LUCky.luKA

    1525 – Albrecht Braniborsko-Ansbašský, poslední velmistr Řádu německých rytířů v Prusku, sekularizoval území Řádu, čímž vzniklo Pruské knížectví.

Obdobně jako i u jiných rytířských řádů byl řád německých rytířů veden velmistry (volenými na doživotí). Na rozdíl od jiných řádů zde však existoval malý rozdíl v názvu velmistra – zatímco velmistr (německy: Großmeister) byl titul většiny ostatních řádů, jmenovala se hlava řádu Německých rytířů vysoký mistr (německy: Hochmeister).

•    Albrecht Braniborsko-Ansbašský (16. května 1490 – 20. března 1568) byl posledním velmistrem řádu německých rytířů v Prusku a prvním světským pruským knížetem. Pocházel z braniborsko-ansbašské větve rodu Hohenzollernů.

Původ _ Albrecht pocházel z franské větve německé knížecí rodiny Hohenzollernů. Jeho otcem byl braniborsko-ansbašský markrabí Fridrich IV., matka Žofie Jagellonská byla dcerou polského krále a litevského velkoknížete Kazimíra IV. Jagellonského.

Velmistr řádu německých rytířů _ koncem roku 1510 byl mladý Albrecht zvolen velmistrem řádu německých rytířů v Prusku. O dva roky později byl slavnostně uveden do Königsbergu. Důvodem jeho volby byly příbuzenské vazby na polského krále Zikmunda I. Starého, který byl jeho strýcem. Mezi křižáky a krakovským dvorem tehdy panovaly od uzavření druhého toruňského míru v roce 1466 velmi napjaté vztahy a představitelé řádu se domnívali, že by tak mohli přispět k jejich vylepšení. To se však ukázalo být velkým omylem, neboť ani vztahy mezi Hohenzollerny a jejich polskými příbuznými nebyly dobré.

Albrecht se jako velmistr bezúspěšně snažil o mírové narovnání mezi řádem a polským králem. Ani válka, které probíhala v letech 1519 - 1521, nedopadla pro řád dobře. Proto Albrecht vyřešil kritickou situaci svérázným způsobem. Roku 1525 přijal luteránskou reformaci, sekularizoval majetek řádu a stal se pruským knížetem. V této funkci složil lenní hold polskému králi.

Pruský kníže _ Albrecht Hohenzollernský byl dvakrát ženatý.

Poprvé se oženil roku 1526 s dánskou princeznou Dorotheou, dcerou krále Frederika I.

Po její smrti si vzal Annu Marii, dceru brunšvicko-lüneburského vévody Erika I. Ve druhém manželství se roku 1553 narodil jeho syn a nástupce Albrecht Fridrich.

• Hohenzollernové _ Dynastie Hohenzollernů (německy: Haus Hohenzollern) či jen Hohenzollernové je německá dynastie, švábského původu.

Mezi nejvýznamnější území, kterým Hohenzollernové vládli, patřily Prusko, Německo a Rumunsko. Jejich rod užívá stříbrno-černě čtvrceného znaku. Počátek dynastie je nepopíratelně doložen od roku 1110 (v držení hrabství Zollern ve Švábsku). V roce 1119 získali (Hohen)Zollernové hodnost norimberského purkrabího s rozsáhlými statky ve Francích, jež získal hrabě Fridrich III. sňatkem. Jeho syny se rod rozdělil do dvou větví, a to starší katolické švábské a mladší protestanské franské. Franská větev o svoje území přišla v roce 1918 a švábská v roce 1947, kdy byl poslední hohenzollerský panovník, rumunský král Michal I., svržen komunisty.

Současnou hlavou dynastie (a pretendentem německého a pruského trůnu) je princ Jiří Fridrich Pruský, pravnuk posledního německého císaře Viléma II. Hlava dynastie je z mladší franské linie; tato situace, kdy je primogeniturní příslušník mladší linie hlavou celé dynastie, není příliš častá. Dynastie používá motto Nihil Sine Deo, česky: Nic bez Boha. V braniborsko-pruské větvy rodu je spíše častěji používáno motto Gott mit uns, česky: Bůh s námi.

Původní linie rodu _ Nejstarší známá zmínka o rodu je z roku 1061. Počátek dynastie je nepopíratelně doložen od roku 1110 (v držení hrabství Zollern ve Švábsku). V roce 1119 získali (Hohen)Zollernové hodnost norimberského purkrabího s rozsáhlými statky ve Francích, jež získal hrabě Fridrich III. sňatkem právě významné purkrabství norimberské. Jeho syny se rod rozdělil do dvou větví, a to starší katolické švábské a mladší protestanské franské.

