Luca.33

Laska je nadeje,která přežívá i tehdy,když srdce bolí,když smutek zavítal do míst,kde kdesi bylo přijemně a utulno.Já tomu ríkám stav beznadeje,ale stejne tak vím,že v koutku tise drímá plamínek nadeje nové. Opustí-li vás nekdo po dlouhém čase,kdy už jste si zvykli,že vedle vas se probouzí,usíná,kdy jste s ním snili sny a vytvářeli příběhy, kdy jste si vytvořili vlastní svet,kde vam bylo dobre, kam jste se vraceli jak do přístavu, kde klid a pohoda vám vracely sílu...a tu prijde konec. Mozná a vetšinou určitě neprichází najednou,ale jsou tu první náznaky.Jenze jak jste už tak od přírody optimistictí veríte ve vaši vzájemnou sílu. A ona vas zradí.
A tak najednou je clovek sám...sam na kazdodenní vstávání,sam na procházku skoro kvetoucí jarem,sam na své sny, které jakoby zešedly.Hledáte chyby,hledáte omyly,ale možná vám uniká to podstatné. Ten,kdo odešel,odešel z vlastní vůle,zahodil vse co bylo jak zbytečný kamínek,kdysi tak kouzelný. A trapit se nemá vcelku smysl. Vím, bolí to dlouho to bolí,ale jednou se ten malý plamínek rozhoří a jeho světlo zažene vsechny stíny, které se treba zrovna ted rozpínají a sílí.Bude dlouho trvat nez nekomu ten plamínek sveříte, budete se bát dát nekomu jeho teplo,aby jste o nej nepřišli,ale i ten strach překonáte,protože až potkáte...a potkáte tomu verte...nekoho, kdo bude mít v očích jiskričky stestí pak zacnete zas veřit snům.....ale ted,když jeste nevíte jste jak poutníci,kterým zhaslo svetlo uprostřed jeskyne. Musíte jít opatrne,pomalu,ale musíte protože zůstat stát nelze, to by vas znicilo...a jeste neco,opatrujte si své sny, nenechte si je poslapat a zničit,protože jsou tím, z ceho i ten nejmenší plamínek zije...