Zulové
Zulové či Zuluové (zulsky: amaZulu) jsou početný africký národ, žijící především na jihu Afriky, který má v současnosti něco kolem 10 milionů příslušníků. Jejich jazykem je zuluština z rodiny bantuských jazyků. Zuluové žijí většinou v Jihoafrické republice, kde tvoří 22 % obyvatelstva, menší skupiny i v sousedních státech (Zimbabwe, Malawi, Tanzánie). Nejvíce příslušníků národa žije ve třech jihoafrických provinciích: KwaZulu-Natal (7,6 mil.), Gauteng (1,9 mil.) a Mpumalanga (0,8 mil.). Mají své království Zululand, které bývalo britským protektorátem a dnes je součástí provincie Jihoafrické republiky KwaZulu-Natal.
Zuluové většinou vyznávají křesťanství nebo původní, stále se vyvíjející africké domorodé náboženství. O starší historii národa nejsou žádné písemné doklady, informace se předávaly ústním vyprávěním a první písemné záznamy jsou až od evropských misionářů 19. století. Vojensky byli Zulové sjednoceni počátkem 19. století králem Čakou, v Evropě přezdívaným Černý Napoleon. Měli své velké vojsko, se kterým se střetávali s Búry a Brity. Roku 1879 však přes neúspěch v bitvě u Isandlwany Britové moc Zulů zlomili a zahnali Zuly do 13 rezervací, jejichž správu převzali dosazení náčelníci kontrolovaní Brity. Z národa Zulů pochází současný prezident Jihoafrické republiky Jacob Zuma.
Zřejmě na území Východní a Jižní Afriky se vyvinul jeden z předchůdců dnešních lidí Australopithecus africanus. Jeho kosti staré zhruba 1 800 000 let byly nalezeny roku 1998 v jeskyni Sterkfontein nedaleko Johanesburgu. Australopitéci se rozšířili po celé jižní Africe. Z tohoto území pochází také nálezy otisků Homo sapiens staré 117 000 let.
V období 4000–8000 př. n. l. se lidé hovořící bantuskými prajazyky začínali rozšiřovat z pralesů východní Afriky na jih, a jak se proudy osadníků osamostatňovaly, vznikaly odlišnosti ve způsobu života i jazyku.
Zhruba na počátku našeho letopočtu se z oblastí rovníkové Afriky začaly na jih rozšiřovat první kmeny Nguni, hovořící bantusky. Ovládali řemesla, hutnictví, byli na úrovni zemědělců rané doby železné, jejich osady měly tisíce obyvatel a byly tvořeny kamennými domy. Na nových územích se střetávali s původním národem poněkud nižších a slabších postav, dnes označovaným jako Khoikhoiové, který Evropané o mnoho set let později nazvali Hotentoti (pastevci). Dále zde žili Sanové, známí i jako Křováci, kteří byli spíše lovci. Oba tyto původní národy byly na nižší vývojové úrovni než Bantuové, a tak jimi byli postupně ze svých území vytlačeni do pouští. Migrace kmenů Bantu (z nichž se postupně vydělily kmeny Zulu, Xhosa, Swazi, Ndebela aj.) byla velice pozvolná a pokračovala ještě do poloviny 17. století. Některé skupiny (Zulové) se usadily dříve, jiné (Xhosové) putovaly více na jih.
Všechny zmíněné černošské kmeny na nových působištích stavěly kruhové domy s kulovitou či kuželovitou doškovou střechou. Domy řadili Zulové do kruhu obehnaného hradbou z přírodních materiálů (dřevo, proutí, traviny, hlína). Uvnitř vnější hradby byl věnec chýší a další, vnitřní ohrada (isibaya) pro dobytek zde uschovávaný na noc. Ve vnitřní ohradě se konaly náboženské obřady vedené kmenovými šamany. Zulské vesnice (kraaly či také umuzi) jsou posvátným územím. Velký význam mělo rozmístění chýší i orientace jejich vchodů na východ. Na západní straně vesnice je chýše náčelníka, u ní jeho žen, pak příbuzných. V každé chýši je místo vyhrazené pro rituální předměty (umsamo), spojující rodinu s jejími předky.
Zulové se na nových územích živili nejen pastevectvím (chovali ovce, kozy a jiný dobytek), ale byli i prvními zdejšími zemědělci. Pěstovali hlavně sorgo (čirok), proso, hrách, melouny. Ze sorga uměli vyrobit i pivo. Starostí žen byla domácnost, sběr plodin a práce na poli. Muži se starali o dobytek, lov, zčásti i sběr lesních plodin. Součástí tradiční výzbroje byl asagaj (někdy asegaj), což bylo v jižních bantuských jazycích označení oštěpů i kopí s ostrými, většinou kovovými hroty. S oštěpy se pojil tradiční náboženský obřad ihlambo - mytí ošťěpů. Bojovníci měli svůj štít z hovězí kůže vysušené sluncem a napnuté na dřevěný rám. Bojový štít je velikosti bojovníka, vyráběly se i štíty menší pro chlapce a dodnes jako suvenýry pro turisty.
