Jeden Život (aneb ma maturitni slohovka)
18.Říjen 2008Sedím v houpacím křesle na zápraží svého domu, slunce rudé jako krev pozvolna mizí za horizontem a vrhá kolem mě strašidelné stíny. Kolem je ticho, klid a mír. Není to takové to ticho, které si snad pod tímto pojmem představujete, nýbrž ticho přírody, ve kterém slyšíte stovky zvuků- Vnímáte šelest listí na stromech, utichající zpěv ptáků oznamující příchod noci. Vlnky na jezeře tichounce šplouchají u břehu a já se houpu v křesle s cigaretkou v ruce a vychutnávám si tento idylický pocit, který se mi po všech těch letech stal jediným smyslem života. Jsem už docela starý, většina mých blízkých žije již pouze v mých vzpomínkách. Přemýšlím, jak se to stalo, že tu teď sedím, típám cigaretu a z plných plic vdechuji tu božskou vůni přírody. Vzpomínám na roky, které minuly, vzpomínám na svůj sen z mládí, na který jsem po celý svůj život neměl čas. Až nyní, na sklonku svých dní, když jsem zjistil o čem je život a že v něm už vlastně nic nemám, jsem si na něj vzpoměl a alespoň z části jej uskutečnil.
Zpět do reality. Sedím v zadní lavici v jedné třídě na jedné škole a píšu slohovou práci. Přemýšlím, jak asi bude vypadat můj budoucí život. Odjakživa jsem byl realista, takže si nenalhávám nic o životním blahobytu. Jistě, můj sen je poněkud jiný, veselejší. Život mě ale naučil, že nikdy nic není takové, jaké to je v našich snech, tudíž se pokouším představit si scénář o něco reálnější.
Nacházím se v posluchárně na nějaké vysoké škole. Vedle mě sedí můj nejlepší kamarád a oba se náramně bavíme. Výkladu postaršího profesora o jakémsi britovi jménem Ethan Pressby , který píše moderní poezii, nevěnujeme v podstatě žádnou pozornost. Nač taky? Nepřipadá nám to jako záležitost, která je naší pozornosti hodna. Máme přece jiné starosti, jako například domluvit se co podnikneme dnes večer. K čemu je mi znát jméno někoho, kdo mě přece vůbec nezajímá.
Ano. Takto nějak by snad mohl vypadat můj život v následujících několika letech. Nevázaný, plný zábavy. Jenže po čase člověku dojde, že to vlastně vůbec není to co ho naplňuje pocitem štěstí. Žebříček hodnot se mění po celý život jedince, to mi jistě dáte za pravdu. A proto se rozhodnu zkusit něco nového a využiji jedné z dnes již mnoha možností vycestovat a vyrazím do ciziny rozšířit si obzory.
Již třetím rokem žiji v americkém státě New York. Pracuji...no každopádně jako ďas a docela se nám daří. Říkám nám, protože nežiji sám. Před více než dvěma lety, jsem potkal ženu, která mi ukázala, že život má i jiné stránky a tak jsem se rozhodl zůstat. Proč by taky ne? Dostalo se mi slušné pracovní příležitosti a řekl jsem si, proč bych se vracel, když tady mám dostatek všeho. Peníze, střechu nad hlavou a především lásku.
Další z krásných vizí. Člověk přičichne k penězům, k tomu potká ženu svých snů a rázem se jeho život obrátí naruby. Všechny kamarády nechá za zády, včetně toho nejlepšího, se kterým se před více než třemi lety vydal do Ameriky a který už je dva roky doma a vystudoval školu, kterou jsem já opustil.
„Home sweet home.“ Češtína zlehka pokulhává, ale volně přeloženo by to znamenalo něco jako: „Všude dobře, doma nejlíp“ ve spojení s „konečně doma.“ Po čtyřech letech strávených v Americe jsem se vrátil domů. Sám. Žena mého srdce přibližně před půl rokem zemřela na jakousi nemoc o jejíž existenci jsem snad neměl ani potuchy. Psychicky zcela vyčerpán jsem se po urovnání všech nutných záležitostí rozhodl vrátit se domů a snad napsat knihu. O tom, jak vám může docela šťastný život proklouznot mezi prsty jako voda. Život v americe mě hodně naučil a naprosto mě změnil. Jistě, byl to účel mé cesty, ale takto sem si její konec nepředstavoval. Doma mě rodina vroucně přivítá, ale v očích všech se skrývá smutek. Společně se najíme, povyprávím jaká byla cesta a jdu spát.
V životě se stávají různé věci a různé náhody. Přemýšlím, jestli něco takového unesl kdyby se to doopravdy stalo. Jestli bych svůj žal neutopil v alkoholu a sebe s ním. Bohudík, je to jen výplod mé fantazie a doufám, že to tak i zůstane.
Je mi skoro čtyřicet a žiji sám. Peněz mám docela dost a nežiji si špatně. Živím se jako překladatel. Před pár lety jsem napsal knihu o životě, jak ho vidím já. Naprosto bez úspěchu. Prý to tu už bylo. Na stole přede mnou leží úzký svazek nadepsaný: „E. Pressby – Dying Moon“. Jméno autora je mi nějak povědomé, ale nemůžu si vzpomenout. Pouštím se do překladu. Klepu do klávesnice: „E.Pressby – Umírající Luna“.
Toto je snad docela reálná myšlenka. Alespoň v to doufám. Překladatelství je něco co si dokážu představit jako mé potencionální zaměstnání. Flexibilní pracovní doba, snad i dostatek peněz a k tomu spousta cestování do cizích zemí.
Táhne mi na padesát, procestoval jsem půl zeměkoule a zjistil jak lidé žijí v různých částech světa. Udělal jsem si docela ucelený náhled na život a zjistil, že se mám vlastně velmi dobře. Je mi teplo, mám co jíst, mám svobodu. To se o spoustě lidí ani dnes říct nedá. Podle mého názoru se svět opět nachází na pokraji války a já se toho odmítám účastnit. Rozhodl jsem se vrátit do míst, kde jsem byl doopravdy šťastný a že budu hledat klid a mír. Před pár lety jsem dokonce začal kouřit, ani nevím proč, nikdy jsem nekouřil a najednou bum, kouřím jednu az druhou.
Tento scénář se taky nejeví jako příliš veselý, ale chci jednou cítit spojení s přírodou. Žít v klidu, daleko od shonu všedních dní. Sednout si s otevřeným pivem na zápraží domu u jezera obklopeného lesem. Daleko od civilizace, kam už bych jezdil jen nakoupit za ušetřené peníze.
Našel jsem si nádherné místo. Takový domeček u jezera. Uprostřed lesa. Zdá se mi to neuvěřitelné. Toto místo mě uchvátilo svou nadpozemskou krásou. Ano, tady chci zůstat už navždy, řekl jsem si. Teď tu sedím v houpacím křesle a vnímám přírodu kolem sebe a při pohledu na zapadající slunce nostalgicky vzpomínám na své dětství a myslím na to, jak by asi vypadal můj život, kdybych zůstal pěkně doma, ve své malé zemičce a vystudoval univerzitu.
napsal/a: Leoric 13:01 Link
