LUCky.luKA

• Zlatá bula sicilská -

Zlatá bula sicilská je souborem tří navzájem provázaných listin, jejichž význam v dějinách českého státu procházel významnými proměnami. Přemyslu Otakarovi I. ji 25. září 1212 vydal v Basileji budoucí římský král Fridrich II. jako odměnu za podporu, již mu Přemysl poskytl v boji o říšskou královskou korunu. Název listiny, resp. listin, je odvozen od pečeti, která je k dokumentu přivěšena. Fridrich II. jako král Sicílie disponoval tehdy pouze pečetí tohoto království. Říšskými insigniemi a tím i říšským typářem Fridrich II. na své vlastně první cestě do říše ještě nedisponoval.

Obsah prvního privilegia - Samotná intitulace basilejského privilegia obsahuje interpretační problém, neboť Fridrich II. se představuje na prvním místě jako "imperator electus." Tradiční překlad tohoto titulu jako "zvolený císař" je zřejmě nesprávný, protože v té době Fridrich II. nebyl ještě zvolený. Toto označení využívala ve skutečnosti římská kurie, která tím designovala svého kandidáta na říšský trůn, a proto by se mělo spíše překládat jako "vyvolený (budoucí) římský císař." Sicilský král potvrdil Přemyslu Otakarovi I. královskou hodnost. Důvodem je vděčnost za jeho podporu Fridricha II. ke zvolení na římského krále. Privilegium zřejmě potvrzuje starší výsady, které český panovník obdržel od římských králů Filipa Švábského a Oty IV. Brunšvického, ačkoliv v listině je zmíněn jen první jmenovaný. To je pochopitelné. V roce 1212 bylo nevhodné připomínat, že Přemyslovec kdysi podporoval welfskou stranu soupeřící se Štaufy o prvenství v říši. Jedinečnost Zlaté buly sicilské bývá často spatřována ve skutečnosti, že českému panovníkovi byla královská hodnost přiznána poprvé dědičně. Ve skutečnosti tomu tak není. Už privilegium z roku 1158 pro knížete Vladislava II. obsahuje pasáž o dědicích královské hodnosti. Přemysl Otakar I. musel o dědičnost svého království ještě svést tuhý boj. Fridrich II. dále potvrdil, že udělí odznaky královské znaky každému, kdo bude zvolen v Čechách. Tím bylo zachováno právo české šlechty na volbu svého panovníka. Přemysl Otakar I. se snažil tento nárok šlechty potlačit, avšak neúspěšně. Českému králi bylo rovněž potvrzeno právo investitury pražských a olomouckých biskupů, při čemž však všechny svobody, které biskupové obdrželi od předchozích římských králů, mají být zachovány. Pravděpodobně se naráží na privilegium, kterým Fridrich I. Barbarossa uznal pražského biskupa za říšského knížete.

