Petr Arnošt II. Mansfeld
Petr Ernst II. hrabě Mansfeld, nebo také Petr Arnošt Mansfeld (*1580 – 29. listopadu 1626) byl nelegitimní syn Petra Arnošta I. Mansfelda, byl také vojenský důstojník, který se vyznamenal během bojů třicetileté války na straně protihabsburského odboje především v období česko-rakouské války.
Petr Arnošt pocházel z rodu, který vlastnil území Mansfeld v Horním Sasku. Narodil se jako levoboček budoucímu nizozemskému místodržiteli Petru Arnoštovi I. Mansfeldovi. Většinu svého mládeneckého života prožil v paláci svého otce v Lucemburku. První vojenské zkušenosti získal při tažení v roce 1594 do Uher s císařskou armádou, kde sloužil pod svým nevlastním bratrem Karlem.
Po tomto tažení se mezi lety 1601 až 1604 účastnil dobývání nizozemského Ostende pod vedením španělského generála Ambrosia Spinoli. Poté se dostal do vojska pasovského biskupa arcivévody Leopolda. V jeho službách se zúčastnil roku 1609 bojů o dědictví julišsko-clevské. Následujícího roku změnil tábor a přidal se na stranu Protestantské unie. V roce 1618 byl Petr Arnošt vyslán savojským vévodou Karlem Emanuelem v čele asi 2000 mužů na podporu českých stavů v boji proti Habsburkům v Českém království. Během jeho kariéry byl označen za vůbec nejschopnějšího vojevůdce v českcých službách, ale také se jeho vojsko stalo známé kvůli svým loupeživým výpadům a rabování. Podařilo se mu dobýt Plzeň, nicméně byl poražen hrabětem Buquoy v bitvě u Záblatí. Další skvrnou na jeho kariéře bylo pochybné jednání při tažení císařsko-ligistických vojsk přes Čechy a kolem Plzně 8. října 1620.
V této době Petr Arnošt si nadiktoval nesplnitelné podmínky, za kterých mínil kapitulovat: požadoval povýšení do stavu říšských hrabat, místodržitelství v Lucembursku a 400 000 zlatých. Problém byl, že povýšení by musel posvětit císař ve Vídni a místodržitelství by musel udělit nizozemský místodržící Albrecht a to nejspíše s povolením španělského krále. Nakonec poněkud slevil, a za úplatek 100 000 rýnských se stal neutrálním a do bitvy na Bílé hoře se nezapojil, místo toho zůstal se svým vojskem v Plzni. Přestože by se toto jednání mohlo zdát zrádné, obvykle takto nebývá označováno ani dobovými historiky, například Pavel Skála ze Zhoře píše:
| „ | Co se hraběte z Mansfeldu tkne, on [Thurn] že o něm myslí i to praví, že jest kavalír poctivý a válečník prozřetelný, pročež aby jak nejvyšší purkrabě, tak i jiní nejvyšší úředníci zemští jeho v žádné domnění scestné nebrali a tím pokřikem obecným myslí svých nermoutili; neboť co se tu koli od téhož hraběte děje, to vše že s vůlí a vědomím Jeho Milosti královské a k dobrému jich všech od něho předevzato je.[1] | “ |
Petr Arnošt zůstal v Plzni dokud se Fridrich Falcký nestáhl pryč z Koruny české a pak se odtud také stáhl. Ve Falci se úspěšně bránil nájezdům císařského generála Jana Tillyho. Ve Falci se spojil s Fridrichem a podařilo se mu porazit Tillyho v bitvě u Wieslochu. Poté ho Friedrich propustil ze svých služeb a Petr Arnošt se spojil s Kristiánem Brunšvickým a vstoupil do služeb Nizozemské republiky. Okolo roku 1624 navštívil třikrát Londýn, kde ho lidé vítali jako hrdinu, nejméně jednou navštívil také Paříž. Jakub I. se nejprve zdráhal poskytnou pomoc na obnovu Falce, ale později, v roce 1625, Petr Arnošt odjel z Doveru do Nizozemí se svou armádou Jakubem podpořenou. Ještě téhož roku byla třicetiletá válka obnovena založením Haagské koalice. Do čela vojsk Haagské koalice byl zvolen dánský král Kristián IV. a Petr Arnošt byl pověřen jako velitel armády Haagské koalice pro střední Evropu. Jeho vojska byla ale vzápětí poražena Valdštejnem v bitvě u Dessau. Petr Arnošt nelenil a velmi brzo sestavil novou armádu, se kterou vtrhl do habsburských dědičných držav. Odsud byl ale Albrechtem z Valdštejna vytlačen do Uher přes Opavu, kam se navrátila část uprchlých českých stavů a organizovala zde odboj. Později, kdy už byl nucen ustoupit do Uher, doufal Mansfeld v pomoc sedmihradského vévody Gabriela Betlena. Betlen ale záhy změnil názor a v roce 1626 podepsal bratislavský mír s císařem Ferdinandem II., což donutilo Mansfelda k opuštění jeho mužů.
Mansfeld se bez svého vojska vydal do Benátek, kde chtěl vyjednat spojenectví, ale když dosáhl vsi Rakovica poblíž Sarajeva náhle onemocněl a 29. listopadu 1626 vydechl naposled.