Lingvisté došli k závěru, že jazyk Zulu patří do odlišné skupiny než jazyky starších národů z oblasti, tedy Sanů a Khoisanů. Jazyk Zulu patří do nigerokonžské jazykové rodiny, která se od ostatních řečí střední a jižní Afriky začala vydělovat zhruba před 8000 lety a dnes ji označujeme jako bantuská. Bantuské jazyky tvoří jednu větev skupiny Benue-Kongo v rámci širší nigerokonžské skupiny. Právě z oblasti soutoku dvou afrických veletoků, se dali na cesty do různých částí jižní Afriky pradávní kolonisté. Bantu je výraz používaný těmito jazykovými skupinami pro označení člověka.
Kolem Jižní Afriky proplouvaly lodě Féničanů již v 6. století př. n. l., po nich lodě z Janova, které hledaly cesty do Indie a k národům Východu. Zřejmě až roku 1488 u břehů v oblasti Mossel Bay (Zátoka mušlí) přistál první Evropan, Bartolomeo Diaz z Portugalska. Zdejší námořní oblast zůstala v moci Portugalců po celé 16. století. Ti zde přistávali k doplnění zásob, osady zde žádné nebudovali, částečně i z obav před domorodci.
Až roku 1652 se na území jižní Afriky poblíž Stolové hory vylodili běloši vedení Holanďanem Jan van Riebeeckem, zaštítění tehdy mocnou nizozemskou Východoindickou společností, která zde potřebovala vybudovat trvalou stanici. Roli prostředníků mezi nimi a kmeny Bantu ze severu zprostředkovávali zprvu Khoisanové, než jejich stavy zdecimovaly roku 1713 zavlečené neštovice. Další vlna přistěhovalých bělochů z Holandska znamenala vznik národa bílých Afrikánců, nazývaných Búrové – holandsky sedláci. Ti se zabývali farmařením na územích černošských kmenů i za pomocí mnohdy dovážených otroků. Jejich dovoz novým farmářům zabezpečovala již zmíněná Nizozemská Východoindická společnost. Třetí vlnou bělochů byli Britové, kteří otrokářství roku 1833 zakázali a Búry porazili jak politicky, tak vojensky. Búrové (jejich průkopníci byli nazýváni voortrekkers – ti, co posunují frontu) ustupovali dál od pobřeží a založili zde Oranžský svobodný stát a Transvaalskou republiku. Ve stejné době se proti nim i Britům postavili domorodí Zulové pod vedením náčelníka Mtvejů Dingisvajo, který se jako první snažil sjednotit kmeny do konfederace, schopné odolávat bělochům. Bylo to období neustálých válek o území. Největší bitva, tzv. bitva u Krvavé řeky, se odehrála v roce 1838 jižně od Pretórie, kdy Búrové s křesadlovými puškami zabili 3000 válečníků kmene Zulu jako odplatu za zabití svého vůdce Pieta Retiefa. Sami měli jen 4 raněné. Místo bitvy (Krvavá řeka – Blood River) dnes připomíná majestátní památník Voortrekkerů, jehož součástí je sarkofág s označením data vítězné bitvy. Vítězové vyhlásili na dobytém území republiku Natalia, Britové však území zanedlouho prohlásili za svůj protektorát a Búrové se vydali hledat území jinde, na západ do Transvaalu.
Vojensky byli Zulové sjednoceni počátkem 19. století králem Čakou, v Evropě známým i jako generál Shaka s přezdívkou Černý Napoleon, který patřil k nejznámějším příslušníkům národa. Byl to muž mohutný, bodrý a zároveň brutální. Náčelník Čaka navázal na dílo svého předchůdce Dingisvaje, založil velký kmenový svaz založený na tradicích kmenového života, provedl rozsáhlé hospodářské a zejména vojenské reformy, začal si podmaňovat okolní klany a kmeny. Násilím je buďto přinutil k ústupu, nebo je přičlenil ke svému kmeni. Jeho armáda dosáhla stavu 50 000 bojovníků. Postupem času ovládl velkou část Jižní Afriky a vytvořil královské impérium s vojenskou diktaturou, jehož pozůstatky vzdorovaly Britům a Búrům ještě v druhé polovině 19. století. Na jím ovládaném území žily 2 miliony černochů. Právě on se rozhodl proti puškám neúčinné vrhací oštěpy nahradit bodným asagajem s krátkou násadou, čímž své bojovníky donutil bojovat zblízka. Bojovníky organizoval do oddílů, tzv. impů, v nichž žili a cvičili spolu. Naučil je bojové taktice, kdy dvě křídla postupující v půlměsíci nepřítele obklíčila, střední část zaútočila, a tuto formaci jistila čtvrtá část oddílů v záloze.
