MarioBee

Jednou tak, můj milý deníčku.. si jdu po městě, říkejme tomutak.. bude to tak asi lepší, než to nazývat kuchyní. Až Ti tak, můj deníčku,narazím na fakt hustou věc, nazvěme jí třeba, jen tak mezi námi, lednička. Pomalu chytám za madlo, otvírám dveře, pomalu, nevím co mě čeká. Vidím, že sena druhé straně, za dveřmi objevuje světlo, řikám si, asi tam někdo bude.. cožje fakt super, když Ti tak jdu sám tudyma... Pomalu dál otvárám dveře.. ažnáhle... co Ti to tam nevidím.. Jídlo... beru... beru vše co vidím, co nepoberudo rukou, cpu do kapes, když mám plné kapsy, cpu ten zbytek za triko.. rychle zavírám dveře a zdrhám, co mi nohy stačí.. utíkám pryč.. co nejdál.. jím.. už nemám hlad:-)

Stál jeden starý a skoro rozbořený mlýn, v hustém lese,na břehu potůčku. Mlýnské kolo se již dávno netočilo, bylo již velmi, ale velmistaré a tak nějak, dá se říci, že porouchané. Mlýn již nefungoval tak jak byměl, fungoval jen jako obydlí pro krásného, šarmantního prince, Maria. Mário,princ z mlýna se rozhodl, že jednoho krásného dne uspořádá hody pro svésousedy. Navštívil nejbližší reklamku a nechal si polepit billboardy kolemdálnice D1. Asi se tak nějak domníval, že tato reklama mu pomůže zkontaktovatsvé nejbližší. Žabičku – Rosničku, Kačenku – Kvákalku, Červíka – Hnidobila amnohé další…

V onen osudný den, byl Mário, princ ze mlýna, připravenpro velké hody.  Lidé se sjížděli z velkýchdálek (na billboardech bylo: PIVO, JÍDLO ZDARMA). Mário byl velice přešťastný,že může hostit tak velkou hostinu.  A TOBYL ZAČÁTEK ŠŤASTNÝCH MÁRIŮ V ČECHÁCH

Kdysi dávno, za sedmero horami, sedmero řekami, sedmerojezírky, sedmero potůčky. Za sedmero městy, sedmero ropnými poli, sedmeroskálami, patero hvězdami stála perníková chaloupka. Chaloupka byla celápostavená z perníku, snad proto jí místí, domorodí občané, říkaliPerníková chýše Albuku Muluku. Každý den, nezbedný domorodec, Mário, se vydávalk chaloupce. Tajně, za úsvitu měsíce, se plazil přes rezervaci. Dokud senedoplazil k chaloupce, jen proto, aby si ten nezbeda utrhnul kousekperníčku. Utíkali léta, Mário rostl a z malého nezbedného domorádčátka,byl ejhle… velký nezbedný Mario. Již mu nestačil jen kousek perníčku. Žralchaloupku jak o život. Jednou, však, nastal pro Mária konec. Chalupu sežral ise základy.

Jednou, kdysi dávno, psal se rok 2007, se švarný princ Máriorozhodl vyrazit na výlet. Osedlal svého koníka. Napojil ho, nakrmil ho, usedldo sedla a vyjel.  Projel celou dlouhou,táhlou, snad nekončící osadou, ve které měl postavený svůj stan, jenž v němbydlel. Dojel k bráně z dřeva a kapradí. Požádal tam strážce osady,aby mu bránu otevřel. Že musí pracovně do města. Strážce, chytrý to muž, věděl,že Mário má zase bludy, z těch bobulí co mu tajně strkají do jídla,říkajíc mu, že to jsou krokety. Svižným chvatem srazil Mária z koně,svázal mu nohy a odtáhl ho k místnímu šamanovi.  Šaman pobýval v osadě vždy ve středu a v neděli(v neděli proto, že celá osada měla strašnou kocovinu, jak si přes víkend hubyvymáchali v alkoholu). Zaklepal na plachtu místního lékařského stanu,čekajíc, že se šaman ozve. Neozval. Strážce, nebyl žádný trouba, proto mu hbitědošlo, že nejspíš není středa. Jenže co teď, pomyslil si strážce. Pokud nenístředa, může být pondělí nebo úterý. Jenže taky by mohl být čtvrtek, pátek nebosobota. Jelikož v osadě neměli kalendář a řídili se jen podle toho, kdybyla otevřená hospoda, aby mohli chlamstat místní moky, strážce Mária, švarnéhoto prince, pustil. A tak Mário jel do města.

Někde, kdesi, tam... žila byla jedna krásná, mladá královna.Ta královna měla tři krásná, červená a slaďoučká jablíčka. Kdysi, někdy...jedno jablíčko někde, kdesi, tam.. ztratila. Požádala švarného prince, Mária,aby jablíčko přinesl... Mário, švarný to princ, se vydal na dlouhou cestu zajablíčkem. Moc toho však nevěděl, jen to, že jablíčko je čevené, krásné aneuvěřitelně slaďoučké.

Ubíhali hodiny, dny, měsíce, roky... Mário, švarný toprinc - již mírně postárlý, jednoho krásného dne jablíčko našel. Jenže se na královnu, starou to babiznu již.., vyprdnul a jablko sežral... i s červem