Matrulka

http://s13.bitefight.cz/c.php?uid=88603

Kostel Neposkvrněného Početí Panny Marie

Secesní perla brněnských církevních staveb je kostelNeposkvrněného Početí Panny Marie na Křenové ulici (německy Kröna). Stojí namalém náměstíčku, kde se ulice krátce rozevírá na dvojnásobnou šíři a se svouvěží vysokou 60 mvévodí celému okolí . Ve středověku v těchto místech stával špitáls kostelem sv. Štěpána. Špitálu se říkalo Leprosarium, neb sloužilok léčení malomocenství a vznikaly v blízkosti tekoucí vody (mlýnskýnáhon Svitavy) z důvodů pravidelného koupání nemocných. Moravský markraběJošt roku 1382 daroval špital brněnské městské radě, která vždy vyčlenilajednoho nebo dva radní ke správě jejího majetku. Na významu špitál získal ve13. století, kdy v jeho prostorách byla provedena první lékařská pitva v českýchzemích brněnským doktorem Gryneusem. Působení léčebného ústavu se postupněměnilo, nejprve léčba malomocných, poté obecně nemocných a v pozdější dobělze jeho funkci přirovnat k domovu pro seniory až do konečného zániku,těsně před stavbou nového kostela na počátku 20. století. Se špitálem úzcesouvisela kaple sv. Štěpána, která od 14. století stála v místech dnešníhosecesního kostela a těsně sousedila se necničním traktem. První vyobrazeníkomplexu staveb se dochovalo z dob švédského obléhání Brna (1645).V novodobém  secesním kostele jsouuschovány z pozůstatků kaple sv. Štěpána relikvie ostatků sv.Štěpánazapečetěné římskou pečetí (sv. Štěpán byl prvním mučedníkem po Kristově smrti,který byl ukamenován). Kostel, škola a fara se začaly stavět počátkem 20.století z iniciativy Jednoty pro stavbu katolických kostelův brněnské diecézi založené 20. ledna 1907 na popud belgického šlechtice abrněnského biskupa Dr. Pavla Huyna, konkrétně kolem roku 1912.  Kostel byl dokončen během dvou let azajímavostí je, že stojí na rozsáhlé bažině. Vysoká hladina spodní vody sivynutila budovu kostela zajistit hluboko zapuštěnými betonovými pilotys betonovým roštem. Při stavbě byly použity moderní stavební metody  litý beton a ocelová konstrukce pro střešníkrov, která při bombardování za 2. světové války zachránila stavbu kostela předzničením po zásahu sousední budovy. Zároveň se stavbou kostela započala i stavba chlapecké a dívčí školy.Chlapecká škola byla dokončena (dnešní ZŠ na Křenové). Dívčí školu se nepodařilorealizovat, neboť do její zahájení znemožnila 1. světová válka. Měla původněstát na místě dnešního Úřadu práce a již nikdy nedošlo k její stavbě.  Stavby významně podporoval velkovévodaBedřich Habsburský se svou ženou Alžbětou. Kostel by vysvěcen 18. ledna1914 za účasti velkovévody s ženou Alžbětou, architekta hlavního oltáře asprávce stavby architekta města Brna Franze Holíka, inženýra stavby EmanuelaStraky i  stavitele Josefa Müllera, kteřípo slavnostním zahájení a vysvěcení převzali po mši svaté v sakristiimedaile zlatého kříže s korunou za úspěšné dokončení díla. Za války utrpělkostel vážné újmy po výbuchu vedlejší budovy po zásahu při bombardování. Bylyvyskleny barevné vitráže na východní straně kostela a dodnes zatím nebyly matněbílé tabulkové náhražky nahrazeny původní barevnou vitráží. V kostele zzačátku působili dva kazatelé český a německý. Mluvili k věřícím převážněz řad dělnické a prosté třídy obyvatel (továrny v blízkém okolí).Název kostela se váže k vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném Početí PannyMarie. Rozlehlá farnost zasahuje velkou část Brna-střed a táhne se přesČernovice až po začátek Slatiny. Věž kostela je viditelná z širokéhookolí. Zvonice je osazen ocelovými zvony z roku 1912 ze slévárny JindřichaStorka. Nad vstupem na hlavním portále je vysoký reliéf Zvěstování Panny Mariea polofigury dvou andělů držící latinsky psané texty připomínající dokončenístavby rok 1913 aden vysvěcení kostela 18. ledna 1914. Interiér působí velmi uceleným dojmem adíky secesnímu slohu, ve kterém se zobrazují přírodní prvky je kostel zajímavýsvojí malovanou výzdobou ( střídají se mariánské symboly lilií a růží). Přivstupu i delším pobytu působí vnitřní prostor osvětlený přes barevné okennívitráže (bohužel jen ze západní strany) tajemným až pohádkovým dojmem.Oltáři vévodí monumentální oltářní obraz od Johanna Friedricha Wacha  Panna Marie v bílé říze stojící nazeměkouli omotané hadem s klečícími přímluvci apoštolem Petrem a Pavlem ujejich nohou. Z každé strany oltáře je socha zakladatelů. Zpravavelkovévoda Bedřich Habsburský, zleva Alžběta, jeho žena. Před oltářem je nazemi namalován znak prvního biskupa. První vitráž od oltáře je výjevz doby odléhání Brna švédskou armádou. V srdci vitráže je však vsazenastará ikona Panny Marie ochránkyně obléhaného Brna s Ježíškem držícímv ruce svitek papíru. V původní podobě je vyobrazována černé pleti,což je vysvětlováno jako vláda nad podsvětím i celým světem. Freska bylarestaurovaná v 60. letech a svaté dvojici byla dodána navíc zlatá koruna. Podvarhanami u hlavního vstupu do kostela visí kopie ikony nazývané obraz Matkyboží ustavičné pomoci (připomínající místo špitálu) restaurovaná před několikalety na náklady místního kostelníka. Restaurátorské práce prováděl p. Vojáček.Ikona je zasazena do barokního zlaceného rámu. V postraní kapli kde sekonávají křty je v okně ještě jedna zajímavá vitráž. Tu věnovala kostelubohatá německá měšťanka. Na vitráži je zobrazeno zasnoubení Panny Marie a sv.Josefa. Po pravé straně sedmiramenného svícnu klečí sv. Josef, po levé PannaMaria. Z venku se kostel zdá mohutný díky 60m průčelí avšak zevnitř působíuceleným a útulným dojmem. Kdo by chtěl tuto perlu vidět na vlastní oči mámožnost zajít si na mši každý den v 6 ráno a v 18:30 večer nebo ovíkendu v sobotu a v neděli 4 krát během dne.