Český panovník měl být napříště osvobozen od všech povinností vůčí říši až na účast na říšských sněmech, pokud se konaly v Merseburku, Norimberku nebo Bamberku, tedy nedaleko území českého království. Stejně tak v případě doprovodu římského krále na jeho korunovační jízdě do Říma byl český král povinen vypravit 300 jezdců nebo zaplatit 300 hřiven stříbra (náklady na jejich vypravení). K větě o návštěvě sněmu v Merseburku jsou připojena nejasná slova o tom, že "pokud by kníže polský přijal pozvání, mají mu dát průvod, jako někdy jejich předchůdcové, králové čeští činívali." Není přesně zřejmé, jaký význam má tato věta v kontextu celého privilegia. Polské záležitostí se ovšem vždy nějakým způsobem prolínaly s osudy českých králů. První český král Vratislav byl korunován i na krále polského. V korunovačním privilegiu Vladislava II. z roku 1158 se dočteme o polském censu, který má být vyplácen českému králi. Nevíme však, zda tato věta je jen zamteným pozůstatkem historické paměti, či zda Přemysl Otakar I. chtěl roli přímluvce polského knížete na říšském dvoře konkrétně využít. Zlatá bula sicilská garantovala vnitřní nezávislost českého státu a zároveň jeho formálním začleněním do Svaté říše římské nabízela českým králům jako říšským knížatům nové možnosti aktivní zahraniční politiky. Přispěla tak ke zvýšení prestiže českého království ve střední Evropě i k upevnění pozic jeho panovníků jak mezi evropskými vládci, tak na domácím poli. Někteří současní badatelé se na druhou stranu kloní k názoru, že význam Zlaté buly sicilské byl nadhodnocen v 19. století, kdy sloužila jako právní doklad o historickém nároku českého národa na vlastní státnost. Odtud byla tato interpretace přenesena do učebnic a do veřejného povědomí. Přitom stejně důležitými listinami mohla být potvrzení darování královské hodnosti Filipem Švábským a Otou IV. Brunšvickým, která se ovšem nedochovala. Důvody pro budování důležitosti Zlaté buly sicilské byly údajně její majestátní vzhled a důležité místo, které jí ve své panovnické koncepci určil Karel IV., který se tak snažil navázat na starší domácí přemyslovskou tradici. Faktem zůstává, že právní význam Zlaté buly sicilské klesl již roku 1216, kdy byla nahrazena tzv. Zlatou bulou ulmskou a nezmiňuje ji ani tzv. Zlatá bula melfská z roku 1231, kterou Fridrich II. potvrdil intronizaci Václava I.

Další dva dokumenty a problémy s nimi spojené - Pojem Zlatá bula sicilská dnes ve skutečnosti zastřešuje, jak v odborné, tak v populární literatuře, celkem tři listiny, které v Basileji pro (budoucího císaře) Fridricha II. sepsal notář Jindřich z Pairis a které tvoří logický celek. Listina druhá je adresována Přemyslu Otakaru I. a třetí jeho bratrovi Vladislavu Jindřichovi, moravskému markraběti. Obsahem obou je věnování statků a zboží.

• Kunhuta Přemyslovna (leden 1265 – 27. listopadu 1321), prvorozená dcera českého krále Přemysla Otakara II. a Kunhuty Uherské, byla mazovskou kněžnou a také abatyší kláštera sv. Jiří na Pražském hradě.

Klášter Na Františku - Otec si pro Kunhutu vyžádal dědické právo na české království od římského krále Richarda Cornwallského a tento stav trval až do narození mužského dědice v roce 1271. Ve dvanácti letech vstoupila do kláštera Na Františku – podle podmínek mírové smlouvy s novým německým králem Rudolfem Habsburským z roku 1276 se totiž měla vdát za jednoho z jeho synů (Hartmanna), což odporovalo zájmům jejího otce. Není ovšem jasné, zda se uchýlila do kláštera z vlastní vůle nebo na otcův pokyn. Po smrti tety Anežky České převzala Kunhuta její úlohu v klášteře Na Františku a pečovala o nemocné.

Mazovská kněžna - V roce 1291 se Kunhuta na bratrovu žádost vdala za piastovského knížete Boleslava II. Mazovského. Kunhuta byla jeho druhou ženou, tou první byla Gaudemunda Žofie Litevská, od které se dočkal dvou synů a dcery. Druhá manželka Boleslavovi přinesla zvýšení prestiže a porodila mu tři děti: mazovskou kněžnu Eufrozinu (1292- 1328/9), knížete Václava (1293-1336) a jeptišku u sv. Jiří Perchtu (před 1299- po 1311). V roce 1302 bylo nešťastné manželství na Kunhutinu žádost rozvedeno. Při podpisu listin ostatně Kunhuta užívala nejprve titulu dcery českého krále a až poté mazovské vévodkyně. K rozluce manželství snad přispělo i to, že Václav II. už v té době byl korunován polským králem.

Abatyše u sv. Jiří - Kunhuta poté působila až do konce života jako abatyše v klášteře sv. Jiří na Pražském hradě a v dobách po vymření Přemyslovců po meči často poskytovala útočiště své neteři Elišce Přemyslovně. Dá se říct, že osiřelou dívku hodně ovlivnila. Právě Kunhutě můžeme poděkovat za Pasionál abatyše Kunhuty. Jako objednavatelka tohoto skvostného rukopisu se postavila po bok urozených mecenášek západní latinské Evropy. První text byl sepsán již okolo roku 1312 a celé dílo bylo dokončeno někdy okolo roku 1321, v době Kunhutiny smrti. Na tvorbě Pasionálu se podílel i významný dominikán a později inkvizitor Kolda z Koldic. Hlavním autorem byl zřejmě kanovník Beneš .

