Libye
Libye je arabský stát v severní Africe u Středozemního moře. Jejími sousedy jsou Egypt, Súdán, Čad, Niger, Alžírsko a Tunisko. Jméno státu má původ ve starořeckém mýtu o Libyi. V současnosti v zemi probíhá občanská válka mezi stoupenci Kaddáfího džamáhíríje a povstalci zastupovanými Národní přechodnou radou a podporovanými NATO.
.svg)
V letech 1911–1943 byla Libye italskou kolonií. Itálie tuto bývalou osmanskou provincii získala na základě Smlouvy z Lausanne po vyhrané italsko-turecké válce, kdy byli Turci, tlačeni hrozícím konfliktem s balkánskými státy, donuceni podepsat s Itálií mírovou smlouvu. V rámci této smlouvy vyklidili Tripolsko a Kyrenaiku a předali ji pod správu Itálie. Kyrenaiku se však Italům nepodařilo zcela obsadit, a tak požívala značné autonomie v rámci italské koloniální říše (vlastní parlament). Až po další válce v letech 1922-1928 byla Kyrenaika zcela podrobena a roku 1929 spojena s Tripolskem a Fezzánem. Itálie musela poté čelit tuhému odporu beduínských povstalců, zesílenému v průběhu první světové války, kdy byli zásobováni dodávkami zbraní od Centrálních mocností. Poslední odpor byl zlomen roku 1935 dobytím oázy Kufra. Italská vláda poskytovala kolonistům velké subvence, v roce 1940 jich v Libyi žilo přibližně 110 000.[1] V roce 1938 se pobřežní části Kyrenaiky i Tripolska staly integrální součástí Itálie, zatímco ve vnitrozemí vznikla provincie Libyjská Sahara.
Během druhé světové války bylo území Libye svědkem rozsáhlých válečných operací. Válčící strany (Němci, Italové a Britové) se střídali v kontrole nad touto oblastí. Ke konci roku 1942 se Britům podařilo definitivně vytlačit italsko-německé jednotky z Libye. Po zbytek války a po ní byly Tripolsko a Kyrenaika spravovány Velkou Británií. Po druhé světové válce bylo území bývalé Italské severní afriky rozděleno na historické regiony Tripolsko (pod vládou Britů), Kyrenaika (pod vládou Britů) a Fazzān (pod vládou Francouzů). Poté, co došlo v roce 1949 k rozsáhlým nepokojům, rozhodla OSN o plném osamostatnění Libye. Toto rozhodnutí bylo naplněno roku 1951, kdy spojením Fezzánu, Tripolska a Kyrenaiky vznikl nezávislý federativní stát Libye jako Libyjské království pod vládou krále Idrise I. emíra Kyrenaiky a Tripolska.
V roce 1963 byl za autoritativní vlády zrušeno federativní členění země. V roce 1969 proběhl vojenský puč vedený skupinou plukovníků pod vedením Muammara Kaddáfího.
Libye po roce 1969 postupně začala usilovat o pozici regionální mocnosti v Africe. Ze země byly vykázány americké a britské jednotky, znárodněny zahraniční ropné společnosti. Muammar Kaddáfí začal podporovat povstalecké skupiny, které v mnoha zemích Afriky (ale i Evropy a Latinské Ameriky) ohrožovaly tamní vlády. V 70. a 80. letech navíc Libye zvýšila tlak a následně i vojensky intervenovala v sousedním Čadu, bývalé francouzské kolonii ve střední Africe, na což Francie odpověděla vojenským zásahem. Francouzské jednotky se tak v roce 1986 přímo střetly s Libyjci v rámci operace Épervier. Francie zničila libyjské radarové zařízení a pomohla čadskému prezidentovi Habrému dobýt okupovaný sever země.