Kostelní věže vestředu města

Klášters kostelem Nalezení sv. kříže a kapucínská hrobka řádu menších bratříkapucínů v Brně

Po horkých dnech v prvnípolovině září přišlo skokové ochlazení. Podobně působilo i naše setkánís otcem kapucínů Pavlem, které nám umožnili manželé Severinovi, výtečnírestaurátoři památek v městě Brně.  Za dveřmi přijímací místnosti se městský ruchproměnil jen v drobné ševelení a hovor se odvíjel jemně, tenounce, jakocesta nastoupená řádem čistoty a pokání. Po oficiálním přivítání a představenířádu jsme měli možnost shlédnou zázemí s krásou klášterních zahradou,přenádherným pohledem na Petrov a načrtnutou vizí okrášlení tak hodnotnýchměstských prostor. Nyní však již slova otce Pavla, který nás provázel:   

Bratři Kapucíni jsou třetíratolest řádu, jehož počátky jsou přímo spjaty s italským světcem sv.Františkem z Assisi. Ke dvěma dalším řádovým větvím patří  konventuálové (minorité) a observenti(františkáni). Řád se inspiruje a vrací k prvotním zásadám evangelijníhoživota. Kapucíni se s přímluvou vévodkyně Kateřiny Cybo z Camerinadočkali své zakládající buly „Religionis zelus“ 3. července 1528.  Řád byl životaschopný a v roce 1535působili kapucíni již v 60ti konventech po celé Itálii. Do Čech bylikapucíni povoláni arcibiskupem Zbyňkem Berkou z Lipé a Dubé.

Klášter na Kapucínském náměstístojí už zhruba 350 let. Není ale prvním klášterem tohoto řádu v Brně.Původní klášter byl vystavěn v letech 1604-1606 před Měnínskou branou (vněhradeb), ale za války se Švédy nařídil velitel brněnských vojsk Louis Raduit deSouchez stržení všech staveb před hradbami. Řád byl dočasně přemístěn do měšťanskéhodomu u Biskupského dvora. Kázání probíhala v kostele sv. Mikuláše, kterýstával na náměstí Svobody (dnes na dlažbě vyznačený tenkou linkou obrysy stavbya v budoucnu předlážděním ještě větší zviditelnění). Současná polohaklášter byla zbudována v letech 1648-1651. Stavbu financoval Pavel-Kyštof  Lichtenstein-Castelcorne adobrovolní dárci. Ke klášteru je připojeno Trenckovo křídlo. Baron Trenk totižodkázal klášteru 4000 zlatých za což bylo křídlo vystavěno a po dárcipojmenováno. Z počátku sloužilo ke komerčním účelům. Bratři jejpronajímali k bydlení a v době panování Josefa II sloužila přístavbajako sídlo Moravského provinciátu. Dnešní klášter obývají kapucíni celou dobuod výstavby s výjimkou let (1950 až 1990), kdy klášter sloužil jakodepozitář brněnského muzea minerálů. V letech 1992-1998 prošel kláštercitlivou rekonstrukcí a plně se obnovil Řád Menších bratří kapucínů.

Kostel Nalezení sv. Kříže patřík pozoruhodným sakrálním stavbám na Moravě.Vysvěcen byl v roce 1656.Úpravou prošel v druhé půli 18tého století. Bylo zde umístěno pětpískovcových soch znázorňujících františkánské světce. Na vstupní průčelíkostela je mozaika s výjevem kázání sv. Františka ptáčkům od JiříhoŠindlera. Interiér kostela je bohatě vyzdoben. Impozantní hlavní oltářs obrazem Nalezení sv. Kříže autora Joachima Sandrarta, obrazy na bočnícholtářích ze začátku 18tého století vytvořil brněnský malíř Josef Rottr.Propracovány jsou i relikviáře s ostatky světců.

V podzemí kostela se nacházíproslulá Kapucínská hrobka. Jsou v ní uchována mumifikovaná tělanebožtíků, kteří zde byli pochováváni až do 80. let 18. století. Nejstarší těloje z roku 1658 apatřilo Jakubovi Kunešovi z Rosenthalu. Baron Trenck tu také našel místoposledního odpočinku. Jeho tělo je vystaveno v kovové rakvis proskleným víkem. Zajímavostí je i cenný rakvový relikviář s tělemmučednice sv. Klementiny. Pochováno tu bylo na 150 bratří kapucínů a dodnešních dob se zachovalo 24 jejich těl. Přirozenou mumifikaci umožňujezvláštní systém ventilace a geologické složení horniny v podloží kostela.

