Přemyslovci / 8.díl - knížata a králové český /
Václav III. (6. října 1289, Praha – 4. srpna 1306, Olomouc) byl sedmý král český, král polský (1305–1306) a uherský (1301–1305), poslední český panovník z dynastie Přemyslovců.
Původ - Václav III. byl druhorozeným synem Václava II., českého a polského krále, a Guty Habsburské, dcery římského krále Rudolfa I. Habsburského. Pocházel z dvojčat (sestra Anna zemřela v útlém věku). Přeživšími sourozenci byli (druhá) Anna Přemyslovna, Eliška Přemyslovna, Markéta Přemyslovna a nevlastní sestra Anežka.
Uherská koruna - 12. února 1298 byl Václav ve Vídni zasnouben s jedinou dcerou uherského krále Alžbětou. Ondřej III. se nedočkal dalšího potomstva a roku 1301 zemřel. Rod Arpádovců jím vymřel po meči. Bylo nutné najít nového panovníka, v jehož těle by kolovala arpádovská krev. Uherští magnáti nechtěli přijmout kandidaturu Karla Roberta z Anjou a hledali jinou možnost. V úvahu připadal Ota III. Dolnobavorský, Arpádovec po matce a Václav III., vnuk Kunhuty Haličské a snoubenec desetileté osiřelé Alžběty. Nakonec rozhodlo bohatství českého krále. Václav II., přes nesouhlas královské rady, začal pro syna usilovat o získání uherského trůnu a uherští páni byli uplaceni kutnohorským stříbrem. 27. srpna 1301 byl dvanáctiletý Václav III. po mnoha jednáních ve Stoličném Bělehradě korunován uherským králem a v hierarchii uherských králů získal jméno Ladislav V.
Faktický vliv však měl mladičký král pouze na Slovensku a na západě dnešního Maďarska. Už v září 1301 se v Budíně objevil papežský legát Mikuláš Boccasini, pozdější papež Benedikt XI., zastupující zájmy Karla Roberta a tlumočící názor, že jen papežská kurie má právo rozhodnout o uherském králi. Později papež Bonifác VIII. Václava II. osočil, že se neprávem zve polským králem a zároveň jej vyzval, aby do půl roku předložil doklady synových nároků na svatoštěpánskou korunu. K tomu vyzval i Anjouovce. Opozice v Polsku i Uhrách proti přemyslovskému soustátí rostla. Římskoněmecký král Albrecht I. Habsburský se postavil na stranu papeže Bonifáce, který jediný z něj eventuálně mohl udělat císaře (byť s Václavem II. byli dosud spojenci a český král mu pomohl k německé koruně). Václav II. se marně snažil získat vojenskou podporu francouzského krále Filipa Sličného, který také neměl s papežem dobré vztahy. 31. května 1303 přiřkl Bonifác VIII. svatoštěpánskou korunu Karlu Robertovi z Anjou. Všechny poddané Václava III. zprostil přísah věrnosti. Václav II. samozřejmě odmítl. Jeho syn v Uhersku začal rychle ztrácet podporu šlechty ve prospěch Karla z Anjou a nakonec zůstal obležený v Budíně. Roku 1304 ho otec musel vojensky hájit a Václav III. za otcovy vydatné armádní pomoci odjel i s uherskou korunou a rukojmími do Čech.
Samostatná politika - roku 1304 Přemyslovci vládli území většímu než samotná Svatá říše římská, během dvou let se jejich moc zhroutila úplně.Po smrti otce roku 1305 zdědil Václav III. českou a polskou korunu. Proti králi se dvěma korunami ovšem stál Albrecht I. Habsburský v říši a v Polsku Vladislav I. Lokýtek. Mladý král zrušil zasnoubení s Alžbětou v říjnu 1305, údajně čtyři dny po svatbě s Violou Těšínskou. Jednalo se o nerovný sňatek, jehož důvody nejsou příliš zřejmé. Ačkoliv pozdější kronikáři popisují Violu jako půvabnou, důvodem zřejmě nebyla právě její krása. Snad sehrála roli strategická poloha Těšínska na cestě z Prahy do Krakova. Alžběta byla tou dobou ve Vídni pod habsburskou kuratelou. 