Obléhání Vídně 1529
Obležení Vídně roku 1529, bylo nejzápadnějším pokusem Osmanské říše o postup do střední Evropy. Ze všech konfliktů mezi Osmanskou říší a Rakouskem byl právě tento rozhodným obratem v bojích a stal se historickou předehrou bitvy u Vídně roku 1683.
Sulejmanovi II. Nádhernému nehrozily zásobovací problémy. Dovoz materiálu mu zajišťovalo na 800 lodí po Dunaji a na 20 000 zvířat (velbloudů). Turecká vojska postupovala Uhrami dopouštějíce se strašlivých násilností.[zdroj?] Bylo to cílené.[zdroj?] Šlo o to vyděsit protivníka natolik, aby v podstatě prohrával ještě dříve než se poprvé zkříží šavle. Brutalita dosáhla vrcholu pod Budapeští. Její posádka se vzdala výměnou za zachování životů... a byla pobita do posledního muže. Od tohoto okamžiku Turci směřovali k porážce, nebo minimálně nevítězství.
Z Čech k Vídni po mnoha průtazích vyráží (zhruba) na 2 500 vojáků. Je to 2 000 žoldnéřů. Ti byly zformováni do 4 praporců pod velením Viléma Zvířetického z Vartemberka, Petra Opity (někdy je též znám jako Peřina z Malečína), Petra Hada z Proseče a Jana z Hardeka (jízda). A dále pak šlo o dobrovolnické oddíly pod velením Melichara Krokvice, Jiřího Němce a Kašpara z Říčan. S jejich příchodem měli obránci k dispozici na 17 000 vojáků.
Trvání: od 23. září do 14.října 1529
Místo: Vídeň, Rakousko
Výsledek: rozhodující vítězství křesťanů
HABSBURSKÁ ŘÍŠE - RAKOUSKO s ČESKÝMI, NĚMECKÝMI A ŠPANĚLSKÝMI ŽOLDÁKY x OSMÁNSKÁ ŘÍŠE s MOLDÁVIÍ
Velitelé: Mikuláš hrabě ze Salmu x Sulejman II.
Už 21. září počalo obléhání Vídně. 26.září už Turci na třech místech okolo Vídně blokovali brány Štubentor, Kernertor a Purktor. Vídeň se statečně bránila pod velením Mikuláše ze Salmu (bylo mu tehdy 71 let) a Viléma z Rogendorfu.
Salm město uzavřel a své síly rozdělil tak, aby nepřetržitě a plně pokrývaly celý pás opevnění. Vytvořil sbory, sestávající z vojáků podle regionů jejich původu, a přidělil jim jednotlivé úseky takto:
- říšští Němci, pod velením falckraběte Philppa von der Pfalz, hájili bránu Stubentor;
- Dolnorakušané, pod velením Ecka von Reschach, hájili Korutanskou bránu
- Štýrští, pod velením plukovníka Abela von Hollenegg, Augustiniánský klášter
- Vídeňáci, pod velením Ulricha Leissera, císařský palác
- Dolnorakušané a vídeňská městská stráž, pod velením plk. Leonharda von Fel, bránu Schotentor
- Rakouští a španělští žoldnéři, pod velením Renprechta von Ebersdorf, zřejmě celé pásmo severní hradby
- Češi, pod velením plk. Hanse von Hardegg, bránu Rotenturmtor
Určitým trumfem v rukách hraběte Salma byl pravděpodobně i systém včasné výstrahy. Tedy bubny položené na zem a hrách nasypaný na bubnech. Když turečtí minéři kopali pod hradbu v příslušném směru a dostali se do dostatečné blízkosti začal hrách na bubnu "nervózně" poskakovat (od toho i úsloví: Neklidný jak hrách na bubnu). Obránci se pak mohli připravit nebo dokonce podniknouti protiopatření. "Válka je jen pokračováním politiky jinými prostředky." Jenže ono to platí i opačně. Někdy je politika pokračováním války a v Turecku to stále byla velice krvavá záležitost. Sesazení mělo punc temné definitivnosti. Proto se Sulejman II. Nádherný vždy snažil o návrat s vojskem na Bospor do zimy. Nyní tedy i on ztrácel potřebný čas.
Proto 14. října 1529 nařídil generální útok. Jako motivaci přislíbil 1 000 Asperů pro každého Janičáře (bylo to cca 20 Dk). Dále pak 3 000 Asperů pro 1. muže na hradbách a "Vídeňský pašalík" 1. důstojníku na hradbách. Minérům se navíc podařilo prorvat do hradeb několik vstupů. Ty ale byly jen cca 25 m široké a Turci tak nedokázali využiti své početní převahy. Střet se stal obdobou pouličního boje (bojem mezihradebním/mezistěnovým) a osmanské síly nakonec nedokázaly prorazit. O míře osobního nasazení svědčí i to, že v boji na 1. linii přišel hrabě Salm (tedy vrchní velitel) o nohu.
15. října dal Sulejman II. rozkaz k přerušení obležení. Vídeň se náporu ubránila.