Muammar Kaddáfí či al-Kaddáfi (7. června 1942 Syrta, Libye – 20. října 2011 Syrta, Libye) byl voják s hodností plukovníka, který byl od roku 1969 jako „Vůdce Velké revoluce z 1. září a Libyjské arabské lidové socialistické džamáhíríje“ vládcem Libye a do roku 2011 byl také jeden z nejdéle vládnoucích vůdců na světě.
Po vypuknutí povstání v roce 2011 se oblast pod jeho kontrolou zmenšila, načež začal zpět ztracené území dobývat. Během července a srpna 2011 se však situace opět obrátila a 23. srpna 2011 povstalci dobyli Kaddáfího sídlo Báb al-Azízíju, aniž by nalezli samotného diktátora. Byl stíhán Mezinárodním trestním soudem, kvůli obviněním ze spáchání zločinů proti lidskosti. 20. října 2011 byl nalezen a dopaden skupinou rebelů, následně lynčován a poté zabit. Podle prozatimního premiéra země Mahmúda Džibríla Kaddáfí zemřel při přestelce mezi povstalci a jemu věrnými ozbrojenci. OSN však požaduje prošetření okolností tohoto incidentu, protože byl špatně zdokumentován, a Kaddáfí neměl důvod být přítomen v Syrtě, protože se v tu dobu měl nacházet na jihu země. Jeho mluvčí používá satelitní telefon do odlehlých oblastí.
Biografie - Narodil se jako syn kočovného beduínského zemědělce v poušti nedaleko přístavního města Syrta v roce 1942. Základní vzdělání získal v Misurátě. V období studií byl zastáncem ideologie egyptského státníka Gamála Abdula Násira a stal se zapřísáhlým odpůrcem monarchie. V roce 1961 byl vyhozen z internátní školy ve městě Sabhá za nepovolené organizování studentů a účast na demonstracích proti vystoupení Sýrie ze svazku Sjednocené arabské republiky. V témže roce zahájil studium na Libyjské vojenské akademii v Benghází. V roce 1965 byl poslán na několik měsíců do Královské vojenské akademie v Sandhurstu. Domů se vrátil v roce 1966 jako důstojník s hodností kapitána spojovacího vojska.
Vojenský převrat - Od ledna roku 1969 začal plánovat společně se skupinou důstojníků převrat. Jeho cílem bylo zrušení monarchie a nastolení vojenské vlády. Akce byla několikrát odložena, k vypuknutí převratu tak došlo až 1. září 1969. Výsledkem bylo sesazení libyjského krále Idrise I., který byl tou dobou na léčení v Turecku. Nekrvavou cestou se Kaddáfí ujal vlády nad Libyí a nechal se jako voják s hodností plukovníka jmenovat vrchním velitelem ozbrojených sil.
Vláda - V zahraniční politice utužoval vztahy s arabskými zeměmi. V roce 1970 se jmenoval premiérem i ministrem obrany a podařilo se mu vynutit zrušení americké vojenské základny na předměstí Tripolisu a britské vojenské základny v Tobruku. Do konce téhož roku vyhnal asi 20 tisíc obyvatel italské národnosti. Základem jeho hospodářské politiky bylo znárodnění ropných rafinérií. Zakázal také alkohol a hazardní hry. V době, kdy přebíral vládu, patřila Libye k nejchudším zemím světa; dnes má nejnižší podíl obyvatel žijících v chudobě z celé Afriky. Během jeho vlády stoupla gramotnost z 10 % na 88 %. Vytvořil zdravotnickou síť na dobré úrovni (před jeho nástupem k moci bylo 10 % Libyjců slepých, v některých oblastech polovina lidí trpěla trachomem, více než třetina kojenců umírala do jednoho roku). Průměrný věk dožití je dnes nejvyšší na kontinentě (muži 75 let, ženy 80 let; tedy vyšší než v České republice). Veřejný dluh je druhý nejnižší na světě. Potraviny jsou dotované a levné, díky out-source pěstování obilí na Ukrajině. Rovněž domácí výrobci potravin jsou podporováni tak, že stát 100% dotuje kupní cenu zemědělských strojů a nářadí, výměnou za příslib poctivého odvádění daní z produkce. Jiní podnikatelé mohou zažádat o nenávratnou státní půjčku na podnikání.