10. října Václav ještě použil titul uherského krále a to na listině v Bruntále. Poté se titulu vzdal a společně s uherskými korunovačními klenoty jej předal bratranci Otovi Dolnobavorskému, který se v převlečení vydal do Uher. Václav uzavřel mír s Albrechtem Habsburským, kterému postoupil některá území (Chebsko, Plísensko a Míšeňsko), čímž si uvolnil ruce pro udržení polské koruny. Na jaře 1306, snad ke konci února či v březnu dobyl Vladislav Lokýtek královský hrad v Krakově držený českou posádkou (přestože již 26. ledna 1306 uzavřel v Toruni s „plnomocníky českého krále“ příměří, které mělo trvat „až do sv. Michala“, tedy do 29. září téhož roku). Mladý král začal na přelomu června a července 1306 sbírat zemskou hotovost. Někdy po 5. červenci (toho dne ještě v Praze vydal listinu ve prospěch pražského měšťana a kutnohorského obchodníka) vytáhl z Prahy. Nevíme, kterého dne dorazil do Olomouce; jisté je, že ve čtvrtek 4. srpna 1306 po poledni odpočíval v Olomouci v domě bývalého olomouckého děkanství (v sousedství dnešního dómu sv. Václava) a byl zabit - neznámo kým, ale vina dlouho zůstala na jistém Konrádovi z Botenštejna - třemi ranami do hrudi. Byl zavražděn v necelých sedmnácti letech, dožil se tak nejnižšího věku ze všech českých panovníků. Svými současníky nebyl příliš vysoko ceněn. Zbraslavská kronika o Václavovi píše, že v opilosti rozdával královský majetek a vůbec byl příliš rozmařilý. Možná byl ale autor kroniky k Václavovi příliš kritický - bujaré pitky pořádal i jeho otec, o tom však kronikář mlčí. Ve skutečnosti byla jeho krátká vláda vcelku rozumná a prozíravá, mohla přinést během několika let výsledky, ke kterým se Václav II. už nestihl dopracovat. Špatná pověst opilce a povaleče však už Václavovi III. zůstala.
4. srpna v Olomouci - vražda šestnáctiletého Václava III., kterým vymřela legitimní větev Přemyslovců, sice zůstává neobjasněná, pravděpodobné ovšem je, že Konrád z Botenštejna (z Mulhova) vrahem nebyl. Pravý vrah možná podplatil stráže, aby Konráda (který snad chtěl ohlásit vraždu) ubili. Strážím snad stačilo i to, když ho viděli s nožem. Za iniciátory vraždy byli často označováni Habsburkové nebo Vladislav I. Lokýtek, kteří z Václavovy smrti těžili. Josef Žemlička naopak tvrdí, že mezi českými historiky spíše převládá názor o jakési kolektivní vině české šlechty, ale zřejmě se jednalo o promyšlenou akci určité zájmové skupiny. Václav byl nejprve pohřben v kryptě katedrály svatého Václava v Olomouci (1306-1326), odkud jej o dvacet let později nechala sestra Eliška převézt do zbraslavského kláštera a uložit vedle ostatků otce Václava II. Přemyslovské pozůstatky se bohužel ztratily nejen v průběhu husitských válek, kostra Václava III. se nedochovala vůbec.
Vilemína, také Viléma nebo Blažena (zemřela snad 24. srpna 1281) byla údajně dcerou Přemysla Otakara I. a jeho druhé ženy Konstancie Uherské. Jméno Blažena je český přepis jejího dřívějšího jména „Felix“ (tj. česky Blažena). Jediným písemným pramenem svědčícím o její existenci je milánský inkviziční spis z roku 1300, který vznikl během procesu se stoupenci této charismatičky (zde se uvádí pod jmény Guillelma, Guilemina nebo Gulgielma Boema).
Vilemína měla přijít do Itálie kolem roku 1262 se svým synem a zde brzy získala okruh stoupenců. Dokázala prý uzdravovat různé nemoci, dle výpovědí se snad sama měla jednou označit za převtělení Ducha svatého. Po své smrti v roce 1281 byla převezena do kláštera Santa Maria di Chiaravalle, kteréžto místo se stalo centrem jejího kultu, v čele skupiny jejích vyznavačů stála Mayfreda (z rodu Viscontiů), která byla jako heretik spolu s dalšími upálena v roce 1300. Spáleny byly v této době i exhumované pozůstatky Vilemíny.
Jindřich Břetislav (? – 15. června 1197, Cheb) byl český kníže (1193–1197) a biskup pražský (1182–1197) z dynastie Přemyslovců. Syn Jindřicha, bratra krále Vladislava II., a jeho manželky Markéty. Po návratu z univerzity v Paříži byl zvolen 25. března 1182 biskupem pražským, v Mohuči byl svěcen salcburským arcibiskupem Vojtěchem 23. května.
