« Domů | Výsledky NHL 2011/12 » | Libye » | Jan Rokycana » | Vysídlení Němců z Československa 1946 » | Horatio Nelson » | Postupimská konference 1945 » | Jaltská konference 1945 » | Norodom Sihamoni - Kambodža » | Royal Navy - součastnost » | Royal Navy - historie »

Sedmiletá válka 1756 – 1763 / 2.kapitola /

Sedmiletá válka (1756 – 1763) byl rozsáhlý ozbrojený konflikt mezi ústředními evropskými mocnostmi 18. století − Velkou Británií, Pruskem a Portugalskem na straně jedné, Francií, Rakouskem, Ruskem, Švédskem, Svatou říší římskou, Saskem a Španělskem na straně druhé. Válce předcházel velký mezinárodně politický přesun, tzv. zvrat aliancí (renversement des alliances), či diplomatická revoluce, která ukončila 250 let trvající dědičné nepřátelství mezi Francií a Rakouskem avšak zpřetrhala tradiční vztahy mezi Francií a Pruskem. Naproti tomu Prusko nabralo stejný politický kurz s dalším dědičným protivníkem Francie, Velkou Británií. Přesto zůstala země krále Fridricha II. na evropském bojišti ze všech stran obklopena nepřáteli a proti 4,5 milionům Prusů se postavilo okolo 90 milionů obyvatel Rakouska, části říše, Ruska, Francie a Švédska.

Díky sedmileté válce zaujala Velká Británie postavení první průmyslové, obchodní a námořní velmoci, českým zemím však přinesla definitivní ztrátu Kladska a větší části Slezska, o něž Marie Terezie přišla v předchozích slezských válkách. Celé střetnutí se ve své době vedlo na nepředstavitelné ploše, v Evropě, Americe, Asii, Africe i na oceánech a je tudíž právem považováno za první celosvětový válečný konflikt. Avšak v konečném důsledku byla oběť více jak 500 000 vojáků a 320 000 – 570 000 civilistů zbytečná, jelikož hranice mocností v Evropě, o něž v počátcích tohoto sedmiletého zápolení především šlo, zůstaly ve stavu jako před válkou.

  • Rok 1760

Prusko-rakousko-ruská fronta - Pruský král se opět celou zimu snažil doplnit armádu a nabízel mír všem spojencům Marie Terezie. Spojenci se zahájením bojové činnosti nespěchali. Teprve až 15. března polní zbrojmistr Gideon von Laudon vyrazil do horního Slezska. Maršál Daun stále zůstával v opevněném táboře u Drážďan. Začátkem června překročil Laudon hranice Kladska, kde se mu podařilo uzavřít do obklíčení 11 000 sbor generála Foquého. 22. června se mu v bitvě u Landshutu podařilo tento sbor naprosto zničit. Z obklíčení uniklo pouze 1 000 Prusů. Mezitím se Fridrich II. opakovaně snažil vylákat maršála Dauna z jeho postavení. Teprve až předstíral odchod do Slezska, podařilo se mu rakouského velitele donutit k pronásledování. Pruský král se však záhy otočil zpět k Drážďanům a zahájil jejich ničivé obléhání. Daun však stačil včas reagovat a donutil Fridricha II. k odchodu na pomoc slezské Vratislavi, kterou 1. srpna oblehl polní zbrojmistr von Laudon. Jakmile se Laudon dozvěděl o příchodu hlavního protivníkova vojska ustoupil od Vratislavy a vyčkal na příchod maršála Dauna. Ke spojení obou armád došlo 10. srpna, ve stejný den, kdy dorazil Fridrich II. k Lehnici. Zde 15. srpna 30 000 pruské vojsko, díky Fridrichovu brilantnímu přeskupení sil, zvítězilo nad téměř třikrát početnějším protivníkem. Pruské ztráty v bitě u Lehnice činily 3 500 mužů, Rakouské 10 000 mužů. Ihned po bitvě se Fridrich II. stáhl k Vratislavi, kde se spojil s vojskem prince Jindřicha. Daun se vydal střežit české hranice a Laudon k pevnosti Ostřehom. Staronový vrchní velitel ruského vojska, generál Fermor, který nahradil ve své funkci maršála Saltykova, vyslal koncem léta 20 000 sbor generála Černyševa spolu s 15 000 rakouským sborem generála Lacyho, aby obsadili pruskou metropoli Berlín. 9. října složila berlínská posádka zbraně a městská rada, která se chtěla vyvarovat odstřelování města, vyplatila spojencům tučné výpalné. 12. října se spojenci doslechli, že se k městu blíží pruský král a dobytou metropoli opustili. Rusové se stáhli za Odru a Rakušané do Slezska. Když Fridrich II. zjistil, že rusko-rakouská vojska Berlín opustila, vydal se s armádou do Saska, které obsadily říšské a rakouské sbory. Pruskému králi se podařilo dobýt zpět Lipsko a Wittenberg a následně se rozhodnul zaútočit na maršála Dauna v opevněném táboře u Torgau. Pro tuto bitvu disponoval 50 000 muži, přičemž jeho protivník měl armádu o pouhých několik málo tisíc mužů početnější. K bitvě u Torgau došlo 3. listopadu a Fridrich II. v ní dosáhl nečekaného vítězství, když po nezdařeném vpádu do nepřítelova týlu, nenadále zaútočil na unavené Rakušany generál Zienten, pověřený pouze odvést nepřítelovu pozornost. Oba protivníci ztratili zhruba 16 000 mužů, a na rakouské straně byl zraněn maršál Daun. Po bitvě se Rakušané stáhli do Drážďan, kde přečkali zimu.

