Dlažební kostka vypravuje

Jo, asi stárnu. Babička mi říkala, že ten kdo raději myslí na minulost, než na budoucnost, je starý. To se děje právě teď a zrovna mě. Často vzpomínám, na její vyprávění. Nejraději jsem poslouchal o Karlu IV. Babička s dědečkem měli výhled  přímo na Karlův most. A tak se čas od času stalo, že viděli samotného císaře. Chodíval rád,  mezi prostý lid, převlečený za žebráka a poslouchal trhovce, co si mezi sebou povídali. Třeba to, jak je kdo obelhal. A taky to, co se říká o něm samotném. Chudák, to se musel často dovědět pěkné věci.

Rodiče mi říkali, že je strašně důležité, až vyrostu žít na pěkném místě. Jako třeba babička

z maminčiny strany. Byla velká krasavice – byla to totiž kočičí hlava. Bydlela ve Vršovicích, mezi Kodaňskou a Moskevskou. Vlastně jsem se zapomněl představit, jsem dlažební kostka. Ale ne jen tak obyčejná dlažební kostka. Krásná, pravidelná, světle modrá. A ještě k tomu, bydlím v krásné mozaice. Tak jak si to moji rodiče vždycky přáli. Ach jo, být dlažební kostkou na Václavském náměstí není žádná legrace. Třeba v zimě, voda zamrzne a lidé nadávají. Za to my, dlažební kostky jsme spokojené!  Pod ledovkou jsme pěkně schované jako pod dekou. Lidé chodí nahoru k Václavovi a dolů na Můstek, ale nám to nevadí. Nikdo nás totiž neošoupe. Na jaro se těším. V zimě si sice odpočinu, ale občas je zima dlouhá a tak trochu moc mrazivá, na můj vkus. Jaro příjemně voní a usmívá se.  Z léta mám rád, hlavně ty studená rána, kdy sluníčko ještě nemá tu sílu. Protože přes den, je to fakt síla. Vedro k zalknutí, ještě že ty oranžové řvoucí potvory, nás občas postříkají vodou. Já osobně, mám nejraději déšť. Ne tenhle řvoucí, ale ten co padá z nebe. Protože ze mě smyje špínu a prach, a já jsem zase ta krásná, pravidelná, světle modrá dlažební kostka.

Ale i tak být dlažební kostkou na Václavském náměstí není žádná legrace. Jo, asi stárnu.