• Boleslav (syn Vratislava II.) (po 1062 - 11. srpen 1091) byl nejstarší syn českého krále Vratislava II. a jeho třetí manželky Svatavy Polské, kníže olomouckého údělu v letech 1087-1091.

Jeho mladšími bratry byla pozdější knížata Bořivoj II., Vladislav I. a Soběslav I., polorodým bratrem Bořivoj II. Po smrti Oty I. Olomouckého (1086) svěřil král Vratislav olomoucký úděl svému synovi Boleslavovi. Práva Otových potomků naopak bránil králův bratr Konrád I. Brněnský. Olomoucký kníže Boleslav ale zemřel už v roce 1091.

• Svatopluk (resp. Svatopluk Olomoucký, datum jeho narození neznámé, zemřel 21. září 1109) pocházel z olomoucké větve dynastie Přemyslovců, byl nejdříve knížetem olomouckého údělu, v letech 1107-1109 pak českým knížetem.

Svatopluk byl nejspíše prvorozeným synem olomouckého údělného knížete Oty Olomouckého a Eufemie Uherské z rodu Arpádovců a otcovým nástupcem - společně se svým bratrem Otou II. Svatoplukovým dědem byl kníže Břetislav I., strýcem král Vratislav II. Když v roce 1086 nebo 1087 Ota I. Olomoucký zemřel, jeho synové byli příliš mladí na převzetí údělu (Svatopluk se zřejmě narodil až v 80. letech 11. století). Král Vratislav v roce 1090 olomoucký úděl svěřil svému synovi Boleslavovi. Eufemie Uherská se uchýlila k brněnskému údělníkovi, Otovu bratrovi Konrádovi. Konrád, který se snad pokusil hájit práva Otových synů, každopádně získal vládu nad celou Moravou. Vratislav se nakonec při obléhání Brna dostal do svízelné situace a jako svého nástupce uznal Konráda Brněnského. Někdy v této době (1091-1092) Eufemie začala spravovat Olomoucko. Svatoplukovi ho předala v roce 1095. V roce 1103 se Svatopluk účastnil spolu s knížetem Bořivojem II. tažení na Polsko, kde proti sobě o trůn bojovali Boleslav III. Křivoústý a Zbyhněv. Bořivoj získal 1000 hřiven od Křivoústého, aby nepodnikal další útoky. O tuto sumu se ale kníže s bratrancem nerozdělil.

O dva roky později, v roce 1105 uskutečnil po dohodě s Polskem a Uherskem vojenskou výpravu do Čech, která měla odstranit Bořivoje II. a umožnit Svatoplukovi stát se českým knížetem. Nepodařilo se mu ale proniknout do Prahy. V roce 1107 tedy poslal k nyní už nedůvěřivému Bořivoji II. svého vyslance, který tvrdil, že přeběhl od Svatopluka na stranu Bořivoje. Pomluvil u knížete jeho přední rádce a spojence, že se prý sami spolčují se Svatoplukem. Bořivoj rázem ztratil oporu své moci a byl nucen uprchnout do Německa. Svatopluk se stal českým knížetem. Brzy nato byl Svatopluk zajat králem Svaté říše římské Jindřichem V. Jindřich Svatopluka propustil až za slib obrovského výkupného, které si Svatopluk obstaral mimo jiné i vyrabováním četných českých kostelů a klášterů. S Jindřichem V. se ale posléze usmířil a podnikl s ním tažení do Uherska. Morava byla mezitím přepadena Poláky a Svatopluk byl nucen se z Uher navrátit a nepřítele zahnat zpět. Krátce potom vpadli na Moravu Uhři, kníže jim vytáhl vstříc, ale v noci si o větévku vypíchl oko. Rozhodl se také vyřešit delší dobu trvající mocenskou rivalitu mezi Přemyslovci a rodem Vršovců. V roce 1108 nechal Vršovce i s jejich příbuznými povraždit a zmocnil se jejich držav. Posledním Svatoplukovým krokem bylo odvetné tažení do Polska roku 1109, opět spolu s Jindřichem V. Na cestě byl přepaden neznámým jezdcem a probodnut kopím. Vrah byl nejspíše mstitel Vršovců, jeden z těch, kteří vyvraždění přežili. S neznámou manželkou měl Svatopluk syna Václava Jindřicha ( 1107/8 - 1130 ) jemuž byl za kmotra Jindřich V.

