Zase to na mě jde 09.Září 2005
Ahoj andilku už jsu ve škole je mi lito že jsem ti slibil že do konce prazdnin přijedu a nesplnil jsem to! musim jit napišmi něco dlouheho a ja ti pak odepišu zatim pa mtr.... 
Zkratka MTR je známá, jako mám tě rád,psával mi ji jeden človíček.Proč psával, když mi ji píše i nyní? Už spolu nejsme a já se proto moc trápim. Ten človíček ode mne bydlí několik set kilometrů a nedávno to bylo asi zhruba jen 100. Oba jsme se chtěli vidět, ale ani jedn z nás se nemohl uvolnit.
Co mu mám jen napsat? Během půl roku jsem mu napsala tolik slov,že na prstech bych to počítala hodně dlouho. Ikdyž mi jde vyjadřování lépe v psaní jak slovně, už mě to nebaví psát. Chtěla bych mu toho tolik říct a není to možné. Človíček ví, jak mi je, jak se cítím, jaké mám starosti, trápení, přání a po čem toužím,... Ví co mi chybí a co by mě učinilo šťastnou, ale neudělá s tím nic. Prý ho též bolí, že mi ublížil a že se pro něj trápim. Dokonce chtěl vědět, jak by to mohl napravit. Má ženu.... Oženil se s ní hned po našem rozchodu a přeto mi píše, že mě miluje. To není prostě fér! Jak může tvrdit, že mě miluje, když se mnou není. Myslíte si někdo, že uvažuje nad tím, co říká? Je to všecko tak zamotané a skutečně děsně složité. Jak to tedy napravit? Ať se ke mě vrátí. Miluji ho víc než svůj život a kdyby se mi vrátil, všechno - všecičko bych mu odpustila. Vlastně bych mu už dávno odpustila, ale má hrdost to nedovolí. Chtěla bych mu z plných plic říct, jak moc ho nenávidim, za to co mi provedl, ale moj srdce není tak silné a stále krváci otevřenýma ranama. Já pláču, on se směje. Já se hroutim a on? Vesele si užívá. Možná ani neví, že tu někde jsem a modlím se, abych s ním mohla strávit aspoň mitutu osobně. Obejmout ho a říct mu, jak mi strašně moc schází. Je toho tolik, co bych mu chtěla říct a přímo do očí
Miluji toho človíčka celym srdcem a každou chvíli pro něj pláču. Přes den jsem byla do nedávná silná a přes noc jsem kropila polštář. Dnes už ani přes den ty slzy nezadrřím - chcou ven. Bláhově miluji jednoho kluka a marně se mu snažím vštípit, že je mou celoživotní láskou. Ať se pohnu kamkoliv všude ho vidím a všechno i ta nejmenší drobnost mi ho připomíná. Tehdy se o mě tolik bál, že mě ztratí, že jsem tou poslední, které by ubližil a jako když hrom uhodí, tak se to otočilo, že jsem byla na seznamu komu ubližit první já a já se bála. Do dnes se bojím a to že už ho nikdy neuvidim. Nikdo by za někým nejezdil jen tak 400 km, vím, že mě miloval. Ale proč tedy najednou takovej spád?
napsal/a: Milacek_1985 15:08 |
Link
