Procházela se městem. Jmenovala se Lucie. K zemi padá déšť, omývá ulice, stromy, tváře lidí. Těch si však Lucie nevšímá. Vzpomíná na kluka, kterého zahlídla v autobuse. Otáčel se a usmíval se na ni. Musela na něj pořád myslet. Ze zamyšlení ji najednou vytrhla něčí otázka: ,,Slečno, nevíte, kolik je hodin?“ Samým údivem zůstala stát. Vždyť je to ten kuk, který se na ni otáčel v autobuse! Dali se do řeči. Za chvílí ji chytil za ruku a zašeptal: ,,Hledel jsem tě dlouho, moc dlouho…“ Sklonil se k ní a políbil ji. Od té chvíle spolu podnikali výlety do říše lásky a věděli, že je nemůže nic rozdělit. Až jednou, když šla Lucie domů, uviděla ho po boku jiné dívky. Smáli se, ta dívka ho pak chytla za ruku a on jí dal pusu. Potom nastoupili do autobusu. Lucie zůstala stát na chodníku jako opařená. Když se probrala z největšího šoku, rozběhla se domů. Po tvářích jí proudem tekly slzy. Večer u ní doma zvoní telefon, probudit dívku, kterou na vždy pohltil plyn z úmyslně puštěného hořáku, už však nemůže. Už jí nestačil říct, že ta holka po jeho boku byla jeho vlastní sestra. Padá déšť, omývá ulice, stromy, tváře lidí. K zemi se snáší rakev s Lucií. Jejímu příteli padají slzy na bílou obálku, ve které je sotva viditelně napsáno: ,,Miluji Tě, a snad proto Tě opouštím. Tvá Lucie.“ TAK TOTO MĚ DOSTALO..A NEJENOM PROTO ŽE JE TAM MÝ JMÉNO...
v 18:44
Autor: Lucin.ka
komentáře (0)
Komentáře
« Domů | Přidej komentář