Sotva spatřila jsem svět, uviděla vše krásné,

Mou maminku, její duši i srdce anděla,

Všecinko bylo tak jasné,

Na vlastní oči jsem to přece viděla!

Tu lásku obou prarodičů, i dědy k babičce,

Tu péči s neutuchajícím úsilím, jakou nám babička věnovala,

Jak se o nás všecky vždycky postarat dokázala,

Ano, ta, o které tvrdili, že je falešná!

Ale já to cítila a věděla jsem, že je skutečná.

Jako ty vzácné okamžiky s tátou,

Já jsem to vše tušila,

Tak strašně dlouho jsem na ně čekala…

Na každý ten úsměv, vřelý pohled i každé objetí…

Tolik jsem se snažila

A kolikrát jsem byla ztracena

A tolikrát jsem byla zrazena..

Tolik utrpení, tolik trápení, kdybych to jen tušila,

Snad bych se ani nenarodila.

A teď přišel On a říká, že mě strašně miluje,

Copak si od toho asi slibuje?

Tolikrát jen už jsem to slyšela,

tolikrát už jsem to zažila,

a kolikrát i v mém nitru láska hořela...

Ale nikdy jsem nezapomněla

Jak strašně to pak bolelo

Jak statečná jsem být musela

Ale všechno jsem to nakonec nějak rozdýchala.

Jestlipak mě tenhle bude milovat, až nebudu mladá

Jestlipak mě tenhle bude milovat, až nebudu vůbec hezká?

Jestlipak mě tenhle bude milovat až budu, jak ohraná deska?

…až zjistí, že srdce mi už shořelo,

Že jen duše plná šrámů, že nic víc mi nezbylo...

Vím, že jak budu u tebe,

Dostanu se zas do nebe,

Všechna ta snaha a všecka ta laskavost,

Děláš vše opravdu jen pro radost?

Není to zas jen nějaká moje iluze?

Ta, za kterou se platí tak příšerně draze?

Ta cena je tak vysoká, že ji ani nikdo nevyčíslí,

Jestlipak i na tohle všecko taky on někdy pomyslí?

Co, když tentokrát už to neustojím,

co, když tentokrát už z té bolesti zešílím?

Pomůžu si, když se tomu ubráním?

Jestli s ním to může vyjít už ani netuším...

Vlastně už si to spíš moc nemyslím,

Ale co, když se tentokrát mýlím?

No, nijak to nejspíš nezjistím,

leda když to opatrně vyzkouším.

Když ale ty jeho oči v duchu vidím,

cítím, jak se v nich utápím,

Hypnóza, to slovo to přesně vystihuje!

...ale tak krásně se mi v nich pluje,

nechápu, že se vůbec nebojím,

že se v nich třeba utopím.

Pokaždé když mě rozesměje,

Mé srdce se něžně rozechvěje

a on se zas kousínek blíž k němu dostane…

Tenhle kolotoč snad nikdy nepřestane!

 - Nejspíš už vím, jak to nakonec zase dopadne,

taky mě hned jakýsi záchvat vnitřní paniky přepadne.

Jak daleko se ale takhle dostanem?

Snad pomůže, když si o tom s ním promluvím...

Jen jestli pravdu z něj vypáčím...

Třeba se jen zbytečně vytáčím...

Možná ho přecejen odradím...

A zase sama, jako vždy si nějak už poradím.

Ale to teď dost těžko posoudím.

Budu muset zas počkat, až se ty růžový brejle cestou vytratí

když ten čas po jeho boku tak strašně letí...

Připadá mi to, jak celý století,

jako bych ho fakt tak dlouho znala.

Připadám si, jako bych nějakou drogu brala…

Nebo už se snad vážně známe?

Zase toho tolik společného přeci máme…

Už vím, kdysi dávno, se mi o tobě zdálo…

Stačilo by mi z toho snu i třeba jen něco málo…

Pamatuju si přesně, co se v tom snu událo.

Kéž by se to teď konečně opravdu stalo!

Kráčeli jsme ruku v ruce,

kráčeli jsme cestou k řece.

Ta řeka se v tom letním slunci tak nádherně třpytila,

až můj zrak úplně oslnila.

Pak jsem se i v tom snu zase ztratila,

ale tvá něžná ruka mě však zachránila

a pak jsem se k tobě přitulila,

hudbu tvého srdce jsem poslouchala.

O tom jsem snad už tisíckrát snila!

Jen kdybych se z toho pokaždé nevzbudila.

Někdy jsme společně krmili labutě.

Tyhle však měly perleťové perutě,

pak v objetí stáli jsme tak nehnutě...

Předla bych samým blahem, úplně  jak malé kotě!

Kdyby to tak mohlo být skutečné,

přála bych si, aby to tak bylo věčné!

Tak nekonečné, jako je to šíleně předlouhé čekání,

dlouhé tak moc, jako bylo falešných slibů a marných doufání.