Můj porod a moje radost nakonec 04.Říjen 2009
9. měsíců čekáš až ten den D přijde a on jako na potvoru pořád nikde, hrozně se ten poslední měsíc táhl, na to si vzpomínám velmi živě..
Nemohla jsem chodit, sedět, ležet, no s tím obrovských břichem to prostě nebylo možné, ale jednou si takhle večer sedím u televize a najednou mě cosi zabolí, říkám si, že by konečně??Ale jak to poznám, rodím prvně, co když zazmatkuju?No tak to prostě neřeším a koukám dál, no a koukám takhle už asi 5hodin, a pořád to bolí, tak se zvednu převléknu, dám tašku ke dveřím a řeknu, Miláčku zavolej taxi pojedeme rodit:-)
Přijedeme do porodnice, tam už o nás vědí, ale maminko vy se usmíváte, vy ještě nebudete rodit, ale už si vás tady necháme..Přijeli jsme ve čtvrtek 12.3.09 přesně o půlnoci, dostala jsem mundůr, Lukyho poslali domu, s tím, že kdyby něco tak mu zavolají..PRošla jsem veškeré procedůry, jako je klystýr, prohlídka, vyplnění papírů, a monitor miminka, vše se zdá v pořádku, nikde není znát, že by se šlo rodit, maminko lehněte si, odpočívejte, do rána by to mohlo přijít..Dostala jsem čípky proti bolesti a usla, probudila jsem se v 6h ráno a vůbec nic mi nebylo, žádná bolest, říkám si, co se děje??Mám to už za sebou, nebo si to ten prcek zase rozmyslel??A hned odpověď od doktora byla, že maličký je v klidu, že půjdu na normální pokoj a počkáme až to přijde...Čekali jsme takhle týden a pořád nic, už mě to unavovalo, maminky kolem mě, přibývali a odcházeli a já tam pořád trčela s tím ohromným pupkem...
Až jednou se objevila ve 2ráno 22.3.2009 taková známá bolest, ale o něco ostřejší, říkám si, to je zase nějaký poplach zaspím to, ať mám pak sílu, no ale poplach to nebyl, bolest se stupňovala, já chodila po pokoji a nevěděla co dělat, no tak jsem bolestí stěhovala nemocniční pokoj, rovnala pořád dokola peřiny, přerovnala skříně, připravila si tašku na porodní sál a čekala na vizitu, který chodila až kolem 7h..V 6přišla PA(porodní asistentka)změřit teplotu, když mě viděla tak jí bylo vše jasné, utíkala za dr. a já mezitím spotřebovala snad všechnu vařicí vodu ve sprše..Dr. přišel a jen se usmál, tak maminko a jdeme se na to podívat. Odvedli mě zase na hekárnu k porodním sálům a prohlídli, otevřená na dva prsty, potřebujeme min. na 8 aby se šlo rodit.Takže přišel Hamiltonův chmat, který jsem to dopoledne absolvovala asi 6krát, a nic příjemného to nebylo, ono vůbec není příjemné když máte bolesti a dr, se ve vás hrabou..Ale tak nějak se to dá neřešit, a myslíte jen co bude...no dál..
V 10:00 mi PA řekla, že můžu zavolat přítele aby přišel, že mi mezitím dá klystýr a píchne vodu, když jsem psala sms, tak jsem přeslapovala už po klystýru, snažila jsem se vydržet, ale s těma šílenýma bolestma to prostě nešlo...No po wc následovalo křeslo znovu, otevřená stále pro dva prsty ale už volněji..no žádný pokrok, během tolika hodin a pořád stejný nález...Bolesti sílily, a já myslela že umřu..Na křesle mi PA píchla vodu, a tím to teprve začalo, mezitím přišel Luky oblečen do nemocničního a byl mírně nervózní...Já se nahřívala ve sprše, a řvala, že už mě to nebaví..
Ze sprchy mě PA vytáhla, že ví, že se mi to líbí, ale že musím na monitor, tak šup přikurtovat ke křeslu, pásy a posloucháme ozvy srdíčka..něco se jim nezdá, tak mě tam nechají po celou dobu, což si nedokážete představit, jaké to bylo utrpení, sedět s bolestma v kříži, být nevyspalá, unavená totálně bez sil...a prodýchávat...to nešlo..a PA to viděla také, tak donesla kyslík, ale já mám pocit, že snad ani nepomáhal, 13:00 jdeme se podívat jak to vypadá, ááá nález postoupil otevřená na 5prstů, maminko přesuneme se na sál.
Na sále jsem dostala kapačku, injekci do zadku a musela jsem prodýchávat ale hlavně netlačit, jenže to se jim řekne, když tě to prostě nutí...Pak jsem jen ležela, pod nosem dýchala kyslík a občas koukla po Lukym, který statečně stál vedle mě a podával pití s kyslíkem.
Za chvilku jsem uslyšela tu slastnou větu, maminko můžete tlačit, neměla jsem sílu, kyslík, zavírali se mi oči, vůbec jsem nevěděla o světě, takže to šlo celkem ztěžka, vždy když jsem přišla k sobě, tak jsem se omlouvala, ale úžasní doktoři a PA mě podpořili a chválili jak jsem statečná..Naskytl se problém, miminko je zamotané ve šňůře, maminko pokud ho teď nevytlačíme tak půjde ven kleštěma, i přes tu vyčerpanost jsem se nadechla a když jsem viděla ty kleště, zatlačila ze všech sil, a najednou úleva jako blázen..
Je 22.3.2009 14.05 Slyším brekot, brekot mého děťátka..Ležím a poslouchám a nevím jestli se smát, nebo brečet, nejspíš oboje..Náš Daniel je na světě.
Tatínku pojďte si ho vyfotit a vzít...Luky mi ten uzlíček přinesl, neviděla jsem přes slzy, klepala se jak sulc, ale bylo to krásné, plakalo to a bylo to tak maličké..První společné foto a malý musel pryč..a já odpočívat..mezitím co jsme si povídali se odloučila placenta a zašili mě, o čem vůbec nevím..odložili mě na postel na hekárnu, že musím dvě hodiny odpočívat, nemohla jsem spát, Luky vedle mě usínal a já na něj koukala s velkou láskou...byla jsem tak ráda, že jsem na to nebyla sama...
Poslali jsme smsky, a pak nás odvezli na pokoj..nechali mě celou noc samotnou abych si odpočala a v 5ráno mi donezli to moje štěstí..
Dnes je 4.10.2009 našemu štěstíčku táhne na 7.měsíc a už to není miminečko, už je to velký chlapák, je krásný a je náš...
Na porod stále s úsměvem vzpomínám, a Luky???to je jiný chlap od porodu...Jsou to prostě moje největší lásky, a já je moc miluju!!!!!!!!
napsal/a: Mykisek 10:47 | Link
