Holky na vodítku- Jmenuji se Ester
Bylo to hrozný. Procházela jsem se po městě než jsem došla k poště.Drobné mince mě v dlani pálily jako čert. Představovala jsem si, jak házímjednu za druhou do nějakého krásného bumbrlíčka. Jak mačkám jedno tlačítko zadruhým a před očima mi kmitají pomeranče, jahody vykřičníky…Jak mi nad hlavoubliká slovíčko JACKPOT a jak se mi sypou drobný do klína. Jak je sbírám azačínám znovu. Dvacka sem, dvacka tam. Jde hlavně o ten herní pocit. Nemusítevyhrát, stačí ten zvuk. Cink, cink. Stála jsem vedle budovy s velkým nápisem POŠTA. Vedle toho byl bar ,ve kterém byly stoprocentně automaty. „ Ale jedna hra by mě nezabila.“ Zamumlala jsem si polohlasně. Bylo to moje závislé JÁ. Moje nezávislé já,které toužilo po normálním životě bez hracích automatů ho rázem okřiklo. „Mazej na tu poštu!!“ I když mě to stálomnohé přemáhání poslechla jsem své lepší já. Vystála jsem poštu s dopisy, které jsem měla podat. V ruce mizbylo ještě 10 korun. 10 korun. To serovnalo jedné poloviční hře. Říkala jsemsi, že jedna hra by nebyla špatná. Rozmýšlela jsem se jestli bych si tu jednuhru nemohla dát. Ale co když mi sestra Kuželáková dala navíc, aby ozkoušelamojí vůli?? To by přece znamenalo, že by pohřbili nějakou mojí věc, na které mi záleží?? Co kdyby mi vzaliBarnabáše?? To bych fakt nepřežila.Radši jsem se úprkem rozeběhla k Bezděkovské léčebně.
„ Jsem na tebe hrdýEster.“ Poklepával doktor Bílek Ester porameni. V nejdůležitější zkoušce její léčby obstála. Vlastně všichni jípoklepávali po těch ramenou. Někdo s přejícím úsměvem, někdos nepřejícím. Například taková Beáta. Opět využívala Zbyněčkových citů.Zbyněček se zase zhroutil a podřezal si žíly. Beáta se mu pouze vysmála. Ester jí nikdy neměla v lásce. Nelíbilose jí její bezohledné chování a sebevědomí. Vzápětí si ale uvědomovala, že jenemocná. Jako ona. Ona má lásku v hracích automatech, Beáta v mužích.Zbyněček si podřezával žíly, Magda byla kleptomanka, Martina bulimička, Aliceby dala život za jedno píchnutí. Každý měl něčeho jiného, ale jednu věc mělispolečnou. Touhu. Touha po droze, po jídle, po žiletce..touha něco ukrást,touha zahrát si na automatech. Všichni po tom toužili. Ale právě té neskonalétouhy se museli všichni zbavit.
Hladila jsem Barnabáše po jeho bílém kožíšku.Zase mi napsal Evžen. Prý mě všichni zdraví a stýská se jim. Poprvý podlouhý době mi bylo dobře po duši. Volal mi Kristián a chtěl mě vidět. To jsems díky odmítla, nedokázala bych se mu podívat do očí, i když je slepý.Strašně mě štve, že jsem mu kradla věci, abych je zpeněžila a prohrálav automatech. Uslyšela jsem dávivý zvuk. Martina vylezla z koupelnybledá jak sedma. „ Ty si nedáš pokoj co??“ obořila jsem se na ni. I když jsemjí měla ráda, tak jsem jí zároveň za její zvracivé záchvaty nenáviděla. „ Mělajsem hlad.“ Odvětila. Vykročila k zrcadlu a začala se prohlížet. „ Jsemtak tlustá fuj!“ bědovala nad svým tělem. Zavrtěla jsem hlavou. Ta holka jechudák. Nemůžu říct, jestli větší než já, ale je. Její čtyřiceti pěti kilovétělo se sotva drželo na nohou. Byla faktnepoučitelná. Stejně jako my všichni. Každý jsme občas zhřešil. Barnabáš se mi zase zakutálel do rukávu aspokojeně cupoval vlnu mého svetru. Dopřála jsem mu tu radost a nechala ho.Jemu se ta činnost očividně zalíbila, ale radši jsem si ho z toho rukávuvyndala, nechtěla jsem zase aby z toho svetru zbyla jenom vlna. Barnabášse na mě podíval pohledem: „ To se mi nelíbí, cos teď udělala.“ Reputaci jsem si napravila zrním.