• Václav Jindřich Olomoucký (asi 1107 - 1. březen 1130) byl syn českého knížete Svatopluka a jeho blíže neznámé manželky, kníže olomouckého údělu v letech 1126–1130.

Olomouckým údělníkem se Václav stal po smrti svého strýce Oty II. Černého v bitvě u Chlumce. Co se ale týče Václavova života, prameny jsou dost skoupé. Když po čtyřech letech vlády na Olomoucku v roce 1130 Václav zemřel, území získal kníže Soběslav I. V roce 1130 tedy kníže držel nejen Čechy, ale také Znojemsko, Brněnsko a Olomoucko.

• Vratislav Brněnský (před 1113 - 1156) byl syn údělného knížete Oldřicha Brněnského z dynastie Přemyslovců a jeho blíže neznámé manželky, kníže brněnského údělu v letech 1125-1126/8 a 1130-1156.

Soběslav I. v roce 1125 zbavil Brněnska svého konkurenta Otu II. Olomouckého a vrátil je právoplatnému dědici Vratislavovi. Když ale kníže Soběslav v roce 1126 zvítězil v bitvě u Chlumce, Vratislava z údělu vyhnal (nejpozději v roce 1128). Došlo k tomu v době, kdy se proti pražskému knížeti zformovala rozsáhlá opozice vedená biskupem Menhartem. V roce 1130 se Vratislav mohl do brněnského údělu vrátit. V roce 1132 se oženil s ruskou kněžnou neznámého jména. Našel mu ji uherský král Béla II. a snad šlo o součást Soběslavovi protipolské politiky. V roce 1142 se Vratislav společně s Konrádem II. Znojemským účastnil neúspěšného odpoje proti novému knížeti Vladislavovi II. Neúspěch ovšem Vratislav nezaplatil ztrátou údělu. Účastnil se i Konrádova útoku na biskupa Jindřicha Zdíka. Vratislav zemřel v srpnu nebo září roku 1156. Se svou manželkou měl syny, o nichž se ale příliš informací neví: Spytihněva a Svatopluka. Jeho nástupcem v údělu se stal Konrád II. Znojemský.

• Vladislav Olomoucký († po 1165) byl nejstarší syn českého knížete Soběslava I. a jeho manželky Adléty Uheské, kníže olomouckého údělu v letech 1137–1140.

Otec Soběslav zbavil vlády na Olomoucku předchozího vládce Lupolta a dosadil se v roce 1137 svého syna Vladislava. Byl to jakýsi důkaz, že kníže má v úmyslu stanovit syna svým nástupcem v Praze. V květnu 1138 se kníže účastnil dvorského sjezdu nového německého krále Konráda III. v Bamberku, kde si vymohl udělení Čech v léno pro svého syna Vladislava. O měsíc později svolal Soběslav své stoupence do Sadské a donutil je potvrdit nástupnictví pro Vladislava. Ačkoliv tak byly splněny dva nástupnické principy, po smrti Soběslava v roce 1140 se knížetem stal jiný Vladislav, ne jeho syn, ale synovec. Toho totiž šlechta mylně pokládala syna někdejšího knížete Vladislava I. za slabého. Olomoucký údělník poté uprchl do Uher. S Vladislavem II. se Soběslavův syn setkal v roce 1146, poté o něm zprávy dlouhá léta mlčí. Kolem roku 1152 se snad oženil s dcerou Albrechta I. Medvěda. Naposledy je zmiňován v roce 1165.