Hrabata Zollernští (1061-1204) _

• Burkhard I. - 1061-1125
• Fridrich I. - 1125-1142, syn Burkharda
• Fridrich II. - 1142-1171, syn Fridricha I.
• Fridrich III. - 1171-1200, syn Fridricha II., byl také purkrabím norimberským

Fridrich III. hrabě ze Zollernu byl věrný sluha římský císařů Fridricha Barbarossy a Jindřicha VI.. V roce 1185 se oženil se Sofií Raabs, dcerou Konráda II., purkrabího Norimberského. Právě po smrti Konráda II., který zemřel bez mužských dědiců, Fridrich III. získal jako manžel dědičky purkrabství Norimberské a stal se purkrabím Fridrichem I. Norimbersko-Zollernským. Příjmení rodu bylo změněno na Hohenzollern.

Po Fridrichově smrti si jeho synové rozdělili panství mezi sebou:

• Starší bratr Fridrich IV. obdržel hrabství Zollern a purkrabství Norimberské v roce 1200 po otci, čímž se stal zakladatelem švábské větve rodu. Švábská větev zůstala katolická.

• Mladší bratr Konrád III. paradoxně dostal purkrabství Norimberské až od svého mladšího bratra v roce 1218, čímž se stal zakladatelem franské větve rodu. Franská větev přibližně v 16. století konvertovala k protestanství resp. luteránství.

Franská větev _ Franská linie je mladší, ale významnější větví dynastie Hohenzollernů a hlava této linie je také hlavou celé dynastie. Tato franská linie, jejímž zakladatelem byl Konrád III. Norimberský, získala postupně tato panství, v jejichž získávání byla podstatně úspěšnější než švábská větev:

• v roce 1218 Norimberské purkrabství
• poté v roce 1331 makrabství Ansbach
• v roce 1340 makrabství Kulmbach
• a v roce 1417 Braniborské markrabství
• v roce 1525 Pruské vévodství
• v roce 1701 bylo Pruské vévodství povýšeno na království
• a nakonec v roce 1871 se pruští králové stali německými císaři.

Švábská větev _ Švábská (starší) větev vládla na panstvích Hechingen, Sigmaringen a Haigerloch. Tím na rozdíl od franské větve patřila spíš k nevýznamným říšským rodům a kromě Hohenzollernska nerozšířila svou moc dále. Zakladatelem švábské linie se stal Fridrich II. Norimberský, jenž obdržel hrabství Zollern a purkrabství Norimberské v roce 1200 po otci, čímž se stal zakladatelem švábské větve rodu, purkrabství Norimberské však v roce 1218 daroval staršímu bratrovi Konrádovi III., jenž se stal zakladatelem franské linie rodu. Švábská větev na rozdíl od franské zůstala katolická. V získávání území také na rozdíl od franské větve nebyla příliš úspěšná, kromě obsazení trůnu Rumunska.

• • v roce 1218 udržela Hohenzollernské hrabství
  • to poté bylo v roce 1575 rozděleno na tři hrabství
  • původní části byly v roce 1623 povýšeny na říšská knížectví
  • tyto dvě knížectví byla v letech 1849 a 1850 prodána franské větvy a připojena k Prusku
  • v letech 1858-1862 byl bývalý kníže Karel Antonín Hohenzollern-Sigmaringenský pruským ministerským předsedou
  • a nakonec v roce 1869 získal jeho druhorozený syn Karel dědičně rumuský trůn.

Hohenzollernský nárok na český trůn _ málo známým faktem je, že braniborští Hohenzollernové měli po smrti krále Ladislava Pohrobka velmi blízko k získání českého trůnu, podle pravidel legitimní přemyslovské primogenitury. Po jeho smrti (nepočítáme-li vládu Jiřího z Poděbrad) sice nastoupil syn jeho sestry Alžběty Vladislav Jagellonský jako její prvorozený syn. Alžběta ale nebyla prvorozená sestra Ladislava Pohrobka, tou byla Anna, která byla v roce 1446 provdána za Viléma III. Saského. Tento pár měl pouze dvě dcery, na které by dědictví podle primogenitury přešel nárok. Starší Markéta se v roce 1476 provdala za kurfiřta Jana Cicera z rodu Hohenzollernů. Ten by se pak z jejího práva stal podle zásad primogenitury dědičným králem Janem II. Jelikož ale bylo České království v té době volenou monarchií, stal se po volbě českých stavů novým českým králem Vladislav Jagellonský a po něm jeho syn Ludvík Jagellonský.

