Rusko-turecké války - část 2.
Alexandr Vasiljevič Suvorov-Rymnikskij-Italijskij (13. / 24. listopadu 1729, Moskva - 6. / 18. května 1800, Petrohrad) byl slavný ruský vojevůdce žijící v 18. století. Proslavil se především svým přechodem Alp.
Mládí - narodil se 24. listopadu 1729 do rodiny Vasilije Ivanoviče Suvorova. Odmalička ho zajímala historie a vojenská věda. Když byl malý, neustále četl knihy a byl považován za podivína. Jeho vzorem byli Alexandr Makedonský, Julius Caesar,Condé, Turenne, Evžen Savojský a maršál de Saxe. 23. října byl zapsán do Semjonovského pluku. To, že byl v armádě, mu nebránilo se vzdělávat, a to v aritmetice, geometrii a v cizích jazycích. 25. dubna 1747 byl jmenován kaprálem a v prosinci tohoto roku odjel do Petrohradu. Jako voják plnil své úkoly svědomitě a mnohdy převzal úkoly jiných. Účastnil se každého výcviku. Díky své svědomitosti měl rychlý postup pokud jde o získávání hodností. 25. dubna 1754 byl povýšen na důstojníka a 10. května byl předělen k ingermanlandskému pluku. 28. října byl jmenován majorem.
Sedmiletá válka - 16. srpna 1756 vyhlásilo Rusko Prusku válku. Suvorov byl poslán do Buturlinových pěších pluků. Roku 1758 velí formování záložních praporů a stává se velitelem Memelu. Za plnění úkolů je jmenován podplukovníkem. 1. srpna 1759 se zúčastnil bitvy u Kunersdorfu, která vedla k dobytí Berlína. Po dobytí Berlína se stal velitelem lehkých vojsk generálmajor Gustav Gustavovič Berg. Suvorov se účastnil operací Bergova pohyblivého sboru. Rusko-rakouská vojska zatlačila Fridricha II. do opevněného tábora Bunzelwitz, který začala obléhat. Zde se Suvorov proslavil a získal si Bergovu pozornost. 20. srpna Rusové obléhání tábora ukončili. Poté Suvorov velel Bergovu předvoji a i tentokrát ukázal velké schopnosti, když se několikrát střetl s pruským generálem Platenem jako například u Landsbergu. Poté se proslavil při obléhání pevnosti Kolberg, která padla 16. listopadu. 17. listopadu se stal Suvorov velitelem tverského dragounského pluku. Poté se vyznamenal v potyčce u vesnice Keltz, k níž došlo 20. listopadu. Situaci změnila smrt carevny Alžběty 24. prosince 1761, neboť nový car Petr III. 24. dubna 1762 uzavřel mír.
Později v červnu 1762 byl Petr III. svržen a nastoupila Kateřina II. Suvorov se poté stal velitelem suzdalského pluku. V této době vytvořil takzvané Plukovní (Suzdalské) zřízení. Jeho pluk se díky tomu, že vytvořil vlastní druh výcviku, stal jedním z nejlepších (ne-li nejlepším) v ruské armádě. Jeho výcvik byl úplným opakem výcviku pruského. Suvorov se spoléhal hlavně na bodáky; jedním z jeho hesel bylo: Kulka je husa, bodák chlapík. Brzy se měl pluk osvědčit v boji.
Válka v Polsku - roku 1764 se stal králem Polska Stanislaw Poniatowski, který se od začátku své vlády potýkal s řadou potíží. Této situace využilo Rusko a Prusko a žádaly zrovnoprávnění Ukrajinců a Bělorusů na polském území s katolíky. Rusko navíc poslalo do Polska armádu, což se nelíbilo šlechtě, která 29. února 1768 vytvořila konfederaci - spolek, který vystoupil proti sejmu (protože odsouhlasil minulé události). Konfederáti utrpěli od Rusů řadu porážek, a proto se mstili na pravoslavném obyvatelstvu. Tyto události navíc vyvolaly válku s Tureckem. Do Polska byl nakonec poslán Suvorov, který dostal velení nad brigádou, která se skládala ze Suzdalského, Smolenského a Nižněnovgorodského pluku. Okamžitě začal cvičit své nové pluky a brzy se i zde osvědčil v boji, když u Orechowa porazil asi pětkrát až šestkrát silnější konfederátskou armádu za cenu pouhých pěti mrtvých.