• Václav II. (* 1137, † po 1192) byl český kníže (1191–1192) z dynastie Přemyslovců, nejmladší syn Soběslava I. a Adléty Uherské, bratr knížete Soběslava II. a údělníka Oldřicha.

Mladá léta za panování Vladislava II. trávil Václav zřejmě ve vyhnanství. S jistotou se o jeho mládí neví téměř nic. Teprve když roku 1173 dosedl na český trůn jeho bratr Soběslav II., dostal od něho na Moravě za úděl Brněnsko a pak po určitých nesvárech Soběslava s dalším bratrem Oldřichem Olomoucko. Po vypuzení Soběslava II. staronovým knížetem Bedřichem utekl roku 1179 do Uher. Roku 1184 se vrátil do Čech, když byl povolán od šlechty vzbouřené proti Bedřichovi, a snažil se získat český trůn. Pražský hrad ovšem ubránila Bedřichova manželka Alžběta Uherská a Bedřich s německou pomocí donutil vzbouřené pány k poslušnosti. Bedřichovým nástupcem se stal Konrád II. Ota, se kterým se Václav rychle spřátelil - spojovali je společní nepřátelé, což byli Bedřichovi bratři. Když Konrád v roce 1191 odjížděl na výpravu Barbarossova syna (budoucího Jindřicha VI., do Itálie, pověřil právě Václava správou země. Na této výpravě ovšem Konrád zemřel a Václav se tak dostal na trůn. Proti němu ale vystoupil pražský biskup Jindřich Břetislav a vymohl u císaře Jindřicha VI., aby udělil Čechy v léno Otakaru I. Za slíbenou úplatu 6 000 hřiven stříbra císař svolil, zbavil Václava českého trůnu a knížetem provolal Přemysla. Václav se po statečné několikaměsíční obraně Prahy vzdal biskupovi a na začátku roku 1192 se ujal vlády Přemysl Otakar I. Václav znovu musel uprchnout, na cestě byl zajat míšeňským markrabětem, švagrem Přemysla Otakara, a o jeho dalším osudu není nic známo. V míšeňském vězení zřejmě zemřel. Není známo, zda měl manželku a děti.

• Vladimír Olomoucký (1145 - 10. prosince před r. 1200) byl syn olomouckého údělného knížete Oty III. Dětleba a jeho manželky Durancie. Spolu se svým bratrem Břetislavem byl vládcem olomouckého údělu od roku 1189 do přelomu století, kdy bylo zřízeno markrabství moravské.

V roce 1189 se olomoucký údělník Konrád II. Ota stal českým knížetem a z vyhnanství povolal své příbuzné. Vladimír a jeho bratr pak vládly Olomoucku víc než deset let, s výjimkou let 1192-4, kdy je nahradil Jindřich Břetislav jako moravský markrabí.

• Břetislav Olomoucký († před 1201) byl syn olomouckého údělného knížete Oty III. Dětleba a jeho manželky Durancie. Spolu se svým bratrem Vladimírem byl vládcem olomouckého údělu od roku 1189 do přelomu století, kdy bylo zřízeno markrabství moravské.

V roce 1189 se olomoucký údělník Konrád II. Ota stal českým knížetem a z vyhnanství povolal své příbuzné. Vladimír a jeho bratr pak vládly Olomoucku víc než deset let, s výjimkou let 1192-4, kdy je nahradil Jindřich Břetislav jako moravský markrabí. Břetislav po sobě zanechal syna Sifrida.

• Mikuláš Opavský (okolo 1255 – 26. července 1318) byl synem Přemysla Otakara II. a jeho milenky, rakouské šlechtičny Anežky z významného hornorakouského rodu Kuenringů. Stal se zakladatelem vedlejší linie přemyslovského rodu (opavští Přemyslovci), která vydržela až do roku 1521 a jejímž posledním zástupcem byl ratibořský kníže Valentin Hrbatý.

