Václav II. - (1271 - 1305) 6. DÍL - část B

Václav II. (27. září 1271 – 21. června 1305 Staré Město) byl šestý český a první polský král z dynastie Přemyslovců.

Byl synem českého krále Přemysla Otakara II. a jeho druhé manželky Kunhuty. Po otcově smrti v bitvě na Moravském poli roku 1278 se z důvodu následníkovy nedospělosti stal jeho poručníkem Ota V. Braniborský, který se pro uchování kontroly nad situací rozhodl odvézt chlapce do Braniborska. Po několika letech zmatků, hladomoru a nejisté politické situace souhlasil Ota s Václavovým návratem zpět do Čech. Teprve dvanáctiletý Václav se konečně ujal vlády. Hlavní roli však hrál nový partner Václavovy matky Záviš z Falkenštejna. Závišův vliv byl pouze dočasný, dospívající Václav jej uvěznil a po jeho popravě zahájil expanzi do Polska, kde se mu podařilo podmanit Malopolsko a také získat kontrolu nad většinou Horního Slezska. Po smrti svého tchána Rudolfa Habsburského nepodpořil kandidaturu svého švagra Albrechta na římský trůn, ale prosadil volbu hraběte Adolfa Nasavského. Adolf však nesplnil své sliby a Václav se podílel na jeho pádu a volbě Albrechta Habsburského. V následujících letech pokračoval Václav v politice územní expanze, když v roce 1300 získal polskou korunu a o rok později pro svého syna Václava III. i korunu uherskou. Růst přemyslovské moci vedl k zformování protičeské koalice, v níž kromě římského krále Albrechta stanul i pretendent uherského trůnu Karel Robert z Anjou a soupeř přemyslovské moci v Polsku Vladislav Lokýtek. Na podzim 1304 vtrhla nepřátelská vojska do Čech a oblehla Kutnou Horu. Albrechtovi se nepodařilo Václava strhnout k rozhodující bitvě a po neúspěšném dobývání se dalo jeho vojsko s blížící se zimou na ústup. Toto vítězství nedokázal Václav zužitkovat, protože zhoršující se tuberkulóza, která mu již po nějakou dobu činila značné zdravotní potíže, způsobila jeho předčasnou smrt. Během své vlády se Václav spoléhal spíše na umění diplomatické než válečné, využíval rozsáhlého nerostného bohatství, zejména stříbra, jež se v té době v Čechách nacházelo. Zavedením pražského groše se podařilo stimulovat hospodářský vývoj a zahraniční obchod, vytvořením nového horního zákoníku Ius regale montanorum se definovala role státu ve vztahu k hornické činnosti. Václav sám byl literárně činný a byl i velkým mecenášem minesängrů.

Mincovní reforma a zavedení pražského groše - Od první poloviny 13. století začalo v Čechách docházet k rozkvětu hornické činnosti a k objevení rozsáhlých ložisek stříbrné rudy, jež se v té době v Čechách nalézala. České stříbro, ať již užívané pro dary a úplatky, na platbu námezdným vojskům, vedení úřednického aparátu, jakož i na udržování nákladného dvora, hrálo za posledních Přemyslovců důležitou úlohu v domácí i zahraniční politice. Za Václava II. vzniklo právě v Kutné Hoře, kde se nalézaly rozsáhlé naleziště stříbra, hornické centrum dosahující svou rozlohou mezi největší v Evropě. Tuto oblast zachvátila stříbrná horečka a v brzké době se sem začali sjíždět horníci z mnoha oblastí v Německu, kde již byly zásoby stříbrných rud vyčerpané. Český král využil skutečnosti, že většina zdejší půdy patřila sedleckému klášteru, jehož patronem byl on sám, a rozhodl se přímými zásahy vést vývoj nově vznikajícího hornického centra. Přemyslovský panovník se rozhodl využít těchto svých možností k prosazení mincovní reformy. V počátcích Václavovy vlády se nadále používala, tak jako za Přemysla Otakara II., brakteátová mince. Její nízká kvalita a stejně tak značné množství výrobních míst v zemi po delší dobu stěžovala zahraniční obchod a vedla k tomu, že za hranice se vyvážely kusy neraženého stříbra. Změnu mělo přinést zavedení pražského groše, měny, jež se stala vzorem pro další země v českém sousedství a dalších zemích střední a částečně i východní Evropy. Spolu s tím došlo k centralizaci výroby mincí – na místo několika mincoven nyní existovalo jediné centrum ražby, a to přímo v Kutné hoře. Zde nechal Václav postavit Vlašský dvůr, do něhož byla všechna výroba soustředěna a jenž představoval jedno z největších průmyslových center tehdejší Evropy. Samotnou realizaci reformy přenechal český král bankéřům původem z Florencie. Ti se starali nejen o její provedení, ale též o finanční stav království, zaopatřování dalších financí a podporu výroby. Účastnili se také dalších hospodářských podniků. Nová měna výchazela konceptem z messinského zlatého raženého v té době na Sicílii. Jeden groš vážil zhruba 3,9 gramu a odpovídal 12 drobnějším stříbrným mincím, taktéž nově raženým, zvaným parvus. Pražský groš přispěl k oživení ekonomické situace v zemi a záhy se stal oblíbeným platidlem jak doma, tak v zahraničí, kde mu byla dávána přednost před jinými méně kvalitními měnami.

