Španělsko-americká válka
- Španělsko-americká válka
Španělsko-americká válka (25. dubna - 12. srpna 1898) představovala vojenský konflikt mezi Spojenými státy americkými a Španělskem.
Válku vyprovokovaly Spojené státy podporující nezávislost Kuby a očekávající rozsáhlé územní zisky na úkor španělských zámořských držav. Jako casus belli posloužily snahy některých Kubánských a Filipínských nacionalistů o osamostatnění. Ovšem pro americkou veřejnost jím spíše bylo podezření, že španělští agenti způsobili výbuch na americké bitevní lodi USS Maine vedoucí k jejímu potopení. (příčina výbuchu je záhadou dodnes). USA poslaly Španělsku ultimátum s požadavky na vyklizení Kuby a Filipín. Španělsko, které Kubu pokládalo spíše za Španělskou provincii než za kolonii, na ně reagovalo vyhlášením války.
Střetnutí probíhalo naprosto jednostranně a skončilo zničující porážkou Španělska. Boje probíhaly na třech místech. Filipíny: Španělské námořnictvo bylo rychle zničeno a Američané oblehli Manilu, kterou se jim ale nepodařilo dobýt až do konce bojů. Poté ji americká vojska obsadila a neumožnila filipínským vojskům do ní vstoupit. (Což vedlo k dalším nepokojům) Guam: Behem jediného dne bylo zajato všech 54 španělských vojáků, kteří ostrov bránili a odvezeno do filipínského zajateckého tábora. Kuba: Námořní bitva u Santiago de Cuba byla jednoznačně v americké režii a všechny Španělské lodi kromě jedné byly potopeny. (zbývající loď potopila vlastní posádka.) Pozemní kampaň Pozemní kampaň vedla k obklíčení Španělských sil v Santiagu a Guantanámu. Santiago bylo nakonec dobyto, ale většina ztrát byla způsobena přehřátím a žlutou zimnicí v důsledku které byla americká vojska nedlouho po konci bojů evakuována.
Španělsko muselo po ztrátě většiny svých velkých válečných lodí přistoupit na pařížskou mírovou smlouvu, v rámci níž předalo Spojeným státům Kubu, Portoriko a část Španělské východní Indie (Filipíny a Guam). Zbytek španělské pacifické kolonie byl prodán Německu, které nově koupené území začlenilo do své kolonie Německá Nová Guinea.
- Boje za nezávislost _ desetiletá válka a následný vývoj - Pro první válečný konflikt, tzv. desetiletou válku (1868–1878), byly typické rozpory mezi povstalci.
Desetiletá válka a následný vývoj - radikálnější střední třída usilovala o co nejrychlejší zrušení otroctví, zatímco plantážnická aristokracie byla pro pozdější vyřešení problému. Po počátečních úspěších a rychlém rozšiřování povstání byli kubánští bojovníci, v důsledku zejména špatné výzbroje, na počátku roku 1869 poraženi a vytlačeni z Bayma. Španělské ozbrojené síly navíc proti stoupencům nezávislosti rozpoutali teror (vraždění politických odpůrců, věznění bez soudních řízení), který ale proti očekávání kolonizátorů spíše řady jejich nepřátel rozšiřoval. I když se povstání rozšířilo v únoru 1869 do provincie Las Villas, po zbytek války ovládali vojáci bojující za nezávislost hlavně východní část ostrova. Tu Španělé od svého území postupně oddělili 50 km dlouhou obrannou linií přes kterou povstalci pod vedením Antonia Macei a Máxima Gómeze jen obtížně pronikali. Museli se tedy se nakonec uchýlili k partyzánskému způsobu boje. Válka i v důsledku vnitřních problémů mezi stoupenci nezávislosti uvízla na mrtvém bodě a byla vyřešena kompromisním mírem v únoru 1878, zvaným pakt ze Zanjónu, podle kterého Kubánci získali částečnou autonomii.