V říjnu 1260 se pro něj otec snažil získat nástupnické právo. Odpověď papeže byla příznivá, uznává dědické nároky dětí českého krále, které jim Otakar bude ochotný poskytnout, a dokonce mu smějí říkat otče. Papežská bula ovšem měla dodatek, podle kterého se dědická práva nevztahovala na český trůn. Přemysl toto rozhodnutí přijal celkem snadno (umožňovalo mu to ospravedlnit rozvod s Markétou Babenberskou). Mikuláš vyrůstal na pražském dvoře a otce doprovázel na jeho výpravách. V listopadu 1269 mu bylo vydělena opavská provincie, což znamenalo jistý zásah do tradičního rozdělení Moravy na tři úděly. Opavsko získalo svébytný statut, a to na úkor Olomoucka. V bitvě na Moravském poli (1278) bojoval po otcově boku. Po prohrané bitvě strávil dva roky v uherském zajetí. V létě 1281 byl Mikuláš po zaplacení výkupného propuštěn ze zajetí a vrátil se na Opavsko. Po svém návratu z uherského zajetí, kdy se na Opavsku ujal svých práv, musel Záviš s Kunhutou Opavsko opustit. V lednu 1285 v Chebu došlo také k dalšímu sblížení mezi Habsburky a Mikulášem Opavským, kterého Rudolf chápal jako protiváhu Záviše z Falkenštejna. Ještě v únoru toto sblížení stvrdil i sňatek Mikuláše s Rudolfovou vzdálenou příbuznou Adelheidou. V lednu 1289 (ve stejnou dobu, kdy byl uvězněn Falkenštejn) přišel v jeho doprovodu na pražský dvůr Kazimír Bytomský, první z polských velmožů, kteří složili lenní slib Václavovi II. Do českých dějin se Mikuláš Opavský nejvýrazněji zapsal tím, že nechal před hradem Hluboká popravit Záviše z Falkenštejna. Když získal Václav II. polskou korunu, stal se jeho nemanželský bratr starostou krakovským a „capitanus regni Poloniae“, Václavovým zástupcem v Polsku a de facto místokrálem. Po zavraždění Václava III. v Olomouci v roce 1306 se Mikuláš pokusil opětovně opanovat Opavsko. Po jeho počátečním přijetí se proti němu pravděpodobně v roce 1308 vzbouřila místní šlechta a Mikuláše vyhnala. Povstání opavské šlechty pravděpodobně souviselo s rezignací Habsburků na boj o české království po smrti německého krále Albrechta. Mikuláš se poté uchýlil do Plumlova či do Brna, kde nechal znovu vybudovat minoritský kostel svatých Janů. V témže kostele byl 25. července 1318 pohřben „dosti jsa chud na statky, ale bohat na ctnosti“. Od roku 1308 držel pak Opavsko lehnický kníže Boleslav, který jej zabral jako náhradu za nevyplacené věno své manželky Markéty, sestry krále Václava III. Teprve krátce před svou smrtí se dočkal Mikuláš určité satisfakce, když jeho syn Mikuláš II. složil do rukou českého krále Jana lenní slib a mohl převzít opavské knížectví do přímé správy.

• Jan - probošt vyšehradský († 26. srpen 1296) byl druhý nemanželský syn českého krále Přemysla Otakara II.

Jan si vybudoval skvělou církevní kariéru, ačkoliv se nikdy nedal vysvětit na kněze. Stal se vyšehradským proboštem a kancléřem svého polorodého bratra, krále Václava II. Rovněž zaujímal postavení ve Václavově královské radě a sehrál i důležitou roli v zisku polské koruny pro Václava II. Jan se snad mohl v roce 1296 stát i pražským biskupem, zvolen byl ale Řehoř Zajíc z Valdeka. Přesto byl Jan, podobně jako Mikuláš I. Opavský, prvorozený a legitimizovaný, ovšem rovněž nemanželský syn Přemysla Otakara II., důležitou postavou své doby. Ačkoliv Mikuláš Opavský je na rozdíl od Jana jasně čitelnou postavou, poprvé v našich dějinách se stalo, aby nemanželští synové českého krále zaujímali takto významné postavení. Vyšehradský probošt Jan zemřel v roce 1296, ve stejný den jako jeho otec - 26. srpna.

Autor LUCky.luKA 29.Září 2010 v 08:26 | Permalink