Za zmínku jistě stojí i klášterníknihovna z konce 18. století. Udivuje velikostí, uměleckou výzdobou iknižním fondem. Knihovnu potkal podobný osud jako celý klášter. V 50.letech minulého století byl fond této knihovny spravován Zemskou univerzitníknihovnou a v letech 1959-1965 byly knihy deponovány v Moravském muzeu.Vzácná knihovna byla řádu vrácena v roce 1993. V současnosti knihovnavlastní na 8000 svazků z toho 6500 starých. Je zde zachováváno unikátnímikroklima potřebné k uchování starých knih.

Ke klášteru patří i 5 terasklášterních zahrad. První tři jsou určeny výhradně bratrům. První terasa sloužíjako rosarium na druhé se nachází kašna a lavičky pro odpočívající bratry a natřetí terase je jen udržovaný trávník. Čtvrtou terasu klášter pronajal městu zasymbolickou korunu a pátou městu věnoval. Díky tomuto vstřícnému kroku kapucínůdnes můžou Brňané i hosté-návštěvníci pohodlně projít kolem Petrova iz východní strany. V klášterních zahradách je nezvyklé ticho na to,že si musíme uvědomit blízkost vlakového nádraží a množství hromadné dopravyjezdící po Nádražní ulici a po výpadovce Nové sady. Však si toto svoje soukromíbratři pečlivě udržují. Klášter s kostelem a Kapucínská hrobka tvoříunikátní spojení minulosti se současností díky citlivému přístupu bratřík místu. Děkujeme za tu chvíli rozjímání a doporučujeme všem občasnézastavení a nadechnutí.

MartinaLišková redakce

Voltiž 2008 MS a ME juniorů

V polovině prázdnin se Brno stalo poprvév historii hostitelem Mistrovství Evropy Juniorů a Mistrovství Světaseniorů v zatím málo známé Voltiži. Co to vůbec voltiž znamená? Je tosouhra gymnastiky, aerobiku a tance na cválajícím koni. Ve voltiži se hodnotítři věci: jako první samozřejmě odcvičená sestava na koňském hřbetě, za druhéje celkový dojem z koně a třetí je hodnocen lonžér, tedy člověk který koněvede na laně čili lonži. K základnímu voltižnímu vybavení patří: voltižní obřišník který jevybaven dvěma záchytnými oblouky (madly), aby se jezdecnapříklad při obratech mohl přidržovat. Na hřbet koně se klade dečka, abyobřišník nesedřel koni hřbet a po straně obřišníku je kožená smyčka, kteráněkdy zastává funkci třmenu. Koník má ještě připevněny vyvazovací otěže, kterézamezují koni zvednout hlavu, to by způsobilo vyklenutí hřbetu a nevzhlednépohyby koně. Pokud chcete voltižprovozovat,musíte mít k dispozici dobře vycvičeného voltižního koně. Plemenonení tak důležité, ale musí být va každém případě pevně stavěný. Měl by mítširoký,dlouhý a ne příliš citlivý hřbet a být vysoký 1,58 až 1,73 m v kohoutku. Musí mubýt minimálně pět let a musí mít dobrou kondici ,aby dokázal 15 až 20 mincválat. Kůň by měl mít klidnou povahu a hodně trpělivosti. Jeho cval by měl býtsvižný,rytmický a pravidelný.Je též málo v podvědomí veřejnosti, že čeští voltižéři jsou jedniz nejlepších v posledních 15 ti letech a to jak na domácí tak i nacizí půdě i když kovy zatím chyběly. Toto prokletí bylo ale zlomeno, když senáš voltižér Petr Eim, na koni Apollo 306, stal mistrem světa a vyhrál kovnejcenější, zlato. Jako další se v kategorii mužů umístili Vorberg Kaiz Nemecka na koni Picasso RS Wint a třetí byl Kaiser Daniel taktéžz Německa na koni Merkur 125.  Dofinále žen jsme se neprobojovali a mistriní světa se stala Nicola Ströhz Německa na koni Lanson 16, jako druhá se umístila Sissi Jazz z Rakouskana koni Pitucelli a třetí byla opět Němka Anja Barwig s koněm Magic Dream. V soutěžimistra světa v kategorii skupin vyhrálo na prvním místě Německo jako druhéRakousko a na třetím místě stanuly Spojené státy. Mistři Evropy se stali veskupinách: První německo druhé rakousko a Třetí Slovensko. V kategoriimužů juniorů Tomáš Sátor ze Slovenska jako první, druhý Brüsewitz Viktorz Německa a třetí Christoph Hassenberg z Německa. A ženy juniorkyNěmka  Kay Sarah jako první, jako druhá opětNěmka Pia Engelberty a třetí Rakušanka Pia Maria Stepanek . Soutěží se mimotyto výherní státy zůčastnili i státy jako Korea, Slovensko, Švýcarsko,Švédsko, Brazílie, Kolumbie a další… Na výstavišti kde voltiž probíhala byl ibohatý doprovodný program. Předvedly se Dámy v sedlech( samozřejmě vsedlech dámských) na Starokladrubských hřebcích, chov velšských plemen jako jeVelšský pony či velšský kob, krásní Fríští koně s načesanými hřívami, i dětis koníky a veselé koňské kousky. Tato akce opravdu stála za návštěvu a jájen doufám, že se u nás toto mistrovství zopakuje.