Francouzsko-hannoversko-britská fronta - Zde první bojové operace začaly až v červnu. Na post velitele hlavní francouzské armády, která operovala v hesenské oblasti, byl dosazen vévoda de Broglie. Druhá francouzská armáda překročila Rýn a dosáhla Dortmundu. 31. července byli Francouzi poraženi armádou Ferdinanda Brunšvického v bitvě u Wartburgu, přesto vévoda Ferdinand vyklidil Hesensko. Počátkem října se brunšvický vévoda pokusil neúspěšně dobýt významnou pevnost Wesel. Neúspěšný byl také ve snaze zabránit postupu Francouzů do dolního Saska. Začátkem zimy se však Francouzi uložili na kvartýry v Porýní, Hesensku a Durynsku a na této části bojiště sedmileté války se v roce 1760 již nic důležitého neudálo.

  • Rok 1761

Začátkem roku mohli Fridrich II. se svými spojenci postavit do pole 190 000 vojáků, jejich protivníci dvojnásobek. Pruský král zahájil bojové operace vpádem do Kladska počátkem března. Díky špatnému stavu armády si však nemohl dovolit větší ofenzivní akce a tak v první polovině roku znepřátelená vojska povětšinou strategicky manévrovala a snažila se zaujmout co nejvýhodnější postavení. Když ruská armáda, pod velením nového velitele maršála Buturlina, přitáhla do dolního Slezska, snažil se Fridrich II. zabránit jejímu spojení s Laudonem. Rakouský vojevůdce však pruského krále oklamal zdařilým manévrem a spojencům, v počtu 150 000 vojáků, se na konci srpna podařilo pruského krále obklíčit v opevněném táboře u Bunzelwitzu (pouhých několik kilometrů od Svídnice). Spojenci se však díky liknavému ruskému maršálovi nedohodli na společné akci a ruská armáda, kromě 20 000 Černyševova pomocného sboru, 9. září odtáhla zpět do Polska. 26. září opustil Fridrich opevněný tábor a odtáhnul do blízkosti města Nisa. Toho využil Laudon a 1. října Svídnice padla do rakouských rukou. Fridrich II. svou armádu rozložil v okolí Strehlenu mezi Vratislaví a Svídnicí. Zde ke králi dorazilo poselstvo tatarského chána Kerima Geraje s příslibem vojenské pomoci pro příští rok. Koncem roku navázal s Fridrichem diplomatické styky také turecký sultán, který shromažďoval u Bělehradu vojsko proti Fridrichovým nepřátelům. Rusové se ve východním Prusku snažili dvakrát neúspěšně dobýt pevnosti Kolberg. Nakonec se maršálu Rumjancevovi podařilo pevnost obklíčit a 16. prosince přinutil její obránce kapitulovat. Tímto počinem se Ruské armádě podařilo velmi významně ohrozit pruské zásobovací cesty a posílit své postavení na již dobytém území. Na západní frontě zahájili Francouzi tažení až v červnu. 15. července se střetli s armádou Ferdinanda Brunšvického v bitvě u Vellinghausenu. I když francouzské vojsko utrpělo porážku, snažil se maršál Broglie až do konce roku provést na nepřítelem obsazené území několik výpadů. Další konfrontaci s vévodovou armádou se však obezřetně vyhýbal a hannoversko-britské armádě se tak podařilo uhájit Francouzi ohrožené oblasti. Francouzské diplomacii se tento rok podařilo učinit významný krok. 15. března obnovila se španělským dvorem bourbonský rodinný pakt. Ten byl původně nasměrován proti Rakousku a jeho zájmům v Itálii, ale v současné chvíli spojil obě země proti Británii. Hrabě William Pitt se snažil v reakci na tento akt v anglickém parlamentu prosadil vyhlášení preventivní války Španělsku, ale nebyl vyslyšen a rezignoval proto na post předsedy vlády.