Součástí mírové smlouvy byla i amnestie a svoboda pro otroky bojující na straně povstalců – spolu s celkovým poklesem stavu černošského obyvatelstva na ostrově to vedlo roku 1886 ke zrušení otroctví. V hospodářské oblasti došlo k propojení kubánské ekonomiky s ekonomikou Spojených států, když např. narůstal zájem Američanů odkupovat cukr spíše v surovém stavu. Politická situace byla stále poměrně napjatá, projevilo se to roku 1879 tzv. maličkou válkou, charakterizovanou bojem menší části rebelů proti mnohonásobné španělské přesile, která své nepřátele během roku 1880 porazila. Velká část Kubánců však po zkušenostech z minulé války nechtěla v této době dospět k nezávislosti Kuby násilím. Politici na ostrově se v 80. letech soustředili spíše na zakládání politických stran, postupně se zde také sjednocovalo se dělnické hnutí.
Obnovení boje - nespokojenost s koloniálním režimem postupně narůstala. Kubánským obyvatelům vadilo např. velmi omezené volební právo, špatná situace ve školství a úplatnost úřadů. Nový impuls boji za nezávislost dodal kubánský básník a politik José Martí (1853–1895), žijící v americkém exilu. Prosazoval myšlenku „Hispánské Ameriky“, která se musí ubránit konkurenci anglosaské Ameriky (hlavně USA) v oblasti kulturní, politické i ekonomické. Velký ohlas vzbudily i jeho názory na rasovou rovnoprávnost. Svými myšlenkami inspiroval mnoho příslušníků svého národa, populární byl zejména mezi dělníky, velkou podporu získal i v Latinské Americe. Martímu se podařilo sjednotit kubánské politiky žijící v exilu a v roce 1892 založil Kubánskou revoluční stranu – Partido Revolucionario Cubano, která postupně organizovala přípravy pro obnovení bojů za nezávislost. Vztahy mezi obyvateli ostrova a španělskými úřady zhoršila ekonomická krize v polovině 90. let, způsobená snahou madridské vlády omezit obchod se Spojenými státy. V únoru 1895 se povstalecké jednotky pod velením Josého Martího a již osvědčených velitelů Antonia Macei a Máximo Gómeze vylodily na Kubě a obnovily boje.
Ačkoli Martí 20. května padl, povstalcům se podařilo získávat další pozice na celém ostrově a způsobit koloniální správě velké problémy, když ničením průmyslu a plantáží ochromili ekonomiku ostrova. Během války Španělé velmi tvrdě postupovali proti domácímu vesnickému obyvatelstvu, které povstalcům poskytovalo podporu. To bylo násilně přesídlováno do „koncentračních táborů“, kde tisíce lidí hlavně v důsledku nedostatku potravin zemřelo. Tato španělská opatření a narušení svých obchodů s Kubou donutily Spojené státy americké uvažovat o intervenci. Madridská vláda na to reagovala roku 1897 vyhlášením kubánské autonomie, kterou však představitelé povstalců rozhodně odmítli. Američané, kteří už v té době byli rozhodnuti získat nad Kubou celkovou kontrolu, dostali další argument pro invazi po výbuchu svého křižníku Maine před Havanou 17. února 1898. Ultimátum USA z dubna 1898, které požadovalo zastavení všech válečných akcí španělských jednotek na ostrově, by pomohlo válku vyhrát hnutí za osvobození, a Španělé ho nemohli přijmout. V následné španělsko-americké válce utrpělo Španělsko velkou porážku a bylo nuceno Pařížskou mírovou smlouvou (1898) Kubu postoupit do správy Spojeným státům americkým.
Okupace Spojenými státy americkými - vztahy mezi zástupci americké vlády a kubánskými politiky od začátku nebyly dobré. Okupační správa se na jednu stranu snažila vylepšit ostrovní školství (většinu populace tvořili analfabeti), zdravotnictví a vybudovat státní správu, do které zapojovala od začátku místní představitele. Cílem Američanů bylo ale také postupně ovládnout alespoň část zdejší ekonomiky a připoutat ji k vlastnímu hospodářství. V roce 1900 byly v zemi uspořádány volby, ve kterých zvítězily strany, jež nebyly nakloněny další spolupráci s USA. Ale kubánští představitelé, pokud chtěli ukončit pobyt okupační armády, neměli jinou možnost než budoucí podmínky Spojených států přijmout.
