LUCky.luKA

•     Vladislav II. (cca 1110 – 18. ledna 1174, Meerane) byl český kníže od roku 1140 a od roku 1158 do roku 1172 druhý český král z rodu Přemyslovců.

Mládí - Nejstarší syn Vladislava I. a Richenzy z Bergu prožil dobrodružné mládí. Za vlády svého strýce Soběslava I. neměl naději na trůn, odešel tedy roku 1133 do Bavorska, snad k příbuzným. V roce 1136 měl vést pomocný oddíl, který český kníže poskytl císaři; Vladislav přijal peníze na výpravu a uprchl do Uher.

Knížetem - Po smrti strýce Soběslava I. se jeho postavení zásadně změnilo. Roku 1140 byl velmoži povolán na knížecí stolec, přestože sami přijali před dvěma lety za nástupce syna Soběslava I., rovněž Vladislava. Vladislav byl vlastně kompromisní volbou a římský král nynější volbu českých velmožů potvrdil. Jednalo se o další porušení stařešinského nástupnického zákona (který jak vidno stejně prakticky neexistoval), podle něhož měl na trůn jako nejstarší Přemyslovec nastoupit Konrád II. Znojemský.  V dubnu získal Vladislav od Konráda III. Čechy v léno. Už tehdy byl Konrádovým příbuzným, protože jeho manželka Gertruda Babenberská byla císařovou nevlastní sestrou. Nový kníže projevil nečekanou ráznost a vladařské schopnosti. Již roku 1142 se odehrál pokus o jeho svržení. Vladislav prohrál bitvu s vojskem moravských údělníků u Vysoké na Čáslavsku a poté spěchal ke Konrádovi pro pomoc, zatímco Prahu hájili před Konrádem Znojemským manželka Gertruda a bratr Děpolt I. (spisovatel Adalbert Stifter použil tyto události z počátků Vladislavovy vlády jako kulisu ke svému historickému románu Vítek). S pomocí římského krále se pak Vladislav udržel na trůně. Situaci v zemi pomohl uklidnit papežský legát Guido. Vladislav se tak mohl vydat s Konrádem III. v roce 1147, kdy už byly poměry v zemi stabilizované, na II. křížovou výpravu do Palestiny. Panovník absolvoval pouze část cesty, dorazil do Cařihradu. Zpáteční cestu volil přes Kyjev a Krakov a v létě 1148 se vrátil domů. Po smrti své první manželky Gertrudy Babenberské se Vladislav v roce 1153 podruhé oženil s Juditou, dcerou Ludvíka I. Durynského a sestrou Ludvíka II. Durynského.

Královský titul - Po nástupu Fridricha Barbarossy na římský trůn se vztahy ochladily, jelikož nový císař favorizoval potomky Soběslavovy. Poměrně záhy však oba muži našli k sobě cestu; ukazuje to jak Vladislavův druhý sňatek (s Juditou Durynskou), tak jeho taktika po Barbarossově římské jízdě v roce 1155. K vzájemnému smíření došlo až v červnu 1156 na svatbě Fridricha Barbarossy s Beatricí Burgundskou. Na smíření měl velký podíl pražský biskup Daniel. A byl to právě český kníže Vladislav, který v roli mluvčího shromážděných knížat zveřejnil na shromáždění v Řezně povýšení bavorské východní marky na rakouské vévodství. V následujícím roce pak pomáhal císaři v bojích v Polsku, ale hlavně Vladislav již dříve Barbarossovi příslíbil pomoc v jeho plánovaném boji se severoitalskými městy a především s Milánem. Pomoc byla odměněna na sněmu v Řezně v lednu 1158. Tento akt byl ale jednoznačně výhodnější pro Barbarossu. Získal pomoc a nic jej to nestálo. Vladislav tak jako druhý Přemyslovec (po Vratislavu II.) získal královskou hodnost, byť oba jen za věrné služby císaři. Snad byl jeho titul dědičný (prameny nedovolují jednoznačný soud) – alespoň Vladislav sám ho tak chápal – nicméně udržet ho se pod trvalým tlakem Říše nepodařilo. Jeho syn byl opět jen knížetem.