  • Rok 1762

Prusko-rakousko-rusko-říšská fronta - K největšímu zvratu ve válce došlo 5. ledna, když v Petrohradě zemřela carevna Alžběta Petrovna. Jejím nástupcem se stal její synovec Petr Fjodorovič toho jména třetí. Nový car byl odjakživa velkým obdivovatelem Fridricha II. Jeho prvním rozhodnutím bylo ukončení války proti Prusku. Veškerá dobytá území a váleční zajatci byli navráceni novému spojenci a Černyševův sbor, přičleněný k Laudonově armádě, se měl připojit k armádě pruského krále. 16. března Prusko a Rusko podepsali smlouvu o uzavření příměří. 15. května bylo příměří stvrzeno mírovou smlouvou. Za nastalé situace bylo nuceno s Pruskem uzavřít mír i podpory zbavené Švédsko. Díky těmto událostem vojenská situace na prusko-rakousko-ruské frontě poněkud stagnovala. K dalšímu vývoji došlo až 9. července, když došlo v Petrohradě k palácovému převratu, při kterém byl nový car svržen a na jeho místo nastoupila jako regentka za syna Pavla jeho manželka Kateřina, později zvaná Veliká. Generál Černyšev vzápětí obdržel od své panovnice rozkaz ukončit součinnost s pruskou armádou. Avšak Fridrich II., který se právě připravoval udeřit na část armády maršála Dauna před Svídnicí, generála přemluvil, aby svůj odchod o tři dny odložil a sám 21. července podnikl na Rakušany překvapivý útok. Zaskočení Rakušané brzy opustily své pozice a 4. srpna vojska Fridricha II. dokončila obkličovací kruh kolem slezské metropole. 16. srpna se sice jednotky maršála Dauna pokusily pevnost z obklíčení vymanit, ale po tuhém pruském odporu byli nuceni se stáhnout a ponechat město svému osudu. 9. října posádka Svídnice kapitulovala. Ovládnutím Svídnice skončily boje o Slezsko. V Sasku se v srpnu spojila říšská armáda s armádou generála Hadika. 29. října napadl princ Jindřich její levé křídlo a drtivě ji porazil v bitvě u Freibergu. Spojenecká armáda ztratila na 7 000 mužů, Prusové 1 400 vojáků. Rakousko-říšská armáda ve zmatku ustoupila do Drážďan. Bitva u Freibergu byla také poslední bitvou sedmileté války. 24. listopadu, po několika marných pokusech Prusů vylákat Rakušany ze Saské metropole, uzavřely obě strany příměří. V tuto dobu si již císařovna Marie Terezie uvědomovala, že se jí pruského krále nepodaří srazit na kolena tak, jak v to celou válku doufala. Navíc Fridrich II. na konci roku vyslal generála Kleista na území říšskoněmecké říše. Tím se mu podařilo vytvořit tlak na říšský sněm, který začátkem roku 1763 podepsal s Pruskem příměří.

