Všechno je nyní ve hvězdách,
sníh už padá dolů a je mráz.
K Vánocům láska jako dar,
pro někoho kdo ji nikdy nepoznal?
Chtěla by vědět, jaké to je,
nadávat si pořád jen naděje.
Zažít to krásné období, kdy se člověk na nic nezlobí.
Kdy ví, že není sám, kdy nezžírá jej žádný žal.
Usmívá se na celí svět, od rána až do setmění....
PROBUĎ SE! Nic takového přeci nenííí!!!
Slza stéká po mé tváři,
všechno mě zas dolů sráží.
Proč je tu zas ten pocit?
Že nemůžu tě mít,
že můžu si jen tak snít.
Ty krásný chvíle s Tebou,
chci je znova, no tak, kde jsou?
Už se nejspíš nevrátí,
byl to jenom úlet?
Nebo snad ne?
Tak proč sakra bojím se zeptat,
proč mám málo odvahy,
je to jenom otázka...
Ty ses mi naboural do hlavy /ale hlavně do srdce/!
Bojím se zeptat, jak to všechno vlastně je...
ale proč...vždyt je tu nějaká naděje?
V citech hlava zamotaná,
srdce pomalu se vzdává...
Neví jak dál, co k němu cítí,
jejich přátelství, je na tenké niti.
I když možná ne a jen ona si to myslí,
neví jak začít, bojí se..mysli!!!
Proč štěstí trvá jen chvilku?
Pak přechází v dlouhé trápení, bobínku...
Vzpomínky nejdou jen tak odhodit,
ale z těch krásných se dá alespoň žít.
Jinak by člověk občas sám nevěřil, že někdy štastný byl.
I když to krásné trvá jen krátce...
kdo je tu vlastně ten zrádce?
Ten díky kterému jsem šťastná nebo čas?
Čas, který vše mění...
Chvíli dobro, chvíli zlo...
Tak kdo za to může, lásko, kdo?