Čaku nakonec zabil jeho nevlastní bratr Dingane v roce 1828 a na dalších 12 let zaujal jeho místo nejvyššího náčelníka. Jeho následovníky byli v letech 1840 až 1872 Mpande a v letech 1873 až 1884 Kečwaya, který však roku 1879 odešel po obsazení svého království Brity do exilu.
Výboje krále Zulů Čaky způsobily stěhování mnoha kmenů včetně některých Zulů do jiných částí jižní Afriky. Část z nich se tak dostala na území Zimbabwe (Ndebelové), či Malawi a Tanzanie (Ngoniové). Na mnoha místech pak vznikala další království (Svazijské, Gaza) ze smíšených národností. Převážná část Zulů zůstala na území dnešní Jihoafrické republiky. Spolu s nimi dnes v Jihoafrické republice žijí kmeny Xhosa, Sotho a Tswana, dále pak přistěhovalí běloši a asiaté převážně z Indie (např. známý Gándhí). Ti všichni se spolu zčásti začali mísit a dnes zde barevní míšenci tvoří 10 % všeho obyvatelstva. Dalších 18% jsou běloši, 3,5% asiaté a zbytek černoši. Čtyřicet let po bitvě U Krvavé řeky se rozhodli zlomit vojenskou sílu Zulů Britové. Jejich tehdejšímu náčelníkovi Kečwajovi zaslali koncem roku 1878 ultimátum, kterým požadovali rozpuštění armády. Zulové zmobilizovali ihned 30 000 bojovníků, na které zaútočilo v lednu 1879 pět kolon britských vojáků. Zulové sice dokázali zlikvidovat přes 1300 Britů v jednom z táborů (bitva u Isandlwany), byli však v další bitvě u Ulundi brzo pobiti a rozprášeni. Následovalo zahnání Zulů do 13 rezervací, jejichž správu převzali dosazení náčelníci kontrolovaní Brity.
Objevy zlata a drahokamů způsobily další prudký nárůst zlatokopů z Evropy a nepřímo zapříčinily dvě anglicko-búrské války. Po vítězství Velké Británie vznikl roku 1910 nový stát, Jihoafrická unie, který oba búrské státy pohltil. Byl postaven na apartheidu, systému založeném na oddělení ras, a byl za to ostatním světem kritizován a stále více bojkotován. Uvnitř unie vznikaly organizace Indů, míšenců a černochů, které proti rasovým zákonům protestovaly. Do čela Afrického národního kongresu (ANC), založeného roku 1923, se postavil reverend John Dube, zulský kněz a novinář, který své vzdělání získal ve Spojených státech.
Z království KwaZulu vytvořeného Čakou Britové vytvořili v letech 1884 až 1887 protektorát nazvaný Zululand a později ho začlenili do provincie Natal. Na sklonku 19. století dokonce britská poštovní správa vydala několik známek s označením Zululand. Roku 1913 bylo tradiční zulské území prohlášeno domorodou reservací. V letech 1948 až 1964 zde panoval král Cyprian Bhekuzulu. Cyprianovým pobočníkem byl vzdělaný náčelník dr. Mangosuthu Gatha Buthelezi, který se angažoval také politicky. Chtěl dosáhnout plných politických práv Zulů v rámci Jihoafrické unie, nikoli vytvoření pseudostátu KwaZulu. Na druhé straně ve své domovině prosadil ústavu, která mu dala diktátorské pravomoci a králům určila jen vedlejší roli. Přetvořil původní organizaci pro kulturní povznesení Zulů na politickou stranu Inkatha, pojmenovanou podle jeho kmene, kam se postupně přihlásilo přes 100 000 černochů, převážně Zulů.
Jihoafrická unie vystoupila roku 1961 ze svazku Britského společenství národů a v témže roce se změnila na Jihoafrickou republiku. Docházelo k řadě demonstrací domorodého obyvatelstva (nejznámější roku 1976 v Sowetu, předměstí Johanesburgu), k vyhlášení stanného práva, na stát svět uvalil obchodní embargo. Vznikla první odborová organizace černochů a míšenců ICU, pak i další nejen odborové organizace, a mezi nimi i Komunistická strana. V roce 1960 byl zulský náčelník Albert Luthuli oceněn Nobelovou cenou míru jako první Afričan za jasné formulace o útisku obyvatel Jižní Afriky.