Nebyl to jeho jediný úspěch. 8. dubna s 3000-3500 muži porazil Poláky u městečka Klimontów. Roku 1771 byl poslán do Polska plukovník Dumoriez, který převzal velení nad polskými vojsky. Mezitím Suvorov porazil generála Miacińského ve dvou bitvách a oblehl Lanckoronu. 9. února vedl Suvorov neúspěšnou zteč proti pevnosti, při které utrpěl těžké ztráty. U Lanckorony dostal zprávu že Kazimír Pulawski a Caliński chtějí dobýt Lublin. 18 února porazil Calińského v bitvě u Rachowa. Poté se pokusil Dumoriez Suvorova porazit, ale v bitvě u Lanckorony 10. května byl poražen. Následně Suvorov pronásledoval Pulawského ale, ten mu unikl. 30. dubna v noci litevský hejtman Ogiński napadl Rusy a přidal se ke konfederaci, ale i on byl Suvorovem poražen (bitva u Stalovičů) a 8. dubna Suvorovovi kapituloval Krakov. Nyní již byla porážka konfederátů jen otázkou času. Po dobytí Krakova byl Suvorov poslán do bojů proti Turecku.
Rusko-turecká válka (1768-1774) - po vítězství nad konfederáty se Suvorov přesunul na tureckou frontu. Dostal velení nad méně než dvěma tisíci muži a byl mu dán druhořadý úkol, totiž odpoutat pozornost Turků od dolního Dunaje a odlehčit Weismenovi. Měl také zaútočit na pevnost Turtukaj, která byla proti jeho postavení. V noci 9. května byl Suvorov v noci přepaden Turky, ale dokázal útok odrazit. Od zajatců z bitvy se Suvorov dověděl, že v Tutukaji je 4000 Turků. V noci 9. května Suvorov nakonec na Turtukaj, ač to bylo velké riziko, zaútočil. Tento útok skončil velkým úspěchem a Suvorov za něj dostal řád sv. Jiří 2. stupně. Bohužel Suvorov vinou Ivana Saltykova nemohl tohoto vítězství využít a navíc byl Turtukaj okamžitě po dobytí vyklizen a Turci se jej znovu zmocnili. Situaci zhoršilo i to, že Suvorov dostal zimnici. 5. června dostal rozkaz znovu zaútočit na Turtukaj.
V té době byl stále nemocen, a proto jen nadiktoval instrukce útoku, ale Rusové se neodvážili zaútočit. Tato událost vedla k tomu, že Suvorov, ač nemocen, odjel do Bukurešti a zde požádal, aby byl zastoupen nejpřísnějším velitelem a dvěma odvážnými štábními důstojníky. Suvorov se nakonec vrátil a 17. června v noci zaútočil na Turtukaj znovu. I tentokrát dosáhl vítězství. 22. června se došlo na jiném úseku fronty (u Hirsové) k jinému ruskému útoku, vedenému schopným generálem Weismanem, který dosáhl vítězství, ale za cenu vlastního života. Weismanovo místo dostal Suvorov. Brzy i zde Suvorov dosáhl vítězství, když na něj Turci zaútočili. Bylo to poslední ruské vítězství v tomto roce. Suvorov poté požádal o dovolenou, během které (16. ledna 1774) se oženil s kněžnou Varvarou Ivanovnou Prozorovskou. Toto manželství nakonec nebylo šťastné. Když se Suvorov vrátil na frontu, velení nad jeho úsekem měl také generál M.F. Kamenskij. Kamenskému se musel Suvorov (ač nerad) podřídit. Suvorov se s ním spojil 9.června. Ač měl Kamenského poslouchat, byl vůči němu vcelku neposlušný. 2. června došlo náhodně k bitvě u Kozludž, v níž Suvorov drtivě porazil 40tisícovou tureckou armádu, ale vinou Kamenského tohoto velkého vítězství nebylo využito. Poté dostal požadavek, aby přijel do Moskvy, důvodem bylo Pugačovovo povstání.