Portugalsko-španělská fronta - 4. ledna vyhlásila Británie, v reakci na neuspokojivé jednání s madridským dvorem, Španělsku válku. Španělsko stejný krok učinilo o dva týdny později. Jelikož se Portugalsko odmítlo připojit k bourbonskému paktu, vyrazila 30. dubna španělská armáda obsadit severní Portugalsko. Lisabonský dvůr v reakci na tento vpád 18. května vyhlásil válku jak Španělsku, tak Francii. Portugalcům však hrál do karet fakt, že španělská armáda byla ve velmi špatném stavu a brzy byla nucena se z dobytého území stáhnout. Tím poskytla portugalskému králi Josefu I. a zejména pak britské vládě čas, aby stačila do země přesunout sbor o síle 6 200 vojáků pod velením hraběte Viléma Schaumbursko-lipského a částečně vycvičit portugalskou armádu, která byla stejně jako ta španělská ve velmi tragickém stavu. Další pokus o dobytí Portugalska učinila 42 000 španělsko-francouzská armáda až v srpnu. Jejím vrchním velitelem byl jmenován španělský šlechtic hrabě z Aranda. Hlavní těleso britsko-portugalské armády se nacházelo u městečka Abrantes. Její velitel se rozhodl vyčerpat silnějšího protivníka partyzánskou válkou, ke které byla zdejší krajina velmi příhodná. Španělská armáda však bez větších potíží postupovala portugalským vnitrozemím. Její postup na Lisabon se hrabě Vilém pokusil zpomalit v hornatém pásu, jehož vrcholky dosahovaly kolem 2 000 metrů nad mořem. Britům se podařilo španělsko-francouzskou armádu zadržet a její velitel, díky špatnému zásobování, dešťům a vysoké dezerci dal nakonec povel k ústupu do Španělska. Hrabě Vilém se snažil hraběte z Arandu napadnout, ale jeho vojsko nebylo dostatečně rychlé a jeho snaha tím přišla vniveč. Boje v Portugalsku pokračovaly s menší intenzitou až do listopadu, kdy obě armády uzavřely příměří. Jelikož se pro Španělské království vyvíjel špatně i boj v zámoří, vyjádřil na podzim král Karel III. ochotu jednat s Brity o míru. Jelikož v průběhu roku 1762 získala v britském parlamentu převahu tzv. „mírová strana,“ vyslala v září britská vláda vyjednavače také do Paříže. Vévoda Bedford se snažil uzavřít mír za každou cenu dřív, než se parlament sejde k dalšímu rokování. 3. listopadu byl mezi Francií a Španělskem na straně jedné a Británií a Portugalskem na straně druhé, v zámku Fontainebleau, uzavřen předběžný mír. Francie získala zpět ostrovy v Antilách (Martinik, Guadeloupe a západní část Haiti), Cayenne ve francouzské Guyaně, africkou osadu Gorée, obchodní faktorie v Indii, které držela před rokem 1749 a další drobné zisky v Kanadě. Británie na Francii získala ostrovy Tobago, Grenadu, Svatý Vincenc, Dominiku a Menorku. Dále pak španělskou Floridu a všechna francouzská panství v severní Americe, Kanadu a východní Louisianu. Španělům byla navrácena Havana, Manila a jako odškodnění za Floridu získali západní část Louisiany. Portugalsko získalo španělskou kolonii Sacramento v Uruguayi.

  • Rok 1763

První krok k uzavření míru mezi Rakouskem, Saskem a Pruskem byl učiněn již na sklonku roku 1762, kdy se vyslanci všech tří zemí sešli v Míšni a posléze na zámku v Hubertusburgu, kde byl 15. února uzavřen prusko-rakousko-saský mír. Signatáři ukončili nepřátelství, dohodli se na statusu quo ante bellum a zřekli se nároku na reparace. Byly potvrzeny mírové smlouvy z let 1742 a 1745, čímž se Rakousko definitivně vzdalo větší části Slezska a Kladska. Dále se Fridrich II., jako říšský kurfiřt, tajným článkem zaručil při příští volbě římskoněmeckého císaře hlasovat pro rakouského kandidáta. Podpisem hubertusburgského míru byla sedmiletá válka oficiálně ukončena. Ratifikace tzv. pařížského míru mezi Francií, Británií, Španělskem a Portugalskem byla uskutečněna 10. února.

  • Poválečná bilance

Jednoznačným vítězem celého sedmiletého zápolení se stala Velká Británie. Tento triumf ji stál 161 milionů liber a na 20 000 vojáků, avšak ziskem pro ni byla nadvláda nad světovými oceány a čelní postavení coby průmyslové velmoci. Pro Francii byla válka velkým fiaskem a doplatila tak na vedení slabých a vratkých ministerských, či dvorských klik. Během konfliktu, jenž ji stál 70 000 lidských životů a 700 milionů livrů (její státní dluh navíc činil 1 700 milionů livrů), prohrála zápas o koloniální a námořní prvenství a již nikdy se jí tento stav nepodařilo změnit. Rakousko za válku zaplatilo 140 000 mrtvými a zraněnými vojáky spolu se 160 000 civilními obyvateli. Nepodařilo se mu však dosáhnout ani jednoho cíle vytyčeného na počátku války, navíc jeho státní dluh dosáhl částky 271 milionů guldenů. Zároveň přišlo o výsadní mocenskou pozici v římsko-německé říši a o tento post se do budoucna muselo dělit s Pruskem. To ve válce přišlo o 180 000 vojáků a na 320 000 civilistů, přesto se mu díky jeho panovníkovi a odhodlání vyšších vrstev obyvatelstva podařilo odolat náporu nepřátel. Navíc udrželo územní zisky z předchozích válek, donutilo Evropu akceptovat jeho přítomnost ve velmocenského systému a oproti jiným účastníkům konfliktu nezůstaly jeho státní finance v deficitu. Fridrich II. po podepsání hubertusburgského míru stále ještě disponoval částkou 30,25 milionu tolarů. Souhrnem tedy lze za vítěze konfliktu považovat Velkou Británii, Hannoversko, Portugalsko, Prusko a Rusko. Zásadní prohru utrpěla v první řadě Francie, dále pak Rakousko, Švédsko a Sasko.

  • Fridrich II. Veliký

Fridrich II. Veliký (něm. Friedrich II. der Große) (24. ledna 1712 Berlín – 17. srpna 1786 Postupim) byl v letech 1740–1786 pruský král, braniborský kurfiřt a neuchâtelský kníže z rodu Hohenzollernů a jeden z největších vojevůdců 18. století. Za své vlády pozvedl Prusko na úroveň velmoci a rozšířil državy svého rodu, zejména na úkor Rakouska (Slezsko). Současníci mu dali řadu přídomků, z nichž nejznámějšími jsou „Starý Fritz“ (der Alte Fritz) a „Hrobník“ (Totengräber). Jako braniborský kurfiřt vládl jako Fridrich IV.

  • Karel Alexandr Lotrinský

Karel Alexandr Lotrinský (12. prosinec 1712, Lunéville - 4. červenec 1780, Tervuren) byl bratrem císaře Svaté říše římské Fratiška I. Štěpána a švagrem královny Marie Terezie. V letech 1761 - 1780 byl velmistrem Řádu německých rytířů. Narodil se z manželství lotrinského vévody Leopolda Josefa s Alžbětou Orléanskou. Narodil se jako pátý syn, ale dva starší bratři zemřeli před jeho narozením. Staršími přeživšími bratry byli Leopold (1707 - 1723) a František Štěpán (1708 - 1765), který se po otcově smrti v roce 1729 stal jako František III. lotrinským vévodou. Starší sestra Alžběta Tereza se sňatkem stala sardinsko-piemontskou královnou a mladší Anna vstoupila do kláštera.

  • Leopold Josef Maria hrabě von Daun, kníže z Thiana

Leopold Josef Maria hrabě von Daun, kníže z Thiana (24. září 1705 Vídeň — 5. února 1766 tamtéž) byl významný rakouský vojevůdce v době válek o rakouské dědictví. Narodil se jako syn polního maršála Wiricha Philippa Lorenze hraběte von Daun, knížete z Thiana, a Marie Barbory hraběnky z Herbersteinu. Roku 1718 vstoupil do rakouské armády, r. 1731 se stal velícím plukovníkem pěšího pluku, jehož čestným majitelem byl jeho otec. Po konci války o dědictví polské r. 1736 byl jmenován císařským komořím a generálmajorem, po tažení proti Turkům r. 1739 polním podmaršálkem. Podílel se na organizaci vojenské zdravotní služby v Uhrách a do válek o dědictví rakouské vstoupil jako plukovník-majitel pěšího pluku. Po bitvách u Hohenfriedbergu a Žďáru povýšen na polního zbrojmistra. Za podíl na zpracování výcvikového řádu pro pěchotu a jezdectvo byl r. 1751 jmenován ředitelem vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě a velícím generálem ve Vídni. V letech 1754-1756 povýšen na polního maršála a jmenován předsedou soudního kolegia dvorské válečné rady. Po vítězství u Kolína a v důsledku porážky prince Karla Alexandra Lotrinského u Štěrbohol a Lutynie (Leuthenu) roku 1757 převzal vrchní velení nad rakouskou armádou. V letech 1758-9 zmařil plán Friedricha II. na dobytí Olomouce a zvítězil v bitvách u Hochkirchu a Maxenu, nesl vinu za porážky u Lehnice a Torgavy (1760). Krátce poté byl jmenován státním ministrem a prezidentem dvorské válečné rady. Byl nositelem Řádu zlatého rouna (1753) a Řádu Marie Terezie (1758). Roku 1745 se oženil s Josefou hraběnkou Fuchsovou, ovdovělou hraběnkou Nosticovou, s níž měl tři děti: dceru Marii Terezii, provdanou Pálffyovou, a syny Franze Karla a Leopolda. Je pohřben v kapli sv. Jiří v augustiniánském kostele ve Vídni.

  • Ernst Gideon svobodný pán von Laudon -

Ernst Gideon svobodný pán von Laudon (Loudon, Ernst Gideon Freiherr von Laudon) (2. února 1716 nebo 1717, Tootzen, (dnes Ļaudona, Lotyšsko) – 14. července 1790 Nový Jičín) byl rakouský vojevůdce, jeden z největších vojevůdců 18. století. Proslavil se ve válkách s Pruskem a svým tažením na Balkán proti Osmanské říši, které ho zařadilo mezi slavné turkobijce. Jeho jméno neslo i české pivo vyráběné od roku 1700 v Lanškrouně . Z jeho jména pochází zvolání či kletba himmellaudon! (německy: Himmel Laudon, tj. Nebesa, Laudon!), kterou údajně volali vyděšení Prusové.

Ernst Gideon von Laudon

  • Francouzsko-indiánská válka

Francouzsko-indiánská válka je označení té části sedmileté války, která se odehrávala na severoamerickém bojišti. Střetly se v ní Spojené království a Francie podporované svými indiánskými spojenci.

