O mentální anorexii se sice mluví, ale mluví se o ní málo! Stále pro většinu společnosti zůstává jen rozmarem pubertálních děvčat. Málokdo dokáže pochopit, že je to nemoc psychiky, stejně jako třeba schizofrenie. Jedná se o poruchu příjmu potravy, paniku z jídla a jeho odmítání. Postihuje stále mladší a mladší dívky (převážně je), ale poslední dobou také zástupce opačného pohlaví. Nese s sebou neuvěřitelné množství problémů, nejen zdravotních, ale i komunikačních, problémů se seběvědomím, rodinou a okolím.

A často stačí jediná pitomá poznámka. Jediná poznámka mířená na vzhled dotyčné osoby (podívej se na ten její zadek, hele, nejsi nějaká špekatá atd.), a už to jede. Ne vždy, ale ne zřídka jsou na vině právě spolužáci, proto by se o anorexii mělo víc mluvit už na základní škole. Další příčinou je, jak jinak, stupidní diktát módy a jeho hlásání v televizi, v časopisech, na bilboardech. Ano, je to "ideál ženské krásy"- fanatická touha po hubnutí, zahlcování dietami, věčné výkřiky Já jsem tlustá! Některé holky si do hlavy vezmou, že by chtěly být modelkami, ale málokdy jejich cesta končí na přehlídkových molech. Mnohem častěji je dovede na psychiatrickou kliniku, jednu třetinu dokonce na hřbitov. Je to opravdu tak nutné?!

,,Chci zhubnout na 50 kilo," řekne si taková slečna. Pokud jí toto předsevzetí vydrží, přestane jíst sladké a tučné. Nutí se do sportu a časem se na něm stane závislou. Klidně vstává ráno v pět hodin, aby si mohla jít zaběhat. Váha se dostane na vysněných 50 kilo. A dotyčná slečna najednou zjišťuje, že ten zadek by se dal ještě zmenšit, že to rozteklé břicho je úplně děsivé a že by svou váhu ještě mohla srazit o 5 kilo dolů. Začíná vynechávat svačiny, potom jí ke snídani stačí voda z kohoutku. V nestřežených chvílích cvičí a cvičí, dělá stovky sedů lehů, začíná se cítit unavená. Ha- váha je o dalších 5 kilo dole. Co si řekne? ,,Co je lepší- 45 nebo 40?" A tak jde dolů ještě. U oběda se vymlouvá na bolest břicha, nechává si napsat projímadlo, večeři si bere do pokoje s tím, že se musí učit, ale jídlo místo v ní končí v koši. Tajně zbytky splachuje do záchodu, po kapsách nosí pytlíky, do kterých jídlo strká a pak vyhazuje na ulici. Začíná se děsit společného jídla s rodinou, tam na ni všichni zírají, mají blbé řeči, že nějak moc zhubla. Ale to jí dělají schválně- copak nevidí to příšerné břicho? To prostě musí pryč! Ale s ním jde pryč i dobrá nálada, zdravá pleť, kamarádi.... ,,Nikdo se se mnou nebaví, protože jsem tak hrozně tlustá!" napadne dotyčnou a to ji ještě víc pohání k hubnutí. Sice nemá už žádnou energii, je jí pořád zima, ale stejně radši bude nosit rolák. Tak aspoň nikdo nepozná, jak je to břicho velké. Aby se její tělo zahřálo, sáhne po nouzovém opatření- vytvoří laguno (to jsou velice jemné chloupky na těle, které už později nezmizí). V tu dobu si rodina už možná všimne, že se něco děje, ale měla si všimnout mnohem dřív. Pokoušejí se jí domluvit, všechno jí zakážou, nastanou hysterické scény, boje kvůli jídlu.Nastoupí psycholog. Některé anorektičky si uvědomí, že i kdyby chtěly normálně jíst, stejně jim bude hned špatně, že už to je pro tělo to nejhorší. Proto dál nejedí. S psychologem nekomunikují, proto jsou objednány do Motola v Praze, na psychiatrii (většinou nejdřív tam, po neúspěšné léčbě se dostanou až do Bohnic). A Motol, to je výkrmna. Visí nad vámi neustálá hrozba umělé výživy, sondy, hadiček. Občas je sice nějaká psychologická konzultace nebo relaxační cvičení, ale to nemá valný úspěch. Anorektičky tam musí spořádat neuvěřitelné množství jídla (celou krabičku taveného sýru, paštiky, vepřové maso...) Některým dojde, že jsou nemocné a začnou se snažit, některé odmítají jíst. Pokud je to ten lepší případ, jsou povoleny víkendy doma. Po návratu se ale okamžitě jde na váhu a běda, kdyby byla nižší! Postupně se dívka může vypracovat až na takovou váhu (ano, všechno tam záleží jen a jen na váze), že ji pustí domů. Ale není vyléčená! Málokterá se vrátí k původní stravě, většinou si začne hledat únikovou cestičku mezi různými kompromisy v podobě zdravé stravy. Mentálka jí stále sedí za krkem a může se stát, že ji do toho kolotoče znovu zatáhne. Pro dívku, která si tímhle prošla, je nesmírně obtížný návrat zpět do společnosti. Nechce, aby se o ní vědělo, že byla na PSYCHIATRII, připadá jí, že se na ní pořád všichni dívají skrz prsty a hodnotí její vzhled. V téhle chvíli je důležitá podpora rodiny a kamarádů.

Téměř denně od něhoho slyším, jak řeší svou váhu a jak chce zhubnout. Proč vlastně? Kvůli klukům? Většina NORMÁLNÍCH kluků je stejně radši, když může holku za co chytit.... Doufám, že po přečtení tohohle článku si pořádně rozmyslíte, jestli tohle všechno chcete riskovat. Není pravda, že když máte nějaké to kilo navíc, nemůžete do toho spadnout. Naopak. Ani si neumíte představit, jak rychle.....