Když jsem tě spatřila, nevěděla jsem, co říct,

vyrazils mi dech, v duchu zavyla jsem na měsíc.

Ve tmě, cestou do propasti

náhle rozkvetlo i betonové náměstí,

ztratila jsem kontrolu a ztratila rozum,

teď už nechápu vůbec nic.

Spatřila jsem ten tvůj dům

a polilo mě horko, hroznej hic.

Po schodech jsem stoupala,

téměř nic kolem jsem nevnímala,

abych moc nekoktala a svůj klid zachovala,

na to jsem se ze všech sil soustředila,

ale jakmile na gauč jsem se položila,

neuvěřitelnou věc jsem si uvědomila

a byla jsem totálně v pasti,

no byla jsem zralá na pěstí.

Ztratila jsem se v tobě a chtěla bych poznat víc...

Mám pocit neodbytný,

že poznala jsem, to neexistující,

že poznala jsem city spící,

ty, o nichž jsem si myslela,

že nemohou být skutečné,

ty však jsi jak pevnost nedobytný,

ten, o němž jsem věřila, že může být jen iluzí.

Jakmile jsem si uvědomila, že jsi on,

ten laskavý, zlatý, z mého snu démon,

dech zarazil se mi zas,

hned udál se mi trapas.

Jen popadnout dech, mluvit, ale co říct?

Když sejdu ti z očí,

sejdu ti i z mysli?

Pár písmen jen občas přece nestačí.

Ale pak jsme se opět sešli...

Viděla jsem tě a byla opět bez řeči,

nervózní úsměv a zvedlá ruka musela postačit.

Během chvilky jakoby mi mozek vypnuli,

jakmile jsme ale do toho baru zapluli,

rozkvetla překrásná zahrada,

zkrátka, viděla jsem tě moc ráda.

Okolo jako by ohromná bublina nás obestřela,

a já na nebeském trůně se usadila,

a přestože jsem s tebou mluvila,

vůbec nevím, co jsem ti říkala.

Svět jakoby se změnil,zůstaly jen zvuky,

bublina bohužel netlumila ty okolní hluky.

Jako droga ten pocit byl

a ty zdrojem té rozkoše.

Celá má minulost rázem padla do koše,

i můj rozum se zase vytratil.

Jak blázen si teď připadám,

ale nic lepšího mě nenapadá,

než pokusit se zapsat, jak mi je

a nic, než doufat, mi asi nezbude,

doufat, že ty to snad máš stejně.

No a kdyby ne, snad povíš mi jak to je.