O kapitolu dál

01.Únor 2007

Pocity po vztahu, který trval 3 a třičtvrtě roku jsou..... smíšené....

Je to měsíc a mě to připadá jako by to byl už rok. Spálil jsem mosty, tak jak to má být... tak jako je vždycky pálívám.
Srdce se musí vyčistit, vlákno přerušit. Zapomenout.... Chci, aby mé srdce bylo za nějaký čas zase připravené jako kus plastelíny, do které se vtiskne forma jiné lidské duše.
Půjdu s ní na procházku cestou životem, možná to bude jen krátká společná pouť... možná s ní budu putovat do konce života...

Nevím.

Tak jak se to stalo, tak se to mělo stát. Přirozenost zasáhla.
Citový report?
Fáze smutku a bodavých vzpomínek přešla, v srdci se usídlil hněv. Zprvu vášnivý a nekompromisní. Teď racionální a spravedlivý.

Paradox - cítím se líp. Je mi dobře. Vrací se mi staré radosti - stávám se zase sám sebou? Láska k hudbě, psaní nesmyslů, básnění v prosté řeči....
Cítím, že zase do mne proudí "magie", zvláštní životní energie. Ne ta živočišná, něco víc. Povznáší mi mysl, je to... dlouho nepoznané a přesto tak dobře známé.

Jako "noční tvor" zase cítím mystiku noci - její krásu, taje, třinácté komnaty... Její tajemství jsou sametově krásná, kdo naslouchá... zaslechne její šepot o nepoznaném... divoké fantazii ducha a nekonečnu duše...

Jsem to zase JÁ napsal/a: Mr_Ex 22:32 Link komentáře (1)



Silvestr

01.Leden 2007

Kde začít? Asi u toho, že to byl nejhorší Silvestr, co jsem zažil. Moje láska se se mnou (dva dny před Silv) po čtyřech letech rozešla... Život přináší občas hutný obrat věcí, lusknutím prstů se vám obrátí někam do neznáma. Kde dřív byla jasná cesta životem s milující spřízněnou duší, dlážděná růžemi a barevným kvítím, teď raší jen nepropustné bodláčí a jedovaté býlí. Nejhorší je, že ať člověk chce nebo ne - pořád má v sobě obraz a představu oné krásné cesty. Trhá bodláčí a býlí, z rukou stékají krůpěje krve... Vždyť ta cesta tu ještě před chvílí byla! Byla tu! Cítil jsem ji, hřála mne, laskala.... Ještě před chvílí jsme byli jedno tělo, jedna duše, jedno srdce. Byla tu...! ..........................................................................................................................................
....postupně to vzdává, přes slzy stejně nic nevidí.... zůstávají jen dvě věrné kamarádky, které mu budou dělat společnost - bolest a prázdnota... Pokorně je přijímám, i když jsou nechtěné a lidé je nesnáší, jsou to také pocity. Jsou čestnější než neupřímný úsměv, jsou spravedlivější než lidský soud a nebolí tolik jako falešná láska... Srdíčko mi pláče, volá že už nechce být samo. Vzpomínky bodají jako jedovaté dýky. Každý společný okamžik, který si představím je jako hrstka soli hozená do otevřené rány. Byl jsem připraven strávit s ní zbytek života, chtěl jsem to, přál jsem si to, snil jsem o tom... Ona také, do určité doby... Pak prý jsme si přestali rozumět. Důvody jsou stejně nedůležité - řekla mi, že už ke mně necítí to co dřív, že mne už asi nemiluje. Tento důvod bohatě stačí. Dal jsem do toho všechno, ale jedno mi pod bundou zůstalo a vždycky zůstane. Nenechám si to vzít, nikdy, nikým - svou hrdost. Slzy tekly, ale svěšená hlava? Nesmysl, život jde dál. Čas ten věrný pomocník obrousí hrany bolesti, dá zapomenout na smutek. Otočit list a začít psát novou kapitolu, tu starou vytrhnout trochu pokrčit, hodit do šuplíku a zamknout. I hněv k sobě časem přivolám, ne agresivní, ale zdravý energii dodávající...... spravedlivý....... Končí dlouhá kapitola života, ale nová výzva přichází - v budoucnu se z toho budu těšit. Ale teď ještě ne.... Vítej, roku 2007. napsal/a: Mr_Ex 15:43 Link komentáře (0)