Horní zákoník - Na samotné hornické činnosti se nicméně král nepodílel, ta byla přenechána odborníkům a podnikavým jedincům, kteří z vlastní iniciativy prováděli horní podnikání a činnosti s nimi spojené. Podíl na zisku z dolování vzácných kovů vycházel z takzvaných horních regálů, tedy práva vymáhat část výtěžku z těžby pro potřeby panovníka. Do samotných podniků Václav nezasahoval a snažil se zde zachovat podnikatelskou svobodu. Královská moc byla chápána jako autorita zaštiťující svou mocí právní předpoklady pro další rozvoj. Tyto poznatky a další právní aspekty byly vydány v rozsáhlé právní sbírce zvané Ius regale montanorum, neboli Královské právo horníků, jež pro svou definici mezi podnikatelem a státem neměla v tehdejší Evropě obdobu. Dalším jejím aspektem bylo i zaměření na zajištění norem v oblasti organizace práce, jejího odměňování a etice úřednictva. Autor, původem Ital, při tvorbě práva vycházel v některých případech i z práva římského.

Sbírka byla dělená do čtyř částí týkajících se osob, věcí, propůjček a soudního procesu. Svým charakterem se nejednalo o městské právo jako v případě jihlavského, ale o sbírku s celostátním působením zaštítěnou samotnou osobou vladaře. V ustanoveních se dbalo na postavení jednotlivých profesí, jejich práv a nároků. Zároveň byla respektována svoboda kverků, tedy horních podnikatelů vytvářejících větší celky zvaná těžařstva. V případě potřeby bylo umožněno, aby se právo těžby pronajímalo dále havířům nebo druhotným horním podnikatelům. Z dalších nařízení se dotklo zejména samotných horníků ustanovení o šestihodinové pracovní směně se zákazem pracovat dvě směny po sobě. Směny cyklicky obíhaly bez ustání, pracovalo se nepřetržitě kromě dnů odpočinku nařízených církví, tedy svátků a nedělí. Byla zaručena i bezpečnost – za tu podle nového horního práva měli zodpovídat tesaři. Majitel pozemku musel dolování umožnit, na druhou stranu měl nárok na část zisku. Příjmy krále představovala takzvaná urbura, tedy poplatek za těžbu, jež byl u různých profesí pevně stanoven. Na svou dobu představovala tato práce inovativní postupy v oblasti hornické činnosti a jako základ pro hornické právo byla převzata do mnoha dalších států. V samotných Čechách se tato právnická sbírka používala několik set let, v dílčích částech až do 19. století, dokud nebyla její platnost roku 1854 definitivně zrušena.

Završení polské expanze - Přes neustále se vyvíjející situaci v říši byla pozornost krále Václava nadále upřena i do Polska. Zde se kromě něj snažili prosadit vratislavský kníže Jindřich Hlohovský, dále Přemysl Velkopolský a Vladislav Lokýtek, který držel Kujavsko. Z těchto tří byl dosud nejúspěšnější Přemysl, protože v jeho rukou se nacházelo významné město polských králů Hnězdno. Od roku 1291 vyjednával s římskou kurií o možnosti své korunovace polským králem. Tu mu potvrdil až papež Bonifác VIII. roku 1295 – Přemysl byl téhož roku v Hnězdně slavnostně korunován. O postoji Václava k této korunovaci není známa žádná hodnověrná informace. Situace se ovšem záhy změnila, protože Přemysl byl následujícího roku zavražděn. Václav byl v tu dobu vázán politikou v říši a šance se mezitím chopili Jindřich Hlohovský a Vladislav Lokýtek. Z této dvojice získal podstatnou část Velkopolska a Pomoří Lokýtek, s nároky svého rivala Jindřicha, podporovaného českým králem, se nicméně musel vypořádat. Přes smlouvu rozdělující získané území mezi obě knížata došlo již roku 1297 k dalším bojům. Lokýtek, který se předtím neúspěšně pokoušel nabourat českou moc v jižním Polsku získáním přízně Jana Muskaty, se kvůli nedostatku financí obrátil na Václava II. a výměnou za své nároky na Malopolsko získal náhradu pět tisíc hřiven stříbra. To na druhou stranu vedlo Jindřicha Hlohovského k nezávislejší politice a opuštění paktu s českým králem. Sám Jindřich ovšem neměl dostatečnou moc, aby mohl v nastalé situaci konkurovat Václavovi.

Po zkáze Adolfa Nasavského u Göllheimu a volbě Albrechta Habsburského novým panovníkem Svaté říše římské se otevřely možnosti další české expanze na sever. Jedním z úspěšných předpokladů rozšíření přemyslovské moci v Polsku byla smlouva s Lokýtkem ze srpna 1299, ve které se za další značný obnos velkopolský kníže uvolil dostavit o Vánocích téhož roku do Prahy a převzít své země od Václava v léno. Pokud by tak neučinil, měla všechna jeho území připadnout českému králi. Lokýtek následně slovo skutečně nedodržel, čímž zajistil českému králi právní podklady k novému rozšíření svého území. Následujícího roku dorazili za Václavem představitelé velkopolské šlechty i duchovenstva, jež si velkopolský pán svou dosavadní politkou znepřátelil, a vyzvali ho, aby přijal vládu namísto Vladislava Lokýtka. Václav mohl navíc své nároky umocnit zásnubami s dcerou po Přemyslu Velkopolském Eliškou Rejčkou, ke kterým došlo ještě před jeho výpravou do Polska roku 1300. Samotná Václavova výprava proběhla úspěšně. Za pomoci většiny velkopolské nobility a Řádu německých rytířů se podařilo získat podstatnou část Lokýtkových území. Sám velkopolský kníže se s Václavovým vojskem nestřetl a namísto toho utekl ze země. Na podzim roku 1300 došlo k Hnězdně k nové královské korunovaci – Václav II. tak nyní pro svůj rod získal dvě královské koruny, českou a polskou. Část polské šlechty následovala svého původního pána do exilu, nicméně po celý zbytek roku pokračovaly drobné vojenské srážky se zbývajícími Lokýtkovými stoupenci. Na nově získaném území byl tak jako v Malopolsku zaveden úřad starosty neboli zemského hejtmana.

Zisk uherské koruny - Nečekaného úspěchu se přemyslovská dynastie dočkala následujícího roku. V lednu 1301 totiž bez mužského dědice zemřel uherský král Ondřej III. Během své vlády byl nucen řešit vztahy s odbojnou šlechtou a nároky dalších evropských vládců na uherský trůn. Zatímco s prvním ze soupeřů, Albrechtem Habsburským, se podařilo vyjednat dohodu, druhý pretendent uherského trůnu Karel Robert z Anjou nadále pokračoval v boji. Roku 1300 se dokonce vylodil v Dalmácii a nechal se korunovat chorvatským králem. Uherští magnáti nechtěli přijmout kandidaturu Karla Roberta a hledali jinou možnost. Jako další uchazeč o uherskou korunu připadal v úvahu také Ota III. Dolnobavorský, Arpádovec po matce a Václav III., vnuk Kunhuty Haličské a snoubenec osiřelé desetileté Alžběty. Nakonec rozhodlo bohatství českého krále. Václav II. po počátečním váhání a přes nesouhlas královské rady začal pro syna usilovat o získání uherského trůnu. Uherští páni byli uplaceni kutnohorským stříbrem. V květnu 1301 byl Václav III. uherským sněmem prohlášen za čekatele svatoštěpánské koruny. Po několika dalších schůzkách a dalším mohutném uplácení váhajících odjel dvanáctiletý kralevic do Uher se spolehlivým doprovodem a s kanceláří vedenou krakovským biskupem Janem Muskatou. O měsíc později se setkal v Hodoníně s uherskou šlechtou a 27. srpna 1301 byl český princ Václav ve Stoličném Bělehradě korunován pod jménem Ladislav V. uherským králem. Přemyslovská vláda v Uhrách ale nebyla definitivně potvrzena, protože část šlechty nadále stála za Karlem Robertem.

