Nakupujte u odborníka

Znáte to. Jezdíte každý den autobusem a s vámi dalších  tisíce anonymních lidiček. Ale s jednou paní jezdíte třikrát týdně, jako kdyby na vás čekala za rohem domu. A tak se jednoho dne musí na 100% stát, že začnete spolu komunikovat. ,, To je ale vedro k padnutí “, ozve se vedle vás. „Zase jsou všechny okýnka zavřený jako kdyby bylo 20 stupňů pod nulou”, přidáte se. A už to jede už to frčí. Nezávazně kecáte, plácáte a vtipkujete. Až dojde na vaše jména

a zaměstnání. Tahle moje paní od vidění se přizná, že pracuje v optice. Už to není cizí paní,ale Jana, která je moc fajn a je s ní velká legrace. Hned na mě uhodí: „Taková mladá a nosí brejličky, co takhle vyzkoušet kontaktní čočky?”Nechci vypadat jako úplný zaostalec, a tak se začnu tvářit jako vyškolený pracovník přes čočky. Tak slovo dalo slovu a už mám domluvenou schůzku s očařem. Ještě stihnu zjistit, že pracujeme deset minut  líné chůze od sebe a na rohu si dáme sborové Ahóóój. Nasadila mi pěkného brouka do hlavy. V práci rozhodím sítě mezi kolegyněmi. Jedna se chytá za hlavu a vypadá, že umře. V životě by jí nenapadlo rvát si něco umělohmotného do očí. I pěkné a kvalitní brejličky udělají dobrou službu. Druhá naopak je tím nápadem nadšená. Její skoro stejně starý syn, teda stejně  mladý, ha-ha, je nosí už více než pět let a nemůže si je vynachválit.  A teď babo raď.

Den D se blížil. Jdu, plná obav, k panu doktorovi Veverkovi. Čekám nerudného doktora v bílém plášti, frontu čekajících slepců jako jsem já. Cestou přemýšlím, jestli mi ty nervy za to stojí. Ale nepoznat na protějším chodníku ženskou od chlapa, je už trochu moc.

A stále dobíhat špatné tramvaje, mě už unavuje. Nádech před vchodem a jsem tady. Velice mladý člověk s úsměvem od ucha k uchu mě vítá podáním ruky. Vede mě do temné místnosti, kde mi vyšetří má nemocná očíčka. K mému překvapení zjistí, že mám oči blízko u sebe, málo hluboké oční jamky, ale hlavně líné oči. Vysvětlí mi, že kontaktní čočky, né každý dobře snáší. A protože se nosí přímo na očích, sníží se mi hodnota dioptrií. Jak milé. Nemám z pana doktora strach, dokonce slyším sama sebe, jak se směji jeho vtipům. Tak a teď mě pan doktor nechává samotnou s čočkama. Po nekonečných  minutách zápasu s pravým okem, koordinace pohybů, trapných grimas a šklebů, mám vyhráno. Ale jen na půl. Ještě levé oko, tááák a je to. Já VIDÍM!!! Pomalu pláču blahem. Na druhé straně obchodního domu, si přečtu nápis na cedulce velké jako psí známka. Pan doktor mi gratuluje a vypouští mě na dvacet minut do obchoďáku, vychutnat si radost z detailů. Čtu si potichu, čtu si polohlasně, čtu nahlas a směju se jako modelka z plakátu. Je mi fantasticky. Dvacet minut šťastnému člověku uteče jako jepici celý život. Ještě jedna kontrola a pan doktor mi sděluje, že mám vyhráno. Budu žít  a smát se všemu, co přes kontaktní čočky uvidím. Věnoval se mi přes dvě hodiny, pochválil mě, jak jsem šikovná. Děkuju a utíkám jako o život, aby si to nerozmyslel.

„Za půl roku na kontrolu”, za mnou letí jako šíp doktorova slova.

Za pár dní potkám Janu. No, vlastně jí zavolám, abych věděla, kdy na mě bude číhat za rohem, až pojedu do práce. Drží mi místo u okýnka, to si od jisté doby nenechám zabrat. Vyprávím jí, co a jak, smějeme se a zjišťujeme, že kromě dojíždění za prací, máme spoustu společného. Naše přátelství přes „čočky”, klape báječně.

Toto letí. Půl roku je pryč. Jdu, tentokrát v pohodě, na kontrolu mých umělohmotných očíček. Vždyť vidím až za roh a v nasazení čoček mám osobní rekord jednu minutu. Jenže…,místo pana doktora Veverky, mého tajného doktora nambr van, je tu mladá ambiciózní Markéta. V duchu jí dávám spoustu neslušných jmen a přirovnání. Je to pěkně zákeřná šelma. Vždycky se s úsměvem na něco zeptá, a když odpovím, sjede mě jak kopec na sáňkách, že to či ono dělám špatně. Když jí předvedu nasazování čoček, předstírá srdeční zástavu. A když jí z legrace řeknu, že kontaktní čočky na  šest týdnů nosím už půl roku, vypadá jak kdyby  infarkt, vážně dostala.

Odcházím po deseti minutách s pláčem a vyplavenou kontaktní čočkou. Ještě štěstí, že první návštěvu jsem absolvovala s pohodovým člověkem, který nejen že rozuměl své práci, ale dělal jí s láskou, pochopením, prostě nějak lidsky. Mluvil se mnou jako rovný s rovným. Přinutil mě, nenásilnou formou, spolupracovat. Mé líné oči dokázal rozpohybovat

a přesvědčit je, že jim nikdo nechce ublížit. Zažít Markétu na první schůzce, chodila bych dodnes slepá jako důlní kůň.

A tak, kromě toho, že jsem se naučila s náhradníma očima žít a užívat si života, naučila jsem se ještě něco. V dnešní době, kdy za peníze koupíte téměř všechno a obchodů je víc než pracovních příležitostí,  nebojte se nakupovat u odborníků. Protože prodávat je umění.  Proto musí mít člověk vlohy, cit nebo dar od Boha. Jako nemůže každý nosit kontaktní čočky, tak né každý může prodávat.