Dětský hlas | Poems
Karel Kapoun
Maminko, ty mě nechceš?
Necháš mě zemřít, než se narodím?
Vždyť ani neviš, jsem-li dcera nebo syn.
A což jsem z lásky nevzešel? Jen vzpomeň,
jak vyznávalas lásku komusi.
Tma chodila jak noční hlídka kolem,
milence nikdo nevidel.
Maminko, ty mě nechceš?
Bojiš se, že máš příliš malý byt?
Mohu se jen v koutku připrčit.
Však tolik lidí spalo venku,
když z domu zbyly trosky tesklivé!
Maminka skyra dítě pod halenku
a vyšla ze sklepa jak z jeskyně.
Maminko, ty mě nechceš?
Bojíš se, že vezmu ti víc slziček?
Vždyť já bych jen z odrobinek žil,
jak žije vrabec prosebníček.
Natrhal bych si lesních osturžin.
Za války kdysi jedli lidé kořínky,
a matka přece dala dítě do plínky.
Maminko, ty mě nechceš?
Bojíš se, že uberu ti krásy?
Já si tě celou přemaluju jen.
A jestli trochu krásy nasbírám si,
zhížej se ve mně každý den,
jak v dítěti se zhlíží matka,
nemusíš ani hledět do zrcátka.
Maminko, ty mě nechceš?
A co když budeš chtít vody podat,
a osamělá marně zvoláš stokrát?
A co když zmenšíš se na stařenku,
kdo se tě zeptá: Maminko, co je ti?
Kdo s tebou, třeba chromou, půjde venku?
A komu umřeš jednou v objetí?
Maminko, ty mě nechceš?
Tak rád bych spatřil nejhezčí dva šperky,
zlaté slunko a pozlacený měsíček.
Tak rád bych viděl sýkory a čejky,
když vykukují z hnízd jak z jesliček.
Tak rád bych viděl růži, oblak, nebe
a nejvíc tebe, maminko má, tebe.
Maminko, ty mě nechceš?
Bojíš se, že tatínka mít nebudu?
Můžeš mi lhát, že odešel nám do války,
že výstřel roztrhl vás jak pár holubů,
že zanechal ti dopis, brož a korálky.
Nepřiznávej se, že jste se rozešli.
Až půjdeš do práce, tak dáš mě do jeslí.
Maminko, ty mě nechceš?
Snad najdu proti rakovině lék,
i proti stárnutí, a začnu nový věk.
Popluji k hvězdám na kosmické lodi.
Pro kmín ti půjdu pěšky, jak se chodí.
Kosmický světáček už budu snad.
Domů se vrátím, s tebou polaskat.