Do Moskvy Suvorov dorazil 23. srpna 1774. Suvorov poté Pugačova s oddílem pronásledoval, ale než ho dopadl, byl Pugačov chycen setníkem Charčevem a 10. ledna 1775 popraven. Zásluhy na potlačení byly neprávem přisuzovány Suvorovovi a dodnes si mnoho lidí myslí, že právem. Suvorov dostal za odměnu zlatý kord posázený diamanty.
Krym - Kücük-kajnardžská dohoda 1774, jež stvrdila věčný mír mezi Ruskem a Tureckem, znamenala první krok připojení Krymu k Rusku. Krymský chanát se stal touto dohodou (vyjímaje náboženskou moc) nezávislým na Turecku. Rusku připadly Kerč a pevnost Jenikale a Turecko mu mělo zaplatit 4,5 miliónu rublů. Na Krymu však brzy došlo k nepokojům, které vedly k tomu, že na začátku roku 1775 byl krymský chán Sáhib-Girej prohlášen istambulskými emisary za svrženého a v červenci se nedaleko Alušty vylodil turecký výsadek, a to i s Devlet-Girejem, který se měl stát novým chánem. Rusové povolali Devletova bratra Šagin-Gireje, aby se stal chánem. Ke kubáňsko-krymským hranicím byly stahovány velké svazky vojsk. Suvorov tehdy dostal za úkol upevnit Ruskou moc na Krymu, aniž by došlo k válce s Tureckem. 17. ledna 1777 Suvorov dostal pod své velení 20tisícový sbor. Jeho nadřízeným byl Alexandr Alexandrovič Prozorovskij, jemuž přezdívali generál Totiž pro jeho nerozhodnost, a v instrukcích žádal Suvorova o opatrnost. Zatím se situace vyvíjela dobře pro Rusy. Šagin-Girej byl zvolen chánem Kubáně a obsadil město Ačujev. 30 ledna dobyl pevnost Temrjuk a vydal se na Tamaň, která se vzdala bez boje, čímž získal celý Tamaňský poloostrov. To vedlo k válce krymských Tatarů s Ruskem. Suvorov v Bačichsaraji Tatary porazil. Zatím se Šagin-Girej objevil a byl uznán Krymským chánem v Jenikale. Devlet-Girej 3. dubna odplul do Cařihradu. Tím začal na Krymu klid.
Suvorov snášel nečinost těžce a navíc se zhoršovaly jeho vztahy s Prozorovským. Suvorov onemocněl a vzal si dovolenou, které využil k tomu, aby jel za rodinou do Poltavy. Zároveň požádal knížete Potěmkina o přeložení, načež dostal velení nad sborem v Kubáni. Mezitím Šagin-Girejova krutost a pověsti jeho nepřátel, že přijal křesťanství, vyvolaly na Krymu povstání, jež Prozorovskij nedokázal plně potlačit - dokonce se rozšířily nepokoje na Kubáň. 5. ledna 1778 převzal Suvorov velení nad Kubáňským sborem. Nejdříve si získal nezávislost na Prozorovském, a to dopisem k Rumjancevovi, v němž vysvětloval svou žádost tím, že tato oblast je značně vzdálena od Krymu a Prozorovskij nezná dostatečně zdejší kraj. Žádnou odpověď bral Suvorov za tichý souhlas. Povedlo se mu zde za tři měsíce upevnit ruskou moc; opevnil lépe všechny pevnosti a zajistil bezpečnost vojáků a obyvatel, když vytvořil silnou síť pevností. 23. března dostal Suvorov velení nad Krymským sborem, ale zároveň zůstal velitelem Kubáňského sboru. 26. dubna v noci převzal Suvorov Krymský sbor. Zde po celém břehu udělal linii opevnění, aby se Turci na Krymu nemohli vylodit. Urovnal také vztahy s chánem a obyvatelstvem Krymu. Brzy se Turci pokusili upevnit pozice v Achtiarském zálivu, což skončilo Suvorovou zásluhou - bez jediné bitvy - neslavně. Poté dostal Suvorov za úkol vystěhovat křesťany z Krymu, aby mohly být osídleny další prostory a vytvořila se plná závislost Krymu na Rusku.
Přímý Suvorovům nadřízený Rumjancev se o přesídlování dozvěděl až 17. června 1778 od Suvorova. To, že Rumjancev o ničem nevěděl, zhoršilo jeho vztahy se Suvorovem, kterému začal dělat potíže. Zhoršily se vztahy Ruska s Šagin-Girejem. Začátkem září roku 1778 se v Černém moři objevila další turecká flotila. Suvorov však Turkům nedovolil, aby vystoupili na břeh. Suvorov zůstal ještě nějakou dobu po dokončení přesídlení na Krymu, ale v roce 1779 musel Krym opustit, neboť 10. března byla v Cařihradu podepsána dohoda, v níž se Rusko zavázalo, že stáhne svá vojska z Krymu na Kubáň. Na Krymu zůstalo jen 6000 ruských vojáků. Poté měl Suvorov připravovat tažení za Kaspické moře kterému měl velet, které se ale neuskutečnilo. Roku 1782 byl Suvorov znovu odvolán na Kubáň, na kterou přijel začátkem října. Předtím začalo na Krymu povstání proti Šagin-Girejovi, který byl vyhnán a později postoupil Krym Rusku. Tyto události se ale Suvorovi vyhnuly. Na jaře roku 1783 Suvorov opustil Kubáň a odjel do Chersonu na válečnou poradu. Poté Suvorov obsadil pohraniční reduty a pevnosti od Tamaně k Azovu. Koncem července se Suvorov pokusil z Kubáně vystěhovat Nogajce. Nogajci se hned na začátku cesty vzbouřili, v první bitvě však byli poraženi, ale 30. července se jim podařilo osvobodit sultána Tavu, který se poté stal vůdcem povstání. Tava nakonec 25. srpna odtáhl za Kubáň. V noci mezi 30. a 31. zářím za nimi přitáhl Suvorov a v krátké noční bitvě na obou březích řeky Laby je drtivě porazil. Nogajští vůdci se poté vzdali. Situace na Kubáni se postupně začala uklidňovat. 28. prosince 1783 se Turci vzdali Krymu. V dalších letech Suvorov velel různým divizím a později části vojsk na polských hranicích.
Rusko-turecká válka (1787-1791) - 12. srpna 1787 vyhlásilo Turecko Rusku válku. Rusové postavili Rumjancevovu Ukrajinskou armádu jež měla střežit hranice s Polskem a Potěmkinovu Jekaterinoslavskou armádu jež měla stát proti samotným Turkům a její součástí byl i Suvorovův oddíl, jenž měl na starost Kinburn a Cherson. Od začátku srpna Suvorov tyto dvě pevnosti opevňoval, neboť a připravoval se na turecký útok; brzy se ukázalo, že ne nadarmmo. 13. září vyplulo z Očakova pět dělových člunů a několik řadových korábů, které začaly útok na Kinburn, ale utrpěly díky přesnosti ruského dělostřelectva neúspěch. Následujícího dne se pokusily útok obnovit, jeho výsledek však byl stejný jako u prvního. Turci nakonec ustoupili, poté co odvážný kapitán Lombardo zaútočil se svou lodí Desna (upravenou na Bandéru, jichž se Turci báli) na tureckou flotilu. Během tohoto odvážného útoku byl na ruské straně zraněn jen sám Lombardo, který by, nebýt Suvorova, za tento čin byl potrestán.
V té době Turci chystali vylodění u Kinburnu a jeho dobytí. 30. září odpoledne znovu začali ostřelovat Kinburn a 1. října ráno začal turecký výsadek. Rusové v tu chvíli měli bohoslužbu, kterou Suvorov neukončil a nechal Turky se vylodit. Odpoledne začala bitva a ač v ní měli Turci početní převahu, ruská armáda díky dobré taktice a silnému útoku donutila Turky k útěku. Sám Suvorov ukázal odvahu, když osobně vedl hlavní útok a sám těměř zahynul, když pod ním zabili koně a jeho samého zranila kartáčová střela. Nakonec byli Turci obklíčeni a ponecháni svou flotilou na pospas Rusům. Turecké ztráty rostly a ruský útok úspěšně pokračoval, i když byl Suvrov zasažen kulkou do levé paže. Nakonec přežilo jen 700 Turků. Za bitvu u Kinburnu získal Suvorov hvězdu a stuhu řádu sv. Ondřeje, což bylo vysoké vyznamenání.