K formálnímu podřízení Kuby sloužil USA tzv. Plattův dodatek – dokument, který se stal součástí vznikající kubánsko-americké smlouvy a také kubánské ústavy. Pojmenován byl po jeho navrhovateli americkém republikánském senátoru Orvillu Plattovi. Spojeným státům umožňoval kontrolovat do jisté míry kubánskou zahraniční politiku a prosazovat jejich ekonomické zájmy na ostrově. Součástí dodatku bylo i právo na vybudování vojenské základny na Kubě. Po podepsání dohody se 20. května 1902 Kuba stala samostatným státem a pobyt americké armády zde oficiálně skončil. Prvním prezidentem se stal Tomás Estrada Palma, politik známý svým dobrým vztahem ke Spojeným státům.
Kubánská republika - V roce 1903 Spojené státy potvrdily svůj vliv na ostrov uzavřením hospodářské dohody, která v jejich prospěch upravovala cla na vyvážený cukr. Ekonomika ostrova jim byla podřízena i v jiných oblastech. Na počátku 20. století byla ve vlastnictví amerických majitelů třetina všech nejmodernějších cukrovarů včetně jediné místní rafinérie cukru, železniční doprava ve východní části ostrova a dále např. městská veřejná doprava v Havaně. Roku 1903 byla také podepsána smlouva, na jejímž základě byla v budoucnu na Kubě vystavena americká vojenská základna Guantánamo. Nestabilita nově vzniklé republiky si celkem třikrát vyžádala zásah americké armády.
Podstatou sporů kubánských politických stran byl zpočátku konflikt mezi liberály se silnými pozicemi v regionech, hlásajícími alespoň částečné vymanění z vlivu USA a konzervativci. Ti se soustředili hlavně v Havaně a patřilo mezi ně mnoho stoupenců dřívější spolupráce se Španělskem. V prezidentských volbách roku 1906 se rozhodovalo mezi Partido Moderado (Umírněnou stranou) s kandidátem Estrada Palmou a Partido Liberal (Liberální stranou), která nominovala José Miguela Gómeze na úřad prezidenta a Alfreda Zayase jako případného viceprezidenta. Volební podvody Estradových příznivců a napjatá politická atmosféra nakonec vedly k bojkotu voleb liberály a zvolení Estrady Palmy. Následné ozbrojené povstání liberálů ukončilo vládu Umírněné strany. Na chaotickou situaci v zemi, která se ocitla bez vlády, reagovaly Spojené státy vojenským zásahem. V letech 1906–1909 pak řídil Kubu americký guvernér Charles Magoon, za jehož působení došlo k budování kubánské armády a vylepšení volebního systému.[82][83]
Během následné vlády prezidenta José Gómeze (1909–1913) došlo roku 1912 k černošskému povstání, které kubánské vojsko brutálním způsobem potlačilo (3000 mrtvých Afroameričanů). Důvodem povstání byla hlavně diskriminace černochů v armádě a státní správě spolu s omezeným volebním právem pro tuto skupinu obyvatel. Marío García Menocal, konzervativní politik, jež byl prezidentem od roku 1913 do roku 1921 pokračoval v politice intenzivní spolupráce s USA. V době jeho působení došlo k hospodářské konjunktuře, způsobené růstem cen cukru v souvislosti s první světovou válkou. Volební vítězství Menocala roku 1917 bylo podle některých historiků zfalšované a vyvolalo opět ozbrojenou revoltu liberálů pod vedením José Gómeze a Alfreda Zayase. Spojené státy se během konfliktu postavily na stranu stávajícího prezidenta a provedli na ostrově již třetí výsadek své námořní pěchoty, úkolem armády bylo hlavně ochránit majetek amerických občanů. I tímto způsobem však USA umožnily Menocalovi povstání tvrdě potlačit. V tom samém roce proběhla na Kubě generální stávka za zvýšené mzdy, které musela nakonec Menocalova vláda ustoupit a akceptovat požadavky stávkujících. Sjednocení dělnických odborů v té době a napojení jejich části na levicové myšlenky mělo velký vliv na pozdější vývoj událostí v kubánské společnosti. V době, kdy stál v jejím čele Alfredo Zayas (1921–1924) prodělala země hospodářskou krizi, na jejímž řešení se poskytnutím úvěru podílely Spojené státy.