V 80. letech docházelo ke krvavým srážkám mezi přívrženci Inkathy a pokrokovějšího Afrického národního kongresu. Na obou stranách proti sobě stáli Zulové. Inkatha tehdy reprezentovala konzervativní, méně vzdělané, starší Zuly, podporující kmenové zřízení, krále a Butheleziho, a byla také podporována jak vládou Jihoafrické republiky, tak západními státy, kteří v ní spatřovali hráz proti komunismu. Okolní státy v té době ovládly vlády s komunistickou orientací. V dalších 20 letech se Inkatha stále více radikalizovala a její bojůvky začaly šířit teror. V srpnu 1991 pozici Butheleziho oslabil skandál Inkathagate, když se prozradilo financování vojenského výcviku příslušníků Inkathy proti jiným černošským organizacím ministerstvem zahraničí Jihoafrické republiky. Inkatha se zapojila do organizace konzervativního pravicového Spojenectví za svobodu, které bylo protiváhou ANC. Odmítla se spolu s dalšími pravicovými stranami bělochů zúčastnit prvních svobodných voleb v roce 1994 a pokusila se na území Kwa-Zulu volby bojkotovat, na což vláda Jihoafrické republiky v provincii vyhlásila výjimečný stav. Ve volbách na svém území nakonec Inkatha (registrována jako IFP – Strana svobody Inkatha) těsně zvítězila, vítězem voleb v celé republice se stal ANC Nelsona Mandely. Bylo změněno administrativní řízení státu, zanikly tzv. domoviny a republika byla rozdělena na devět provincií. Buthelezi se stal v nové vládě ministrem vnitra. Přesto i v dalších letech na jeho území pokračovaly ozbrojené srážky.
Národ uznával řadu bohů, zejména boha oblohy, se kterým komunikoval ve vsi jedinec nazývaný nebeský pastýř. Ve vesnici byl kouzelník ovládající léčitelství a spirituální moc a mnohdy skrytá osobnost čaroděje působící zlo. Dále zde byli bylinkáři (hodně rozšíření) a věštkyně. Zulové věřili v pozitivní duchy předků a velmi důležitou roli měla pro ně moc léků a medicíny. Prvním člověkem dle víry Zulů byl Unkulunkula a nejvyšším bohem Umvelingangi, je však možné, že tato představa je ovlivněna křesťanstvím. Rodiče lidí byli Bůh oblohy (muž) a Bůh země (žena).
Většina Zulů je dnes křesťany různých církví, i když si často zachovávají prvky své původní víry. Důležitou postavou se stal Isaiah Šemble (†1935), zulský prorok, který založil v Jižní Africe Nazaretskou církev. Zkombinoval zulskou tradici s křesťanskými symboly. Reagoval na krizovou situaci národa, který ztrácí své území, krále, jejich náboženství zpochybňovali křesťanští misionáři, muži se dostávali do dolů vzdálených stovky kilometrů. Přizpůsoboval náboženské tradice realitě doby. Jeho hnutí bylo označováno jako radikálně protibělošské. Sílil také vliv křesťanských skupin známých jako etiopská církev. Ty napodobovaly církevní organizace bělochů, ovšem zůstaly církví zulskou, černošskou. Křesťanů je v JAR 77%, hlavně protestantů, asi 14% preferuje animistické náboženství, žijí zde i Židé, hinduisté a muslimové.
Čaka (angl. transkripce Shaka; asi 1787 – asi 22. září 1828) byl král a sjednotitel Zuluů. Když se ujal vedení, představovali Zuluové nevýznamný klan. Čaka provedl rozsáhlé hospodářské a zejména vojenské reformy a začal si podmaňovat okolní klany a kmeny. Násilím je buďto přinutil k ústupu nebo je přičlenil ke svému kmeni. Postupem času ovládl velkou část Jižní Afriky a vytvořil impérium, jehož pozůstatky vzdorovaly Britům a Búrům ještě v druhé polovině 19. století. Naproti tomu jeho tažení zbídačilo celou oblast a obrátilo na útěk obrovské množství domorodců, kteří se snažili před Čakou uprchnout a hnali se i do okolních evropských kolonií. Čaka sám byl zavražděn svými příbuznými.
Bitva u Isandlwany byla jednou z bitev britsko-zulské války. Odehrála se 22. ledna 1879 na pláních kolem Isandlwany v dnešní Jihoafrické republice. Početně silnější armáda Zulů na hlavu porazila britskou armádu vedenou Henry Pulleinem a Anthony Durfordem. Výsledek této bitvy znamenal těžkou ránu pro evropský kolonialismus 19. století.