Martina Lišková

Mezi věřejností panuje všeobecně mylný názor, že na koně se člověk dostane tak, že nasedne. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že vsednutí do sedla je to poslední, co z normálního, jinak rozumně uvažujícího člověka dělá koního jezdce.

Tomuto okamžiku předchází celá řada událostí, která vás velice pozvolna, nenápadně vžene do stavu, ve kterém již zcela pasívně svěříte svůj život vrtošivému lichokopytníku.

Na koně vás totiž může dostat jedině neuvážená sázka, vaše sportovně založená přítelkyně nebo podobné neštěstí.

"Poslouchej, nechtěl bys jezdit na koni? Já se jen tak ptám. Tak chtěl?" "Ne!" "A proč ne?" Chtěla bys, abych se zabil?" "Já se taky ještě nezabila." "To je tedy argument." "Nic se ti nemůže stát. Nanejvejš spadneš." "Tak co bych lez na koně, když vím, že zase spadnu." "V tom je právě to krásný!" "Tak já v tom nic krásnýho nevidím." "Tak já se tě teda přihlásím." "Kam?" "No přece na jízdárnu." "Řek jsem, že ne. A hotovo!!"

Načež stojíte na jízdárně a koukáte vyděšeně na zvíře, které máte zkrotit. Kůň je velmi vysoký, dvakrát větší než vy, někdy i třikrát, záleží na tom, jak blízko stojíte. Mně osobně přivedli mamuta.

Zvířeti nikdy nesmíte dát najevo, že se ho bojíte. Klidně je pozdravte, plácněte něco o pačasí a opatrně se ztraťte. Nesmí vás však objevit vaše dívka, jinak jste ke koni dovlečen znovu.

Kůň je zvíře velice neklidné. Neustále se vám snaží šlápnout na nohu, povalit vás, rozmáčknout o stěnu, smýkat s vámi po stáji, zkouší ukousnout kus vaší nohavice, pohoní vás po dvorku a máte-li férového koně, zkamení pouze ve chvíli, když už vůbec nemůžete. Zabít zemdleného člověka ho prostě nebaví.

Přál bych lidem, kteří nadávají, že stupačky ve vlaku jsou moc vysoko, aby někdy v životě museli lézt na koně.

Lezete-li na koně, musí mu nejméně dva lidé držet hlavu, čtyři lidé nohy, někdo musí upoutávat jeho pozornost a tři lidé vám pomáhají do sedla. Na druhé straně musí někdo hlídat, abyste nepřepadl. Sám se držíte ze všech sil. Levou nohu musíte zvednout až k bradě, zaklesnout ji do třmenu, pravou se odrážet tak dlouho - až vás někdo vysadí. Kůň čeká trpělivě přesně do chvíle, kdy stojíte pouze na jedné noze. V okamžiku, kdy se odrazíte od země, couvne. Couvne málo, o půl kroku. Pokud spadnete hned, stojí dál jak přibitý. Poskočíte-li za ním, couvne opět. Tak dlouho, než žuchnete.

Řekl bych, že v té chvíli má kůň daleko větší smysl pro humor než vy. Když vás konečně vysadí, dostanete určitě křeč do lýtka. Tím máte záminku k okamžitému sesednutí. Zbytek dne můžete nosit zkřivený úsměv a říkat, že jste koni odpustil. Vzhledem k tomu, že vás ale příště budou muset vysazovat znovu, je lepší zůstat s křečí v sedle a nechat se zabít hned.

Jen málo vás v tu chvíli může uklidnit, že poprava koněm se děje za dozoru odborníka. Víte totiž, že i kdyby vaší jízdě asistovalo družstvo požárníků, nemůže nic zabránit koni ztrestat vaši troufalost: Dovolil jste si jemu, Veličenstvu, vlézt na hřbet. Kůň je dotčen a vy ztracen. "Jak to sedíte, ježíšmarjá, rovně si sedněte!" "Já už rovnějš nemůžu." "Vždyť jste tam stočený do klubíčka!" "Já spadnu!" "To spadnete stejně. Hlavu dejte nahoru, záda narovnejte..., tak a nohy, špičky nahoru, paty tlačit dolů, stehny svírat koně, ruce uvolněné, srovnejte ty záda...!" "Já nemůžu!" "Cóó nemůžete!?" "Takhle snad ani není možný, aby člověk narostl."

Když vás srovnají podle měřítek jezdecké krásy, máte pocit, že takhle pokroucený byste se neudržel ani na židli, přibité k podlaze. Cvičitel to ví a ví to i kůň. Oba z toho mají švandu.

Cvičitel mlaskne a kůň se pohne.

První jízdu musíte absolvovat na pevně ohraničeném prostoru. Je tam totiž stopadesátkrát větší naděje, že najdou vaše ostatky, než na volné louce. Pod vámi běsní rozbouřené vlnobití. Kůň má totiž tu zajímavou vlastnost, že se mu při chůzi pohybuje každý sval úplně na jinou stranu. A že se pohybuje, dává světu znát. Pod sedlem se to válí dopředu i dozadu, nahoru i dolů, ten pohyb nelze zastavit. Jste k smrti vyděšen a kůň z toho má živočišnou radost.

Když vás cítí na hřbetě ještě i po deseti krocích, udiveně se poohlédne a poskočí si. Docela lehounce. Krok sun krok.