Vladislavova politika - Král Vladislav po obdržení titulu doprovázel osobně císaře do Itálie a v bitvě u Milána vynikl svou statečností. V šedesátých letech se výtečně uplatnil v uherských sporech. Po smrti biskupa Daniela v roce 1167 se vztah mezi římským císařem a českým králem začal kalit, zejména když se Vladislavův syn Vojtěch stal příštího roku salcburským arcibiskupem. Stalo se tak totiž bez souhlasu císaře a Vojtěch se navíc přiklonil na stranu necísařského papeže. Post si neudržel, i když Vladislav za to nabízel značné sumy. Roztržka s císařem Vladislava oslabila při řešení nástupnické otázky. Dlouhá Vladislavova vláda přinesla českým zemím nemalý rozkvět. Jeho rodinné a politické styky se zahraničím otevřely cestu mnohým kulturním vlivům, které přicházely do Čech ze západu. Na počátku Vladislavova panování se v Čechách usadily tzv. reformované řády, premonstráti a cisterciáci, později i johanité. Byla založena řada klášterů (Strahov, Plasy, Pomuk, Želiv, Doksany). V Praze nechal v letech 1160–1172 postavit kamenný most. Protože se tak stalo z popudu královy druhé ženy Judity Durynské, dostal jméno Juditin. Na druhé straně se pouze dynastické motivy ztotožnění s politikou říše ukázaly jako příliš úzké. Dokazuje to následující čtvrtstoletý úpadek panovnické moci, s Vladislavovou vládou nerozlučně spojený.

Durynský exil - Poněkud smutně vyznívá konec Vladislavovy vlády. Ve snaze zajistit nástupnictví svému nejstaršímu synu Bedřichovi rezignoval Vladislav koncem roku 1172 na svůj úřad a uvedl syna jako českého knížete. Neučinil tak ani cestou sněmovního shromáždění, ani přijetím knížectví od císaře. Ve strahovském klášteře si upravil obydlí na dožití. Vladislavovo ztotožnění s politikou říše ovšem Bedřichovi neusnadňovalo složitou situaci uvnitř početné přemyslovské dynastie. Starý král dokonce musel opustit Čechy a odebrat se do Durynska, na statky své druhé manželky, kde v Meerane již v lednu 1174 zemřel. Byl pohřben v míšeňské katedrále, později byly jeho ostatky přeneseny do Strahovského kláštera konventního chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Začal 25 let trvající boj o post českého knížete. O nejvyšší post v zemi se hlásili také synové Soběslava I. – na Přimdě vězněný Soběslav (II.), nejstarší tehdy žijící Přemyslovec, Oldřich a Václav. Oporu našli u císaře Fridricha I. Barbarossy (Vladislav II. očividně přecenil vděk císaře, kterému léta věrně sloužil), který v září 1173 zbavil Bedřicha moci. Ten musel ustoupit ve prospěch Soběslava II., který se stal knížetem.

Potomci -

• V roce 1140 se Vladislav oženil s Gertrudou Babenberskou († 1150), se kterou měl čtyři děti:
• Bedřich (1141? – 1189), český kníže  ∞ 1157 Alžběta Uherská
• Anežka († 1228), abatyše u sv. Jiří
• Svatopluk († po 1169)
• Vojtěch († 1200), salcburský arcibiskup
  V roce 1153 se Vladislav oženil podruhé, s Juditou Durynskou (po 1135 – po 1174), se kterou měl tři děti:
• Přemysl Otakar I. (1155? – 1230), český král   ∞ 1178 Adléta Míšeňská   ∞ 1199 Konstancie Uherská
• Vladislav Jindřich (1160? – 1222), český kníže a moravský markrabě   ∞ Heilwida
• Richsa (1165? – 1182)   ∞ 1177 Jindřich I. z Mödlingu, syn Jindřicha II. Jasomirgotta
• Konrád II. Znojemský († po 1161) byl synem Litolda Znojemského a Idy Babenberské, kníže znojemského údělu (1156– asi1161) z dynastie Přemyslovců.