Soupeření s protičeskou koalicí - Náhlý růst přemyslovské moci a území pod jejich kontrolou vedl k vytvoření široké koalice, jež měla zvrátit dosavadní Václavovy úspěchy. Mezi přední osobnosti této koalice se vedle Karla Roberta, jenž pokračoval ve svém boji za uherskou korunu, objevil Albrecht Habsburský. Ten navázal na politiku svého předchůdce Adolfa Nasavského a snažil se opět na úkor Wettinů získat oblasti v Durynsku a Míšeňsku, kde se střetával i se zájmy českého krále. S římským králem se spojil papež Bonifác VIII., který stál v bojích o vládu v Uhrách na straně Anjouovců a zároveň využíval Albrechta v zápase s francouzským králem Filipem IV. Sličným. Vzhledem k situaci se i Václav pokusil využít možnosti spolupráce s Francií. Jednání odehravájících se v létě 1303 se zhostil Petr z Aspeltu. Na základě dohody měl Václav postavit vojsko za 100 000 hřiven stříbra v severním Německu. Rozsáhlejší česko-francouzská spolupráce se nicméně nerealizovala.

Zatímco došlo k boji Filipa IV. s papežem, Albrecht se zaměřil na pokoření Přemyslovců. Albrechtovu ofenzívu se pokusil zastavit jednáním ve Vídni opět zkušený diplomat Petr z Aspeltu, nicméně v tomto případě již úspěchu nedosáhl. Albrecht se vyslovil, v rozporu s původními privilegii zaručenými českému králi roku 1298, s požadavky na placení říšského desátku, případně odevzdání Kutné Hory na šest let a vzdání se vlády v Plíseňsku, Chebsku, Míšni, Uhrách i Polsku. Václav takové požadvaky striktně odmítl, načež Albrecht v květnu 1304 uvalil na Václava říšskou klatbu. Mnozí významní šlechtici, předpokládající Albrechtův úspěch, přislíbili účast na plánovaném vojenském tažení, jež jim mělo poskytnout značnou kořist. V srpnu 1304 se v Bratislavě, v té době pod Albrechtovou kontrolou, sešel římský král, Anjouovec Karel Robert a pravděpodobně i Václavův polský rival Vladislav Lokýtek, aby proti svému nepříteli dojednali společné kroky. Podporu měl přislíbit i Jindřich Hlohovský. Český král nezůstal v boji proti Albrechtovi osamocen. Spojenectví mu přislíbili jak Askánci, tak Řád německých rytířů, s kterým udržoval český vládce tradičně dobré vztahy. Ještě na jaře 1304 vyrazil, v této chvíli již zasažen tuberkulózou, Václav v čele vojska do Uher na pomoc svému synovi, jehož tísnila vojska Karla Roberta. Čechy svěřil na dobu vojenského tažení do správy synovce Heřmana Braniborského. Přes některé vojenské úspěchy se museli čeští vojáci v létě stáhnout, protože na Moravu v této chvíli již začaly útočit první jednotky Albrechta Habsburského. V kritické situaci, kdy římská vojska pochodovala do Čech, ovšem zachovali členové české šlechty věrnost. Vítkovci, střežící pohraniční hvozdy Albrechtovi neustoupili a nepřeběhli, narozdíl od podobné situace za vlády Přemysla Otakara II., na stranu římského krále. Až počátkem října říšská vojska doplněná uherskými spojenci, již prošli za soustavného plenění Moravou, vyrazila ke stříbrným kutnohorským dolům. Po celou dobu se římský král pokoušel dosáhnout velké rozhodující bitvy, ovšem Václav rozdělil svá vojska do menších mobilnějších celků majících za úkol oslabování nepřítele, jenž v nepřátelském a méně osídleném prostředí konstantně trpěl nedostatkem proviantu. U Nymburka vyčkávali na Václavův rozkaz i Askánci - Heřman Braniborský i se šedesátiletým strýcem Otou IV. Se šípem. Za této situace stanul Albrecht v čele svých vojsk před Kutnou Horou a pokusil se jí oblehnout. Jeho usilí bylo zmařeno náhle vypuknuvší epidemií úplavice, kterou středověcí kronikáři přičítali odpadům a jedům vylitým do přilehlého vrchlického potoka kutnohorskými horníky. Ve chvíli, kdy ke Kutné Hoře přitáhl český král, Albrecht přesunul své vojsko dál od města a vyčkával na počátek vytoužené rozhodující bitvy. Ale ani v této chvíli se nedočkal. Nevida jiného východiska se římský král rozhodl se svým vojskem ustoupit. Toho jeho nepřítel využil a na rozptýlenou armádu říšských knížat poslal své oddíly. Spořádaný ústup se nakonec změnil v útěk přes Vysočinu, která již v té době byla zasypána sněhem. Domů se vrátily jenom zbytky původního Albrechtova vojska.