Nepokažte mu náladu a spadněte ihned. Vám i koni bude večeře chutnat. V opačném případě bude chutnat pouze koni.

"Pobídněte toho koně, vždyť jde jako mrtvola!" "Já nemůžu, vypadly by mi nohy ze třmenů!?" "Ten kůň se plaší!" "Jakýpak plaší - asi z vás zrovna chcípl."

Nepřeji vám mít pod sebou chcíplého koně. Chcíplý kůň totiž vyhazuje, staví se na zadní, zmítá sebou a jeho jediným přáním je vytřást z vás duši.

Konečně cvičitel uzná, že se kůň dost vydováděl, udělá semhle támhle a - kůň stojí jako přibitý.

Je konec hodiny. Pomohou vám ze sedla, postaví vás na nohy, řeknou vám, jak se jmenujete a kůň vás odvede do stáje.

Nespravedlnost lidská nezná mezí, po každé hodině má kůň právo na cukr. Cukr platíte vy a navíc ještě platíte tolik flašek, kolikrát vás zvíře shodilo.

Motáte se kolem koně, kolena se vám chvějí a svaly na nohou chvilkami vypovídají službu. S jistým překvapením konstatujete, že nejen auto, ale i kůň si žádá po každé jízdě očištění. Jste na rozpacích, co se na koni vlastně myje. Uši a krk, nebo snad do půl těla?

Poučí vás, že kůň se nemyje, ale víchuje. Výroba správného slaměného víchu je obřad, při kterém si překroutíte ruce, popletete pravou ruku s levou nohou s ztratíte nervy. Zjistíte, že vích se nejlépe vyrábí pomocí osoby, která to umí.

Neméně složitý obřad, který hraničí s hazardem, je samotné víchování. Jste postaven před tvrdý fakt, že čistíte-li koně, musíte se nacházet v jeho tělesné blízkosti. Kůň má na vybranou hned několik možností, jak s vámi polaškovat: šlápnout vám na nohu, kousnout, seknout vás ocasem, přimáčnout ke stěně či kopnout. Inteligentní kůň zkouší všechny možnosti najednou. Času má na to dost, protože mu víchujete pěkně po pořádku krk, prsa, přední nohy, hřbet, břicho, zadní nohy.

Opravdový zápas s koněm začíná při čištění kopyt. Kůň totiž vlastní čtyři. Na všech stojí vahou svých pěti metráků. Prosby a výkřiky: "Podej pac!" kůň ignoruje. Vyhrožujete, škemráte, nadáváte, slibujete, pokoušíte se obrátit koně na záda - vše marně. Zkušení lidé na jízdárně vás poučí, že musíte nejdříve koně požádat o nohu, sjet mu po ní pěkně od shora dolů a když ji ohne, honem chytit a nepustit. Po mnoha neúspěšných pokusech se kůň uvolí a milostivě vám propůjčí nohu k provedení manikury. Oběma rukama pak držíte sakramentsky těžké zvíře, další rukou pak přidržujete kopyto a čistíte od hnoje a dalších neřestí, kterými se mu zachtělo projít.

Kůň je vytřen dosucha, koupete se v potu vy. Ale na vás se každý vykašle, protože kůň je tady pánem a chce se mu jíst.

Pomalu ale jistě se z vás stává otrok koní a ti s uspokojením zaznamenávají vaše ponížení. Nesčetné množství úsluh, kila cukru, která jim přinášíte na jízdárnu, odmění po čase tím, že vás vezmou s sebou na vyjížďku. A vida, neshazují vás už tak často, dbají na to, abyste se na nich jakžtakž udržel a když mají dobrou náladu, dokonce vás i někdy poslechnou.

Člověk, který kdysi býval rozumný, se tím okamžikem stává jezdcem. Jezdec - to je člověk zkrocen koněm. Takový jezdec prožívá radosti a slasti, které jsou všem běžným smrtelníkům nedosažitelné a nepochopitelné. Koně považuje za nadlidského tvora a podle toho s k němu chová.

Uznávám, že takový jezdec se cítí dokonale šťasten: nic ho netíží, starosti nemá, všechno přenechá koni.

A jako filatelista se dokáže rozplakat štěstím na cennou známkou, jako trampa nic v sobotu neudrží doma, jezdce okouzlí chvíle, strávené na koni, vedle koně, pod koněm. V jeho podání jsou zážitky plné dobrodružství, pocitů volnosti a štěstí.

"... a najednou přišla zatáčka, kůň inteligentně zatočil, ale já jel samozřejmě dál rovně..."

A jezdec se zalyká blahem, když vypráví, jak ho kůň nesl přes louky a polní cesty, jak spolu jen tak bloumali lesem a jak pili z potůčku.

Poroz na něho!!! takový člověk šíří infekci nebebezpečné nemoci:lásku ke koním. Když vás takový očarovaný člověk začne lákat dojezdeckého oddílu, raději se mu vyhněte velkým obloukem. Uvědomíte sinejlépe, co by vás čekalo, když si sednete a poručíte si: hlavunarovnat, špičky otočit nahoru, paty dolů, stehny svírat koně, paty odkoně, ruce uvolněné, ramena nekrčit, tohle pokrčit, taky uvolnit, tadysevřít, nasedat, sesedat, vysedat...

Že se vám to povedlo?

Škoda vás, jestli právě teď potkáte sportovně založenou dívku...