Po smrti Konrádova otce Vladislav I. na Znojemsko dosadil svého bratra Soběslava (I.), kterému ale v roce 1123 toto území odebral a nastolil zde Konráda, tehdy ještě nezletilého. Dynastické rozpory mezi vládnoucími Přemyslovci a znojemskými údělnými knížaty vyvrcholily roku 1128 zajmutím Konráda II. Soběslavem I. pro spiknutí a uvězněním na hradě Grojči v Lužici. V roce 1134 Soběslav I. Konráda propustil a sjednal jeho sňatek s Marií Srbskou, dcerou Uroše I. a sestrou uherské královny, který se konal v červnu 1134. V roce 1140 se českým knížetem stal Vladislav II., což bylo opět porušením nástupnického zákona, podle něhož měl na trůn jako nejstarší Přemyslovec nastoupit Konrád II. Znojemský. Roku 1142 Konrád s podporou ostatních údělníků oblehl Prahu, ale Vladislav II. se obrátil o pomoc na římského krále Konráda III. Před tímto vojskem se Konrád Znojemský stáhl. Údělnící se s Vladislavem v roce 1143 smířili, ovšem přepadli a málem zabili biskupa Jindřicha Zdíka za jeho podporu Vladislava. Konrád Znojemský pak musel načas uprchnout ke králi Konrádovi III. před Vladislavovým hněvem, který uspořádal trestnou výpravu na Znojmo. Jindřich Zdík byl za svou věrnost odměněn vynětím biskupských statků a jejich lidí z pravomoci údělníků. V roce 1156 zemřel Vratislav Brněnský a Konrád se stal vládcem i brněnského údělu. Snad také podpořil Vladislava II. při tažení do Polska.

Potomci -

• Konrád II. Ota (1136/1141 - 1191), český kníže   ∞ Hellicha z Wittelsbachu
• Helena Znojemská (1141? - 1202/1206), polská kněžna   ∞ Kazimír II. Spravedlivý

• Děpolt I. (1120/25 – 14/15. srpen 1167), zakladatel rodu Děpolticů, byl druhorozený syn Vladislava I. a Richenzy z Bergu z rodu Přemyslovců, bratr Vladislava II.

Děpolt stál pevně na bratrově straně v mocenských bojích mezi potomky Soběslava I. a Vladislava I. a od bratra získal úděl ve východních Čechách. Účastnil se bitvy Vladislava II. s vojskem moravských údělníků u Vysoké na Čáslavsku. Poražený knížel odjel do říše žádat o pomoc Konráda III. a Děpolta pověřil bráněním Pražského hradu, který společně s kněžnou Gertrudou skutečně uhájil (byť hrad byl silně poškozen). Pokud se týká údělu, existuje i jiná verze. Podle ní "Na nejmladšího syna knížete Vladislava I. už nevybyl obvyklý úděl na Moravě, a tak mu otec přidělil vládu nad územím okolo Jemnice. Děpold se pak spojil s ostatními moravskými údělníky a napadl 1145 biskupa Jindřicha Zdíka, což mu vyneslo papežskou klatbu a rozhřešení dosáhl, až když vykonal pouť do Říma. Jeho potomci, Děpoldici, tvořili jednu z větví Přemyslovců, jejíž členové měli úděl v severních Čechách, avšak nikdy nezasedli na knížecí stolec". V letech 1147-8 byl Vladislav II. na křížové výpravě a Děpolta pověřil správou země, Soběslav II. se snažil situace využít, ale nakonec byl zajat a vězněn na hradě Přimda. Děpolt se zúčastnil i Vladislavova tažení do Polska, které proběhlo z vůle císaře Barbarossy, a také do Milána. Do Milána se už samotný Děpolt s vojskem vrátil ještě dvakrát. V srpnu 1167 zemřel v Itálii na mor. Děpolt I. měl s manželkou Gertrudou (Sybilou), dcerou Albrechta Medvěda Braniborského, dceru Hedviku, provdanou za Fridricha z Brehny, a syna Děpolta II.