Jednalo se o jeden z prvních predreadnouthů o výtlaku 6682 tun. V době kdy byl spuštěn na vodu byla oficiálně nazývána obrněný křižník. Podobně jako u dalšího amerického obrněnce USS Texas, byla hlavní 250mm děla Maine rozmístěna v asymetricky umístěných dělových věžích. Věž na pravoboku byla před hlavní nástavbou a věž na levoboku až za ní (u Texasu tomu bylo naopak). Toto ve své době časté řešení omezovalo schopnost lodi střílet plnou boční salvou.
Americký Kongres rozhodl o stavbě lodí 3. srpna 1886 a kýl Maine byl založen 17. října 1888 v loděnici New York Navy Yard v Brooklynu. Na vodu byl spuštěn 18. listopadu 1889 a do služby vstoupil pod velením kapitána Arenta S. Crowninshielda 17. září 1895.
Maine, kotvící v havanském přístavu, zde 15. února 1898 vybuchl a potopil se. To přispělo k vypuknutí Španělsko-americké války. Potopení lodi se v dalších letech stalo předmětem řady spekulací a nebylo dodnes jednoznačně objasněno. Tehdejší americká veřejnost ho připisovala Španělsku.
Potopení - Maine strávila většinu své služby na východním pobřeží USA a v Karibiku. V lednu 1898 byla loď vyslána z Key West na Floridě do kubánské Havany, aby zde během nepokojů ochraňovala americké zájmy. O tři týdny později, 15. února v 21:40, došlo na palubě Maine k výbuchu. Vyšetřování ukázalo, že vybuchlo pět tun prachových náplní pro děla hlavní a sekundární ráže. Výbuch v přední části lodi zcela zničil celou příď plavidla a Maine se okamžitě potopila na rejdě přístavu. Většina posádky spala či odpočívala v kajutách v přední části lodi, což vedlo k velkým ztrátám na životech. Celkem 266 mužů zahynulo při výbuchu a potopení lodi, dalších 8 později na následky zranění. Kapitán lodi a většina z důstojníků zkázu lodi přežila, protože jejich kajuty se nacházely na zádi lodi. Americký námořní soud v Key West rozhodl 28. března téhož roku, že výbuch způsobila námořní mina.
Výbuch na Maine byl důležitým bodem na cestě ke Španělsko-americké válce, která začala v dubnu 1898. Prezident William McKinley odmítl, že by potopení lodi bylo casus belli pro vypuknutí války, přesto výbuch mobilizoval americkou veřejnost a byl často zmiňován zastánci války. V letech 1911–1912 byl vrak lodi vyzvednut a s vojenskými poctami potopen u kubánského pobřeží.
Guantánamo (základna)
- Guantánamo ( základna ) - je americká vojenská základna na Kubě.
Poblíž města Guantánamo, ležícím ve stejnojmenné zátoce. Byla založena roku 1898 a od roku 1903 ji na časově neomezenou dobu pronajímala Kuba USA za poplatek 2000 zlatých (4085 USD). V roce 2002 bylo na základně zřízeno vězení pro osoby podezřelé z terorismu. Americký prezident Barack Obama 22. ledna 2009 nařídil zavřít vězení, kde je podle agentury AFP 245 vězňů. Toto však může trvat i celý rok. Navíc, 20. května 2009 americký senát odmítl na uzavření poskytnout peníze.