Ke konci roku 1787 a na začátek roku 1788 zůstal Suvorov u Kinburnu. Po tu dobu se věnoval výcviku armády a chtěl úspěch u Kinburnu rozvinout. Situaci dost zlepšil vstup Rakouska v lednu 1788 do války s Tureckem. V té době se chystal Potěmkin oblehnout s hlavními silami Očakov, ale celá akce probíhala pomalu, nakonec však byl Očakov oblehnut. Potěmkin ukázal u Očakova, že je neschopný a nerozhodný vojevůdce. Přes Suvorovovo naléhání odmítal zaútočit. Když byl nakonec podniknut útok, skončil neúspěchem a Suvorov byl odvezen v kritickém stavu do Kinburnu a již se obléhání Očakova nezúčastnil. Pevnost padla až 6. prosince 1788 po krvavém boji, který udělal z Očakova masový hrob. Po dobytí Očakova Suvorov požádal o přeložení, neboť Potěmkin jej odstavil a tím jej podle jeho vlastních slov zneuctil. Byl přeložen k Rumjancevově armáděl, ale brzy poté byla Rumjancevova a Potěmkinova armáda dána pod jedno velení - Potěmkinovo.
Potěmkin poté zklamal, když zahájil útok a vedl jej pomalu, čímž způsobil, že Turci zaútočili na Fokšany. Tento útok vedl k tomu, že velitel rakouského levého křídla Josias Koburg požádal Suvorova o pomoc. Suvorov vyrazil 16. července 1789 a ke Koburgovi se dostal velmi rychle a společně s ním se rozhodl k útoku. 21. července přešly obě armády řeku Putnu a pochodovali na Fokšany a 1. srpna zde svedli s Turky bitvu, která skončila útěkem Turků z bojiště. Za bitvu u Fokšan byli odměněn Suvorov i Koburg, ale vítězství nebylo využito, takže se Turci dokázali vzpamatovat. Brzy poté Potěmkin dal knížeti Repninovi rozkaz zahájit útočné operace, neboť si myslel, že Turci táhnou do Moldávie. Repninovi se nakonec povedlo uzavřít Turky v Izmailu, ale když je mohl zničit, tak dal rozkaz k ústupu.
Ve skutečnosti armáda, proti níž bojoval Repnin, měla odvést pozornost Rusů, aby začal hlavní útok. Ten začal směrem na Fokšany, kde proti němu stál slabý rakouský sbor, jemuž velel Koburg. Suvorov, který byl v Bîrladu, nevěděl, zda turecká armáda táhne na Galati či na Fokšany, a proto poslal 7000 mužů do vesničky Pupeseni a po Koburgových žádostech o podporu se 8. září vydal ke Koburgovi. 10. září se Suvorov objevil u Fokšan, ale brzy došlo ke střetu Koburgových a Suvorovových názorů, neboť Suvorov chtěl útok a Koburg chtěl obranu. Nakonec Koburg poté, co Suvorov pohrozil, že zaútočí na Turky sám, s útokem souhlasil. 11. září se Suvorov přiblížil k turecké armádě a začala bitva. Rusko-rakouská armáda v musela během této bitvy odrážet útoky turecké jízdy, ale dokázala přejít do silného protiútoku a a Turci se nakonec dali na útěk a utrpěli vysoké ztráty. Suvorov za vítězství na Rimniku získal titul hraběte Rimnického, kříž sv. Ondřeje a řád sv. Jiří 1. stupně. Bitva na řece Rimnik silně zhoršila situaci Turků a vedla k pádu mnoha tureckých pevností, na čemž nezměnilo nic to, že v únoru 1790 zemřel Josef II. a Rakousko vystoupilo z války. Nakonec byl obležen Izmail, což byla velmi silná pevnost. Rusové posilovali vojsko, které obléhalo Izmail. Přesto obléhání Izmailu nebylo vedeno příliš dobře, neboť mu velelo mnoho generálů se stejnou hodností.
Suvorov po bitvě o Izmail odjel do Petrohradu, kam dorazil v lednu 1791, upadl však u dvora v nemilost a byl poslán do Finska k hranicím se Švédskem zjistit tamní situaci.
Finsko - brzy po příjezdu do Finska Suvorov dostal nový úkol, a to vést stavbu opevnění, jehož plány předtím předložil. Suvorov po celý svůj pobyt v Finsku žádal marně o přeložení a stěžoval si, že se nemůže zúčastnit bojů. Když 28. června 1791 porazil kníže Repnin v bitvě u Măciny 70titisícovou tureckou armádu, prohlašoval že ve skutečnosti bylo Turků jen 15 000. Navíc byl na dvoře haněn, což nezměnila ani smrt Potěmkinova 5. října 1791.