Ester nejistězaklepala na dveře Zbyněčkova pokoje. „Dále.“ Ozvalo se. Ester se podívala na Zbyňka a pohled na jeho zavázané zápěstí v ní vyvolávaly pocity jakésimelancholie. Posadila se na Danielovu postel. „ Víš no…“ začala. „ Já bych ti strašně chtěla poděkovat žes mipřines Barnabáše. Fakt to pro mě moc znamená.“ Zbyněček zrudl jako pivoňka. „ To nic není. Já..udělal jsem torád.“ „Ester byla potěšena. „Fakt? Tak to mě těší. Víš Barnabáš pro mě moc znamená.“ „ A můžu vědět proč?“objevila se ve Zbyněčkovi zvědavost. „No to víš bylo to takhle…“ Ester se poprvé svěřila někomu se svýmpříběhem. Zbyněk pozorně poslouchal a pak udělal něco nečekaného. Ester objal adal jí letmý polibek na tvář. Přátelství bylo stvrzeno.
„ Milý Kristiáne. Velicemě potěšil Tvůj minulý dopis. To, že vidíš byť pouze na levé oko mě potěšilo.Pokud budeš mít zájem, konečně se uvidíme. Už mě čeká jenom měsícv Bezděkovské léčebně. Nejhorší mám za sebou. Budu ještě docházet nanějaké terapie a léčby, ale to už je v pohodě, zvládnu to. S Tvým minulým dopisem jsemnašla sílu. Dodal jsi mi jí ty. Doufám, že budeš mít zájem mě vidět. Pořád Tětotiž miluju. LíbáEster a Barnabáš“ Ještějednou jsem pročetla dopis. Sice byl krátký, na slohy jsem nikdy nebyla, alebyl psaný upřímně od srdce a napsala jsem vše co chtěla. Vzpomínám, že když mi Kristián psal, že vidína levé, že jsem se rozbrečela štěstím. Psal, že jeho příteli, který šel na tuoperaci také, operace vyšla. Viděl na obě oči, ale byl odkázaný na dioptrickébrýle. Já byla ráda za Kristiánovo jedno. Vzpomínám si na moje pochybnosti,jestli s emu budu líbit. No..holt jsem holka. Přece každá se chce líbitne?
„ Tak zlom vaz!“ Přálivšichni Ester. Právě jí pouštěli z vodítka zpět do normálního života.Ester opět prolívala slzy. Musela přiznat, že se s Bezděkovskou léčebnouse loučí celkem nerada. Poslední rok to byla její jistota, kterou nemohlaztratit. Nyní jí opuštěla. Objala Alici, Martinu, Zbyněčka, Magdu,Daniela..dokonce i Beátu. Objala všechny doktory, sestry, pomocníky….Barnabášse jí vrtěl v kapse. Chtěll se taky loučit. Barnabáš, nedílná součástEster čmuchal čumáčkem do všech stran. „ Pravou nohou Ester.“ Připomněl doktorBílek. Udělala krok pravou nohou. Ocitla se za bránou. Nadechla se svobodnéhovzduchu a loudavými kroky vstupovala do svobodného života. „Hej! Ester!! Seš toty??“ prudce se otočila. Vedle ní stál Kristián. „ Seš hezčí než jsem simyslel.“ Objala ho oběma rukama a věděla, že dokáže svoji závislost ukočírovat,i když jí to bude stát hodně sil.