Poslední měsíce vlády a smrt - Albrecht Habsburský se po neúspěchu své výpravy ocitl v nezáviděníhodné situaci. V domnění, že kořist z výpravy do Čech mu vynese dostatečné bohatství, si půjčil značné množství peněz a dal do zástavy i četný říšský majetek. Navíc od něj začali odpadávat dosavadní spojenci jako bavorští vévodové či Wettinové. Česká diplomacie se však v dané chvíli musela soustředit na zastavení poklesu moci a kombinací pružných protiopatření se snažila ze zahraničních území udržet zejména Velkopolsko a Malopolsko. Václava opouštěly síly. Ještě před svou smrtí svolil k mírovému jednání a ústupkům vůči Albrechtovi, aby tak svému synovi usnadnil převzetí trůnu. Zároveň zapřísáhl svého syna, aby dodržel finančních závazků a splatil jeho dluhy. Stižen tuberkulózou, Václav, král český a polský, vydechl naposledy v Praze 21. června 1305 v měšťanském domě zlatníka Konráda. Ironií osudu se tak stal právě Václav prvním z rodiny, kdo byl v plánovaném přemyslovském pohřebišti na Zbraslavi pohřben. 23. června 1305 bylo jeho po dlouhé nemoci zubožené tělo v královském šatu uloženo v sotva dostavěném chrámu. Nebylo tak vyslyšeno jeho údajné přání být pohřben v prostém šatu cisterciáckého konvrše. 10. srpna 1420 vnikly do klášterního ticha houfy husitů a Síň královská podlehla plamenům. V 17. století se objevila první písemná zmínka o souboru vyneseného kosterního materiálu, z nějž byly ve 20. století antropologem Emanuelem Vlčkem identifikovány i Václavovy ostatky.

Hodnocení vlády - Po usednutí Václava II. na trůn nastalo v českých zemích období relativního míru a obnovení hospodářské prosperity, jíž vladař sám dopomohl mimo jiné i mincovní reformou. Jeden ze základů moci a úspěchů českého panovníka v zahraniční politice představovalo české stříbro, pomáhající k naklonění cizích velmožů, vedení válečných expedic a reprezentaci královského dvora doma i v ostatních státech. Český král představoval v rámci Svaté říše římské významného činitele, jehož podpora byla klíčová pro dosazení dvou římských králů, Adolfa Nasavského a Albrechta Habsburského. Roku 1301 díky jeho zásluhám vstanula přemyslovská dynastie na vrcholu své moci, když její členové vládli v Českých zemích, Polsku a značné části Uherska. Zároveň bylo v rámci lenní závislosti získáno pod český vliv Míšeňsko.

Přes tyto úspěchy se nepodařilo dokončit dva Václavovy projekty – zavedení psaného zákoníku a založení univerzity. V obou případech se čeští páni proti jeho plánům postavili, obávaje se poklesu svého vlivu a moci ve státě. Ukotvením práva by totiž ztratili možnost nadále o zákonech země rozhodovat a existence univerzity v Čechách naopak mohla posílit vliv duchovenstva v zemi. Václav, vědom si postavení nobility ve státě, v obou případech ustoupil. Kladný vztah se šlechtou se Václavovi vyplatil – při vpádu římského krále Albrechta roku 1304, narozdíl od podobné situace za vlády Přemysla Otakara II., zůstali čeští šlechtici na králově straně. Ani původní teritoriální zisky nezůstaly dlouho v přemyslovských rukou, již po otcově smrti se Václav III. vzdal uherské koruny. Důsledkem jeho zavraždění v Olomouci 4. srpna 1306 a tím i vymření přemyslovského rodu po meči se od českého státu odpoutalo také Polsko. Nicméně zde nepřišlo úsilí českého krále úplně nazmar. Nově nastupivší Lucemburkové dokázali na základě nároků zděděných po Přemyslovcích získat na polských piastovských vládcích Slezsko, jehož podstatná část zůstala součástí zemí Koruny české až do doby Marie Terezie. Na úspěchy Václava II., českého a polského krále, tak navázala dynastie lucemburská, zejména její nejvýznamnější představitel Karel IV.

Potomci -