Spory o následnictví _ protože poslední panující rumunský král Michal I. nemá žádného syna a již zřejmě mít nebude, vyvstávají spory o následnictví na rumunský trůn. Podle rumunské ústavy z roku 1924 je nástupnictví na rumunský trůn určeno tzv. salickým zákonem, jenž odpírá ženám právo na trůn. Jelikož však nemá král Michal I. žádné bratry ani mužské členy linie, stal se podle salického zákona možným následníkem na rumunský trůn kníže Fridrich Vilém Hohenzollernský. Spory o následnictví jsou však problematické kvůli tomu, že král Michal I. zavedl v roce 2007 „rodový zákon“, jenž mění následnictví na trůn na mužskou primogenituru s tím, že ženy mohou nastoupit na trůn, pokud vládnoucí král nemá mužské dědice. Tento rodový zákon však není všemi uznáván jako platný, protože zákon o nástupnictví může změnit jen rumunský parlament a ne král v exilu, celou situaci pochopitelně komplikuje fakt že Rumunsko je republikou.

Následictví podle ustanovení krále Michala I. z roku 2007:

• korunní princezna Markéta Rumunská (Margarita) - (* 1949) nejstarší dcera krále Michala I.
• princezna Elena Rumunská - (* 1950) druhorozená dcera krále Michala I.
  • princ Mikuláš Rumunský - (* 1985) - její jediný syn, vnuk krále Michala I.

Následictví podle rumunské ústavy z roku 1924 (podle salického zákona):

• kníže Fridrich Vilém Hohenzollernský - (* 1924), hlava dynastie Hohenzollern-Sigmaringen
  • dědičný princ Karel Fridrich Hohenzollernský - (* 1952), jeho syn
    • princ Alexandr Hohenzollernský - (* 1990), jeho syn

• Seznam velmistrů _
• Heinrich I. Walpot von Bassenheim (1198-1200), Otto von Kerpen (1200-1206)
• Heinrich II. von Tunna (1206-1209), Hermann von Salza (1209-1239)
• Konrad I. von Thüringen (1239-1240), Gerhard von Malberg (1241-1244)
• Heinrich III. von Hohenlohe (1244-1249), Günther von Schwarzenberg (1249-1253)
• Poppo von Osterna (1253-1257), Hanno von Sangershausen (1257-1274)
• Hartmann von Helbrungen (1274-1283), Burkhard von Schwanden (1283-1290)
• Konrad II. von Feuchtwangen (1290-1297)
• Gottfried von Hohenlohe (1297-1302)
• Siegfried von Feuchtwangen (1302-1310)
• Karl Bessart (1311-1324)
• Werner von Orselen (1324-1330)
• Lothar von Braunschweig (1331-1335)
• Dietrich von Altenburg (1335-1341)
• Ludolf Konig von Wattzau (1342-1345)
• Heinrich IV. Dusener von Arfberg (1345-1351)
• Winrich von Kniprode (1351-1382)
• Konrad III. Zollner von Rothstein (1382-1390)
• Konrad IV. von Wallenrode (1391-1393)
• Konrad V. von Jungingen (1393-1407)
• Ulrich von Jungingen (1407-1410)
• Heinrich V. von Reuss (1410-1413)
• Michael Kuchenmeister von Sternburg (1414-1422)
• Paul Belenzer von Ruszdorf (1423-1440), Konrad VI. von Erlichshausen (1441-1449)
• Ludwig von Erlichshausen (1450-1467), Heinrich VI. von Reuss (1467-1470)
• Heinrich VII. Reffle von Richtenberg (1470-1477), Martin Truchsetz von Wetzhausen (1477-89)
• Johann von Tieffen (1489-1497), Friedrich von Sachsen (1497-1510)
• Albrecht Braniborský (1510-1525), Walter von Cronberg (1527-1543)
• Wolfgang Schutzbar (1543-1566), Georg Hundt von Weckheim (1566-1572)
• Heinrich VIII. von Bobenhausen (1572-1590)
• Maxmilián Rakouský (1590-1618)
• Karl I. von Österreich (1619-1624)
• Johann Eustach von Westernach (1625-1627)
• Johann Kaspar I. von Stadion (1627-1641)
• Leopold Vilém Rakouský (1641-1662)
• Karel Josef Rakouský (1662-1664)
• Johann Kaspar II. von Ampringen (1664-1684)
• Ludwig Anton von Pfalz-Neuburg (1685-1694)
• Ludwig Franz von Pfalz-Neuburg (1694-1732)
• Klement August Bavorský (1732-1761)
• Karel Alexandr Lotrinský (1761-1780)
• Maximilián František Rakouský (1780-1801)
• Karel Ludvík Rakousko-Těšínský (1801-1804), Antonín Viktor Rakouský (1804-1835)
• Maximilián Josef Rakouský (1835-1863), Vilém Rakousko-Těšínský (1863-1894)
• Evžen Rakousko-Těšínský (1894-1923), Norbert Klein (1923-1933)
• Paul Heider (1933-1936), Robert Schälzky (1936-1948)
• Marian Tumler (1948-1970), Ildefons Pauler (1970-1988)
• Arnold Othmar Wieland (1988-2000), Bruno Platter (od 2000)

Autor LUCky.luKA 04.Duben 2011 v 22:53 | Permalink