Události předcházející vzniku základny - Boj Kubánců za nezávislost na španělské koloniální nadvládě začal později než v ostatních latinskoamerických zemích a byl mnohem delší a krutější. První propukla tzv. „malá válka“, řízená Revoluční stranou Kuby, kterou založil José Martí. Povstání začalo v provinciích Oriente a Camaguey a rychle se šířilo do dalších provincií. Na Kubě se vylodili generálové Antonio Maceo a Máximo Gomez spolu s José Martím. USA vývoj situace na Kubě velmi pozorně sledovaly. Od počátku 19. století počítaly se začleněním Kuby do svazku Spojených států amerických. V roce 1823, těsně před vyhlášením Monroeovy doktríny, která v podstatě proklamuje ideu Amerika Američanům, přišel tehdejší státní tajemník John Adams s doktrínou tzv. „politiky uzrálého plodu“, podle které, dříve či později, z důvodů geografického sousedství a rychlého rozvoje amerického hospodářství, Kuba spadne jako zralý plod do klína Spojeným státům. Faktem je, že v roce 1884 vyvezla Kuba do USA desetkrát více zboží než do Španělska a že tam vyvážela 94 % své produkce cukru. Americké investice na Kubě představovaly na svou dobu obrovskou částku 52 milionů zlatých dolarů.
V roce 1898 se Spojené státy rozhodly do konfliktu zasáhnout. V dubnu 1898 schválily poslanecká sněmovna a senát společnou rezoluci, která zmocnila prezidenta k intervenci na Kubě. Odstavec 4 této rezoluce říká, že po pacifikaci ostrova USA předají vládu a dominium nad Kubou jejímu lidu. V polovině roku došlo k vylodění americké námořní pěchoty právě v zátoce Guantanámo v blízkosti města Santiago de Cuba, tehdy nejsilnější vojenské pevnosti ostrova. Po porážce španělské flotily vstupují za vydatné pomoci kubánských povstalců intervenční oddíly do města. Následuje rychlá okupace ostrova, které nikde nebyl kladen odpor. 10. prosince 1898 končí válka podpisem Pařížské mírové smlouvy, na základě které získaly USA, Portoriko a Filipíny a převzaly ochranu nad Kubou.
Americké požadavky na Plattův dodatek k ústavě - V roce 1900 proběhly na Kubě pod dozorem amerických vojsk volby do Ústavodárného shromáždění, které mělo vypracovat ústavu a vyjádřit názor, jak mají být upraveny vztahy mezi Kubou a USA. Na první schůzi tlumočil vojenský guvernér Leonard Wood zvoleným delegátům požadavek vlády Spojených států amerických, aby text ústavy nebo dodatek k ní obsahoval tyto body:
- Kuba musí žádat o souhlas USA v otázkách dohod s cizími mocnostmi, při jednáních o veřejném dluhu.
- Uzná právo USA intervenovat za účelem ochrany Kuby a stability její vlády
- Uzná platnost všech aktů okupační správy
- Poskytne části svého území ke zřízení uhelných a námořních stanic za účelem plnění předchozích závazků a zajištění vlastní ochrany.
Ústavodárné shromáždění odmítá tyto požadavky, které znamenají omezení státní suverenity, přijmout. Americký senát a sněmovna reprezentantů potom schvalují tzv. Plattův dodatek k zákonu o financování americké okupační armády, jehož obsahem jsou právě zmíněné požadavky. Prezident William McKinley zákon okamžitě podepisuje. Guvernér Wood pak oficiálně sděluje předsedovi Ústavodárného shromáždění, že prezident McKinley byl autorizován senátem a sněmovnou, aby přenechal vládu a kontrolu nad Kubou jejímu lidu hned poté, co bude na ostrově ustavena vláda opírající se o ústavu, ve které budou vzájemné vztahy s USA upraveny dle Plattova dodatku. Jinými slovy, jestliže dodatek bude odmítnut, prodlouží se okupace až do doby, kdy jej nějaký nový orgán schválí.
Pod tímto nátlakem je v červnu 1901 připojen Plattův dodatek ke kubánské ústavě, schválené 21. února. Pro posouzení platnosti smlouvy o pronájmu Guantanáma je třeba podtrhnout, že Ústavodárné shromáždění přijalo cizí zákon jako dodatek k ústavě republiky pouze z přinucení, jako jediný prostředek k dosažení konce okupace ostrova a vyhlášení Republiky Kuba. Navíc tento akt přesahoval rámec kompetencí, které Ústavodárné shromáždění podle výnosu o svém zřízení mělo.