Jindřich Břetislav byl již v mládí velmi ctižádostivý muž. V biskupském úřadě se snažil zlikvidovat duchovní podřízenost moci světské a vybírání daní od duchovních. Roku 1186 se vystupňovaly jeho rozpory s příbuznými a vydal klatbu na svého bratrance Děpolta II., který spravoval území na Chrudimsku, Čáslavsku a Vraclavsku. Kníže Bedřich Děpolta bránil, ale biskup se odvážil s výhružkami i na něho. Na počátku roku 1187 odjíždí Jindřich Břetislav za císařem Friedrichem Barbarossou se stížností proti knížeti. Fridrich odkládá rozhodnutí na jednání říšského sněmu do Řezna. Bedřich sám se jednání neúčastní, jen vzkazuje, že Jindřich neměl právo si na svého knížete stěžovat. To německé duchovenstvo a císař považují za urážku a Jindřich Břetislav získává 5. března 1187 zlatou bulu, v níž je prohlášen říšským knížetem na českém panovníkovi nezávislým. Když umírá u Neapole 9. září 1191 Bedřichův následník Konrád II. Ota, stojí Jindřich Břetislav v boji o trůn proti dosazenému Václavu II. na straně mladého Přemysla Otakara I. V lednu 1192 je vyslán znovu za novým císařem Jindřichem VI., aby český trůn vyprosil pro Přemysla Otakara. Za slíbenou úplatu 6 000 hřiven stříbra císař svolil, zbavil Václava českého trůnu a knížetem provolal Přemysla. Nový kníže se zdráhá úplatu Jindřichu VI. platit. V nepříjemné situaci se chtěl biskup vyhnout potížím poutí do Santiaga de Compostela, ale císař jeho průvod v Německu zastavil a přinutil vrátit se do Čech. Když je do podzimu 1192 zaplacena jen část úplatku, musel se dát Jindřich Břetislav císaři do zástavy, střídavě pobýval na císařském dvoře a na císařském hradu v Chebu. Přemysl Otakar I. pro osvobození svého biskupa nic neudělal.
Nakonec se císař s Jindřichem Břetislavem dohodl, že mladého knížete zbaví trůnu. V červnu 1193 pak biskupovi propůjčil hodnost českého knížete výměnou za slib zaplacení císaři neuvěřitelné sumy 6 tisíc hřiven stříbra. Jindřich Břetislav se pak v srpnu 1193 vypravil do Čech. Zde je uvítán s nelibostí, Přemysl proti němu táhne s vojskem. V rozhodující chvíli se však od něho odvrátila šlechta a u Zdic přeběhla k Jindřichovu průvodu. Přemysl podporován pražskými měšťany se v Praze opevnil a statečně se bránil takřka do Vánoc, kdy kvůli vlastní bezpečnosti utíká do ciziny. Jindřich Břetislav upevňuje svoji moc. Posledního protivníka, moravského markraběte Vladislava Jindřicha, vzal s sebou do Prahy po vojenském tažení na Moravu v létě 1194. Nyní soustředil ve své osobě veškerou moc v zemi, kterou mu ovšem dal německý císař. Poslušen císařovým rozkazům táhne jako přisluhovač cizí moci proti míšeňskému markraběti Albrechtovi. České vojsko tam loupí a drancuje, za což se biskup musí dělat později veřejné pokání. 6. prosince 1195 vyhlásil Jindřich VI. další křížovou výpravu, v níž Jindřich Břetislav slíbil účast. Vzhledem k nepokojům v Neapolsku se výprava zdržela a Jindřich Břetislav mezitím vážně onemocněl. Dne 13. března 1197 vjel do Prahy papežský legát kardinál Petr z Kapue. Jeho úkolem bylo získat podporu pro křížovou výpravu a napravit poměry mezi českým duchovenstvem. Čeští kněží museli obnovit slib čistoty, zdrženlivosti ve styku s ženami. V té době se už Jindřichu Břetislavovi přitížilo a toho chtěl využít Přemysl Otakar I. k znovuzískání trůnu, jeho vojsko bylo vyhnáno brněnským knížetem Spytihněvem. Kníže se nechal přenést do klidnějšího Chebu, kde 15. června 1197 zemřel. Byl pohřben v Doksanech, bazilice klášteře premonstrátek, kde byly prelátkami jeho sestry.
Richsa Česká (asi 1165 - 19. duben 1182) byla dcera českého knížete a krále Vladislava II. a jeho druhé manželky Judity Durynské.
Richsu její nevlastní bratr, kníže Bedřich ve dvanácti letech v roce 1177 provdal za devatenáctiletého Jindřicha, bratra rakouského vévody Leopolda V. Oba Babenberkové byli Bedřichovými bratranci - jeho matka Gertruda byla sestrou jejich otce Jindřicha II. Německý historik Tobias Weller tvrdí, že Bedřich si tímto sňatkem chtěl zajistit spojenectví svých rakouských příbuzných v budoucích střetech se Soběslavem II. Richsa pět let po svatbě manželovi porodila syna Jindřicha, ale krátce na to, 19. dubna 1182, v sedmnácti letech zemřela. Byla pohřbena v klášteře Heiligenkreuz. Její muž se podruhé neoženil a zemřel v roce 1223.