Většinu úspěchů Kadáfího vlády lze spojit s pokračujícím nárůstem cen ropy po ropné krizi roku 1973. Během jeho vlády se ekonomika nijak nediverzifikovala, v současnosti vývoz ropy tvoří 70% HDP.
Vláda Muammara Kaddáfího mimo jiné vykazovala vysokou míru korupce. Na indexu vnímání korupce je Libye na 146. místě světového žebříčku, z celkového počtu 178 zemí. Hranici mezi soukromým majetkem Kadáfího či jeho příbuzných, a majetkem státu je často těžké rozlišit. V Libyi i přesto má vysokou popularitu.
Král Idris I. Libyjský, celým jménem Saíd Muhamad Idris bin Saíd Muhamad al-Mahdí al-Senussi (12. března 1889 – 25. května 1983), byl první a jediný král Libye. Vládl v letech 1951 až 1969, a byl současně hlavou muslimského řádu Senussi.
Počátek života - Narodil se v Al-Džagbúbu, v ústředí hnutí Senussi, jako syn Saída Muhammada al-Mahdí bin Saíd Muhammad al-Senussi a jeho páté ženy Aisha bint Ahmad al-Syrte. Idris byl vnuk Saída Muhammada bin Alího as-Senussi, zakladatele muslimského súfijského řádu Senussi. Roku 1916 po abdikaci svého bratrance Saíd Ahmed Šaríf es Senussi se stal hlavou řádu Senussi. Byl uznán Brity s novým titulem emíra území Kyrenaika, který byl posléze uznán také Italy (1920).
Velkou část jeho raného života byla ve znamení snahy o vyjednání nezávislosti pro Kyrenaiku.[2] V roce 1922, po italské vojenské kampani proti Libyi, se odebral do exilu. Egypt tehdy sloužil jako jeho základna v guerillové válce proti italským koloniálním úřadům.
Druhá světová válka - Během Druhé světové války, podporoval Idris Spojené království a připojil kyrenejské vlastence do boje po boku spojenců proti Ose. S porážkou německých a italských sil vedených Erwinem Rommelem, se konečně mohl vrátit do hlavního města, Benghází a zformovat oficiální vládu. K nevoli domácích arabských nacionalistů a podpůrců panarabismu v sousedních státech, zachovával král Idris těsné vztahy se Spojeným královstvím a USA, a později dokonce intervenoval proti Egyptské agresi během Suezská krize roku 1956.
Jiným ohrožením jeho panování byla nevyslyšená snaha o mužského potomka, jenž by jej později nahradil na trůně. Ekonomika státu díky výtěžkům z ropných polí a díky přítomnosti letectva Spojených států amerických na Wheelus Air Base poblíž Tripolisu vzrůstala, avšak královo zdraví se začalo zhoršovat.
Převrat a exil - 1. září 1969, kdy byl král Idrís v Turecku, aby se podrobil lékařskému zákroku, byl sesazen libyjskou armádou pod velením Muammara Kaddáfího při státním převratu. Převrat předešel abdikaci krále Idríse, určenou na 4. srpna 1969, s platností do 2. září 1969, ve prospěch svého synovce, korunního prince Hasana as-Senussi.
Po převratu roku 1969, byl král Idrís souzen in absentia "Libyjským lidovým soudem" a v listopadu 1971 nad ním byl vynesen rozsudek smrti. Podařilo se mu lodí dostat do Kamena Vourla, v Řecku, a poté se uchýlil do exilu v Egyptě, kde zemřel v Káhiře v roce 1983, ve věku 94. byl pochován v Medině, v Saúdské Arábii.