- Pařížská mírová smlouva (1898) podepsaná dne 10. prosince 1898 mezi USA a Španělskem, znamenala ukončení španělsko-americké války.
Kuba signatářem smlouvy nebyla, ale plnila pouze funkci pozorovatele. Průběh událostí - Válečný stav byl ukončen 12. srpna 1898, kdy ve Washingtonu došlo k podpisu mírového protokolu mezi Spojenými státy a Španělskem. Formální mírová smlouva byla pak signována v Paříži 10. prosince 1898 a ratifikována americkým Senátem 6. února 1899. Platnosti nabyla 11. dubna 1899.
Teritoriální změny - Spojené státy smlouvou získaly téměř všechny španělské kolonie, konkrétně Filipíny, Guam a Portoriko. Kuba byla pod americkou vojenskou správou od 17. července 1898. Na ostrově došlo k vytvoření vlastní civilní vlády. 20. května 1902 byla vojenská správa ukončena a Kuba získala nezávislost, ovšem nikoli úplnou (viz Plattův dodatek, který se stal součástí nové kubánské ústavy). Americká vláda kubánský stát předem zavázala některými omezeními, jako byl zákaz vzniku spojenectví s jinými zeměmi a možnost práva intervence v opodstatněném případě. Spojené státy na ostrově také vybudovaly svou základnu Guantánamo, která byla definována zavedením pronájmu na neomezenou dobu. 14. srpna 1898 bylo vysláno 11 000 vojáků amerického pozemního vojska na Filipíny. Když jednotky začaly zastupovat Španělsko v kontrole nad soustrovím, došlo k bojůvkám mezi USA a revoltujícími Filipínci, které se rozhořely do válečného konfliktu známého jako filipínsko-americká válka.
Následky - Španělská prohra znamenala definitivní konec jejího koloniálního panství v Americe a o rok později i v Tichém oceánu (po podpisu německo-španělské smlouvy (1899)). Naopak své velmocenské postavení upevnily Spojené státy.
- Casus belli [ka'zus 'bɛlli] je latinský výraz z mezinárodního práva, který označuje incident, událost nebo skutečnost postačující jako důvod k vyhlášení války.
Příklady -
- Druhá Pražská defenestrace v roce 1618 byla na počátku třicetileté války.
- Obléhání Fort Sumter vojsky Konfederace byla rozbuškou Americké občanské války
- Úspěšný Sarajevský atentát na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este vedl Rakousko-Uhersko k vyhlášení války Srbsku a počátku první světové války.
- Fingované přepadení vysílačky v Glivici bylo oficiálním důvodem napadení Polska a začátku druhé světové války.
- Uzavření Tiranské úžiny v roce 1967 bylo válečným aktem, který rozpoutal Šestidenní válku mezi Egyptem a Izraelem.
- Pro USA a jejich spojence představovala casus belli k válce v Zálivu irácká invaze do Kuvajtu v roce 1990.
- Údajný masakr civilistů v kosovské vesnici Račak se stal důvodem pro útok NATO na Jugoslávii v březnu 1999.
- Teroristické útoky 11. září 2001 se staly důvodem k válce proti terorismu.
False flag - Tzv. False flag operation (operace „falešná vlajka“) se dá označit za takové casus belli, které byly provedeny jednotkami agresora proti vlastním cílům s cílem získat záminku pro napadení protivníka. Rozdíl je tedy v přímém úmyslu válku vyvolat, zatímco v ostatních případech je válka „nechtěným“ následkem. Přepadení vysílačky v Glivici je příkladem zdokumentované operace pod falešnou vlajkou.
- William McKinley (29. ledna 1843–14. září 1901) byl 25. prezident Spojených států.
Byl zavražděn anarchistou Leonem Czolgoszem a v úřadu ho nahradil Theodore Roosevelt, který je dosud nejmladším prezidentem USA (prezidentem se stal ve 42 letech). Je po něm pojmenována nejvyšší hora Spojených států, Mount McKinley.
