno několika panovnických rodů, pocházejících z francouzského hrabství a později vévodství Anjou. Fulkové ci Foulqutteové apod., - původně rod francouzských hrabat z Gâtinais (Château-Landonové), která roku 1060 zdědila rozsáhlá panství původních hrabat z Anjou a Maine. V mužské linii se od nich odvozuje i anglický královský rod Plantagenetů, který je ale jako Anjouovci označován jen zřídka. Starší větev kapetovsko-anjouovské dynastie - zejména ve střední Evropě označovaná jako Anjouovci, byla vedlejší větví rodu Kapetovců založená Karlem, mladším bratrem francouzského krále Ludvíka IX. Vládla od roku 1245 v Provenci, od roku 1246 v Anjou, od roku 1266 v Neapolsku a na Sicílii, od roku 1308 v Uhrách a od roku 1370 v Polsku.
Anjouovci a Sicilské království - V roce 1246 byl Karel jmenován hrabětem z Anjou (odtud název Anjouovci). Roku 1266 udělila papežská kurie Sicilské království v léno právě Karlovi. Ten porazil roku 1266 nemanželského syna císaře Fridricha II. Manfréda a 1268 Fridrichova mladičkého vnuka Konradina, kterého poté nechal v Neapoli popravit. Vládu v království však neudržel dlouho. Roku 1282 vypuklo proti Francouzům rozsáhlé povstání na Sicílii, které vešlo do dějin pod názvem sicilské nešpory. Příčinou byl daňový útlak vlády krále, který se neustále pokoušel o další expanzivní politiku, mimo jiné na území obnovené Byzantské říše. Proto povstání finančně podpořil byzantský císař Michael VIII. Palaiologos. Jako svého krále přijali vzbouření Sicilané Manfredova zetě, aragonského krále Petra III. Ten ovšem ovládl pouze ostrov Sicílii, zatímco pevninská část království zůstala v anjouovských rukou. V roce 1282 tak Karel z Anjou ztratil titul sicilského krále, ale jako neapolský král se na trůně udržel. Jeho následníci vládli Neapoli až do roku 1435. Po dvaceti letech bojů byla roku 1302 uzavřena mírová smlouva, kterou byla uznána samostatnost ostrovního Sicilského království v čele s aragonskou dynastií.
Anjouovci v Uhrách - Dynastie Kapet-Anjou zahrnovala i větev, která vládla Uhrám v letech 1308 – 1385, 1386 - 1395) (Karel I. Robert, Ludvík I. Veliký a Marie Uherská) a Polsku v letech 1370 - 1399 (Ludvík I. Veliký a Hedvika z Anjou). Tarentští Anjouovci byli titulárními vládci Latinského císařství) a dračští Anjouovci vládli Neapoli v letech 1382 – 1435 a Uhersku v letech 1385 - 1386 (Karel II. Drački). Dynastie vymřela po meči Ladislavem Neapolským v roce 1414, v ženské linii pak jeho sestrou Johanou II. v roce 1435.
Vzestup pod vládou Kapetovců (987–1328) - Jeden z Robertovců, vévoda Hugo, zvaný Kapet („Čapka“), byl barony zvolen králem Franků a stal se zakladatelem dynastie, která definitivně vystřídala na trůnu Karlovce. Po celý život byl ve vleku mocné šlechty (řada jeho nominálních leníků měla mnohonásobně větší území a moc než on), politicky takřka bezmocný. Jeho třem nástupcům (Robert II., Jindřich I. a Filip I.) se jen pomalu dařilo upevnit královskou moc a zvolna ji rozšiřovat za hranice původně malé královské domény (Île-de-France, Francouzský ostrov).
Mocenský vzestup Kapetovců začíná Ludvíkem VI. Tlustým, jenž se v severní části země prosadil už jako skutečný suverén. Zavedením lenního práva a privilegováním měst mohl začít postupný proces upevňování koruny na náklady nižší šlechty. Francouzská národní hrdost a uvědomění se zformovaly v 1. čtvrtině 12. století, zejména během hrozícího vpádu římského císaře Jindřicha V. (1124) a během 2. křížové výpravy, po níž se francouzští rytíři začali považovat za „vyvolené nástroje Boží“. Ludvík návázal své království těsně na papežství, což v následujících staletích velmi pomohlo prestiži a moci Francie. Jeho kancléř a pravá ruka, cisterciácký opat Suger, se stal rozhodujícím tvůrcem správního a daňového systému země a propracované státní ideologie. Jeho přestavba chrámu v Saint-Denis (starém pohřebišti franských a francouzských králů) představuje počátek gotického slohu, jež bude po následujících 250 let dominovat evropské architektuře.
- Ludvík VII. Francouzský (1120 — 18. září 1180 Paříž) byl francouzský král z dynastie Kapetovců, syn Ludvíka VI. a Adély z Maurienne, korunován v roce 1131 v Remeši.
Jako patnáctiletý se oženil s dědičkou Akvitánie Eleonorou a o rok později, po otcově smrti, se stal francouzským králem. V letech 1147–1149 se spolu se svou manželkou zúčastnil druhé křížové výpravy do Svaté země. Během výpravy došlo mezi oběma manžely k odcizení, které vyvrcholilo v roce 1152 jejich rozvodem.
Život - Narodil se jako syn francouzského krále Ludvíka VI. a jeho manželky Adély z Maurienne. Po smrti svého otce nastoupil jako šestnáctiletý na francouzský trůn. Oženil se s Eleonorou, dcerou a jedinou dědičkou akvitánského vévody Viléma X. Zbožný král se do Eleonory zamiloval, ona o něm tvrdila, že je"spíš mnich než král". Sňatkem velmi posílil své postavení hlavně ve vztahu k anglickým králům, svým největším protivníkům. Po nástupu na trůn se brzy vymanil z vlivu své matky. Počáteční léta vlády byla ve znamení sporů s představiteli mocných severofrancouzských rodů a také církve. Vše se změnilo, když se Ludvík rozhodl k účasti na křížové výpravě.
Druhá křížová výprava - o vánocích roku 1145 na sněmu v Bourges oznámil, že se vydá na ozbrojenou výpravu do Svaté země, aby vojensky podpořil tamní křesťanské státy oslabené zejména po ztrátě Edessy v roce 1144. Situace byla složitá, protože Ludvík jakoby ignoroval autoritu papeže a jeho nárok na vyhlášení křížové výpravy. Problematickou situaci odstranila až přímá jednání krále s papežskou kurií. A tak 1. března 1146 papež Evžen III. vydal bulu, ve které se prohlásil za původce výpravy a pověřil Bernarda z Clairvaux jejím vyhlášením. To se stalo 31. března 1146 na sněmu ve Vézelay, kde také Ludvík přijal kříž. Na rozdíl od první křížové výpravy se Bernardova výzva neobracela na lid, ale především na vládce a elitu bojovníků. Spolu s králem se rozhodli vydat na křížovou výpravu i jeho bratr Robert z Dreux, toulouský hrabě Alfons Jordan, syn jednoho z vůdců první křížové výpravy Raimonda IV. z Toulouse, hrabě Vilém z Nevers, syn vůdce křížové výpravy v roce 1101, hrabě Jindřich ze Champagne, flanderský hrabě Dětřich, Amadeus Savojský a mnozí další. Svého švagra Rudolfa z Vermandois, francouzského senešala, společně s opatem Sugerem a remešským arcibiskupem Samsonem stanovil regenty království.
Francouzské vojsko se shromáždilo v polovině června v Métách. Spolu s králem vyrazila na cestu i jeho manželka Eleonora. K francouzskému vojsku se připojilo i 130 templářských rytířů, kteří se vydali na východ spolu s nejméně stejným počtem seržantů a služebných bratří. Cesta po pevnině probíhala bez problémů a v říjnu dorazilo francouzské vojsko ke Konstantinopoli. Křižáci pokračovali dále a počátkem listopadu dorazili k Nikaii, kde narazili na zbytky rozprášené německé výpravy Konráda III. Spojené vojsko pak už bez problému pokračovalo do Efezu. Během výpravy se templářský řádový mistr ve Francii Evrard z Barrès stal jedním z hlavních rádců Ludvíka VII., který během výpravy svěřil templářům odpovědnost za ochranu vojska. V Attalii se Ludvík nalodil na byzantskou loď a nechal se dopravit do Svatého Symeona blízko Antiochie. Když v březnu 1148 dorazil král do Antiochie byl už tak zadlužen, že si musel od templářů půjčit peníze potřebné k pokračování výpravy. Během pobytu v Antiochhii pojal Ludvík podezření o Eleonořině milostném románku s jejich hostitelem antiochijským knížetem Raimundem z Poitiers a násilím ji donutil pokračovat s ním ve výpravě.
Narozdíl od Konráda III., který odplul z Akkonu už v září 1148, rozhodl se Ludvík s Eleonorou strávit zimu ve Svaté zemi. Jejich návrat zpátky do Evropy byl stejně bouřlivý jako celá křížová výprava. Z Palestiny vypluli po Velikonocích roku 1149 na lodích sicilského krále