•   Bedřich (* okolo 1141/2 - 25. března 1189) byl syn krále Vladislava II. a český kníže z rodu Přemyslovců od konce roku 1172 do září 1173 a od konce června 1178 do 25. března 1189. Jeho vládou začal čtvrtstoletí trvající státní úpadek, část problémů ale souvisela už s vládou jeho otce, jehož ztotožnění se s politikou říše se ukázalo jako příliš úzké.

První období vlády - Král Vladislav II. si zajistil podporu šlechty a na sklonku roku 1172 předal podle principu primogenitury vládu svému synovi Bedřichovi.  V českých zemích ovšem platilo ještě v té době nástupnické právo seniorátu, proto nebyl Bedřich dle tohoto práva právoplatným nástupcem svého otce. O nejvyšší post v zemi se tak hlásili synové Soběslava I. – na Přimdě vězněný Soběslav (II.), nejstarší tehdy žijící Přemyslovec, Oldřich a Václav. Oporu našli u císaře Fridricha I. Barbarossy (Vladislav II. očividně přecenil vděk císaře, kterému léta věrně sloužil), který v září 1173 zbavil Bedřicha moci a za českého knížete určil Oldřicha. Ten však předal otěže moci staršímu bratrovi Soběslavovi, vládnoucímu s knížecím titulem.

1178-1189 - V létě 1178 ztratil Soběslav II. podporu Fridricha I. Barbarossy, čehož využil Bedřich, uplatil císaře a obdržel od něj Čechy v léno. V následujícím desetiletí došlo v zemi k hluboké vnitropolitické krizi. Nejprve došlo v lednu 1179 mezi Bedřichem a Soběslavem k bitvám u Loděnice (u Berouna) a v Praze Na bojišti, ze kterých vyšel vítězně Bedřich. Na Moravě mezitím posiloval moc Konrád II. Ota z linie znojemských Přemyslovců, jemuž se podařilo spojit moravské úděly v jeden celek. Roku 1182 povstala proti Bedřichovi šlechta a moravský údělník byl zvolen vládcem i v Praze. Bedřich našel spojence v císaři Barbarossovi, který jako lenní pán pozval znesvářené strany na říšský sněm do Řezna. Kronikář Jarloch píše, že Čechové se nejprve odmítali dostavit, ale potom dali na čísi radu a před císaře předstoupili. Konrád Ota se od té doby tituloval jako moravský markrabí a usiloval o nezávislost na pražském knížeti. Proto historici často vykládali události řezenského sněmu jako státoprávní akt, jímž Fridrich Barbarossa zřídil moravské markrabství, které vyjmul z pravomoci českých knížat a podřídil je říši. To však nebylo přímo řečeno. V každém případě císař jen přilil v situaci závažných rozporů mezi Přemyslovci pověstný olej do ohně. Oslabený stát byl pro Barbarossu jistě snáze ovladatelný. Nebezpečí, že se jednotný český stát rozpadne, jako se tomu stalo například v Polsku nebo na Rusi, sílilo. V roce 1184, když byl Bedřich v Německu, pokusil se Soběslavovec Václav dobýt Pražský hrad, který ale ubránila kněžna Alžběta.

Knínské úmluvy - Bedřich společně se svým nevlastním bratrem Přemyslem (pozdějším Přemyslem Otakarem I.) hodlali zasáhnout proti přílišné samostatnosti moravského markraběte a vytáhli na Moravu. Poplenili Brněnsko i Znojemsko. Roku 1185 došlo u Loděnice snad k nejhorší bitvě mezi Čechy a Moravany v dějinách. Vítězem se stal Přemysl, ale jeho vojsko utrpělo takové ztráty, že místo aby pronásledoval poražené, vrátil se nazpět do Čech. Poté se Konrád Ota rozhodl, že bude raději s knížetem Bedřichem vyjednávat. Na jednáních v Kníně zřejmě uznal svrchovanost pražského knížete nad Moravou, zatímco Bedřich mu přiznal její držení. Pokud skutečně Fridrich Barbarossa připojil Moravu lenním vztahem přímo k říši, nyní tato podřízenost skončila. Kromě toho se řešila nástupnická otázka - nástupcem Bedřicha se měl stát právě Konrád II. V březnu 1187 vyvrcholily rozpory Bedřicha s jeho bratrancem – pražským biskupem Jindřichem Břetislavem. Císař jmenoval biskupa říšským knížetem, což znamenalo přímou podřízenost německému panovníkovi. Stát se tak rozpadl na České knížectví, Moravské markrabství a pražské biskupství. Bedřich se krátce před smrtí chystal podpořit císaře na III. křížové výpravě, ale 25. března 1189 zemřel. Nahradil jej Konrád II. Ota a Čechy s Moravou byly opět sjednoceny. Rodina -

• Roku 1157 se Bedřich oženil s Alžbětou Uherskou, dcerou Gézy II. a Eufroziny Kyjevské, se kterou měl šest dětí:
• Vratislav († 1180)
• Žofie Přemyslovna (* před 1176-1195)   ∞ 1186 Albrecht I. Míšeňský (1158-1195)
• Helena-Eirene   ∞ 1164 Petr Komnénovec (Petraliphas Komnenos), syn byzantského císaře Manuela I.
• Olga († asi 1163)
• Markéta († asi 1183)
• Ludmila Přemyslovna, bavorská vévodkyně   ∞ 1189 Albrecht III. z Bogenu († 1198)            ∞ 1204 Ludvík I. Kelheimský/Bavorský (1173-1231)
•      Vladislav Jindřich (asi 1160/1165 – 12. srpna 1222, Znojmo) byl český kníže v roce 1197 a markrabě moravský (1192-1194 a 1197-1222), druhorozený syn Vladislava II. a jeho druhé manželky Judity Durynské.

Mládí - Vladislav Jindřich prožil své mládí v době rozepří uvnitř přemyslovského rodu. Poprvé se připomíná ve svědečné řadě knížecího privilegia v roce 1187. V roce 1191 se účastnil povstání svého staršího bratra Přemysla proti knížeti Václavovi II. Skutečným režisérem událostí byl ve skutečnosti pražský biskup Jindřich Břetislav, který roku 1192 zajistil u římského císaře, aby Vladislav Jindřich obdržel do správy Moravu, kdežto jeho starší bratr Přemysl vrchní knížecí vládu v Čechách. V roce 1192 Vladislav Jindřich pobýval ve Frankfurtu nad Mohanem již jako moravský markrabě. Kontroloval však zřejmě jen Znojemské a možná i Brněnské údělné knížectví. O rok později se ocitl kníže Přemysl v potížích, ve kterých mu ale jeho bratr patrně nijak nepomohl. Po odchodu Přemysla do vyhnanství roku 1193 se novým knížetem stal dosavadní pražský biskup Jindřich Břetislav.V roce 1194 kníže Vladislava Jindřicha při svém tažení na Moravu zbavil úřadu a moci nad Moravou. Vladislav Jindřich byl odveden na Pražský hrad, aby ho měl kníže pod kontrolou. Příští léta tedy žil pod dozorem v Praze a po nezdařeném pochodu Přemysla na Prahu se ocitl v roce 1197 ve vězení.