- Garret Augustus Hobart (3. června 1844, Long Branch, New Jersey - 21. listopadu 1899, Paterson New Jersey) byl americký státník, politik, obchodník a bankéř.
Zasedal v legislatuře rodného státu (1876-82) a byl 24. viceprezident USA za Republikány ve vládě prezidenta Mc Kinleyho od 4. března 1897 až do své smrti 24. listopadu 1899. Jako Předseda Senátu z titulu své funkce úspěšně předsedal a dal rozhodující hlas proti nezávislosti Filipín.
Byl 26. prezident Spojených států amerických, který se nejvíce proslavil svojí energickou povahou a šíří zájmů a úspěchů. Byl rovněž vůdcem Republikánské strany. Předtím než se stal 26. prezidentem (1901–1909) zastával řadu funkcí na municipální, státní a federální úrovni. Roosevelt byl úspěšný jako přírodovědec, cestovatel, lovec, spisovatel a voják, avšak největší slávy se mu dostalo jako politikovi. Do úřadu vstoupil ve svých 42 letech poté, co byl zavražděn prezident William McKinley. Do současnosti je to nejmladší prezident USA. Jeho tvář byla vytesána do památníku Mount Rushmore.
Dějiny ŠPANĚLSKA _ První republika, restaurace monarchie - Po smrti Alfonsa XII. byl králem prohlášen jeho syn Alfonso XIII. (1886-1931), za něhož až do jeho plnoletosti v roce 1902 řídila státní záležitosti jeho matka Marie Kristýna Rakouská. Opětovné povstání na Kubě v roce 1895 vyústilo o tři roky později ve španělsko-americkou válku, v níž bylo Španělsko na hlavu poraženo. Kuba získala nezávislost a poslední španělská kolonie v Americe, Portoriko společně s Filipínami byly odstoupeny Spojeným státům. Tato pohroma roku 1898 (El Desastre) vedla ke zrodu tzv. „generace roku 1898“ – nové generace politiků a intelektuálů žádajících zásadní reformy. Už od osmdesátých let 19. století se dělnictvo začalo sdružovat do marxisticky nebo anarchisticky orientovaných odborových svazů. V roce 1910 se tato hnutí sjednotila v Národní organizaci práce (CNT). Vedle toho vystupovaly do popředí také různé regionální zájmy, jako třeba v Katalánii, která jako hospodářsky nejrozvinutější část země žádala autonomii. V roce 1909 se v Katalánii konala generální stávka, jíž vládní vojsko brutálně rozdrtilo. Důsledkem bylo prohloubení politických i regionálních antagonismů v zemi.
Dějiny KUBA -Otroctví, ve kterém žili černošští obyvatelé ostrova, bylo zrušeno roku 1886. Nezávislost na Španělsku byla vyhlášena 10. října 1868, vedla však k dlouhé válce a plné nezávislosti se země dočkala až později. V roce 1898 proběhla Španělsko-americká válka, ve které Španělsko ztratilo vládu nad Kubou, Portorikem a Španělskou východní Indií. Krátké období byla Kuba pod správou USA. Nezávislá Kuba byla vyhlášena 20. května 1902. USA si jako podmínku stažení svých vojsk udržely v pronájmu vojenskou základnu Guantánamo a zátoku Bahía Honda na druhé straně ostrova. Té se však později vzdaly na oplátku za rozšíření základny v Guantánamu.
Dějiny PORTORIKO - Po objevení Ameriky Evropany se Portoriko stalo španělskou kolonií. V roce 1898 proběhla Španělsko-americká válka, ve které Španělsko prohrálo. Portoriko se spolu s Kubou, Filipínami a Guamem stalo kolonií USA.
- Generální kapitanát Filipíny (španělsky Capitanía General de las Filipinas), známý i pod názvem Španělská východní Indie (Indias Orientales Españolas) byl součástí španělské koloniální říše téměř 250 let.
Geografické vymezení - Filipínský kapitanát se rozkládala na území těchto současných států či závislých území:
