My story...
*Tak todle je mý dílo... Tenhle příběh jsem psala do jedný slohový soutěže a taky do našeho skolního časopisu... Snad se vám bude aspoň malinko líbit...
*Jsem nosorožec sumatérský, jeden z pěti dnes žijících druhů nosorožců. Ve volné přírodě nás žije už jen asi tři sta kusů, jestli ne ještě méně. A to na Sumatře, na Malajském poloostrově a v indonéské časti Bornea.
Možná se Vám to bude zdát divné, že po Vás žádáme pomoc, ale vymíráme a potřebujeme aby jste to zastavili.
Měli byste vědět, jak to všechno začalo a taky by Vás asi zajímalo, proč se na Vás obracím…
*Byly mi asi dva roky, když jsem jednoho slunečného rána jako každý den vyrazil se svojí nosorožčí matkou pít k nedalekému jezírku. Po cestě jsme si povídali, pobíhali jsme a poslouchali zpěv ptáků. Už jsme se blížili k vodě, když najednou…
Ze všech stran se k nám rozběhli muži, v rukou drželi zbraně a pokřikovali na sebe : ,,Zažeňte je k sobě a pochytejte je !“ Lekl jsem se, měl jsem strach, že mi ublíží. Moje máma vycítila nebezpečí a začala mě bránit. Když viděla, jak se ke mně ti muži blíží, snažila se upoutat pozornost na sebe. Byla ochotna nasadit svůj vlastní život za můj. Díval jsem se na ni, věděl jsem, že mi bude chtít něco sdělit. A nemýlil jsem se. Její oči mi říkaly : ,, Jdi, utíkej a nezastavuj se, dokud nebudeš v bezpečí.“ Poslechl jsem. Pytláci se k ní přibližovali pořád blíž a blíž a ona si nepřála nic jiného, jen to, abych si zachránil život.
Rozběhl jsem se a jenom taktak jsem proběhl mezi rukama mužů, kteří mě chtěli chytnout. Proklouzl jsem jim, vběhl jsem do husté zelené trávy a tam jsem se schoval. Žádný z nich se neobtěžoval začít mě hledat.
Stačilo jim, že měli mou matku. Ta se ze všech sil snažila o útěk, ale nedokázala to, proti ní stálo deset můžu, kteří věděli, že ji dostanou…
*Mezi stébly trávy jsem viděl, jak ji vraždí. Na vlastní oči jsem pozoroval, jak do ní střílí jednu kulku za druhou. Moje maminka se klátila k zemi a při každém výstřelu jsem slyšel její řvoucí výkřik. Viděl jsem, jak její oči zhasínají, jako by najednou všechno krásné zmizelo, svůj poslední pohled věnovala mně, dívala se na mě a její oči se pomalu zavíraly. A najedou bylo ticho. Jako by všichni věděli, co se stalo. Ptáci přestali zpívat, výstřely pominuly a i zuřivý dech mé matky utichl. Byla mrtvá, ležela na zemi a ani se nepohnula.
Nemohl jsem tomu věřit, ztratil jsem ji, už nikdy si s ní nebudu moct hrát… Proč to udělali ? Jaký měli důvod ? Co jim moje máma udělala, ublížila jim snad nějak a oni jí to teď chtěli oplatit ??? V té době jsem si to snad myslel, že měli nějaký pádný důvod k tomu, aby ji zabili. Ale teď už vím, že to tak není, teď už vím, že to udělali úmyslně, vím, že to udělali jenom kvůli tomu, aby zbohatli. Zavraždili nevinného tvora, který nikdy nikomu neublížil. Moje matka nebyla prvním ani posledním nosorožcem, který kdy zemřel lidskou vinou.
Stovky mláďat si prožili a ještě prožijí to, co jsem si prožil já ! Budou se jen bezmocně dívat a budou svědky toho, jak jim zabíjí jejich blízké a některá mláďata nebudou mít takové štěstí jako já a samy zahynou ve spárech nemilosrdných a necitelných lidí !
*Nedělejte to, neubližujte nám. Každý má přece právo na život, každý má přece právo být šťastný, spokojený a mít kolem sebe ty, kteří ho mají rádi a ty, které má rád on. Jak by Vám bylo, kdyby jiní tvorové vyvražďovali Vaše blízké ? Zamyslete se nad tím, zkuste se vcítit do naší situace, neničte nás ! Dříve jste na půdě Afriky, Indie, Austrálie nebo Madagaskaru mohli potkat tisíce nosorožců, ale teď ? Kácením pralesů, ničením přírody a změnami životních podmínek nás ubývá. Je nás stále míň a míň. Když navštívíte místa, kde žijeme, jen sotva potkáte nějakou skupinu nosorožců, kteří by nebyli poznamenáni Vašim jednáním a Vašimi činy. Pomozte, neobracejte se k nám zády. My Vám nemáme jak sdělit co cítíme, jak nám je, a co si myslíme, ale všichni doufáme, že nás pochopíte a pomůžete...
Váš nosorožec sumatérský