Autor:

• Zdenka S.
• www.horses-online.cz
  

Phar Lap... jméno dobře známé všem, kdo se alespoň trochu zajímají o koně a je úplně jedno, zda právě o dostihový sport. Dokonce si dovolím tvrdit, že o tomto fenomenálním ryzákovi slyšela i většina naprostých laiků. Phar Lap je prostě pojem. Miláček davů a tuze nenáviděn konkurencí. Jeho skon je obestřen rouškou tajemství a celý jeho život byl protkán až neuvěřitelnými událostmi. Phar Lap byl ve své době nejoblíbenější osobností v Austrálii a nebojím se použít slovo "osobnost" ve spojení s koněm, protože žádný člověk té doby (a možná dodnes...) nedosáhl v Austrálii tak nesmírné popularity a dokonce i nyní na ryzáka velkého vzrůstem i srdcem většina Australanů pohlíží jako na "svého Phar Lapa".

Tento článek berte jako vzdání pocty Phar Lapovi, jednomu ze skvělých "Big Redů", koni, který spoluutvářel australské dějiny...

Phar Lap je bez diskuzí jedním z nejslavnějších koní, kteří kdy na dostihových drahách běhali. Spolu s maďarskou Kincsem či americkým Man o´Warem zůstali navždy v srdcích nás všech, ač už jejich vlastní srdce dávno dobila. I dnes, více než 70 let po jeho skonu, se na Phar Lapa v Austálii nezapomnělo. Každý, kdo navštíví melbournské muzeum, si nenechá ujít nejznámější exponát - vypreparovaného Phar Lapa. Vypadá, jako by byl živý, jen vyskočit z vitríny a rozběhnout se vstříc dalšímu vítězství. Pouze když se pozorněji zadíváte do jeho očí, uvědomíte si, že jsou skleněné a nehybné a trochu zalitujete. Zalitujete, že jste se nenarodili o pár desítek let dříve. Slyšíte to? Ten typický mumraj, provázející dostihy, vůni koňského potu a ze všech stran hlasité skandování jména: "Phar Lap, Phar Lap, Phar Lap!" Pánové s cylindry na hlavě a dámy v nákladných róbách s kloboučky. Hlasatel právě předčítá jména startujících koní. Zavřete oči a přeneste se se mnou do Austrálie konce třicátých a začátku čtyřicátých let minulého století...

NAROZEN NA NOVÉM ZÉLANDU

Psal se rok 1926, když se čtvrtého říjnového dne v Timaru na Novém Zélandu u vlivného chovatele A. F. Robertse narodil na dráze nezvítězivší klisně Etreaty a hřebci Night Raid rezavý hřebeček. Dostal jméno Phar Lap. Jméno zní v překladu ze singhálštiny "blesk", jenže jako roční na dražbě Phar Lap na bleska rozhodně nevypadal. Byl kostnatý a přerostlý. Měřil rovných 173 cm, zatímco ostatní koně byli o 10 cm menší a vážil šest metráků, zatímco průměrná váha anglického plnokrevníka byla v té době 450 kg. Byl ohodnocen na 160 guineí (tehdy v přepočtu směšná částka 336 dolarů) a putoval od chovatele do Austrálie k chudému trenérovi Harrymu Telfordovi, který neustále čekal na svého životního koně. Věřil především v Phar Lapův dobrý rodokmen, který obsahoval skvělého Carbine, vítěze Melbourne Cupu roku 1890 a 33 z 42 dostihů, ve kterých startoval.

TELFORD A WOODCOCK

Phar Lap po příjezdu do Austrálie vypadal dosti nevábně. Po plavbě z Nového Zélandu byl ve špatné kondici a na hlavě měl bradavice. Jeho nový majitel Dave Davis s ním nechtěl mít nic společného. Tím spíš, když viděl Phar Lapa v pohybu. Nakázal Telfordovi, aby se té líné herky, která si do té doby vysloužila přezdívku Bobby nebo Bobby Boy, okamžitě zbavil. Jenže Harry se Phar Lapa nechtěl vzdát, cítil, že v něm "něco vězí". Jelikož sám neměl dost peněz aby si ho koupil, zaplatil ho napůl a usmlouval s Davisem tříletou splátku.

Valach se dostal do rukou osmnáctiletého ošetřovatele Toma Woodcocka, který sehrál v životě Phar Lapa daleko nejdůležitější roli. Tom, pozdější legendární australský trenér, měl Phar Lapa nesmírně rád a tato náklonnost byla oboustranná. Phar Lap například nechtěl žrát, dokud Tom nevešel do jeho boxu a nezačal ho hladit, nebo kartáčovat. Ryzák Toma poslušně následoval kamkoliv jako pejsek. Tyto scény všichni známe z filmu "Phar Lap". Phar Lap měl zřejmě naprosto bezproblémovou povahu, což dokládá fotka se synem Harryho Telforda, kde hoch sedí na neosedlaném koni. Z této i dalších fotek je patrné, že Phar Lap měl pravděpodobně problémy s předníma nohama, protože jak v dostizích, tak mimo ně měl na nohách neustále bandáže. K lidem byl vstřícný a sláva ho nijak nerozmazlila.

ZAČÁTKY VE ZNAMENÍ PROHER

Phar Lapova éra začala v roce 1929, v době, kdy celou zemi a většinou ostatního světa sužovala ekonomická krize. Lidé byli bez peněž a nevěřili ničemu. Práci nebylo lehké sehnat a navíc v té době lidé nedostávali podporu v nezaměstnanosti jako dnes. Na dráze se však objevil kůň, který dokázal znechucenému a bezradnému národu vlít do žil nový optimsmus...