Vladislav Jindřich knížetem - Když 15. června 1197 Jindřich Břetislav zemřel, česká šlechta osvobodila Vladislava Jindřicha a 23. června 1197 si jej zvolila za knížete. Knížecí titul si samozřejmě nárokoval také Vladislavův starší bratr Přemysl Otakar I., který v prosinci roku 1197 znovu vtrhl do Čech. Schylovalo se k válce mezi bratry, když se jejich vojska 6. prosince 1197 setkala. Tehdy Vladislav Jindřich po poradě s biskupem Danielem a velmoži, aby zabránil bratrovražednému boji, se večer před bitvou sešel se svým bratrem. Tímto smírem se ukončilo čtvrtstoletí bojů o český knížecí trůn a zemi nastaly konečně klidnější časy.

Markrabě moravský - Vladislav Jindřich se stal znovu po rodinné dohodě z 6. prosince 1197 moravským markrabětem. Zatímco jeho panování v Čechách bylo jen epizodní, na Moravě vládl dohromady (s přestávkou) 27 let. Z počátku však opět ovládal jen Znojemsko a možná i Brněnsko. Znojmo bylo také jeho sídelním městem, respektive zdejší hrad. Zde si vydržoval dvůr, na kterém měl podobné úředníky, jako tehdejší knížata. Olomoucko se ocitlo po smrti zdejších údělníků ve správě Přemysla Otakara I. Teprve mezi lety 1209 až 1213 pak byla vláda na celé Moravě sjednocena pod Vladislavem Jindřichem. Dle Zlaté buly sicilské z roku 1212 byla zřejmě Vladislavovi Jindřichovi Morava svěřena jako říšské léno do dědičného držení. Dle jiných Vladislav Jindřich obdržel od císaře symbolicky část Saska, aby se nadále mohl řadit mezi říšská knížata. Titul markraběte však znamenal rovnocennou úroveň s tituly říšských knížat. Roku 1204 nebo 1205 založil markrabě s olomouckým biskupem Robertem cisterciácký klášter na Velehradě. Chtěl tímto naznačit spojitost s Velkou Moravou a klášter se měl současně stát hrobkou moravských markrabat.

Politicky Vladislav Jindřich zpravidla spolupracoval se svým bratrem, knížetem a později králem českým. Jsou však známá jeho vlastní samostatná rozhodnutí. Například obsadil vojensky zlaté doly v oblasti dnešních Zlatých Hor, které patřily vratislavským biskupům. To vyvolalo i stížnosti samotného papeže. Roku 1213 založil nejstarší královské město na Moravě Uničov a zřejmě ještě před tím Bruntál (tehdy také na Moravě). Markrabě také podporoval těžbu a rýžování zlata. Roku 1216 vyhlásili s bratrem dokument, ve kterém byl stanoven princip primogenitury (prvorozeného) pro nástupce trůnu. Tím měly být odstraněny spory a intriky, k nimž docházelo během volby panovníka. Přemysl zřejmě bratrovi přislíbil, že na Moravě budou panovat Vladislavovi potomci, zatímco českými králi budou potomci Přemyslovi. Až do svého skonu prokazoval loajalitu vůči svému bratrovi a na základě jejich dohody ho podporoval proti císaři. To, zda byl král Přemysl vrchní autoritou i na Moravě, je ovšem sporné. Vladislav Jindřich potvrdil některé Přemyslovy listiny v Čechách, ale Přemysl více Vladislavových Jindřichových pro Moravu. Jeho největším ziskem pro Moravu byla vnitropolitická stabilita. Za Vladislava Jindřicha se Morava stala také druhým centrem přemyslovských držav. Tyto državy se tak změnily de facto na diarchii, v zahraničí však vystupující jako jeden celek. Původní údělná Morava se proměnila v markrabskou Moravu a konstituovala se jako země. Vladislav Jindřich se oženil s Heilwidou, snad z rodu rakouských pánů z Trnavy. Zemřel bez potomků a nástupnictví v markrabství tak spadlo do rukou krále Přemysla Otakara I. (respektive do budoucna druhorozeným synům českého krále). Vladislav Jindřich byl pochován ve velehradském cisterciáckém klášteře. Jeho ostatky však byly později zničeny, snad v době husitské.

Autor LUCky.luKA 29.Únor 2008 v 19:48 | Permalink