  • Průběh

Napětí mezi anglickou a francouzskou stranou vyeskalovalo již roku 1754 menšími srážkami. Zpočátku kvůli nejednotnosti britských koloniálních a královských institucí (každá kolonie měla vlastní kongres a guvernéra, kteří rozhodovali o nasazení koloniálních milic a prostředků) měla navrch francouzská strana. Roku 1755 byla zorganizována výprava pod velením generála Braddocka (které se zůčastnil i George Washington), která měla za úkol obsadit francouzskou pevnost Fort Duquesne v údolí Ohia. Expedice však skončila katastrofou nedaleko řeky Monongahely. Celé dva pluky včetně pomocných milic byly rozprášeny Francouzi a indiány útočícími ze zálohy. Generál Braddock byl smrtelně raněn. V roce 1756 připlul s posilami do Ameriky markýz de Montcalm. Dobytím pevnosti Fort William Henry, u Champlainova jezera, zajistil Francouzům důležité strategické pozice.

Ale v roce 1757 se britské královské a koloniální síly konečně zorganizovaly, což jim umožnilo využít obrovské přesily lidských zdrojů a hospodářských prostředků, kterou anglické kolonie nad francouzskými měly. Britské královské pluky a koloniální milice se posléze vylodily u francouské pevnosti Louisbourg, která měla chránit vjezd do zálivu sv. Vavřince, a dobyli ji (podruhé, poprvé byla dobyta roku 1745, ale byla Francii vrácena), čímž definitivně odřízly Novou Francii od dodávek z mateřské země. Válka však ještě zdaleka neskončila: 8. července 1758 připravil Montcalm zdrcující porážku 5x silnější britské armádě v bitvě u Carillonu. Nicméně i přes toto skvělé vítězství musel stále ustupovat. V roce 1759 Montcalm nejprve ještě odrazil britský pokus o vylodění u Montmorencyho vodopádů, nicméně vzápětí poté se vylodily jednotky generála Wolfa u Quebecu a zvítězili nad Francouzi v bitvě na Abrahamově pláni nedaleko města. Generálové Wolfe i Montcalm byli v bitvě smrtelně raněni. Pádem Montrealu roku 1760 francouzská nadvláda nad Novou Francií přestala fakticky existovat. Válka skončila zánikem Nové Francie, kterou zcela ovládly britské jednotky.

  • Uzavření míru

V listopadu 1762 se emisaři tří panovníků – Ludvíka XV., Jiřího III. a Karla III. dohodli na mírové dohodě. Francie postoupila Velké Británii Kanadu (Louisianu předala svému spojenci Španělsku), uznala ztrátu Akádie (bez ostrovů Miquelon a St.-Pierre), ztratila Grenadu a Grenadiny. Francii byly vráceny Martinik, Guadaloupe, Désirade a Marigalante. Britové slíbili vyklidit Havanu a Španělé postoupili Velké Británii Floridu. Na začátku prosince projednával anglický parlament tyto články a zazněly zde i kritické ohlasy. Přesto však smlouva byla podepsána 10. února 1763.

  • Louis Joseph de Montcalm-Gozon, markýz ze Saint-Véran

Louis Joseph de Montcalm-Gozon, markýz ze Saint-Véran (28. února 1712 – 14. září 1759) byl francouzský šlechtic, který se proslavil jakožto velitel francouzských severoamerických vojsk v sedmileté válce. Jde o do jisté míry kontroverzní postavu: zatímco většina ostatních (a zejména pak francouzských a kanadských) historiků jej hodnotí jako vynikajícího velitele, v americké odborné literatuře i beletrii je většinou značně haněn, ať už jde o jeho vojevůdcovské či morální vlastnosti.

 

Louis-Joseph byl synem Louise-Daniela de Montcalm and Marie-Thérèse de Lauris. Narodil se v rodinném sídle Chateau de Candiac poblíž

Autor LUCky.luKA 30.Červen 2010 v 15:59 |

Přidej komentář

O autorovi

  • Jméno LUCky.luKA
  • Region Karlovarský kraj
Můj profil

Poslední příspěvky

Archiv

Poslední návštěvy

Běží na web&blog
& Blogger Templates