Suvorov se potýkal ve Finsku s mnoha potížemi, neboť podnebí způsobilo těžké ztráty na životech a měl zde naspěch. Suvorov odešel z Finska až ke konci roku 1792, kdy se chystala válka v Polsku.
Vyznamenání - za své vojenské zásluhy byl vyznamenán ruskými řády - Řádem sv. Ondřeje, Řádem sv. Alexandra Něvského, Řádem sv. Jiří 1., 2. a 3. stupně, Řádem sv. Vladimíra 1. stupně, Řádem sv. Anny 1. stupně, bavorskými Řádem sv. Huberta a Řádem falckého lva, francouzskými Řádem sv. Ludvíka a Řádem sv. Lazara, polskými Řádem bílé orlice a Řádem sv. Stanislava, pruskými Řádem černé orlice, Řádem červené orlice 1. stupně a Řádem Za zásluhy, velkokřížem rakouského Vojenského řádu Marie Terezie a sardinskými Řádem zvěstování a Řádem sv. Mořice a Lazara.
- Grigorij Alexandrovič Potěmkin-Tavričeskij, správným přepisem Poťomkin-Tavričeskij; 24. září 1739 – 16. října 1791) byl ruský voják, diplomat a politik, který vstoupil do dějin především jako dlouholetý rádce, milenec a neoficiální spoluvládce carevny Kateřiny II. Veliké.
Narodil se v obci Čižovo poblíž Smolenska v rodině nepříliš bohatého běloruského důstojníka šlechtického původu. Původně navštěvoval církevní školu, ale v šestnácti letech se přihlásil jako řadový voják do jízdní gardy. V roce 1756 byl přijat na gymnázium při právě založené moskevské univerzitě. Jako mimořádně nadaný student se stal jedním z dvanácti nejlepších absolventů této školy. Za odměnu byl poslán do Petrohradu a představen carevně Alžbětě I. Krátce po návratu z Petrohradu byl však ze studií vyloučen, jelikož školu přestal navštěvovat. Tuto situaci způsobil zřejmě jeho zdravotní stav. Trpěl po celý svůj život častými a dlouhodobými depresemi, stavy naprosté apatie a únavy. Tato období trvala i několik měsíců a a podle svědků se po celou tuto dobu vždy oddával náboženskému mysticismu, opíjel se, odmítal se mýt a převlékat.
Po vyloučení ze studií se vrátil do gardy, kde byl povýšen na strážmistra. V roce 1762 došlo ke státnímu převratu a moci v Rusku se ujala Kateřina II. On sám sice nepatřil k předním organizátorům tohoto převratu, ale aktivně se na něm podílel, za což byl carevnou náležitě odměněn a povýšen na podporučíka gardy. Získal také funkci carského podkomořího. Jako diplomatický kurýr strávil následující rok a půl ve Švédsku. Po návratu se jeho vojenská kariéra dále příznivě vyvíjela a v roce 1768 se přihlásil jako dobrovolník do bojů proti Turecku. Zakrátko byl povýšen na generálmajora a v roce 1773 na generálporučíka. V roce 1772 byl moci zbaven dosavadní favorit a milenec Kateřiny II. Grigorij Orlov a nahrazen Alexejem Vasilčikovem. Toho se však carevna Kateřina brzy nabažila a jeho místo v roce 1775 ve svých pětatřiceti letech zaujímá Potěmkin. Ten získával jedno vyznamenání za druhým, velkolepé dary a hodnosti a brzy se stal jedním z nejbohatších a nejvlivnějších mužů Ruska. Získal titul hraběte, následně v roce 1776 i titul říšského knížete, který mu na přání carevny udělil rakouský císař Josef II. Po Potěmkinovi přišla ještě celá řada dalších carevniných milenců – z nichž většinu vybral pro carevnu on sám), ale on zůstával nadále ve svých funkcích a byl neoficiálním spoluvladařem, rádcem a přítelem Kateřiny II. Veliké až do své smrti. Povahově byl protipólem carevny. V politice byl méně cynický než ona a byl zastáncem méně tvrdých způsobů řešení některých situací – například ve vztahu k Polsku. Na druhé straně byl i rozhodnější než carevna a současníci jej považovali za skvělého organizátora a administrátora. Měl rovněž spoustu těžko realizovatelných politických i vojenských plánů a nápadů, zatímco Kateřina uvažovala spíše prakticky a střízlivě. Kníže Tauridský, jak zněl jeho titul, měl ovšem s Kateřinou také mnoho společných zálib. Tou největší bylo asi užívání si přepychu a nekontrolovaného utrácení peněz. Žádný z dosavadních ani následujících favoritů Kateřiny II. Veliké nestál státní pokladnu tolik jako Potěmkin.