Jako dvouletý se Phar Lap na dráze zvláště nepředvedl. Prohrál, co se dalo, skoro jako kdyby si hlídal svou poslední pozici. Startoval v pěti dostizích, z nichž byl 4x poslední a jen jednou vyhrál nad mizernou konkurencí. Harry Telford byl zklamaný, ale přesto se nevzdával víry v Phar Lapovy schopnosti. Všichni ostatní se mu za to posmívali.

ZÁZRAČNÁ PROMĚNA

Tříletý Phar Lap byl úplně jiný kůň. Z filmu si jistě všichni dobře pamatujeme onen moment, kdy Tom ukázal Phar Lapovi v tréninku "pocit z vítězství" i to, jak trenér Telford honil ryzáka až do úmoru po písečných dunách, aby z něj dostal lenost. Ať už byly tréninkové metody jakékoliv, nejpravděpodobnější asi bude, že Phar Lap jednoduše vyzrál. Nicméně i v obou předchozích verzích může být kousek pravdy.

Phar Lap se ve třech letech doslova "vyloupl". Z ošklového káčátka se stal vysoký, osvalený a vyrovnaný kůň. Sice v prvních čtyřech dostizích doběhl na nedotovaných místech, ale další starty, to už byla jiná muzika. Phar Lapův start v Derby byl doslova šokem pro všechny zúčastněné i diváky. Ryzák, od kterého už nikdo nic nečekal, se najednou začal posunovat dopředu, až nakonec zaujal první pozici. Běžel s takovou chutí a razancí, že všichni přestali sledovat ostatní koně a upírali pohledy jen k němu. A jaké to bylo překvapení, když Phar Lap s drtivou převahou a překypující energií zvítězil! Telford se dočkal a všichni hledali muže, kterému by mohli pogratulovat. Dokonce i doposud se od neohrabaného ryzáka distancující Davis k němu najednou našel cestu. Od té doby byl Phar Lap fovoritem všech dostihů, ve kterých startoval.

Phar Lap toho roku vyhrál 13 dostihů, z toho 5 klasických. Australané k němu vzhlíželi jako ke své "modle". Země zmítaná ekonomickou depresí konečně našla "něco", čemu mohla věřit, k čemu se mohla upnout. Vypuklo sázkové šílenství, každý si chtěl vsadit a vydělat snadno peníze. Protože Phar Lap byl jistotou. S každým dalším vítězstvím šel kurs na Phar Lapa dolů a vše došlo až tak daleko, že bookmakeři na něm odmítli vystavovat vůbec nějaký kurs. To je věc, která se už snad nemůže nikdy zopakovat!

ATENTÁT NA KONĚ

Sláva však měla i svou stinnou stránku. Protože byl Bobby až moc dobrý, začal představovat velkou hrozbu pro majitele ostatních koní a samozřejmě i pro zkorumpovaný australský dostihový spolek. Vůbec první atentát na koně v historii dostihového sportu (a myslím že dosud i poslední), se udál ve středu 1. listopadu 1930, pár dní před Melbourne Cupem. Černé auto sledovalo Toma Woodcocka na bílém poníku, který vedl šampiona z ranní procházky. Najednou výstřel! Poplašený Phar Lap naštěstí vyvázl bez zranění. Následovaly však výhrůžné dopisy a telefonáty. Phar Lap byl nucen opustit dosavadní působiště. Byl pečlivě ukryt před zraky všech a jak se blížil Melbourne Cup, všichni se ptali, kam se Phar Lap poděl. Dokonce i v sobotu, v den Melbourne Cupu, nebyl Phar Lap pořád na místě určení. Atmosféra na závodišti houstla a zraky všech se upíraly k vjezdové bráně. Zdržení bylo způsobeno tím, že záškodníci si Phar Lapa nakonec našli. Aby mu znemožnili startovat v Melbourne Cupu, odpojili proud a zničili motor auta převážejícího Phar Lapa ke startu v prestižním závodě. Ale Phar Lap se na start dostihu nakonec postavil. Konečně přijíždí přepravník doprovázen ozbrojenou eskortou. Z něj vybíhá pár minut před startem dostihu Phar Lap s Tomem Woddcockem a 92 tisíc lidí na tribunách vstává a aplauduje... Phar Lap i přes zátěž 62,5 kg (víc nikdy žádný čtyřletý kůň v 69leté historii dostihu nenesl) vyhrál a davy opět jásaly. Vždyť většina z nich přišla na "svého" Phar Lapa.

Nyní mi dovolte krátké odbočení. Phar Lap je znám především díky obrovským zátěžím, které mu byly nakládány na záda. Australský dostihový spolek to omlouval tím, že "chrání" dostihový sport, protože jinak by do dostihu, ve kterém byl zapsán Phar Lap, nikdo svého koně nepřihlásil. Uvědomme si však, že ve sportu by mělo jít především o zdraví koně a tudíž každý počin zaměřený proti zájmu koně by měl být považován za naprosto nepřípustný a nemorální. Z tohoto si můžeme udělat obrázek o zkorumpovanosti tehdejší "elitní dostihové společnosti".