Největšího úspěchu své kariéry dosáhl jako vicekrál a vladař nově připojených území na jihu Ruska. V březnu 1774 jej carevna jmenovala generálním gubernátorem Novorossijska. V roce 1785 byla tato gubernie přejmenována na Jekaterinoslavskou a byla k ní připojena i Taurida (Krym). Potěmkin se rozhodl tuto téměř liduprázdnou oblast proměnit v nejbohatší kraj Ruska. Z celé Evropy byli zváni cizí kolonisté, aby tato místa osídlili. Největší rozmach výstavby Novorossijska začal po roce 1783, kdy do oblasti dorazily velké finanční prostředky na její rozvoj a začala výstavba Sevastopolu. Další vývoj ovšem ukázal, že tyto velké plány daleko přesahují reálné možnosti státní pokladny. Carevna jej ovšem bezvýhradně podporovala, jelikož jeho kolonizační plány byly plně v souladu s její myšlenkou na postupné vytlačení Turecka z blízkých oblastí a ovládnutí Černého moře, Balkánu a následné dobytí Cařihradu a vytvoření Řecké východní říše. Tohoto ctižádostivého plánu se však nepodařilo nikdy dosáhnout. V roce 1787 pozval carevnu Kateřinu II. Velikou na inspekční cestu na Krym (v této době vznikl výraz potěmkinské vesnice). Zanedlouho poté rusko–rakouská koalice v několika bitvách porazila turecká vojska a rusko-turecká válka byla ukončena v roce 1790 dobytím Izmailu. On sám obdržel plnou moc, aby zahájil mírová jednání s Turky. Do Jasů (v dnešním Rumunsku) byla svolána mírová konference, ale té se již nezúčastnil. Do Jasů sice dorazil, ale ve velmi špatném zdravotním stavu. Odtud se vydal na cestu do Nikolajeva, ale během tohoto putování zemřel, zřejmě na perforaci žlučníku.
- Jemeljan Ivanovič Pugačov se narodil asi v roce 1742 v obci Zimoveskaja na Donu a zemřel 21. ledna 1775 v Moskvě.
Pugačov byl kozákem a velitelem podle něj pojmenovaného selského povstání v letech 1773–1775. Účastnil se také jako voják carské armády sedmileté války v letech 1756–63. Dále se účastnil též Ruskoturecké války v letech 1768-1774. V srpnu roku 1773 prohlásil Pugačov, že je zemřelým carem Petrem III., který údajně zázrakem přežil pokus vraždy jeho nevěrné manželky Kateřiny Veliké.
17. září téhož roku byl po jeho jménem zveřejněn Manifest, který vyhlašoval počátek selského povstání. Jádro povstalců tvořili staroortodoxní kozáci. K nim se připojily baškirské oddíly vedené Salavatem Julajevem a dále také ostatní národy z Povolží. Později se připojili také dělníci z Uralu a v poslední fázi povstání též mnoho sedláků. Povstalci obsadili rozsáhlá území od Uralu po Volhu a nakonec byli zastaveni až v Kazani. Pugačov byl generalisimem (generál generálů) Suvorovem zajat a přepraven do Moskvy.
Pugačov byl popraven 21. ledna 1775 na Bolotnem náměstí v Moskvě. Roku 1918 bylo ruské město Nikolajevsk v saratovské oblasti přejmenováno na jeho počest. Pugačovova osobnost byla zvěčněna v Puškinově historickém románu Kapitánská dcerka. Puškin v uvedeném díle spojuje Pugačovův osud s osudem šlechtice a důstojníka Petra Alexejeviče Griněva.