Když už neměl Phar Lap v Austrálii co dokazovat, rozhodl se Telford přeplavit ho do Ameriky, aby se utkal s místní špičkou. Jako trenér jel s koněm Tom Woodcock a žokej Billy Eliot (tradičním Phar Lapovým jezdcem byl však Jim Pike - vyhrál s ním 27 dostihů z 30 startů). 15. ledna 1932 stanul Phar Lap na americké půdě - v San Franciscu. Po dvouměsíční aklimatizaci nastoupil na start Aqua Caliente Hadicapu (20. března 1932), ve kterém vítěz inkasoval 50 000 dolarů. Valach nebyl zcela v pořádku, měl zraněné kopyto, ale přesto nastoupil. V průběhu dostihu se rána otevřela a obvazem začala prosakovat krev. Ostrou bolstí trýzněný Phar Lap se však osmdesát metrů před cílem prodral do čela a svou pozici už nepustil. Nejenže vyhrál, ale současně i překonal traťový rekord na 2 km (skvělých 2:02, 4/5). Výkon australského koně si podmanil celou Ameriku, která mu dokonce předpovídala, že se stane nejbohatším koněm světa. Rovněž se tvrdilo, že byl nejlepším koněm, co kdy vstoupil na americkou půdu.

ZÁHADNÁ SMRT

Jenže vše dopadlo jinak. Za pouhých pár dní Phar Lap zemřel. Bylo to v úterý, 5. dubna 1932. Toho dne v půl páté ráno kůň nevypadal dobře. A tak Tom Woodcock zavolal veterináře Williama Nielsona, který přijel z Austrálie jako Phar Lapův "osobní lékař". Jenže kůň na tom byl stále hůře, proto byl přivolán další veterinář. Pomoci však již Phar Lapovi nedokázali. Zemřel krátce po poledni. Nešťastný Tom se vrhnul na dosud teplé koňské tělo a plakal a plakal...

Okolnosti smrti byly tak záhadné, že se dnes nikdo nespokojí s verdiktem: kolika. Celý svět obletěla smutná zpráva a zarmoucení fanoušci dokonce zaslali australské vládě petici, aby vyhlásila za zabití Phar Lapa Americe válku. Poněkud přehnané, ale ukazuje to, kolik Phar Lap ve své době znamenal.

Hypotéz o příčině smrti je hodně, včetně otravy arzénem či přepracování. Pitva nic neprokázala. Dostihové podsvětí skrupulemi rozhodně netrpělo, koně však mohl zabít kdokoliv - bookmakeři, majitelé jiných koní, někdo, kdo záviděl. Pravděpodobně se však jednalo jako vždy o peníze, pro které jsou mnozí schopni zabít nejen koně...

VELKÝ KŮŇ S VELKÝM SRDCEM

Nakonec Phar Lap opět stanul na australské půdě. S neobyčejnou láskou a jemností byl vypreparován a dnes ho můžete vidět v Melbournském muzeu, kde ho ročně přijde obdivovat asi 100 tisíc lidí. Nebyl to jen tak obyčejný kůň. Jeho bojovné srdce vážilo 14 liber (tj. 6,3 kg) - pro srovnání - srdce průměrného plnokrevníka váží 9 liber. U žádného jiného plnokrevníka nikdy nebylo nalezeno tak velké srdce. Rovněž se dává do spojitosti tepová frekvence s výkonností. Obvykle koně s vyšší tepovou frekvencí, což byl i případ Phar Lapa, bývají výkonnější.

O Phar Lapovi byl natočen film a sepsána spousta knih. I dnes je považován za jednoho z nejlepších koní, co vkročili na americkou půdu a ačkoliv v Americe startoval pouze jednou, v anketě 100 nejlepších koní USA 20. století obsadil 22. místo. Phar Lap startoval v 51 dostizích, z nichž 37 vyhrál, 3x byl druhý a 2x třetí - nehledě na zátěž. Vydělal 66 738 liber (133 476 dolarů). Byl neuvěřitelně rychlý a překonal nejeden traťový rekord.

Ještě teď mám v uších slova rozhovoru mezi Tomem Woodcockem a Telfordem: "Už se na to nemůžu dívat," tvrdil Tommy, když Telford znovu a znovu posílal Phar Lapa do dostihů. "Tak proč pořád vyhrává, když je podle tebe unavený?" odpověděl Telford. A Tom na to: "Protože má takové srdce." Ano, Phar Lap opravdu měl TAKOVÉ srdce!

EPILOG

V melbournském muzeu je po otvírací době. Uklízeč zametá podlahu kolem vitríny, ve které nehybně stojí Phar Lap. Ryzá srst se leskne, stejně tak i nehybné oči. Za chvíli uklízeč dokončí svou práci a zhasne světla. Na neživé koňské tělo padne tma. Jsou vidět pouze siluety a slyšet vzdalující se kroky. Pak šramocení klíčů v zámku. A pak už jen ticho a tma. Velký Phar Lap zůstal sám. Avšak my víme, že nikdy neupadne v zapomnění. Druhý den ráno se opět otevřou dveře a davy lidí ho přijdou obdivovat. Nejeden z nich, stejně jako mnozí před ním, zalituje, že se nenarodil o pár desítek let dříve...

"… a Phar Lap probíhá cílem jako první!" jásá hlasatel. Velký ryzák vbíhá do cíle a lidé na tribunách šílí. Vzduchem lítají čepice a tikety těch, kteří si vsadili na správného koně i těch, kteří si mysleli, že to tentokrát Phar Lapovi konečně nevyjde. Děti nadšeně tleskají a dámy kroutí barevnými slunečníky... Nyní už můžete otevřít oči. Právě jste prožili nevšední příběh koně, který byl tak, tak... jiný než všichni ostatní.

Zdroj: http://horses-online.cz